ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.166.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 166/2015-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. března 2015 o dovolání, které podal obviněný J. K. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 5 To 260/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 1 T 245/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně byl obviněný J. K. uznán vinným pokračujícím trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl ve stručnosti dopustit tím, že ačkoli není a nikdy nebyl držitelem řidičského oprávnění
1) dne 19. 8. 2013 v 01.00 hodin byl na ulici D., v D., zastaven a kontrolován hlídkou Policie České republiky jako řidič motorového vozidla zn. Škoda 135 Favorit tmavě modré barvy, RZ ..., přičemž bylo zjištěno, že není a nikdy nebyl držitelem řidičského oprávnění,
2) dne 25. 1. 2014 kolem 16.30 hod. v D., ulici K. a dále v prostoru benzinové čerpací stanice ÖMV, řídil osobní motorové vozidlo zn. Ford Mondeo, RZ ...,
a uvedená motorová vozidla řídil přesto, že měl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 2 T 121/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 11 To 331/2002, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 3,5 roku, který vykonal teprve dne 12. 10. 2013, a dále mu byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 6. 1. 2011, sp. zn. 24 T 148/2009, který nabyl právní moci dne 16. 6. 2011, uložen souhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání třiceti šesti měsíců, který dosud nevykonal.
Za tento přečin mu byl uložen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 5 To 260/2014, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Uvedené usnesení odvolacího soudu napadl obviněný J. K. dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce Mgr. Milana Špičky, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento svůj mimořádný opravný prostředek obviněný směřoval proti výroku o vině i o trestu.
Uplatněný dovolací důvod byl podle jeho mínění naplněn tím, že v řízení u soudu prvního stupně nebyla dodržena zákonná lhůta pěti pracovních dnů od doručení předvolání pro přípravu na hlavní líčení, přičemž na tuto skutečnost obviněný upozornil bezvýsledně již v rámci veřejného zasedání u Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Jeho souhlas s konáním hlavního líčení u Okresního soudu v Děčíně nemohl být dán účinně, neboť byl pod vlivem silných léků, zároveň mu jeho zdravotní stav neumožňoval hlavní líčení absolvovat z důvodu vymizelého vnímání.
Odvolací soud nijak neakceptoval uvedená tvrzení obviněného, navíc ani nepřihlédl k jeho zdravotnímu stavu při konání veřejného zasedání, při němž byl pod silným vlivem sedativ, namísto toho se spokojil s telefonickým sdělením lékaře Věznice L. Ten však podával informace o jeho zdravotním stavu v rozporu se zákonem, neboť k tomu neměl souhlas obviněného. Rovněž při výslechu konaném v přípravném řízení dne 19. 8. 2013 byl pod vlivem omamných prostředků. Dále obviněný namítl, že v jeho věci nebyly dány podmínky pro spojení věcí a že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako pokračující trestný čin.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 5 To 260/2014, a zřejmě i rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 1 T 245/2013, neboť dále navrhl věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného J. K. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiřího Siegla. Podle něj většina námitek obviněného neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Argumenty, kterými se obviněný snažil poukázat na svou neschopnost plnohodnotné účasti při úkonech trestního řízení vyplývající z jeho zdravotního stavu a dovodit tak neúčinnost svých výpovědí a prohlášení, jsou zcela mimo rámec všech dovolacích důvodů. Stejný charakter mají i další námitky obviněného ohledně nedodržení lhůty na přípravu k hlavnímu líčení či údajné absence podmínek pro spojení věci.
Uplatněnému dovolacímu důvodu podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s jistou dávkou tolerance odpovídá jediná dovolací námitka obviněného týkající se nesplnění podmínek pokračování v trestném činu, přičemž ji i přes absenci konkretizace označil za důvodnou. Podle definice pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku je nezbytná blízká souvislost časová jednotlivých útoků, ta však podle státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství v případě obviněného splněna nebyla, nejednalo se proto o jeden pokračující trestný čin, byť ostatní podmínky pokračování splněny byly. Pokud by však měla být věc správně právně posouzena, musel by být obviněný uznán vinným dvěma přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což by mu byl uložen úhrnný trest. Taková situace by však znamenala zhoršení postavení obviněného a porušení zákazu změny k horšímu. Na podkladě dovolání výlučně obviněného proto nelze požadovanou změnu právního posouzení zjištěného jednání provést v souladu s §265s odst. 2 tr. řádu. Vzhledem k tomu, že projednání dovolání by nemohlo mít na postavení obviněného žádný vliv a řešená otázka pokračování trestného činu nevyžaduje další judikaturní rozhodnutí, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jímž lze napadat vady spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení skutku či jiné skutkové okolnosti posuzované podle příslušných ustanovení hmotného práva. To znamená, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nejde o žádný trestný čin. Dovoláním je tak možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů. Mimo rámec taxativního vymezení všech dovolacích důvodů jsou výhrady skutkové, tj. ty, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů, než jaké učinily soudy a současně tak prosazuje vlastní verzi skutkových zjištění, event. se domáhá doplnění dokazování či jiného procesního postupu při provádění důkazů. Jedná se totiž o mimořádný opravný prostředek určený k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad a Nejvyšší soud není třetí soudní instancí, která by mohla znovu přezkoumávat skutkové závěry soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího. Předmětem právního posouzení v dovolacím řízení je zásadně skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, jímž je dovolací soud vázán.
Jak je patrné z reprodukce obsahu dovolání, obviněný J. K. uplatnil jediný dovolací důvod a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Přestože jeho vymezení, jak je vyloženo shora, zákon poměrně zřetelně definuje, dovolatel mu podřadil takové námitky, které stojí mimo jeho rámec. Jak přiléhavě podotkl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s určitou mírou tolerance lze za námitku směřující proti nesprávnému použití hmotně právního posouzení považovat jeho kusé konstatování o posouzení obou skutků jako pokračujícího přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Navíc podle zjištění Nejvyššího soudu obviněný v dovolání v podstatě zopakoval všechny výhrady, které již předtím uplatnil ve svém řádném opravném prostředku a odvolací soud se s nimi v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal. V takových případech Nejvyšší soud dovolání odmítne jako zjevně neopodstatněné podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, jak prezentoval např. ve svém usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze dne 29. 5. 2002, publikovaném pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha.
Pouze zcela nad rámec dovolacího přezkumu tak může Nejvyšší soud z obecných hledisek spravedlivého procesu dodat, že odvolací soud na str. 3 a 4 zcela správně vyhodnotil výhrady obviněného ohledně jeho snížené schopnosti vnímání u hlavního líčení konaného u Okresního soudu v Děčíně jako neopodstatněné. Jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení konaném dne 7. 5. 2014 (viz č. l. 102 až 104 trestního spisu), obviněný po dotazu soudu ohledně doručení předvolání prohlásil, že výslovně žádá, aby hlavní líčení bylo konáno, a netrvá na zachování pětidenní lhůty k přípravě. I ve vztahu k obviněným tvrzenému stavu „narušeného vnímání“ nutno zdůraznit, že obviněný toto prohlášení učinil za přítomnosti svého obhájce, resp. jeho substituenta JUDr. Františka Zaorálka, kterému rovněž nijak nenaznačil, že by snad z důvodu ovlivnění požitých léků neporozuměl dotazu a poučení samosoudce ve smyslu §198 odst. 1 tr. řádu. Sám obviněný se během hlavního líčení vyjadřoval k okolnostem spáchané trestné činnosti zcela spontánně, věcně reagoval na dotazy a zjevně tak nebyla snížena či dokonce vyloučena jeho schopnost vnímat i chápat jeho průběh a smysl. Taktéž v rámci svého výslechu konaném orgány činnými v trestním řízení dne 19. 8. 2013 v 8:00 hodin obviněný do protokolu (viz č. l. 7 trestního spisu) prohlásil, že se cítí psychicky i fyzicky zdráv, je schopen vnímat a řádně vypovídat. Jak ostatně vyplývá z úředního záznamu založeného na č. l. 51 trestního spisu, obviněný se za účelem této své výpovědi sám dobrovolně vrátil na příslušné pracoviště Policie České republiky, odkud byl předtím v brzkých ranních hodinách kvůli své nevolnosti odvezen k lékařskému ošetření. Nejvyšší soud proto neshledal v procesním postupu soudu prvního stupně, s nímž projevil souhlas také soud odvolací, jakékoliv pochybení.
Pokud jde o tutéž námitku uplatněnou obviněným ve vztahu k veřejnému zasedání konanému u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 21. 8. 2014, o jeho průběhu opět svědčí protokol založený na č. l. 131 trestního spisu. Vyplývá z něho, že předseda senátu na základě žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání z důvodu jeho ovlivnění lékem Tramal telefonicky kontaktoval MUDr. P. V., ošetřujícího lékaře obviněného. Ten předsedovi senátu sdělil, že obviněnému nebyly ke dni konání veřejného zasedání žádné léky podány, a to právě se záměrem předpokládaných obstrukcí z jeho strany. Podle vyjádření lékaře Vazební věznice Teplice byl obviněný schopen plnohodnotné účasti na veřejném zasedání, resp. nemohl být pod vlivem léků.
Tyto informace o jeho zdravotním stavu měly být podle obviněného v uvedeném případě soudem získány, resp. lékařem poskytnuty, nezákonným postupem, konkrétně v rozporu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů. Takové úvahy však nejsou na místě. Nejprve je nutné zdůraznit, že na uvedené poskytnutí informací o zdravotním stavu obviněného se vztahuje zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně pak ustanovení §51 odst. 1, podle něhož jsou poskytovatelé zdravotních služeb, resp. jejich pracovníci, povinni zachovat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděli v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Podle §51 odst. 2 písm. d) citovaného zákona se však za porušení této povinné mlčenlivosti nepovažuje sdělování údajů nebo jiných skutečností pro potřeby trestního řízení způsobem stanoveným právními předpisy upravujícími trestní řízení. Zde lze citovat §8 odst. 5 tr. řádu, který uvádí, že nestanoví-li zvláštní zákon podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat informace, které jsou podle takového zákona utajovány, nebo na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, lze tyto informace pro trestní řízení vyžadovat po předchozím souhlasu soudce. V případě obviněného tedy byla postupem předsedy senátu respektována všechna zákonná pravidla týkající se poskytování informací o zdravotním stavu obviněného. K uvedenému je ještě nutné zdůraznit, že předsedou senátu nebyly u daného veřejného zasedání zjišťovány o zdravotním stavu obviněného žádné širší podrobnosti, neboť jeho dotaz na příslušného lékaře směřoval pouze na možnost ovlivnění lékem Tramal na podkladě tvrzení samotného obviněného na počátku veřejného zasedání.
Jak již bylo uvedeno, uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odpovídá jediná výhrada, spočívající v nesprávném právním posouzení skutkových zjištění soudů jako pokračujícího přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Jak je evidentní z obsahu odvolání obviněného a následně z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, tuto námitku obviněný uplatnil až ve svém mimořádném opravném prostředku a to až poté, co byl na tuto skutečnost upozorněn samotným odvolacím soudem. Ten totiž v odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 5 vyjádřil svůj nesouhlas s tímto právním posouzením, avšak současně správně konstatoval, že při absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného nemohl zjištěné pochybení soudu prvního stupně napravit, neboť by tím došlo ke zhoršení jeho postavení.
Takovému postupu odvolacího soudu nelze nic vytknout, neboť je pouze důsledkem respektování zásady zákazu reformationis in peius. Ani Nejvyšší soud nemůže napravit vadné použití ustanovení §116 tr. zákoníku v posuzované trestní věci soudem prvního stupně, a to právě s ohledem na povinnost dodržet citovanou zásadu, jíž je ovládáno trestní řízení jako celek. Správně by totiž oba skutky, jak jsou popsány ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, měly být posouzeny jako dva samostatné přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za které by musel být obviněnému ukládán úhrnný trest ve smyslu §43 odst. 1 tr. zákoníku. Tím by ovšem došlo ke zhoršení jeho postavení a porušení výše uvedeného principu zákazu změny k horšímu.
Pokud obviněný vznesl další výhradu týkající se konání společného řízení o obou protiprávních jednáních, za něž byl odsouzen, je možné poukázat na ustanovení §20 odst. 1 věta druhá tr. řádu. Zásadně totiž platí, že společné trestní řízení se koná z důvodu rychlosti a hospodárnosti řízení, tzn. že je-li obviněná osoba stíhána pro více skutků, ať již naplňují stejnou skutkovou podstatu, nebo vykazují znaky různých trestných činů, je právě s ohledem na uvedená pravidla rychlosti a hospodárnosti vhodné konat jediné trestní řízení.
Nejvyšší soud tak neshledal žádnou vadu v procesním postupu soudů nižších stupňů a nesprávnost v posouzení skutkových zjištění jako jediného pokračujícího přečinu nebylo možné vzhledem k zákazu reformationis in peius napravit. Dovolání obviněného J. K. z větší části ani neodpovídalo uplatněnému dovolacímu důvodu, a pokud ano, jednalo se o námitky zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. března 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová