ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1452.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1452/2014-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2015 o dovolání, které podala obviněná D. P. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 6 To 13/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 6/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné D. P. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 40 T 6/2013, byla v bodě A. I. a II. výroku o vině obviněná D. P. V. uznána vinnou zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, dílem též podle §234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a současně dílem dokonaným dílem ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku. Dále byla obviněná uznána vinnou pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byla podle §234 odst. 4 , §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Dále byl obviněné podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
Trestné činnosti se obviněná podle skutkových zjištění soudu dopustila ve stručnosti tak, že společně s obviněným I. A. I. , po vzájemné dohodě v době od 31. 1. do 3. 2. 2013 poté, co se ubytovali v hotelu v B. , nainstalovali dne 2. 1. 2013 skimmovací zařízení do uživatelské části peněžního bankomatu České spořitelny a.s. v ulici P. , s cílem vyhotovit padělky platebních karet podle oskimmovaných dat zákazníků bankomatu, poté je použít k platbám zboží či služeb prostřednictvím platebních terminálů obchodníků, přičemž pro ověření funkčnosti daného skimmovacího zařízení a jeho způsobilosti snímat potřebné údaje použili testovací kartu, téhož dne deinstalovali skimmovací zařízení a sami či za pomoci další neztotožněné osoby nebo neztotožněných osob zhotovili na neznámém místě, neznámým způsobem padělky celkem čtyřiceti platebních karet označených ve výroku o vině vydaných Českou spořitelnou a.s. a padělek jedné platební karty vydané Československou obchodní bankou a.s., poté je za pomoci jiné osoby nebo jiných osob použili v desítkách případů v období od 15. do 17. 2. 2013 v různých městech na území Spojených států amerických, přičemž se jim podařilo úspěšně odčerpat peněžní prostředky v částce odpovídající 90.318,- Kč a pokusili se získat 397.052,- Kč, vše ke škodě České spořitelny, a.s., Československé obchodní bance, a.s. pak způsobili škodu ve výši 140.608,90 Kč a pokusili se získat dalších 44.322,23 Kč (viz bod A.I. výroku o vině),
dále pak obviněná D. P. V. , spoluobvinění I. A. I. a S. V. V. poté, co se ubytovali na dobu od 8. do 14. 3. 2013 v P. , po vzájemné dohodě neoprávněně získávat údaje o cizích platebních kartách, postupně nainstalovali do pěti peněžních bankomatů umístěných na různých místech P. skimmovací zařízení, přičemž u dvou z nich byla instalace rozeznána antiskimmovou technologií a bankomat se tak sám vyřadil z provozu, u dalšího instalaci odhalil zákazník, který jej odlepil a odevzdal na policejním oddělení, u jednoho z bankomatů provedli jeho reinstalaci, aniž by následně došlo ke zneužití získaných dat z platebních karet a v posledním případě poté, co spatřili policejní hlídku chtěli sami zařízení deinstalovat, což se jim podařilo jen částečně, zanechali v něm lištu zaznamenávající PIN kód, kterou odstranil již přivolaný kriminalistický technik, proto nedošlo ke zneužití dat z platebních karet, načež byli všichni obvinění zadrženi při pokusu odcestovat zpět do Bulharska autobusovou linkou a u obviněného S. V. V. byly nalezeny použité komponenty skimmovacího zařízení a nástroje a věci sloužící ke zhotovení skimmovacího zařízení a k zajištění přilnavosti tohoto zařízení k tělu bankomatu (viz bod A.II výroku o vině).
V bodě B. výroku o vině byla obviněná a též spoluobviněný I. A. I. podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěni obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze sp. zn. 1 KZv 142/2013, ze dne 11. 11. 2013, pro skutek kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a jako pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu soud uložil obviněné D. P. V. a spoluobviněnému I. A. I. povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili náhradu škody poškozené České spořitelně, a.s. ve výši 90.318,- Kč a Československé obchodní bance, a.s. ve výši 140.608,90 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu soud odkázal Československou obchodní banku, a.s. se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Současně bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu dalších obviněných I. A. I. a S. V. V.
Proti uvedenému rozsudku podali odvolání obvinění I. A. I. , D. P. V. a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, a to v neprospěch všech obviněných. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 6 To 13/2014, tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil z podnětu odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství podle §258 odst. 2 tr. řádu z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. d), e) tr. řádu ve výrocích o trestech uložených obviněným D. P. V. a S. V. V. Podle §259 odst. 3 tr. řádu poté odvolací soud znovu rozhodl při nezměněném výroku o vině jmenovaných obviněných tak, že obviněnou D. P. V. odsoudil podle §234 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ji zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Rovněž ji uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Zároveň Vrchní soud v Praze rozhodl o trestu S. V. V. Odvolání obviněných D. P. V. a I. A. I. byla zamítnuta podle §256 tr. řádu jako nedůvodná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná D. P. V. dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Vlastimila Mlčocha a opřela je o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná se především ohradila proti tomu, že by svým „málo aktivním jednáním“ mohla naplnit skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 tr. zákoníku, k tomu navíc v jeho kvalifikované sazbě podle odstavce písm. a). Použití této přísnější sazby označila ze strany soudů za účelové, vedené snahou využít trestnosti přípravy trestného činu. Zdůraznila však, že za organizovanou skupinu se považuje sdružení minimálně tří osob, z nichž každá svým konáním znamenala přínos k naplnění trestně právního jednání, tato podmínka však nebyla naplněna u S. V. V. , když tento měl „pobývat převážně na hotelu a vařit“.
Obviněná dále vyjádřila nesouhlas s vyčíslenou výší škody, která podle jejího přesvědčení nepřesahovala částku 300.000,- Kč, v důsledku čehož nebyl naplněn znak značné škody pro kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Vyjádřila názor, že uvedené skutkové podstatě není podřaditelné jednání spočívající v neoprávněném získávání dat z platebního prostředku, ba dokonce není ani v trestním zákoníku obsaženo, tudíž konkrétní jednání, jehož se měla dopustit, nepovažuje obviněná za trestně postižitelné. Pod stejný dovolací důvod podřadila obviněná výhradu k výši uloženého trestu, která vůbec neodpovídá míře její účasti na trestné činnosti, neboť do předmětných bankomatů žádným způsobem nezasahovala.
Závěrem svého dovolání obviněná vyjádřila nesouhlas se zamítnutím návrhu na vypracování znaleckých posudků z oboru gynekologie, jimiž by mohla být prokázána její gravidita v době zadržení a následný potrat. Připomněla taktéž porušení svého práva být do 48 hodin předána soudu, neboť v jejím případě došlo v této lhůtě pouze k předání písemných podkladů (návrhu státního zástupce na vzetí do vazby), což považuje za nedostačující. Ze všech těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 6 To 13/2014, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 40 T 6/2013, a „zprostil ji obžaloby, protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem a nebylo prokázáno, že tento skutek spáchala obviněná“.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné D. P. V. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jana Mrlíka. Ten nejprve upozornil, že petit dovolání je vadný, neboť se obviněná domáhá zproštění obžaloby ze dvou zákonných důvodů obsažených v ustanovení §226 tr. řádu, které se však vzájemně vylučují. Současně však konstatoval, že jde o nedostatek marginální povahy, jenž na podstatu dovolání nemá vliv.
Konkrétní dovolací námitky obviněné spočívající v nenaplnění znaků skutkové podstaty citovaných trestných činů označil státní zástupce za zcela nepřiléhavé, neboť samotné porovnání tzv. skutkové a právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně svědčí o opaku. Přitom zdůraznil, že „platební prostředek“ jako znak objektivní stránky je definován již v odstavci prvním ustanovení §234 tr. zákoníku, mj. tak, že jde o „nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla...“. Výhrady obviněné proti výši způsobené škody odporují podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství skutkovým zjištěním soudů, neboť vedle škody reálně vzniklé ve výši 230.926,90 Kč je třeba započítat i škodu, kterou se obvinění pokusili způsobit, a to 441.374,23 Kč. Celkový součet těchto částek tak jednoznačně odpovídá znaku „ve značném rozsahu“. Soudy proto postupovaly správně. K dalším výtkám obviněné ohledně jejího těhotenství a následného potratu či porušení zákonem stanovené lhůty omezující zadržení na maximálně 48 hodin státní zástupce připomněl, že byly obviněnou uplatněny již v rámci odvolání a soud druhého stupně se jimi podrobně zabýval. Podle jeho přesvědčení bylo v rámci soudního řízení vyhodnoceno velké množství opatřených důkazů, přičemž o respektování zásady „in dubio pro reo“ svědčí i to, že pro nedostatek důkazů byli obviněná spolu s dalším obviněným I. A. I. zproštěni obžaloby, neboť nemohla být prokázána neoprávněná manipulace ohledně dalších celkem 52 dílčích útoků proti označeným peněžním bankomatům.
Argumentaci obviněné tak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil za nedůvodnou s tím, že v převážné části ani neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, její dovolání proto navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud při zkoumání splnění formálních podmínek konání dovolacího řízení zjistil, že obviněná D. P. V. podala dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinila tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je určen k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho prostřednictvím je tak možné namítat, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. O jiné nesprávné hmotně právní posouzení jde tam, kde soudy posoudily určitou skutkovou okolnost podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci řízení o dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze zvrátit již pravomocné rozhodnutí soudu, není zásadně možné se dožadovat změny skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Předmětem dovolacího přezkumu proto nelze učinit otázku rozsahu dokazování a především způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů soudy nižších stupňů. Jedná se o činnost spadající pod zákonnou úpravu procesním předpisem zejména v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 a násl. tr. řádu. Přestože některé procesní vady lze napravovat v rámci dovolacího řízení, nespadají sem otázky rozsahu a hodnocení dokazování. Navíc uvedené procesní pochybení musí být dovolatelem vytýkáno prostřednictvím jiných důvodů dovolání [např. §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], nikoli důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Na tomto místě lze konstatovat, že obsahem mimořádného opravného prostředku obviněné jsou v převážné většině formálně hmotně právní námitky, jež však vycházejí z odlišné verze skutkového stavu, než k jakému dospěl soud prvního stupně, a s nímž se zcela ztotožnil i soud odvolací.
Navíc je nutné zdůraznit, že ve svém dovolání obviněná zopakovala námitky, které již dříve uplatnila v podaném odvolání a s nimiž se odvolací soud v napadeném rozhodnutí zcela přesvědčivě vypořádal. V takových případech Nejvyšší soud dovolání zamítne jako zjevně neopodstatněné podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, jak prezentoval např. ve svém usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze dne 29. 5. 2002, publikovaném pod č. T 408, v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha.
Nad rámec dovolacího přezkumu tak Nejvyšší soud může poznamenat, že námitkám obviněné k tvrzené absenci znaků trestného činu podle §234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. a) a b), tedy jeho spáchání ve značném rozsahu a členem organizované skupiny, nelze přisvědčit.
Obviněná tvrdí, že ani ona, ani S. V. V. se žádné trestné činnosti přímo neúčastnili, nebyla tak podle ní dána judikaturou stanovená podmínka vzájemné součinnosti minimálně tří osob pro možnost posouzení trestné činnosti jako páchané v rámci organizované skupiny (viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 7. 1985, sp. zn. 11 To 51/85 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 45/1986). Tato její úvaha však odporuje skutkovému závěru soudů nižších stupňů, který je podložen výsledky provedeného dokazování, zejména záběry kamerových systémů umístěných u napadených peněžních bankomatů, a vyplývá ze samotného způsobu provádění trestné činnosti, která jednoznačně svědčí o součinnosti všech tří obviněných v útocích popsaných pod bodem II. výroku o vině, jež byly páchány na území hl. m. Prahy. Nakonec odvolací soud v reakci na shodnou námitku obviněné správně na str. 32 svého rozsudku výslovně poukázal na ty důkazy, o něž v souladu se soudem prvního stupně opřel závěr o aktivním zapojení obviněných D. P. V. a S. V. V. , (vlastní konání dalšího obviněného I. A. I. sama obviněná v dovolání ani nezpochybnila). Soud prvního stupně pak především na stranách 89 – 91 svého rozsudku popsal, že v jednotlivých případech se obviněná podílela na instalaci skimmovacích zařízení do napadených bankomatů minimálně tím, že vždy stála v bezprostřední blízkosti obviněného I. A. I. , přihlížela jeho činnosti a monitorovala okolí. Je možné dále upozornit zejména na situaci, k níž došlo po zadržení všech jmenovaných, kdy u obviněného S. V. V. byly nalezeny elektrosoučástky, vyhodnocené kriminalistickým zkoumáním jako příslušenství skimmovacího zařízení, které tomuto obviněnému osobně předala právě obviněná D. P. V. v blízkosti napadeného bankomatu umístěného v P. , v prostoru Nádraží H. dne 13. 3. 2013. Manipulace všech tří obviněných se zajištěným čtecím zařízením byla rovněž potvrzena vyhodnocením zkoumání pachových stop. Součinnost obviněných při páchání zjištěné trestné činnosti rovněž vyplývá z fotografií umístěných v paměti fotoaparátu, který měl u sebe obviněný S. V. V. V podrobnostech je možné odkázat na pečlivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který konkrétně na str. 101 až 103 svého rozsudku vyjmenoval konkrétní okolnosti, jež vyplynuly z obsahu provedených důkazů, zejména odborného zkoumání příslušných technických zařízení či jejich součástí, jak byly v průběhu přípravného řízení opatřeny a v rámci hlavního líčení k důkazu provedeny včetně záznamů z výpisu telekomunikačního provozu mezi obviněným S. V. V. a I. A. I. , který skimmovací zařízení do bankomatů instaloval. Soudy tak zcela správně posoudily obhajobu obviněné o její neznalosti záměru a konání obviněného I. A. I. Rovněž tyto důkazy vyvrací její dovolací námitku o neúčasti dalšího obviněného S. V. V. na projednávané trestné činnosti.
V této souvislosti je nezbytné dodat, že nelze pochybovat o součinnosti ještě dalších neztotožněných osob, s jejichž pomocí docházelo k použití zhotovených padělků platebních karet k výběrům z bankomatů či k platebním transakcím na americkém kontinentu (ve Spojených státech amerických a v Peru). Tento způsob páchání trestné činnosti, kdy výběry z bankomatů či jiné transakce platební kartou jsou prováděny na jiném místě, než kde došlo k opatření dat z těchto platebních karet, a to v nižších částkách a v menším rozsahu, je veden snahou o ztížení odhalení zneužití platebních karet ze strany jejich oprávněných držitelů či samotných bankovních institucí, u nichž jsou zřízeny příslušné peněžní účty.
Ostatně jak vyplývá ze starší judikatury Nejvyššího soudu nadále použitelné i za účinnosti trestního zákoníku, existence organizované skupiny není podmíněna tím, aby všichni její členové byli současně spolupachateli trestného činu podle §9 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009, (dále jen „tr. zákon“). Jejími členy mohou být i účastníci na trestném činu podle §10 odst. 1 tr. zákona, případně též další osoby mající na činu podíl, avšak přímo neztotožněné, za splnění předpokladu, že si jsou trestně stíhané osoby takové okolnosti vědomy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 237/2010, uveřejněné pod číslem 22/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ostatně rovněž otázce naplnění znaku „organizované skupiny“ se podrobně věnoval soud prvního stupně a přesvědčivě odůvodnil všechny okolnosti, jež jej naplnily a stejně postupoval k další alternativě přísnější trestní sazby upravené v §234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, tj. spáchání činu „ve značném rozsahu“ (srov. str. 104 až 106 rozsudku Městského soudu v Praze).
K námitkám obviněné ohledně nesprávně stanovené výše škody, jež měla svůj význam při užití právní kvalifikace skutku pod bodem A.I. výroku o vině trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, resp. jeho pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, může Nejvyšší soud konstatovat, že se ztotožňuje se soudem odvolacím, který souhlasil s výší škody stanovenou soudem prvního stupně. Z popisu jednotlivých dílčích útoků o celkem sto dvaceti čtyřech neoprávněných výběrech z padělaných platebních karet pod bodem A.I. výroku o vině lze totiž jasně vyčíst konkrétní finanční částky, které se podařilo neoprávněnými výběry pachatelům přisvojit (v přepočtu na českou korunu 230.926,90), resp. se o ně pokusili, a jejich vydání nebylo příslušnými bankovními pobočkami povoleno (celkem 441.374,23 Kč). Aritmetickým součtem obou těchto částek je pak zcela evidentní překročení zákonné hranice značné škody ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že výše škody, kterou činem obvinění skutečně způsobili, nedosáhla hranice značné škody, avšak spolu s výší škody, kterou chtěli neoprávněnými výběry způsobit již byla zákonná hranice této škody překročena, postupovaly soudy správně, pokud protiprávní jednání obviněných v této části výroku o vině právně kvalifikovaly jako pokus trestného činu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (srov. č. 15/1996-I. Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud taktéž musí odmítnout tvrzení obviněné, že protiprávní jednání spočívající v neoprávněném získávání dat z platebních karet nespadá pod skutkovou podstatu trestného činu neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Jak zejména soud prvního stupně vysvětlil na str. 106 svého rozsudku, byl při zkoumání naplnění tohoto znaku trestného činu podle §234 tr. zákoníku pečlivě zkoumán konkrétní způsob, jakým byly označené peněžní bankomaty napadeny zejména ve vztahu k výsledku kriminalistického zkoumání opatřeného po reinstalaci skimmovacího zařízení. Tento soud pečlivě odlišil jednotlivé případy tak, aby mohl užít citovanou právní kvalifikaci, tzn. zda již došlo k vyrobení padělků platebních karet, jež sám zákonodárce v demonstrativním výčtu „platebních prostředků“ jmenoval (viz §234 odst. 1 tr. zákoníku), případně k jejich zneužití výběrem finanční hotovosti, a těch případů, které zůstaly ve stadiu přípravy ve smyslu §20 tr. zákoníku, tj. kdy obvinění „pouze“ instalovali čtecí zařízení na příslušném bankomatu s cílem získat údaje z platebních karet, což se jim především díky ochranným opatřením peněžních ústavů zabudovaných do bankomatů nepodařilo.
O konstantním právním názoru v této problematice svědčí i to, že Nejvyšší soud již v trestní věci skutkově srovnatelné s věcí obviněné rozhodoval, kdy svým usnesením ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1539/2012, odmítl dovolání obviněného, který byl uznán vinným mj. právě trestným činem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství. Trestná činnost v této věci posuzovaná spočívala taktéž v instalaci tzv. „skimmovacích zařízení“ na bankomaty, čímž došlo k získání množství dat oprávněných držitelů platebních karet, které byly posléze použity ke zhotovení jejich padělků, a tyto pak pachatel využil k neoprávněným výběrům finančních prostředků v zahraničí. Proto ani uvedená námitka obviněné, kterou formálně správně podřadila dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nebyla shledána důvodnou.
Ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, kterou obviněná ve svém dovolání dále namítla, musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky vůči druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §§39 až 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení „nepřiměřeně“ přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vrchní soud však obviněné uložil trest odnětí svobody, tj. druh trestu, který zákon připouští, a to v rámci zákonem stanovené výměry. V projednávané věci tudíž nemohla být naplněna ani jedna ze dvou citovaných alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Odvolací soud zároveň zjevně respektoval zásadu individualizace trestu právě u obviněné D. P. V. , zohlednil přitom její osobní podíl na spáchané trestné činnosti. Se zřetelem na závažnost trestného činu a též ke stupni a povaze narušení osoby obviněné ji pro výkon uloženého trestu zařadil do mírnějšího typu věznice v souladu s §56 odst. 3 tr. zákoníku.
I k dalším námitkám obviněné ohledně zamítnutí jejího návrhu na vypracování znaleckého posudku v oboru gynekologie či tvrzenému překročení maximální možné lhůty pro zadržení, která činí 48 hodin, lze poznamenat, že se jimi zcela dostatečným způsobem zabýval soud odvolací ve svém rozsudku na str. 31. K první z uvedených námitek Nejvyšší soud může pouze dodat, že ačkoliv pro obviněnou daná událost může být vnímána jako značně poškozující, nemohla mít jakýkoli význam při zkoumání viny a rovněž nemohla být zohledněna při ukládání trestu obviněné. Samozřejmě však nelze odejmout obviněné právo, pokud se cítí poškozena případným zanedbáním lékařské péče v době svého pobytu ve vazbě, aby se domáhala prověření postupu příslušných osob, které byly povinovány zajištěním odpovídající lékařské pomoci, avšak svou stížnost musí směřovat proti odpovědným zaměstnancům věznice, v níž se v inkriminované době nacházela a kde mělo dojít k jí tvrzené události.
Pokud jde o opakovanou výhradu obviněné ohledně nedodržení lhůty stanovené v §76 odst. 4 tr. řádu, i s ní se odvolací soud náležitě vypořádal a vyvrátil názor, na němž obviněná setrvala i ve svém dovolání. Lhůta 48 hodin, stanovená v §76 odst. 4 věta třetí tr. řádu, počíná okamžikem zadržení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu (srov. §67 odst. 1 tr. řádu). Policejní orgán, který osobu zadržel a nepropustil ji bezodkladně na svobodu, předá státnímu zástupci protokol o jejím výslechu spolu s usnesením o zahájení trestního stíhání a další důkazní materiál, aby státní zástupce mohl případně podat návrh na její vzetí do vazby (srov. §76 odst. 4 věta první a druhá tr. řádu). K tomu právě musí dojít v maximální době 48 hodin počínající okamžikem zadržené podezřelé osoby, do doby, kdy bude tato osoba „odevzdána soudu“, přičemž se jedná o lhůtu společnou pro policejní orgán i pro státního zástupce. Termín „předána soudu“ však neznamená, že obviněný, jehož osobní svoboda byla omezena, musí být v zákonné lhůtě 48 hodin reálně předvedena k příslušnému soudci. Zcela postačí, pokud státní zástupce před uplynutím této lhůty, předloží soudci návrh na vzetí obviněné osoby do vazby spolu s písemnými podklady nezbytnými pro rozhodnutí soudu. Ten je poté podle §77 odst. 2 tr. řádu povinen rozhodnout o návrhu na vzetí do vazby do 24 hodin. Z obsahu trestního spisu jednoznačně vyplývá, že zákonný postup pro zadržení obviněné D. P. V. naznačený shora byl jak policejním orgánem, tak i státním zástupcem dodržen, všechny písemné dokumenty nezbytné pro rozhodnutí soudce o návrhu státního zástupce na uvalení vazby na obviněnou byly předloženy včas a Nejvyšší soud, stejně jako předtím odvolací soud, neshledal porušení zákonných práv obviněné ze strany orgánů činných v přípravném řízení.
Obviněná ve svém dovolání uplatnila námitky, které pouze zčásti naplňovaly dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak v rámci dovolacího řízení nezjistil jejich opodstatněnost. V předmětné trestní věci nedošlo k vadnému hmotně právnímu posouzení skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nad rámec dovolacího přezkumu se Nejvyšší soud rovněž stručně vyjádřil i k těm výhradám, jež neodpovídaly uplatněnému důvodu dovolání, a rovněž nezjistil porušení procesního postupu v rozsahu tvrzeném dovolatelkou. Nejvyšší soud proto rozhodl o odmítnutí dovolání obviněné D. P. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu.).
V Brně dne 14. ledna 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová