ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.339.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 339/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2015 o dovolání, které podal obviněný Ing. I H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. 3 To 320/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 84/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. I. H.k byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 3 T 84/2012, uznán vinným přečinem zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §223 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody způsobené trestným činem.
O odvoláních obviněného a jednoho z poškozených, podaných proti výše uvedenému rozsudku, rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. 3 To 320/2014. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že s poukazem na ustanovení §46 odst. 1 tr. zákoníku upustil od potrestání obviněného. Dalším výrokem pak odvolací soud podle §256 tr. řádu zamítl odvolání poškozeného.
Obviněný Ing. I. H. podal prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nedůvodně kriminalizovaly jeho jednání, jímž došlo k zápočtu vzájemných pohledávek, protože obviněný se nedopustil protiprávního činu a jednání, jehož spácháním byl uznán vinným, nezakazují ani příslušné insolvenční právní předpisy. Obviněný vznesl další výhrady proti závěrům znaleckého posudku Ing. Václava Poloka, a to zejména ohledně tzv. koeficientu věřitelského uspokojení vyčísleného na 55,66 %, přičemž podle obviněného nelze výši škody vyvozovat z nominální částky uvedené v dohodě o finančním vyrovnání mezi obchodními společnostmi HUDYmont, s. r. o., a UNISTAV, a. s. Zároveň obviněný v této souvislosti vytkl, že byl zamítnut jeho návrh na doplnění dokazování vypracováním nového znaleckého posudku. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku, a aby Nejvyšší soud vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného Ing. I. H. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů nepochybily, pokud skutek spáchaný obviněným posoudily jako přečin zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, 2 tr. zákoníku. K námitce obviněného stran započtení pohledávky státní zástupce zdůraznil, že ani možnost započtení pohledávky v insolvenčním řízení bez dalšího nevylučuje zvýhodnění věřitele a spáchání zmíněného přečinu. Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť ho považuje za zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. I. H. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněný Ing. I. H. zpochybnil i správnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se některých zákonných znaků přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Jde zejména o jeho výhrady k závěrům znaleckého posudku Ing. Václava Poloka, znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, přičemž obviněný se domáhal vypracování jiného znaleckého posudku. V těchto směrech tedy obviněný nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizuje, které zákonné znaky daného trestného činu, jehož spácháním byl uznán vinným, nebyly naplněny. Takové námitky se tedy nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotněprávního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být podle jeho názoru porušeno.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. I. H., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Argumentace obviněného zpochybňující výsledky dokazování a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů se tedy vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou citovaného dovolacího důvodu.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného Ing. I. H., v níž zpochybnil způsobení škody, která je znakem objektivní stránky přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Tato námitka sice formálně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť ji obviněný rovněž do určité míry založil na polemice se skutkovými zjištěními, ale Nejvyšší soud ji nepovažuje za důvodnou.
K tomu je třeba připomenout, že posuzovaného přečinu se dopustí ten, kdo jako dlužník, který je v úpadku, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele zvýhodněním jiného věřitele, a způsobí tak značnou škodu. Znak objektivní stránky této skutkové podstaty trestného činu spočívající ve „zvýhodnění jiného věřitele“ je naplněn tehdy, jestliže dlužník, který je v úpadku (resp. osoba jednající jeho jménem ve smyslu §114 odst. 2 tr. zákoníku), poskytne zvýhodněnému věřiteli takové plnění, jež neodpovídá zásadě poměrného a rovnoměrného uspokojení všech věřitelů [viz zejména §1 písm. a), §5 písm. a) a §306 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů], a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka (viz rozhodnutí pod č. 6/2005-I. Sb. rozh. tr.). Podstata trestného činu zde tedy spočívá v tom, že zvýhodněný věřitel sice dostal od dlužníka plnění, na které by jinak měl právní nárok, avšak v důsledku úpadku dlužníka došlo plným uspokojením pohledávky konkrétního (zvýhodněného) věřitele k poškození ostatních věřitelů tohoto dlužníka. K naplnění skutkové podstaty přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, 2 tr. zákoníku se tedy vyžaduje úpadek dlužníka.
Jak je přitom v nyní posuzované trestní věci patrné z popisu skutku vtěleného do tzv. skutkové věty, ale i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho s. 9), obchodní společnost HUDYmont, s. r. o., jejímž jménem jednal obviněný Ing. I. H. v inkriminované době, byla právě ve stavu úpadku ve formě insolvence, tj. ve stavu, kdy měla více věřitelů, její peněžité závazky byly po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a nebyla schopna plnit tyto závazky. Pokud jde o značnou škodu jako zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, 2 tr. zákoníku, představuje rozdíl mezi částkou, v které byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání všech věřitelů (zejména v konkursu), protože právě tento rozdíl odpovídá částce, o niž byli ostatní věřitelé poškozeni (viz rozhodnutí publikované pod č. 6/2005-III. Sb. rozh. tr.).
To tedy znamená, že takový rozdíl bylo třeba stanovit z peněžní částky zjištěné jako součet všech uhrazených pohledávek zvýhodněných věřitelů za inkriminované období, od níž by měla být odečtena peněžní částka, v které by byly zaplaceny pohledávky zvýhodněných věřitelů při poměrném a rovnoměrném uspokojení pohledávek všech věřitelů obchodní společnosti HUDYmont, s. r. o. Jak vyplývá ze závěrů znaleckého posudku znalce Ing. Václava Poloka a z jeho výslechu provedeného u hlavního líčení konaného dne 13. 5. 2014 (viz č. l. 841 a násl., resp. č. l. 911 a násl. trestního spisu), obchodní společnost HUDYmont, s. r. o., v rozhodném období, kdy se nacházela ve stavu úpadku, z celkových závazků ve výši 23 168 200 Kč uhradila závazky ve výši 12 896 554 Kč. Znalec ve svém posudku stanovil koeficient poměrného a rovnoměrného uspokojení ve výši 55,66 % jako poměr obou uvedených částek. K tomu lze doplnit, že obviněný Ing. I. H. zaplatil započtením vzájemných pohledávek obchodní společnosti UNISTAV, a. s., částku ve výši 3 570 606,40 Kč, a součet neuhrazených pohledávek ostatních věřitelů činil částku ve výši 3 825 875 Kč. Obchodní společnost UNISTAV, a. s., by tak při správném poměrném a rovnoměrném uspokojení všech pohledávek měla obdržet částku ve výši 1 987 399,50 Kč. Jestliže obviněný uspokojil její pohledávky ve výši 3 570 606,40 Kč, pak zvýhodnil tuto obchodní společnost o celkovou částku ve výši 1 583 206,90 Kč, která zde představuje značnou škodu jako zákonný znak trestného činu zvýhodnění věřitele podle §138 odst. 1 a §223 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť právě o tuto částku byli poškozeni ostatní věřitelé.
Pokud jde o námitku obviněného, že započtením vzájemných pohledávek mezi obchodními společnostmi HUDYmont, s. r. o., a UNISTAV, a. s., se nemohl dopustit zmíněného přečinu, Nejvyšší soud k ní zdůrazňuje následující skutečnosti. Institut započtení podle §580 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (tj. v době, kdy byl spáchán posuzovaný skutek), byl jedním ze způsobů zániku závazků. Podle citovaného ustanovení platilo, že měli-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění bylo stejného druhu, zanikly započtením, jestliže se vzájemně kryly a některý z účastníků takového závazkového vztahu učinil vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastal okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení. Určitá omezení v započtení byla stanovena podle §581 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013. Zvláštní pravidla zániku obchodních závazků započtením obsahovala ustanovení §358 až §360 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Úprava zániku závazků započtením je nyní obsažena v ustanoveních §1982 až §1991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
Podle §140 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), je sice započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele přípustné i po rozhodnutí o úpadku, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak. Započtení není přípustné v případech podle §140 odst. 3 insolvenčního zákona [mimo jiné tehdy, jestliže dlužníkův věřitel se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem, nebo v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku – viz ustanovení §140 odst. 3 písm. a) a c) insolvenčního zákona] a také podle §140 odst. 4 insolvenčního zákona ani v případech stanovených dále tímto zákonem nebo předběžným opatřením insolvenčního soudu. Za nepřípustné započtení je třeba ovšem považovat i takové, jež bylo učiněno ze strany dlužníka v úpadku jako zvýhodňující právní úkon (resp. nyní právní jednání) ve smyslu §241 odst. 1 insolvenčního zákona, který je neúčinný. Podle posledně citovaného ustanovení se zvýhodňujícím právním úkonem totiž rozumí právní úkon, resp. nyní právní jednání, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (viz zejména §306 odst. 3 insolvenčního zákona). Ustanovení §241 odst. 3 insolvenčního zákona pak obsahuje výčet zvýhodňujících právních úkonů, resp. právních jednání, ten je ovšem jen demonstrativní (viz slovo „zejména“ v návětí citovaného ustanovení), proto zvýhodňující charakter mohou mít i jiné právní úkony, resp. jiná právní jednání, např. též započtení objektivně existujících pohledávek za splnění podmínek upravených v §235 a §241 insolvenčního zákona, což výslovně připouští i respektovaná odborná literatura (viz Hásová, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 815).
Tomu ostatně odpovídá nadále použitelná judikatura Nejvyššího soudu, zejména pak rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/2005-I. Sb. rozh. tr., z něhož mimo jiné vyplývá, že plnění, jež neodpovídá zásadě poměrného uspokojení pohledávek všech věřitelů dlužníka v úpadku, může být poskytnuto věřiteli i vzájemným započtením objektivně existujících pohledávek. Zákonné znaky přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, 2 tr. zákoníku mohou být naplněny i tehdy, když jsou splněny všechny podmínky pro použití započtení (jednostranného nebo dohodou). V případě obviněného Ing. I. H. to tedy znamená, že pokud za stavu, kdy věděl o úpadku obchodní společnosti HUDYmont, s. r. o., učinil právní úkon spočívající v dohodě o započtení vzájemných pohledávek s obchodní společností UNISTAV, a. s., které bylo v rozporu se zásadou poměrného a rovnoměrného vypořádání jednotlivých věřitelů, je závěr o jeho trestní odpovědnosti za uvedený přečin správný a odpovídající zákonu. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že za daných okolností by nebyly naplněny zákonné znaky přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, 2 tr. zákoníku jen tehdy, kdyby věřitel započetl svou pohledávku vůči dlužníkovi v úpadku jednostranným právním úkonem (resp. právním jednáním), tedy bez toho, aby dlužník v úpadku mohl sám ovlivnit takový postup. Zmíněná situace však v nyní posuzované věci nenastala, protože obviněný provedl zápočet dohodou, kterou uzavřel se zvýhodněným věřitelem, a učinil tak se znalostí všech okolností významných z hlediska spáchání zmíněného přečinu.
S ohledem na výše konstatované argumenty považuje Nejvyšší soud námitky obviněného, jimiž zpochybnil naplnění objektivní stránky přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za nedůvodné.
Nejvyšší soud pak nemohl akceptovat ani námitky obviněného Ing. I. H., v nichž s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vytkl, že ke správnému a objektivnímu zjištění výše způsobené škody bylo nutné vyčkat na ukončení insolvenčního řízení. Jak totiž vyplývá z nadále použitelné judikatury Nejvyššího soudu, která se týkala trestného činu předlužení podle §256c zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, který byl účinný do 31. 12. 2009 (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 39/2008-III.), pokud probíhá vedle trestního stíhání dlužníka pro trestný čin zvýhodňování, resp. zvýhodnění věřitele též konkursní řízení podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, resp. insolvenční řízení podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, týkající se majetku téhož dlužníka, není nutné vyčkávat na dokončení konkursního (insolvenčního) řízení, neboť stanovení výše škody způsobené trestným činem zvýhodňování (zvýhodnění) věřitele je předběžnou otázkou podle §9 odst. 1 tr. řádu týkající se viny obviněného. Případné výsledky konkursního (insolvenčního) řízení mají význam jen z hlediska rozhodnutí o výši náhrady škody jednotlivým poškozeným věřitelům (§228 a §229 tr. řádu). Proto ani v nyní posuzované trestní věci není důvod odchylovat se od těchto závěrů vyjádřených v judikatuře Nejvyššího soudu a nebylo tedy třeba vyčkávat na skončení insolvenčního řízení, v němž se řešil úpadek obchodní společnosti HUDYmont, s. r. o. Námitka obviněného, v níž tvrdí opak, je proto nedůvodná.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. I. H. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože se však jeho dovolání částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 4. 2015
JUDr. František P ú r y
předseda senátu