ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1630.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1630/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2015 o dovolání, které podal obviněný J. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 13 To 240/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 146/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 22 T 146/2012, byl obviněný J. S. uznán vinným trestným činem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že v blíže neupřesněné době nejpozději v dopoledních hodinách dne 13. 8. 2012, vyrobil na přesně nezjištěném místě oboustranným okopírováním pravé bankovky na nezjištěném kopírovacím zařízení nejméně pět kusů padělků bankovky v nominální hodnotě 100 CZK v úmyslu udat je jako pravé, když následně pět kusů těchto padělků předal dne 13. 8. 2012 v dopoledních hodinách, v blízkosti nízkoprahového centra SKP – CENTRUM, B. …, v P., R. B. s tím, že když za ně nakoupí cigarety a tabák, dostane odměnu 50 Kč (bod 1 výroku o vině).
Dále byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal tak, že na blíže neustanoveném místě v P. pod záminkou prodeje mobilního telefonu Apple Iphone 4S Black 16 Gb, jej nabídl prostřednictvím aukce na internetovém portálu www.aukro.cz, kterou zadal prostřednictvím svého uživatelského účtu zaregistrovaného na uživatelské jméno m., a dne 26. 6. 2012 vylákal od poškozeného J. S. finanční hotovost ve výši 11.420 Kč, kterou mu poškozený dne 28. 6. 2012 převedl na jeho běžný účet vedený u Fio Bank, a.s., avšak do dnešního dne vydražený mobilní telefon nezaslal, následně dne 26. 6. 2012 vylákal od poškozené B. L. finanční hotovost ve výši 8.620 Kč, kterou mu poškozená dne 28. 6. 2012 převedla na jeho běžný účet vedený u Fio Bank, a.s., avšak do dnešního dne vydražený mobilní telefon nezaslal (bod 2 výroku o vině).
Za tuto trestnou činnost soud uložil obviněnému podle §233 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození J. S. a B. L. odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku podal odvolání obviněný J. S. a směřoval je proti všem výrokům odsuzujícího rozsudku. Také státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích využil práva na odvolání a to v neprospěch obviněného a zaměřil je proti výroku o trestu. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v odvolacím řízení rozsudkem ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 13 To 240/2014, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o uloženém trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle §233 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného krajský soud zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. S. dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Zdeňka Svobody, opřel je přitom o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. řádu, tedy, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný J. S. vyjádřil v úvodu svého dovolání obecně formulovaný nesouhlas s tvrzením krajského soudu, že dané řízení proběhlo v souladu s trestním řádem. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu vyslovil obviněný své přesvědčení, že obhájce JUDr. Slavomír Koreček nebyl oprávněn, natož povinen, jej v probíhajícím trestním řízení zastupovat poté, co mu vypověděl plnou moc a zakázal mu v jeho věci činit jakékoliv další úkony. Obviněný dokonce v dovolání prosazoval názor, že JUDr. Slavomír Koreček byl vyloučen z jeho obhajování, a to ve smyslu §20 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o advokacii“) poté, co mu vypověděl plnou moc. Vzhledem k tomu, že účast obhájce při veřejném zasedání konaném o odvolání není neodkladným úkonem, měl podle obviněného krajský soud odročit veřejné zasedání na jiný termín a konat je za přítomnosti nově zvoleného či ustanoveného obhájce.
Soud druhého stupně dále podle obviněného pochybil, když dospěl k závěru o schopnosti obviněného zúčastnit se veřejného zasedání. Skutečnost, že se obviněný dostavil s písemnou žádostí do podatelny soudu, o jeho zdravotním stavu nijak nevypovídá. Naopak z lékařské zprávy MUDr. Ivana Mira má podle obviněného jasně vyplývat, že obviněný nebyl schopen plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání, tedy účastnit se úředních jednání vyžadujících vnímání, soustředění a schopnost se adekvátně rozhodovat. Soud si měl k posouzení možnosti obviněného účastnit se veřejného zasedání opatřit vyjádření lékaře, a pokud tak neučinil došlo k naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se obviněný ohradil proti způsobu hodnocení důkazů soudy, neboť vinu obviněného založily výlučně na výpovědi svědka R. B., která však vykazovala zjevné rozpory. Soudy obou se stupňů se podle obviněného náležitě nevypořádaly s rozporuplnými tvrzeními tohoto svědka ani s jeho věrohodností. Ostatní provedené důkazy pak nesvědčí o jeho vině.
Vzhledem k uvedeným výhradám obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 13 To 240/2014, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Obviněný současně požádal o odložení, resp. přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného J. S. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Petra Vaidy. K argumentaci obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu nejprve poukázal na soudní výklad ohledně podmínek pro jeho naplnění. Vedle případů porušení ustanovení o nutné obhajobě může být tento důvod úspěšně uplatněn také tehdy, pokud obviněný sice obhájce má, ale orgány činné v trestním řízení nedodržují zákonné povinnosti z této situace vyplývající. Obhájce obviněného JUDr. Slavomír Koreček rozhodně nebyl v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu vyloučen z obhajování obviněného, a to ani ve smyslu §20 odst. 4 zákona o advokacii, na který obviněný upozornil. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zdůraznil, že uvedené ustanovení vymezuje pouze ukončení poskytování právních služeb, což není důvodem pro vyloučení obhájce z obhajování. Obviněný sice písemně sdělil soudu, že vypovídá plnou moc JUDr. Slavomíru Korečkovi, avšak nijak nereagoval na následnou výzvu soudu, aby si zvolil nového obhájce. Přitom byl současně poučen, že do doby než jeho obhajobu převezme nově zvolený, případně ustanovený obhájce, je dosavadní obhájce povinen vykonávat obhajobu v souladu s §37 odst. 2 tr. řádu. Při veřejném zasedání dne 17. 6. 2014 tak JUDr. Slavomír Koreček vykonával své povinnosti vyplývající z citovaného ustanovení, tudíž právo obviněného na obhajobu bylo respektováno. Státní zástupce zároveň připomněl podání obviněného ze dne 16. 6. 2014, v němž prohlásil, že se vzdává obhajoby. I když forma tohoto prohlášení nesplnila podmínky stanovené ustanovením §36b odst. 2 tr. řádu, přesto je z tohoto podání zřejmá vůle obviněného hájit se sám. Pokud navzdory tomuto sdělení byl u veřejného zasedání zastoupen obhájcem, tím spíše podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nedošlo k porušení práva obhajovacích práv.
K námitkám ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství připomněl, že s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. Listiny základních práv a svobod je třeba obviněnému umožnit účast na veřejném zasedání mimo jiné v případě, kdy on sám na tom trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. Obviněný projevil zájem veřejného zasedání se účastnit a nesouhlasil s jeho konáním v nepřítomnosti. K prokázání své neschopnosti se veřejného zasedání účastnit však předložil potvrzení vystavené pro Úřad práce. Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství však toto potvrzení neposkytuje dostatečný podklad pro závěr, že obviněný se pro objektivní překážky nebyl schopen veřejného zasedání v daném čase zúčastnit, neobsahuje totiž žádné konkrétní údaje o zdravotním stavu obviněného. Navíc jak si soud druhého stupně ověřil, obviněný v den konání veřejného zasedání osobně doručil písemnost na podatelnu a sešel se se svým obhájcem JUDr. Slavomírem Korečkem. Odvolacímu soudu proto nelze vytýkat, pokud nevyhověl žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání a konal je v jeho nepřítomnosti.
Ohledně argumentace uplatněné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu stání zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství konstatoval, že soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu a po řádném hodnocení důkazů přijaly skutkové závěry, které v nich mají oporu. Přitom se v dostatečném rozsahu zabývaly opakující se obhajobou obviněného, který popřel, že by spáchal skutek popsaný pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rovněž se vypořádaly s otázkou hodnověrnosti svědka R. B. Obviněný tak fakticky zpochybnil zjištěný skutkový stav, jeho argumentace však postrádá jakoukoli relevanci a nemůže naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. S. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud při zkoumání splnění formálních podmínek konání dovolacího řízení zjistil, že obviněný J. S. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Citované ustanovení směřuje tedy zásadně k nápravě vad spočívajících v porušení ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě podle §36 tr. řádu (u mladistvého pak §42 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů). Právo na obhajobu je součástí práv garantovaných nejen ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny práv a základních svobod), ale také mezinárodními smlouvami zejména v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecně sice platí, že porušení práva na obhajobu má povahu závažné, resp. podstatné vady řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu a §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu, avšak vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je dovolacím soudem vykládán v užším smyslu. Nelze totiž odhlédnout od charakteru dovolacího řízení, jež je řízením o mimořádném opravném prostředku, tzn., že v něm jsou přezkoumávána již pravomocná a vykonatelná soudní rozhodnutí. Dosavadní judikatura také vychází z principu omezených možností přezkumu nesprávného postupu orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k respektování práva obviněného na obhajobu v kterémkoli stadiu řízení. V rozhodnutí publikovaném pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud vyjádřil názor, že v případech, v nichž po určitou část řízení neměl obviněný obhájce, ač jej mít měl, je pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu rozhodující, zda orgány činné v trestním řízení skutečně v této době prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí. V situacích, kdy jde pouze o určitý časový úsek např. mezi lhůtou poskytnutou obviněnému ke zvolení obhájce a okamžikem, kdy je mu nakonec ustanoven soudem, přičemž nejsou prováděny žádné úkony trestního řízení, nemůže být porušeno právo obviněného na obhajobu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Obviněný spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom, že byl zastupován obhájcem JUDr. Slavomírem Korečkem, který ale měl být ze zastupování obviněného vyloučen. Důvod vyloučení spatřoval obviněný ve vypovězení plné moci v souladu s §20 odst. 4 zákona o advokacii jmenovanému advokátovi, který byl v rozhodnou dobu jeho obhájcem. Citované ustanovení umožňuje vypovědět klientovi smlouvu o poskytování právních služeb kdykoliv, a to i bez udání důvodu. Jak však správně konstatoval i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného, výše uvedeným ustanovením je pouze vymezen způsob ukončení poskytování právních služeb a nelze je zaměňovat se zákonnými podmínkami, při jejichž naplnění je obhájce vyloučen z obhajování obviněného v průběhu trestního řízení.
Důvody pro takový postup v rámci trestního řízení jsou uvedeny v ustanovení §35 odst. 2 tr. řádu. Podle něho obhájcem nemůže být advokát, proti kterému je nebo bylo vedeno trestní stíhání, a v důsledku toho v řízení, ve kterém měl vykonávat obhajobu, má postavení obviněného, svědka nebo zúčastněné osoby, odstavcem 3 téhož ustanovení je z obhajoby vyloučen advokát, který v daném trestním řízení vypovídá jako svědek, podává znalecký posudek nebo je činný jako tlumočník. V takových případech pak v souladu s §37a odst. 1 písm. a) tr. řádu předseda senátu a v přípravném řízení soudce rozhodne i bez návrhu o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce z obhajování, stejně tak v souladu s §37a odst. 1 písm. b) tr. řádu postupuje, pokud se obhájce opakovaně nedostaví k úkonům trestního řízení, při nichž je jeho účast nezbytná, ani nezajistí účast svého zástupce, ačkoli byl řádně a včas o takových úkonech vyrozuměn. Podle §37a odst. 2 tr. řádu pak o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce též tehdy, jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují. Obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných.
Z výše poskytnutého výkladu je tedy zjevné, že pro obviněným uvedený důvod vypovězení plné moci nemohl být obhájce JUDr. Slavomír Koreček z obhajování vyloučen a oprávněně se nejen účastnil veřejného zasedání před odvolacím soudem, ale k plnění svých obhajovacích povinností byl z trvajícího smluvního vztahu mezi nimi dokonce povinen.
Významnou roli při zkoumání důvodného uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, bylo nutné přiznat písemnému sdělení obviněného ze dne 16. 6. 2014, který zaslal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (č. l. 1753 a 1756 trestního spisu). Z jeho obsahu totiž vyplývá, že obviněný si nejenže ani na výzvu soudu (viz č. l. 1723 trestního spisu) nezvolil nového obhájce, ale dokonce výslovně projevil vůli nebýt v daném trestním řízení nadále zastoupen obhájcem a hájit se sám ve smyslu vzdání se nutné obhajoby podle ustanovení §36b tr. řádu. Využití této zákonné možnosti je však podmíněno splněním formálních náležitostí definovaných v §36b odst. 2 tr. řádu. Takové prohlášení obviněného musí být učiněno písemně nebo do protokolu u orgánu činného v trestním řízení, který vede řízení. Tyto předpoklady splněny byly. Současně však musí být prohlášení učiněno za přítomnosti obhájce a po předchozí poradě s ním. Právě tyto dvě podmínky však obviněný nerespektoval, neboť jeho dosavadní obhájce JUDr. Slavomír Koreček nebyl o přání obviněného nebýt nadále zastupován advokátem vůbec informován. Jak totiž vyplývá ze žádosti JUDr. Slavomíra Korečky ze dne 5. 6. 2014, č. l. 1749 trestního spisu, o odvolání plné moci ze strany obviněného se dozvěděl až na základě vyrozumění soudu, konkrétně když mu byl doručen opis výzvy soudu adresované obviněnému ke zvolení nového obhájce (viz č. l. 1723 trestního spisu). Uvedenou výzvu si obviněný vyzvedl osobně dne 14. 6. 2014, přičemž dne 16. 6. 2014 oznámil odvolacímu soudu, že se vzdává obhájce ve smyslu §36b tr. řádu. Toto prohlášení však nesplňovalo zákonné podmínky, jak již bylo uvedeno výše.
Uvedeným jednáním obviněného nadto nemohla být smlouva o poskytování právních služeb s JUDr. Slavomírem Korečkem jako jeho advokátem ani platně vypovězena, neboť vůči němu v tomto směru obviněný neučinil relevantní úkon k ukončení jejich smluvního vztahu. Také další jednání obviněného zpochybňuje jím projevenou vůli ukončit smluvní vztah s JUDr. Slavomírem Korečkem v době před konáním veřejného zasedání, neboť přímo v den nařízeného jednání odvolacího soudu 17. 6. 2014 se osobně setkal s tímto obhájcem, v rámci schůzky mu však nedal najevo, že již nemá zájem o využití jeho advokátních služeb, naopak jej požádal o předání originálu potvrzení ošetřujícího lékaře soudu (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 1760 tr. spisu). Ani tento den tedy obviněný plnou moc JUDr. Slavomíru Korečkovi fakticky nevypověděl, naopak ho ještě pověřil vykonáním úkonu svým jménem vůči soudu. Z vyjádření obhájce, který se dostavil k veřejnému zasedání, vyplývá, že i poté, co s obviněným bezprostředně před zahájením soudního jednání hovořil, mu jeho klient ani nenaznačil, že hodlá svou plnou moc vypovědět, nebo dokonce, jak napsal v přípisu ze dne 28. a 30. 5. 2014, že by „zakazoval“ tomuto obhájci, aby „ve věci činil jakékoliv úkony“ (srov. č. l. 1720 a 1724 trestního spisu). Z popsaného jednání je tak zjevné, že obviněný vystupoval zcela odlišným způsobem vůči svému tehdejšímu obhájci na jedné straně a vůči soudu na straně druhé. Je v něm patrný obstrukční charakter, který lze rovněž vyčíst z předchozího chování obviněného vůči soudu prvního stupně, když se opakovaně snažil zmařit hlavní líčení.
Soudní praxe v podobných případech zaujímá poměrně konzistentní přístup k případům snahy obviněných o zneužití (nikoli oprávněného využití) práva na obhájce. Sice je vždy důležité posoudit konkrétní okolnosti jednání soudu prvního či druhého stupně za přítomnosti obhájce, ohledně něhož obviněný prohlásil, že nadále nehodlá využívat jeho právních služeb, současně se přitom přihlíží např. také k tomu, zda přítomný obhájce řádně plnil povinnosti obhajoby nejen vůči soudu, ale především ve prospěch obviněného. Např. platí, že ve věci, v níž je dán některý z důvodů nutné obhajoby, a obviněný sdělil v den konání veřejného zasedání odvolacímu soudu, že vypověděl plnou moc svému zvolenému obhájci, jenž se však k veřejnému zasedání dostavil a pokračoval v jeho obhajobě, přičemž u něj ani nebyl shledán žádný důvod pro vyloučení z obhajování obviněného, pak s ohledem na ustanovení §37 odst. 2 tr. řádu postup odvolacího soudu, který za této situace pokračoval ve veřejném zasedání za přítomnosti tohoto obhájce, nijak neporušuje právo obviněného na obhajobu, a nezakládá tak důvod k dovolání předpokládaný ustanovením §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2007, sp. zn. 11 Tdo 970/2007, publikované v časopise Trestněprávní revue č. 12/2007, str. 358). Případ obviněného J. S. je zcela srovnatelný se situací, která byla řešena v projednávané trestní věci. Obviněný byl v odvolacím řízení řádně zastoupen zvoleným obhájcem, tento smluvní vztah s JUDr. Slavomírem Korečkem náležitým způsobem neukončil, a nesplnil ani formální podmínky pro vzdání se obhájce ve smyslu §36b tr. řádu. Proto Nejvyšší soud obviněným tvrzené procesní pochybení neshledal a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu tak uvedenou situací naplněn nebyl.
K výhradám obviněného předloženým v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu lze do jisté míry navázat na předchozí část odůvodnění tohoto usnesení, neboť argumentace obviněného se v určitých částech dotýká obou uvedených dovolacích důvodů.
Obviněný má za to, že krajský soud jako soud odvolací pochybil, pokud nevyhověl jeho žádosti o odročení veřejného zasedání nařízeného na 17. 6. 2014 na jiný termín, aby se jej mohl účastnit, svoji žádost podložil potvrzením od lékaře.
Jak již bylo výše zmíněno, obviněný se v čase konání veřejného zasedání, tedy dne 17. 6. 2014, osobně setkal se svým obhájcem JUDr. Slavomírem Korečkem, kterého požádal o předání originálu lékařského potvrzení soudu, zároveň se dostavil i do budovy Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, osobně v 7:55 hod. předložil v podatelně žádost o odročení nařízeného veřejného zasedání (č. l. 1756 trestního spisu). Odůvodnil ji svou zdravotní indispozicí, kterou však blíže nespecifikoval a projevil zájem se jednání osobně zúčastnit. Znovu pak také odkázal na ustanovení §36b tr. řádu s tím, že nechce být nadále ve věci zastoupen obhájcem. Připojil současně kopii „Potvrzení pro Úřad práce České republiky, krajská pobočka v Pardubicích“ vystavené lékařem MUDr. Ivanem Mirem (originál založen na č.l. 1759 tr. spisu). Jmenovaný lékař osvědčil, že obviněný je od 16. 6. do 20. 6. 2014 v domácím léčení a po tuto dobu mu jeho zdravotní stav nedovoluje plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání. Z této listiny však není vůbec patrné, jaké konkrétní zdravotní problémy brání obviněnému účastnit se projednání odvolání u krajského soudu, přestože byl schopen osobní porady s obhájcem poté, co se dostavil do budovy soudu, a předal svou žádost do podatelny soudu. Ani později nedoplnil svou tehdejší omluvu podrobnějším stanoviskem lékaře, z něhož by bylo patrné vyloučení jeho účasti ve veřejném zasedání.
Krajský soud tak při svých úvahách o možnostech konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného naprosto správně vycházel z faktického jednání obviněného, který byl uvedeného dne způsobilý dostavit se do podatelny soudu s písemnou omluvou, zjevně orientován v situaci při poradě s obhájcem, tzn., že byl schopen činit úkony vůči soudu i svému obhájci. Nejvyšší soud proto ve shodě s odvolacím soudem dospěl k závěru, že zdravotní stav obviněného nebyl zjevně natolik vážný, aby mu bránil v účasti u veřejného zasedání. Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích proto nelze vytknout, pokud v chování obviněného spatřoval obstrukční snahy, zejména s přihlédnutím k jeho podobným postojům v předcházející fázi soudního řízení. Již v rámci řízení u soudu prvního stupně se totiž obviněný snažil opakovaně zmařit svoji eskortu k hlavnímu líčení sebepoškozováním a úmyslnou intoxikací léky (viz např. záznam Vězeňské služby o intoxikaci obviněného na č. l. 1446 a 1524 trestního spisu, sdělení Vězeňské služby o pokusu obviněného o sebevraždu na č. l. 1634, nebo záznam velitele eskorty o spolknutí lžíce obviněným na č. l. 1657 trestního spisu).
Na tomto místě lze připomenout ustálenou soudní praxi, která prakticky konstantně zastává názor, že z pouhého rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti (do konce roku 2008 „potvrzení pracovní neschopnosti“) nelze dovodit faktickou nemožnost obviněného dostavit se k hlavnímu líčení z důvodů zdravotní indispozice. Takové rozhodnutí je totiž vydáváno primárně pro účely sociálního zabezpečení a pro účely pracovně právní. (Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 5 Tdo 995/2005, usnesení téhož soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 5 Tdo 218/2010, také usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 724/04.) V případě obviněného se tak jedná o skutkově srovnatelnou situaci, kdy potvrzení pro Úřad práce České republiky vypovídá pouze o tom, že dotyčná osoba není schopna plnit povinnosti vyplývající z jeho evidence uchazečů o zaměstnání a příslušný lékař je vystavuje pro účely kontroly ve smyslu zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavně garantované právo na to, aby věc obviněného byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, je stanovena v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, přičemž toto právo se promítlo i do základních zásad trestního řízení uvedených v §2 odst. 10, 11 a 12 tr. řádu, ve kterých je rozvedena zásada veřejnosti, ústnosti a bezprostřednosti trestního řízení. Nejvyšší soud v projednávané trestní věci obviněného J. S. nezjistil žádné okolnosti, které by mohly vést k porušení těchto práv obviněného. Mimo již uvedené důvody přitom vycházel i z toho, že u veřejného zasedání dne 17. 6. 2014 nebyly provedeny žádné důkazy, obhájce obviněného JUDr. Slavomír Koreček plnil své povinnosti z obhajoby vyplývající. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu proto nemohl být v řízení předcházejícímu vydání napadeného rozhodnutí naplněn.
Jako další důvod uplatnil obviněný nesprávné právní posouzení skutku, jak je vymezen v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tento dovolací důvod dopadá na případy, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání je totiž mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím je možné napravit jen v zákoně taxativně uvedené procesní a hmotně právní vady (viz §265b odst. 1, 2 tr. řádu). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proto není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu, pokud se tak stalo na podkladě provedených důkazů. Především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující postupovaly při hodnocení důkazů, ani jak postupovaly při dokazování. Předmětem právního posouzení je zásadně skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud vázán.
Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu předložil námitky výlučně skutkového charakteru, jejichž obsah tvoří vlastní představa o výsledku trestního řízení. Konkrétně, navíc shodně jako po celé dosavadní řízení, se snažil prosadit nevěrohodnost svědeckých výpovědí původně spoluobviněného R. B., kterému předával padělané bankovky. Na tyto výhrady obviněného však reagovaly soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích, kdy soud prvního stupně na stranách 7 – 8 zcela správně poukázal na to, že výpověď R. B., ač možná obsahovala určité nepřesnosti v časových údajích, je doplňována výpověďmi dalších svědků, konkrétně Z. H., J. B., D. D. a J. S., navíc nebyl zjištěn žádný motiv, proč by svědek R. B. měl záměrně vypovídat v neprospěch obviněného. S těmito závěry se naprosto správně ztotožnil i soud odvolací, jak sice stručně, ale srozumitelně vysvětlil na str. 5 svého rozsudku. Nejvyšší soud se proto i s ohledem na to, že daná argumentace není podřaditelná pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, těmito námitkami obviněného nezabýval.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Přestože část jeho námitek formálně odpovídala uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. c) a d) tr. řádu, jejich obsah však nevytýkal žádnou konkrétní vadu, jež by mohla oba důvody naplnit. Nejvyšší soud mohl rozhodnout v neveřejném zasedání za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. S ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na přerušení, resp. odklad výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. února 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová