ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.256.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 256/2015-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2015 o dovolání, které podal obviněný S. F., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 10 To 293/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 92/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný S. F. byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 3 T 92/2014, (v tomto rozsudku uváděn pod jménem S. F.) uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Dále byl obviněnému uložen podle §80 odst. 1 a 2 tr. zákoníku i trest vyhoštění na dobu 3 roků a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku též trest propadnutí věcí popsaných ve výroku o tomto druhu trestu.
Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 10 To 293/2014, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný S. F. podal proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného se soudy nižších stupňů nevypořádaly s posouzením subjektivní stránky přečinu, jímž byl uznán vinným, ani s otázkou, v jakém časovém okamžiku mu vznikla povinnost přiznat a zaplatit daň. Další námitky obviněný vznesl proti výroku o trestu vyhoštění, který považuje za nesprávný, neboť soudy nižších stupňů zcela nerespektovaly podmínky pro jeho uložení obsažené v §80 tr. zákoníku. V této souvislosti obviněný poukázal na skutečnost, že v jeho domovském státě probíhá válečný konflikt, který podle jeho názoru neumožňuje uložení uvedeného druhu trestu. Závěrem svého dovolání tedy obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného S. F. ke dni vydání tohoto usnesení nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný S. F. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný ovšem v části svého dovolání nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, jehož spácháním byl uznán vinným, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve výše uvedeném smyslu. Soudům nižších stupňů totiž vytkl především nesprávné hodnocení provedených důkazů, z nichž dovodily výši zkrácené daně i úmyslné zavinění obviněného, a nedostatečný rozsah dokazování. Obviněný zde zpochybnil především ty skutkové závěry, které se týkaly posouzení subjektivní stránky přečinu, za který byl odsouzen. Tyto námitky nemohou bez dalšího naplnit dovolací důvod podle shora citovaného ustanovení, protože z nich nevyplývá, v čem je nesoulad právních závěrů soudů nižších stupňů s rozhodnými skutkovými okolnostmi vyjádřenými zejména v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jakou normu hmotného práva soudy nesprávně použily nebo vyložily, jakou jinou právní normu nebo které její ustanovení měly použít, kterou otázku hmotného práva nesprávně posoudily a jak měla být správně posouzena apod.
V návaznosti na výše uvedený výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného S. F., jimiž zpochybnil naplnění subjektivní stránky přečinu, kterým byl uznán vinným.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že – jak již výše konstatoval – v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jen v návaznosti na jimi ustálený skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud se přitom opíral nejen o příslušnou skutkovou větu ve výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud v napadeném usnesení, nýbrž také o odůvodnění těchto rozhodnutí. Jak je z rozhodných skutkových zjištění mimo jiné patrné, obviněný jednal s cílem zatajit správci daně spotřební daň, tuto daň nepřiznat, nezaplatit a dále prodat zboží. Obviněný totiž dne 8. 4. 2014 v rozporu s ustanoveními §9 a §114 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, ve speciálně upravených schránkách a úložných prostorech vozidla tov. zn. Citroën C 4 Picasso, reg. zn. …, přepravoval nezdaněné cigarety značky Fest v celkovém množství 53 900 kusů, které nebyly označeny platnou tabákovou nálepkou České republiky, z toho 27 560 kusů cigaret nebylo označeno žádnou tabákovou nálepkou a 26 340 kusů cigaret bylo označeno tabákovou nálepkou Běloruské republiky. Shora uvedeného dne byl obviněný kontrolován příslušníky celního úřadu a popsaným jednáním došlo k úniku na spotřební dani z tabákových výrobků ve výši nejméně 121 275 Kč.
Zmíněné skutkové okolnosti svědčí podle názoru Nejvyššího soudu o tom, že obviněný si musel být vědom možnosti vzniku protiprávního následku (resp. účinku) spočívajícího ve zkrácení příjmů státu ze spotřebních daní, a pro případ, že se tak stane, s tím byl přinejmenším srozuměn [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Jednal tedy alespoň v nepřímém (eventuálním) úmyslu. O zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu totiž jde i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud pachatel přesto jednal způsobem, jímž přivodil následek určitého trestného činu (viz rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze tedy usuzovat na srozumění se způsobením následku trestného činu z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 223). Pro zavinění ve formě eventuálního úmyslu mimo jiné zcela postačí, pokud si je pachatel alespoň v základních rysech vědom podstatných okolností, které ve svém souhrnu směřují ke vzniku protiprávního následku, jsou způsobilé ho přivodit a pachatel je smířen s jeho vznikem.
Jak je patrné z rozhodných skutkových zjištění v nyní posuzované věci, obviněný S. F. věděl, že má k další distribuci připravené zboží (cigarety), které podléhá daňové povinnosti podle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, a pokud ho před příslušnými orgány státu zatajil s cílem vyhnout se splnění této zákonné povinnosti, nemohl počítat již se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila zmíněnému protiprávnímu následku, jehož způsobení si obviněný nepochybně představoval jako možné. Navíc obviněný v České republice již několik let podnikal, takže musel mít alespoň základní přehled o svých daňových povinnostech. Všechny uvedené okolnosti tudíž bez pochybností vypovídají o úmyslném zavinění obviněného, tj. o naplnění subjektivní stránky přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, kde postačí i zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Ostatně subjektivní stránkou spáchaného trestného činu se dostatečně zabýval zejména odvolací soud v napadeném usnesení, na jehož argumentaci lze odkázat.
Závěr o naplnění subjektivní stránky citovaného přečinu zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného S. F. popsaného v příslušné skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku (resp. účinku) v podobě zmenšení majetku státu, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může nastat a také nastal.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněného, jejichž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky přečinu, pro který byl stíhán a odsouzen, za nedůvodné.
S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný uplatnil i námitky proti výroku o trestu vyhoštění. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že námitky vytýkající uložení nepřípustného druhu trestu (tj. i trestu vyhoštění bez splnění podmínek podle §80 tr. zákoníku) lze uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (viz též rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), o který ovšem obviněný S. F. neopřel své dovolání. Navíc u obviněného ani nevznikla překážka pro uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jejíž existencí argumentoval v podaném dovolání.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že některé normy právního řádu, konkrétně např. ustanovení §179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zakazují vycestování cizince, pokud by byl vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, jestliže by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Za takovou vážnou újmu se podle §179 odst. 2 písm. c) citovaného zákona považuje i vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Neznamená to ovšem automatický vznik překážky podle §80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Toto ustanovení totiž zakazuje uložení trestu vyhoštění jen v případě, když hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu.
Jak vyplývá i z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozhodnutí pod č. 1840/2009 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), ozbrojeným konfliktem ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona č. 325/1991 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, jsou jak ozbrojené konflikty mezi vládní autoritou a organizovanými ozbrojenými skupinami (tzv. vertikální konflikty), tak ozbrojené konflikty mezi organizovanými ozbrojenými skupinami, z nichž ani jedna nereprezentuje vládu (tzv. horizontální konflikty). U vnitrostátního konfliktu, který nesplňuje kritéria stanovená v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám ze dne 12. 8. 1949 o ochraně obětí ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter (Protokol II, publikovaný pod č. 168/1991 Sb.), je nutné zkoumat, zda dosahuje intenzity vnitřního ozbrojeného konfliktu, tj. zda naplňuje dvě kritéria: dlouhodobost bojů a organizovanost stran konfliktu. V nyní posuzované věci je přitom z č. l. 124 trestního spisu patrné, že dne 6. 6. 2014 Ministerstvo zahraničních věcí České republiky označilo bezpečnostní situaci na jihu a východě Ukrajiny za nejistou z důvodu probíhajících protiteroristických operací ukrajinské vlády. Třebaže tento stav existoval již v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a trvá i v době řízení o dovolání, nelze ve věci přehlédnout, že obviněný S. F. je přihlášen k trvalému pobytu na Ukrajině v Užhorodském okrese (tj. v západní části Ukrajiny), kde nedocházelo a nedochází k žádným ozbrojeným konfliktům.
Proto podle názoru Nejvyššího soudu obviněnému byl uložen trest vyhoštění v souladu se zákonem a nevznikla zde překážka ve smyslu §80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, která by tomu bránila. Ostatně obviněný v dovolání nijak nekonkretizoval, jaké nebezpečí by mu hrozilo v případě vyhoštění, kde by mu byl vystaven, v čem by ho mohl ozbrojený konflikt zasáhnout, zda, kým a z jakého důvodu by byl pronásledován atd.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný S. F. podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 3. 2015
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y