ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.5.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 5/2015-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2015 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. Š. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 6 To 159/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 72/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. P. Š. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 3 T 72/2013, uznán vinným přečiny porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky blíže konkretizovanými ve výroku o vině pod body 1. a 2. v citovaném rozsudku.
Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle §225 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
O odvolání obviněného, které podal proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 6 To 159/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, jehož se obviněný dopustil skutkem zde podrobně popsaným. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §225 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Naproti tomu odvolací soud podle §259 odst. 1 tr. řádu vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, pokud jde o skutek obsažený pod bodem 2. ve výroku o vině v napadeném rozsudku soudu prvního stupně.
Proti odsuzující části zmíněného rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Ing. P. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného se odvolací soud nevypořádal správně s otázkou významu a účinků zveřejnění rozhodnutí valné hromady obchodní společnosti DANOB, s. r. o., o jeho odvolání z funkce jednatele této obchodní společnosti, jehož účinky nastaly již v okamžiku přijetí takového rozhodnutí. Přitom obviněný odkazuje na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k uvedené otázce, konkrétně na jeho usnesení ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2363/2010, podle kterého je usnesení valné hromady jinou právní skutečností, v jejímž důsledku pravidelně dochází ke vzniku, změně či zániku práv a povinností, a rozhodnutí o odvolání jednatele společnosti s ručením omezeným má konstitutivní účinky. Jak dále obviněný zdůraznil, napadené usnesení odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením §125 odst. 1 písm. f) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (který byl účinný do 31. 12. 2013, dále ve zkratce „obch. zák.“), protože ve smyslu citované judikatury funkce jednatele zaniká dnem, kdy valná hromada společnosti s ručením omezeným rozhodla o jeho odvolání z funkce, případně pozdějším dnem určeným v usnesení valné hromady, nikoliv až okamžikem, kdy se jednatel dozví o svém odvolání z funkce. Obviněný považuje za nesprávná i skutková zjištění k této otázce.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 6 To 159/2014, a aby podle §265l tr. řádu tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřil k podanému dovolání obviněného Ing. P. Š.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. P. Š. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Tomuto dovolacímu důvodu však neodpovídá jen obecné tvrzení obviněného, podle něhož se soudy nižších stupňů údajně nevypořádaly se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí a neučinily správná skutková zjištění.
Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu naopak odpovídají námitky obviněného Ing. P. Š. , jimiž zpochybnil závěr, že by mohl být pachatelem přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, protože podle jeho názoru odvolací soud nesprávně posoudil otázku právní povahy zápisu rozhodnutí valné hromady obchodní společnosti DANOB, s. r. o., o odvolání obviněného z funkce jednatele do obchodního rejstříku. Tyto námitky ovšem Nejvyšší soud nepovažuje za opodstatněné.
K tomu je třeba připomenout, že přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v insolvenčním řízení maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení. Pachatelem tohoto přečinu může být kdokoli, byť jím zpravidla bývá dlužník v úpadku nebo fyzická osoba, která jedná za takového dlužníka nebo ho zastupuje, je-li jím právnická osoba, např. obchodní společnost nebo družstvo. Jak je mimo jiné zřejmé z popisu rozhodných skutkových zjištění v nyní posuzované trestní věci, obviněný Ing. P. Š. byl jediným společníkem a jednatelem obchodní společnosti DANOB, s. r. o., přičemž insolvenční řízení bylo ve vztahu k ní zahájeno dne 14. 5. 2010 na základě návrhu jednoho z věřitelů – obchodní společnosti SILMET Příbram, s. r. o. O tomto návrhu na zahájení insolvenčního řízení rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. MSPH 94 INS 5219/2010, tak, že zjistil úpadek dlužníka – obchodní společnosti DANOB, s. r. o., a ustanovil insolvenčním správcem obchodní společnost Institut insolvence, v. o. s. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2011, sp. zn. MSPH 94 INS 5219/2010, pak byl prohlášen konkurs na majetek obchodní společnosti DANOB, s. r. o., jako dlužníka. Z výsledků dokazování dále vyplývá, že dne 1. 12. 2010 obviněnému zanikla funkce jednatele této obchodní společnosti, protože téhož dne byl odvolán z uvedené funkce rozhodnutím jediného společníka vykonávajícího působnost valné hromady. Toto rozhodnutí ovšem nebylo oznámeno obchodnímu rejstříku, v němž je obviněný nadále zapsán jako jednatel posledně jmenované obchodní společnosti. Přitom odvolací soud vymezil dobu, po kterou obviněný neposkytoval insolvenčnímu správci a insolvenčnímu soudu všestrannou součinnost, obdobím od 9. 2. 2011 do 21. 9. 2012.
Nejvyšší soud zde poukazuje zejména na ustanovení §210 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), kde jsou vymezeny základní povinnosti dlužníka při zjišťování majetkové podstaty. Podle §210 odst. 1 insolvenčního zákona je dlužník povinen poskytnout insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci při zjišťování majetkové podstaty všestrannou součinnost, zejména dbát pokynů insolvenčního správce nebo předběžného správce. Podle §210 odst. 2 insolvenčního zákona v případě, je-li dlužníkem právnická osoba, mají takovou povinnost poskytnout insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci při zjišťování majetkové podstaty veškerou součinnost její statutární orgány a jejich členové nebo likvidátor, jde-li o právnickou osobu v likvidaci. Jestliže postavení statutárního orgánu má více osob oprávněných jednat samostatně, lze splnění těchto povinností požadovat od kterékoli z nich. Tyto osoby mají zmíněnou povinnost i v případě, pokud jejich postavení zaniklo v posledních 3 měsících před zahájením insolvenčního řízení. Podle §210 odst. 3 insolvenčního zákona platí, že insolvenční soud může vyžadovat splnění povinností uvedených v §210 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona také od osob, které jsou společníky, zaměstnanci nebo členy právnické osoby, a to v rozsahu jejich oprávnění jednat za právnickou osobu.
Nejvyšší soud dále v uvedených souvislostech zdůrazňuje, že o odvolání z funkce jednatele společnosti s ručením omezeným rozhoduje příslušný orgán této společnosti, tj. valná hromada nebo společník vykonávající působnost valné hromady, jde-li o společnost, která má jediného společníka [§125 odst. 1 písm. f), §132 odst. 1 obch. zák., resp. §11 odst. 1, §190 odst. 2 písm. c) zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „zákon o obchodních korporacích“)], a to rozhodnutím, které má formu usnesení (viz nyní výslovně §190 odst. 1 zákona o obchodních korporacích). Jeho účinky pak nastávají již od okamžiku, kdy příslušný orgán rozhodl o odvolání z funkce jednatele (neurčí-li valná hromada jinak), a nikoli až dnem zveřejnění takového rozhodnutí v obchodním rejstříku. Povaha zápisu zmíněného údaje v obchodním rejstříku se totiž odvíjí od toho, zda příslušná právní norma výslovně stanoví, že účinky určitého rozhodnutí nastávají až jeho zápisem v obchodním rejstříku (jde např. o zápis usnesení valné hromady o snížení základního kapitálu do obchodního rejstříku podle §147 odst. 3 obch. zák., §239 odst. 1 zákona o obchodních korporacích), či nikoli. Přitom vznik účinků usnesení valné hromady o odvolání jednatele společnosti s ručením omezeným není podmíněn zápisem v obchodním rejstříku, takže tento zápis má jen deklaratorní povahu (viz Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 399; Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 123 a 361). Pokud jde o účinky takového zápisu vůči třetím osobám, posuzovaly se podle ustanovení §29 obch. zák., které zakotvovalo princip materiální publicity (s účinností od 1. 1. 2014 je třeba vycházet z ustanovení §120 a §121 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a z ustanovení §8 až §10 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob). Podstatou tohoto principu je, že proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis v obchodním rejstříku, nemůže ten, jehož se takový zápis týká, namítat, že tento zápis neodpovídá skutečnosti. Skutečnosti zapsané do obchodního rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne jejich zveřejnění, ledaže zapsaná osoba prokáže, že třetí osobě bylo provedení zápisu známo dříve. Další podrobnosti pak v rozhodné době upravovalo již zmíněné ustanovení §29 obch. zák.
Jak je v nyní posuzované věci patrné ze svědecké výpovědi Mgr. H. H. , která vykonávala jménem obchodní společnosti Institut insolvence, v. o. s., funkci insolvenční správkyně dlužníka – obchodní společnosti DANOB, s. r. o., (viz č. l. 171 trestního spisu), tato svědkyně „... nevěděla, že pan Š. není od konce roku 2010 jednatelem, ale něco takového nám psal. V obchodním rejstříku to však není uvedeno. Už nevím, z jakého pramene, ale dostala se ke mně informace, možná dopisem pana Š. , že byla údajně nějaká valná hromada, kde odstoupil a na jeho místo se dostala snad účetní paní K. …“. Dále zmíněná svědkyně k dotazu obhájce obviněného uvedla, že „… jestli je nebo není pan Š. jednatel, vycházím z obchodního rejstříku. Když nám napsal zprávu, že není, tak jsem dál nic neřešila, mě jako insolvenčního správce v zásadě tato informace …“ (svědkyně tuto větu nedokončila). V souladu s principem materiální publicity a s ohledem na deklaratorní povahu zápisu rozhodnutí valné hromady o odvolání jednatele společnosti s ručením omezeným z funkce v obchodním rejstříku lze konstatovat, že insolvenční správkyně skutečně správně vycházela ze stavu zápisu v obchodním rejstříku a v rámci plnění svých povinností se důvodně obracela s výzvami a žádostmi stran probíhajícího insolvenčního řízení na obviněného Ing. P. Š. O jeho odvolání z funkce jednatele obchodní společnosti DANOB, s. r. o., se totiž svědkyně jako insolvenční správkyně nedozvěděla způsobem, kterým by byla zpochybněna její dobrá víra v zápis v obchodním rejstříku. Třebaže tato svědkyně při svém výslechu provedeném v hlavním líčení připustila, že od obviněného obdržela nějakou informaci o zániku jeho funkce jednatele, nelze jen na podkladě tohoto obecného vyjádření dospět k závěru, podle něhož by snad insolvenční správkyně v rozhodné době nejednala v dobré víře v zápis v obchodním rejstříku. Ze žádného jiného důkazu zařazeného ve spise totiž nevyplývá, že by svědkyně Mgr. H. H. měla k dispozici notářský zápis (viz č. l. 111 trestního spisu), z něhož je zřejmá obviněným deklarovaná skutečnost, tj. zánik jeho funkce jednatele obchodní společnosti DANOB, s. r. o.
Přitom odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku správně zdůraznil, že obviněný Ing. P. Š. i poté, co byl odvolán z funkce jednatele obchodní společnosti DANOB, s. r. o., byl nadále oprávněn zastupovat tuto obchodní společnost, a to na základě plné moci ze dne 30. 11. 2010, kterou si udělil ještě v postavení jednatele, a plná moc se týkala mimo jiné projednávání závazků a pohledávek s dodavateli a odběrateli, kontaktu a vyřizování záležitostí souvisejících se soudními spory atd. Proto i rozsah tohoto zmocnění odůvodňoval povinnost obviněného k jeho všestranné součinnosti s insolvenčním soudem a insolvenční správkyní, když v insolvenčním řízení, které se týkalo jmenované obchodní společnosti, se řešilo právě uspokojování pohledávek jejích věřitelů.
Navíc, jak vyplývá z již zmíněného ustanovení §210 odst. 2 věty třetí insolvenčního zákona, na které poukázal i odvolací soud v napadeném rozhodnutí, obviněný Ing. P. Š. by byl povinen poskytnout insolvenčnímu soudu a Mgr. H. H. jako insolvenční správkyni všestrannou součinnost i tehdy, kdyby jeho postavení člena statutárního orgánu (tj. jednatele) zaniklo v posledních 3 měsících před zahájením insolvenčního řízení vůči obchodní společnosti DANOB, s. r. o. Tím spíše tedy měl obviněný povinnost poskytnout potřebnou součinnost insolvenčnímu soudu i insolvenčnímu správci, protože insolvenční řízení týkající se jmenované obchodní společnosti bylo zahájeno dne 14. 5. 2010, kdy byl obviněný ve funkci jejího jednatele. V době zahájení insolvenčního řízení týkajícího se obchodní společnosti DANOB, s. r. o., tudíž obviněný ještě vykonával funkci jejího jednatele, takže insolvenční soud i insolvenční správkyně od něj důvodně požadovali potřebnou součinnost (§210 odst. 2 věta třetí insolvenčního zákona „a contrario“). Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, jestliže v době, kdy obviněný odmítal plnit uvedené zákonné povinnosti (tj. od 9. 2. 2011), již nebyl jednatelem této společnosti. Zůstal ovšem jejím jediným společníkem, takže povinnost obviněného k všestranné součinnosti s insolvenčním správcem pro něj vyplývala též z ustanovení §210 odst. 3 insolvenčního zákona.
Podle názoru Nejvyššího soudu ze všech výše zmíněných skutečností a z ustanovení zde citovaných a z jejich výkladu vyplývá, že obviněný Ing. P. Š. byl povinen poskytnout insolvenčnímu soudu a insolvenčnímu správci požadovanou součinnost. Jestliže tak neučinil a jednal způsobem uvedeným v popisu skutku ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, naplnil tím znaky přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, kterým byl důvodně uznán vinným. Námitky obviněného, jimiž zpochybnil možnost být subjektem tohoto přečinu, jsou proto neopodstatněné.
Vzhledem k uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. P. Š. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se v zásadě opírá o námitky, které mu sice odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného Ing. P. Š. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 2. 2015
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y