ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1340.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1340/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. března 2015 o dovolání, které podal obviněný Z. H. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 7 To 108/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 T 225/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Z. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 15 T 225/2013, byl obviněný Z. H. uznán vinným trestným činem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se měl dopustit tím, že dne 8. 7. 2013, v době kolem 18.30 hod., v O.-H., na ulici H., na benzínové čerpací stanici ÖMV nalezl a ponechal si černou koženou peněženku, která obsahovala nezjištěnou finanční hotovost, občanský průkaz, řidičský průkaz, průkaz pojištěnce Revírní bratrské pokladny poškozeného M. P. a platební kartu vydanou poškozenému M. P. bankou ČSOB a.s., identifikovatelnou podle jeho jména. Za tento trestný čin byl obviněnému uložen podle §234 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený M. P. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 7 To 108/2014, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě napadl obviněný v zákonné lhůtě dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Bílého, a to z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve shrnul předchozí průběh trestního řízení a poté uvedl, že jeho námitky se týkají jednak právního posouzení věci, ale také způsobu, jakým nalézací soudy dospěly ke svým zásadním skutkovým zjištěním, neboť ty jsou podle jeho názoru v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Podle přesvědčení obviněného soud prvního stupně nesprávně posoudil výpověď svědkyně M. L. jako účelovou, uvěřil naopak poškozenému, ačkoli o jeho věrohodnosti existují významné pochybnosti. Dále obviněný vytkl soudu prvního stupně, že zpochybnil jeho později uplatněné tvrzení o vrácení peněženky, resp. její vhození do poštovní schránky poškozeného. Tato verze je v rozporu s odůvodněním rozsudku obsažena hned v prvotní výpovědi obviněného v přípravném řízení. Obviněný odmítl právní závěr soudů, jímž dovodily nepřímý úmysl a jeho srozumění s tím, že v nalezené peněžence mohou být též platební karty. Dále vyjádřil svůj názor, že orgány činné v trestním řízení využívají ustanovení o přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku v rozporu s původním úmyslem zákonodárce k postihování drobných majetkových deliktů, neboť již samotná možnost získání takového prostředku zakládá pokus tohoto trestného činu, to vše zcela v rozporu s principem subsidiarity trestní represe.
Obviněný také upozornil na nečinnost policejního orgánu, který včas nezajistil kamerové záznamy z domu poškozeného. Vzhledem k tomu, že jsou uchovávány pouze 30 dní, došlo ke zmaření zásadního důkazu pro potvrzení obhajoby obviněného. Tato situace tak musí být vykládána v jeho prospěch, opačným postupem by byly porušeny základní zásady trestního řízení. Ačkoliv obviněný upozornil na toto pochybení orgánů činných v trestním řízení, soudy se s nimi buď nevypořádaly vůbec (soud prvního stupně), nebo je bagatelizovaly (soud druhého stupně).
Závěrem svého dovolání obviněný vytkl odvolacímu soudu, že nereagoval na veškeré odvolací námitky, zejména pokud jimi poukazoval na rozpor mezi skutkovým závěrem soudu prvního stupně a obsahem provedeného dokazování, jak je zaznamenán v trestním spise. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 7 To 108/2014, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout se závazným právním názorem, který však blíže nespecifikoval.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Lumíra Crhy. Podle jeho přesvědčení je z obsahu námitky dovolatele o existenci úmyslného zavinění možné dovodit, že zřejmě vytýká soudům obou stupňů použití právní kvalifikace podle §234 odst. 1 tr. zákoníku na zjištěný skutek, a považuje takovou praxi orgánů činných v trestním řízení za nesprávnou. Státní zástupce přitom považuje dosavadní rozhodování Nejvyššího soudu v případech krádeže věcí obsahujících platební kartu za správnou včetně posuzování nepřímého úmyslu. Ztotožnil se s názory obsaženými v judikatuře Nejvyššího soudu včetně závěru, že uložení těchto karet v peněženkách je v posledních letech již natolik běžné, že nelze použít starší judikatury z let 2002 – 2003. Tato část dovolacích námitek proto nemá podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství žádné opodstatnění.
Další výhrady obviněného směřují v podstatě proti skutkovému zjištění soudů a nedůvodný je rovněž tvrzený extrémní nesoulad mezi skutkem, jak byl zjištěn, a ve věci provedenými důkazy. K výhradám obviněného ohledně jeho výpovědí v přípravném řízení státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství připomněl, že Z. H. se opravdu v postavení obviněného vrácením peněženky ve své původní výpovědi neobhajoval. Projevil pouhý údiv nad tím, že poškozený měl u sebe peněženku při jízdě na kole s tím, že on sám tak nečiní. Dále pak využil svého práva a odmítl vypovídat. Obviněný měl zřejmě na mysli obsah podání vysvětlení podezřelého v době před zahájením jeho trestního stíhání, tento úřední záznam však nemohl být podkladem pro skutková zjištění, neboť nebyl čten u hlavního líčení za podmínek podle §211 odst. 6 nebo §314d odst. 2 tr. řádu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ztotožnil se závěrem soudů, které neuvěřily vysvětlení obviněného, proč se nepokusil vrátit peněženku majiteli hned na místě činu nebo proč ji neodevzdal zaměstnancům čerpací stanice. Připomněl zároveň, že obviněný podle jeho vlastní výpovědi nahlédl do předmětné peněženky až v místě svého bydliště, tedy s vědomím, že v ní adresa majitele vůbec nemusí být. Odkázal přitom na skutkový závěr soudu prvního stupně, že prvotní úmysl obviněného směřoval k získání peněženky a k jejímu ponechání si pro sebe, nikoliv k jejímu vrácení poškozenému. Trestný čin tak byl podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dokonán již na místě nálezu peněženky. Dalšími dovolacími námitkami se obviněný snažil pouze prosadit odlišné hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy obou stupňů. Dovolání obviněného je tak podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dílem zjevně neopodstatněné a v části obsahující skutkové námitky neodpovídá uplatněným důvodům dovolání. Proto je navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu [nesprávně uvedeno písm. b) tr. řádu] jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud při zkoumání splnění formálních podmínek konání dovolacího řízení zjistil, že obviněný Z. H. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
První z dovolacích důvodů, který obviněný uplatnil, [§265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], dopadá na případy, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který směřuje proti již pravomocným soudním rozhodnutím vyjmenovaným v ustanovení §265a odst. 2 tr. řádu, a to výlučně z důvodů taxativně stanovených v §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Mezi nimi není uvedena možnost přezkumu procesního postupu soudů při provádění ani hodnocení důkazů, tzn. že Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy nižších stupňů. Pouze ve výjimečných případech, pokud skutek vymezený ve výroku o vině nemá žádný podklad v provedených důkazech, je možné připustit existenci vady v jeho hmotně právním posouzení.
Obviněný však převážnou část svých námitek proti napadenému usnesení odvolacího soudu a jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně založil výlučně na polemice se skutkovým stavem, jak je vyjádřen ve výroku o vině. Setrval totiž na své dosavadní obhajobě, již uplatnil v hlavním líčení, že nalezenou peněženku s celým jejím obsahem vrátil poškozenému do jeho poštovní schránky, resp. ji tam vhodila jeho přítelkyně, svědkyně M. L. Dovolací argumentace, z níž obviněný dovodil nepřítomnost úmyslu vyžadovaného ustanovením §234 odst. 1 tr. zákoníku, spočívá ve vlastním hodnocení věrohodnosti výpovědí poškozeného M. P., s níž koresponduje výpověď jeho tehdejší přítelkyně E. M. Teprve přijetím tohoto způsobu nakládání s peněženkou poškozeného prosazuje obviněný svou nevinu. Zásadně je tak dovolání obviněného koncipováno tak, že nenaplňuje žádný z důvodů dovolání, neboť hmotně právní vada absence úmyslného zavinění je jím dovozována z jiného skutkového stavu, než jaký se stal podkladem pro odsuzující rozhodnutí soudů. Obviněný se sice odvolává na konkrétní rozhodovací praxi Ústavního soudu, který ve výjimečných případech připouští použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a dovozuje tak povinnost Nejvyššího soudu přijmout výhrady dovolatelů v situaci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním soudů a obsahem provedeného dokazování. V posuzované trestní věci však nejde o žádnou ze situací, v nichž Ústavní soud dovodil zásah do pravidel spravedlivého procesu. Stručně vyjádřeno se jedná o soudy deformovaný obsah dokazování, takový způsob hodnocení důkazů, z něhož při žádném z logicky přijatelných způsobů nevyplývají zjištění uvedená v napadeném rozhodnutí, případně pokud hodnocení důkazů v takovém rozhodnutí zcela absentuje (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 761/14).
Předně musí Nejvyšší soud konstatovat, že všechny dovolací námitky obviněný uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů v rámci své obhajoby i v řádném opravném prostředku. Soudy se jimi zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně naprosto zřetelně popsal všechny své úvahy a to v souladu s obsahem jednotlivých důkazů, které v hlavním líčení provedl, a jeho skutkový závěr o vyvrácení tvrzení obviněného, že nalezenou peněženku poškozenému vrátil prostřednictvím své přítelkyně, odpovídá všem obecným zásadám logického myšlení. Právě s ohledem na odlišná tvrzení vždy dvou osob, na jedné straně obviněného a svědkyně M. L., na straně druhé poškozeného M. P. a svědkyně E. M., již tento soud pečlivě zkoumal obsah dalších důkazů, zejména záznam kamer z místa činu, situaci v domě poškozeného i velikost otvoru jeho poštovní schránky. Přitom kladl důraz právě na obecné zásady logiky i ve vztahu k výpovědi, kterou obviněný učinil před policejním orgánem bezprostředně po převzetí usnesení o zahájení trestního řízení v této věci (tj. dne 17. 9. 2013), jakož i absenci jakéhokoli motivu poškozeného nepřiznat vrácení své peněženky s osobními doklady. Přitom soud dospěl ke správnému závěru, že obviněný na místě činu a v následujících dnech jednal v jiném úmyslu, než peněženku vrátit poškozenému. Rovněž Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací se přiklonil k takovému hodnocení jednotlivých důkazů, které ve svém souhrnu svědčí o nepravdivosti tvrzení obviněného, že nalezenou peněženku vrátil jejímu majiteli.
Ze záznamu kamer u příslušné čerpací stanice totiž jednoznačně vyplývá, že obviněný si všiml ležící peněženky až při výjezdu z mycího boxu, poté se do sousední části pro mytí vozidel vrátil pěšky a to v době, kdy v něm ještě poškozený stál u svého jízdního kola, přesto jej ani neoslovil, zda věc nepatří jemu a odjel, aniž by např. informoval zaměstnance čerpací stanice. Obviněný tak měl nepochybně příležitost vrátit poškozenému peněženku na místě samém a nevystavoval by se tak, podle jeho vlastního názoru zbytečně zdlouhavému procesu sepisování nálezu na policejním oddělení. Místo tohoto řešení, nezvolil ani odevzdání peněženky obsluze stanice, ale odvezl si peněženku domů, kde zjistil její obsah. Za takových skutkových okolností skutečně přichází v úvahu jediný závěr, tj. že si obviněný ponechal nalezenou věc i s jejím obsahem, tj. mimo jiné také platební kartu na jméno poškozeného M. P. a neměl v úmyslu ji se všemi doklady vrátit jejímu držiteli. Naprosto správně pak soudy obou stupňů shledaly u obviněného přinejmenším nepřímý úmysl narušit zájem chráněný ustanovením §234 tr. zákoníku spočívající v ochraně českým i cizozemským platebním prostředkům a to ke škodě M. P.
V této souvislosti ke konkrétním výhradám obviněného ohledně výkladu ustanovení §234 tr. zákoníku orgány činnými v trestním řízení může Nejvyšší soud připomenout, že jak je uvedeno v ustanovení §234 odst. 1 tr. zákoníku, trestným jednáním podle platné právní úpravy je již pouhé „opatření“ platebního prostředku bez souhlasu oprávněného držitele. Soudní praxe za takové jednání považuje případy, kdy se pachateli dostane platební prostředek do dispozice nálezem, pokud si nálezce nepřenosné platební karty identifikovatelné podle jména nebo čísla tuto ponechá a nemá v úmyslu ji vrátit či odevzdat na místě, odkud by se dostala zpět ke svému držiteli, tedy v příslušné bance či na Policii České republiky (viz rozhodnutí č. 46/2008 Sb. rozh. tr.). V trestní věci obviněného Z. H. jsou skutkové okolnosti, za nichž si „opatřil“ a „přechovával“ platební kartu poškozeného ve smyslu tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku, odlišné od těch případů, které byly řešeny ve věcech vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 678/2013, 5 Tdo 45/2014, 5 Tdo 1253/2014, neboť obviněný nejenže si opatřil peněženku poškozeného obsahující mj. platební kartu nálezem, ale následně si ji ponechal při znalosti celého jejího obsahu. Proto ani Nejvyšší soud nepovažuje za nutné podrobněji argumentovat ve prospěch naplnění znaku úmyslného zavinění, jak činil ve shora označených případech, v nichž se pachatelé zmocnili cizích věcí, aniž by předem byli seznámeni se vším, co je v nich uloženo. Dovolatelovy úvahy ve vztahu k soudní praxi při posuzování nakládání s platební kartou, která je např. součástí větší věci, jíž se pachatel neoprávněně zmocní, směřují spíše do kategorie legislativních úprav, neboť, jak bylo již zdůrazněno, platné znění základní skutkové podstaty přečinu podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, resp. její objektivní stránky zahrnuje mj. opatření a přechovávání platebního prostředku bez souhlasu jeho oprávněného držitele. Srovnatelné úvahy je možné zaznamenat ve zdůvodnění odlišného stanoviska člena senátu Ústavního soudu ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. III. ÚS 3255/13 (srov. nález ze dne 19. 6. 2014). Závěr o eventuálním úmyslu obviněného podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku tudíž soudy ve věci obviněného Z. H. učinily v souladu s platnou právní úpravou a na podkladě řádně provedeného dokazování při respektování jeho obsahu i všech v úvahu přicházejících způsobů opatřených a před soudy provedených důkazů. Nejde tedy o v dovolání tvrzené tzv. přepínání trestní represe, ale ve věci bylo postupováno v souladu s platným zněním trestního zákoníku, konkrétně jeho ustanovení §234 odst. 1.
Již nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud stručně reaguje na opakovanou námitku obviněného ohledně „liknavého“ postupu policejního orgánu při zajištění obrazového záznamu pohybu osob v bydlišti poškozeného. K určitému prodlení v obstarání uvedeného záznamu z kamerového systému, který je podle sdělení založeného na č. l. 81 tr. spisu uchováván maximálně po dobu 30 dnů, došlo v podstatě z důvodu nesvědomitého přístupu obviněného souvisejícího s nabytím osobního automobilu, s nímž byl na místě činu. Z kamerového systému instalovaného v prostorách čerpací stanice, kde poškozený peněženku ztratil, a z výpovědi poškozeného byla identifikována registrační značka vozidla, které řídil tehdy neznámý muž (později ztotožněný obviněný), jenž nalezenou peněženku odvezl. Z provedeného šetření následně vyplynulo, že toto vozidlo obviněný zakoupil již dne 15. 12. 2012 od V. P. (viz kupní smlouva založená na č. l. 39). Tedy déle než půl roku od jeho nabytí nebyl obviněný schopen zajistit jeho převod v registru silničních vozidel na svou osobu. Na základě platného záznamu v registru vozidel pak orgány činné v předmětném trestním řízení kontaktovaly předcházející majitelku vozidla V. P., a až následně, poté co sama uvědomila obviněného, se tento dostavil dne 27. 8. 2013 k podání vysvětlení na Policii České republiky. Proto nelze klást k tíži policejnímu postupu časové zdržení, v jehož důsledku mohlo dojít k odstranění kamerového záznamu o pohybu osob před vchodem do domu, v němž se nachází byt poškozeného, resp. jeho poštovní schránka. Výhradně v důsledku „liknavého přístupu“ obviněného, tedy nikoli orgánů činných v trestním řízení, nastala situace, kdy nebylo možné opatřit příslušný obrazový záznam a případně použít tento důkaz k potvrzení jeho obhajoby. Sám se tak zbavil možnosti využít jej eventuelně ve svůj prospěch, resp. k potvrzení své obhajoby. Za této situace, jak již bylo konstatováno, bylo na místě považovat tvrzení obviněného o vrácení peněženky poškozenému za vyvrácené dalšími důkazy, které měly soudy k dispozici.
Druhý z dovolacích důvodů, na nějž obviněný v dovolání odkázal, tj. důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, zákon definuje ve dvou alternativách. Obviněný přitom nijak blíže nekonkretizoval, v čem naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřoval. Vzhledem k tomu, že odvolací soud konal veřejné zasedání o jeho odvolání, odpadá možnost naplnění jeho první alternativy. Druhá pak dopadá na situace, kdy již v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v daném případě jej obviněný spatřoval v písmenu g). Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal existenci tohoto důvodu, neboť obviněný se převážně snažil o prosazení vlastní verze skutkového stavu odlišnou interpretací provedených důkazů, nemohla být naplněna ani uvedená druhá alternativa podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Dovolání obviněného Z. H. proto Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, kdy část jeho námitek sice odpovídala důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale neměla žádné opodstatnění.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. března 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová