ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.147.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 147/2015-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2015 o dovolání, které podal obviněný J. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. 7 To 227/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 99/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 4. 2014, sp. zn. 19 T 99/2013, byl obviněný J. M. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl ve stručnosti dopustit tím, že dne 28. 1. 2013 v 22.30 hodin, kdy byl zastaven hlídkou Policie České republiky, řídil v P., v ulici Z. Ž. d. osobní motorové vozidlo zn. FORD Focus, RZ …, ačkoli si v té době byl vědom, že dosáhl celkového počtu 12 bodů v bodovém hodnocení podle zákona č. 361/2000 Sb. a pozbyl tak na základě rozhodnutí Městského úřadu v Brandýse nad Labem – Stará Boleslav ze dne 5. 9. 2012, č. j. 151-48853/2012, řidičské oprávnění ke dni 2. 10. 2012 na dobu jednoho roku, přičemž se o tom dozvěděl při podání vysvětlení na Policii České republiky dne 17. 11. 2012 (ve věci ev. č. KRPA-15521/DN-2012-324). Za tento přečin mu byl uložen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu jednoho roku.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. M. odvolání, které Městský soud v Praze zamítl usnesením ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. 7 To 227/2014, jako nedůvodné podle §256 tr. řádu.
Uvedené usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Matouška, Ph.D., přičemž je opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. řádu, tedy, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný směřoval proti výroku o vině i o trestu. Vyjádřil přesvědčení, že nebyla naplněna ani objektivní ani subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zpochybnil přitom správnost právního posouzení věci i způsob hodnocení provedených důkazů. Soudy podle obviněného nesprávně vycházely z předpokladu, že nemohou přezkoumávat pravomocně skončené blokové správní řízení, přitom v jeho případě bylo vedeno s jinou osobou, jež se za obviněného pouze vydávala. Podle jeho přesvědčení se soud měl „s takovým stavem důkazně vypořádat“. Obviněný dále poukázal na to, že oznámení o dosažení 12 trestných bodů mu nebylo doručeno, nebyl tak poučen o možnosti žádat přezkoumání jejich dosažení. Z tohoto důvodu chybí pro naplnění skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným, subjektivní stránka. Přestože popřel, že by byl osobou, jež řídila v předmětný den kontrolované vozidlo, vyslovil názor, že věc měla být projednána jako přestupek, nikoli přečin podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. 7 To 227/2014, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. M. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Obviněný formuloval své dovolací námitky tak, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu byl podle jeho slovního vyjádření naplněn v obou alternativách. Vzhledem k tomu, že odvolací soud konal o odvolání obviněného řádné veřejné zasedání, nepřichází vůbec v úvahu naplnění první z těchto alternativ. Současně však obviněný považoval za důvodnou též druhou alternativu, jež přepokládá existenci dalších dovolacích důvodů podle obviněného konkrétně těch, jež jsou definovány v §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. V posuzované trestní věci však Nejvyšší soud neshledal v řízení předcházejícím napadenému usnesení odvolacího soudu existenci ani jednoho z označených dovolacích důvodů, proto nemohlo dojít k úspěšnému uplatnění ani druhé alternativy důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Pokud jde o důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, ten je dán tehdy, kdy bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání pak trestní řád definuje v ustanovení §11 a §11a. Vzhledem k tomu, že obviněný ve svém dovolání nepoukázal na konkrétní důvod nepřípustnosti svého trestního stíhání, je možné se pouze domnívat, že ji spatřoval v tom, že jednání, jímž byl uznán vinným, je přestupkem a nemělo být kvalifikováno jako trestný čin, resp. přečin. Taková námitka však nespadá do oblasti právní úpravy nepřípustnosti trestního stíhání, ale může být posuzována v rámci zkoumání hmotně právních podmínek trestnosti skutku, jejichž základem jsou především formální znaky předmětného přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, jak bude uvedeno níže. Obviněný tak ve svém dovolání neuvedl vůbec žádný konkrétní argument, kterým by podpořil svou výhradu nepřípustnosti trestního stíhání proti jeho osobě, jež by odpovídala jednotlivým alternativám, jak jsou vyjmenovány v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Námitky týkající se právní kvalifikace skutku, který podle obviněného vykazuje znaky nanejvýš přestupku, nikoli přečinu, by bylo možné podřadit dalšímu z uplatněných důvodů dovolání, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ani v této části však Nejvyšší soud neshledal dovolání důvodným.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl. Podle tzv. právní věty výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně spáchal obviněný tento přečin v poslední z uvedených alternativ. Jak vyplývá z popisu skutku výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, obviněný dne 28. 1. 2013 ve večerních hodinách řídil motorové vozidlo, ačkoli nejpozději od 17. 11. 2012 věděl, že dosáhl 12 bodů za přestupky spáchané v dopravě a na základě rozhodnutí Městského úřadu v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi ze dne 5. 9. 2012 pozbyl řidičské oprávnění.
Uvedená skutková zjištění podrobněji rozvedená v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně svědčí o naplnění všech formálních podmínek trestnosti přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obsahují totiž všechny okolnosti významné pro posouzení jak objektivní tak i subjektivní stránky tohoto přečinu. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nepředložil žádné konkrétní námitky, kterými by mohl podpořit svoje tvrzení, že jeho jednání nedosahovalo takové intenzity společenské škodlivosti, aby nebylo posuzováno jako trestný čin. Jak vyplývá z ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku a z výkladového stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 26/2013-I.,II Sb. rozh. tr., trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že je třeba vyvodit trestní odpovědnost pachatele, jehož protiprávní čin naplňuje znaky trestného činu. Společenská škodlivost pak není součástí znaků trestného činu, nýbrž představuje jedno z hledisek uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Z důvodu formálního pojetí trestního práva hmotného za platné právní úpravy proto jen ve výjimečných případech, kdy stíhaný skutek neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, postačí jeho pachatele postihnout případnou sankcí podle jiného právního předpisu. Nejvyšší soud však z obecného hlediska (při absenci konkrétních dovolacích argumentů) může jen konstatovat, že o takový případ se u obviněného nejedná a soudy správně dovodily jeho trestní odpovědnost za opakované řízení bez řidičského oprávnění, jež pozbyl v souladu s ustanovením §123c odst. 3 zákona č. 361/200 Sb., o silničním provozu, ve znění účinném v době činu.
Absenci úmyslu jako znaku subjektivní stránky uvedeného přečinu se obviněný snažil prosadit tvrzením, že mu nebylo doručeno oznámení o pozbytí odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Na tomto místě však lze odkázat na zcela správné a logické úvahy soudu prvního stupně na str. 6 jeho rozsudku, které ještě doplnil soud odvolací na str. 3 napadeného usnesení. Jak zde městský soud výstižně konstatoval, obviněný sice nepřevzal poštou doručované oznámení Městského úřadu Brandýs nad Labem – Stará Boleslav o dosažení hranice 12 bodů a výzvu k odevzdání řidičského oprávnění (č.l. 23 tr. spisu), o jehož doručení však platí zákonná fikce ve smyslu §19 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (č. l. 22 tr. spisu). Taková situace by mohla zpochybnit vědomostní složku úmyslu podle §15 tr. zákoníku, avšak soudy správně poukázaly na nejpozdější okamžik, kdy se obviněný prokazatelně dozvěděl o tom, že pozbyl řidičské oprávnění. Došlo k tomu v rámci šetření dopravní nehody, jejímž byl účastníkem, a při podání vysvětlení příslušnému orgánu policie dne 17. 11. 2012, mu bylo prokazatelně sděleno zjištění vyšetřujících policistů, že obviněný má tzv. blokován řidičský průkaz a tento mu rovněž na místě odebrali (srov. úřední záznam na č. l. 17 a 18 tr. spisu). Je proto nutné odmítnout tvrzení obviněného, který fakticky od počátku svého trestního stíhání opakuje částečně vzájemně si odporující obhajobu o tom, že byl (nebyl) poučen o pozbytí řidičského oprávnění, a to nejen díky tomu, že nepřevzal citované rozhodnutí příslušného úřadu obce s rozšířenou působností, resp. oznámení a výzvu podle §123c odst. 3 citovaného zákona č. 361/2000 Sb., ale dokonce zpochybnil podání této informace policejním orgánem zasahujícím na místě nehody v listopadu 2012. I kdyby se obviněný v rámci svého obhajoby snažil prosadit, že uvedený úřední záznam nečetl a pouze jej podepsal, nemůže ignorovat skutečnost, že mu byl tohoto dne fakticky odebrán řidičský průkaz, když tuto skutečnost navíc sám potvrdil při svém výslechu u hlavního líčení dne 14. 1. 2014, č. l. 56 trestního spisu.
Stejně tak se soudy ve věci činné správně vyrovnaly i s námitkami obviněného ohledně jeho pachatelství, a to jak ve vztahu k předmětnému přečinu, tak u všech dílčích přestupků, za něž mu byly odebrány body. Především soud prvního stupně věnoval skutečně značnou pozornost jak okolnostem, za nichž došlo k dopravní kontrole dne 28. 1. 2013 v P., ale též dokumentům osvědčujícím projednávání jednotlivých přestupků, za něž byl obviněný postižen mj. odebráním maximálního množství bodů k datu 5. 9. 2012. S ohledem na velmi pečlivé, logické a především argumentačně silné odůvodnění těchto skutečností Obvodním soudem pro Prahu 5, nepovažuje Nejvyšší soud za nutné jakkoli jeho úvahy doplňovat či dokonce korigovat. Nakonec také odvolací soud považoval postup soudu prvního stupně za správný a zákonný, přitom reagoval na naprosto shodné námitky obviněného, jimiž se snažil zvrátit své odsouzení po verdiktu soudu prvního stupně. Obviněný totiž zcela demagogicky opakuje stejná tvrzení, jak již bylo zmíněno, v části si odporující, na něž soudy obou stupňů dostatečným způsobem reagovaly a vypořádaly se s nimi. Není úkolem dovolacího soudu znovu hodnotit veškerý obsah provedeného dokazování, neboť není třetí soudní instancí a může napravovat případné vady v pravomocně skončených věcech jen tehdy, pokud odpovídají taxativně vymezeným důvodům dovolání. O takový případ se však u obviněného J. M. nejedná.
Nejvyšší soud, byť nad rámec dovolacího přezkumu, tak může závěrem konstatovat, že neshledal žádné nesprávnosti v úvahách soudů obou stupňů, pokud neuvěřily účelovým tvrzením obviněného jak v oblasti jeho pachatelství (nebyl osobou, která řídila v předmětný den, ani řidičem, který by se dopustil některých přestupků v dopravě), tak i ohledně jeho znalosti pozbytí řidičského oprávnění nejpozději v listopadu 2012. Soudy po podrobném dokazování postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu, byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. V rámci interpretace především listinných důkazů a svědeckých výpovědí se soudy nedopustily žádné deformace, naopak při respektování obecných zásad logiky hodnotily jednotlivá vyjádření svědků a poukázaly na zřejmé okolnosti, z nichž bylo možné dovodit vědomí obviněného, že pozbyl řidičské oprávnění, tedy jednal zaviněně přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu. Soudy obou stupňů sice v odůvodnění svých rozhodnutí pominuly úvahy o druhu úmyslného zavinění ve smyslu alternativ podle §15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, jež u obviněného shledaly, nicméně ze všech uvedených okolností a skutkových zjištění nepochybně vyplývá, že obviněný řídil v předmětný den motorové vozidlo, ačkoli věděl, že pozbyl řidičské oprávnění, neměl řidičský průkaz a že tak může porušit zájem chráněný ustanovením §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tj. řádně vykonávat rozhodnutí Městského úřadu v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi ze dne 5. 9. 2012.
Nejvyšší soud proto neshledal v napadeném usnesení Městského soudu v Praze, ani v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 žádnou vadu, kterou dovolatel vytýkal prostřednictvím dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. řádu. Podané dovolání obviněného J. M. proto Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. února 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová