ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.599.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 599/2015-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2015 o dovolání, které podal obviněný S. L. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2013, sp. zn. 3 To 95/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 4/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného S. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 17 T 4/2009, byl obviněný S. L. uznán vinným pod body I., II. a III. výroku o vině zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a pod bodem IV. výroku o vině trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák.
Za výše uvedené trestné činy a za trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 8 T 8/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 4 To 932/2011, byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na dobu 6 let. Podle §56 odst. 2, písm. c) tr. zákoníku byl obviněný zařazen pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání podle živnostenského zákona s předmětem podnikání zahrnujícím jednak činnost účetních poradců, vedení účetnictví, reklamní činnost a koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a jednak výkon statutárního orgánu nebo zástupce statutárního orgánu v obchodních společnostech s předmětem podnikání spočívajícím ve zprostředkování velkoobchodu, účetnické a auditorské činnosti, daňovém poradenství, poradenství v oblasti řízení reklamní činnosti a marketingu, a to na dobu 8 let.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen výše zmíněným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozené obchodní společnosti MRP – Informatics, spol. s r. o., škodu ve výši 41 584 Kč.
Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný S. L. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2013, sp. zn. 3 To 95/2012. Odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák., jakož i ve výrocích o trestech, způsobu výkonu trestu odnětí svobody a výroku o náhradě škody.
Odvolací soud pak sám rozhodl podle §259 odst. 3 tr. řádu tak, že při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku odsoudil obviněného za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 8 T 8/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 4 To 932/2011, podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 10 měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon tohoto trestu do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku odvolací soud znovu uložil obviněnému i trest zákazu činnosti, a to ve stejné výměře a v tomtéž rozsahu jako soud prvního stupně. Dalším výrokem odvolací soud podle §43 odst. 2 tr. řádu zrušil výrok o trestu v citovaných dřívějších rozsudcích včetně všech rozhodnutí na něj obsahově navazujících, která tím pozbyla podkladu.
Pokud jde o trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák., odvolací soud podle §259 odst. 1 tr. řádu vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný S. L. napadl tento rozsudek odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Pokud jde o výrok o vině pod bodem I. v rozsudku soudu prvního stupně, podle názoru obviněného soudy nižších stupňů opřely svůj závěr, že se neuskutečnily dodávky od obchodní společnosti JUSTN, spol. s. r. o., o výpovědi svědků M. M. a P. F., přestože obchodní podíl v této společnosti byl převeden na zmíněné svědky jen formálně a fakticky za ni nikdy nejednali. Obviněný zopakoval svou obhajobu, podle níž faktury vystavené jmenovanou obchodní společností jako dodavatelem, které soudy označily za fiktivní, ve skutečnosti dokládaly reálně uskutečněné obchody a nebyl důvod pro jejich vyřazení z účetnictví. Obviněný ke sporným fakturám přiřadil své vydané faktury a označil odběratele, kteří od něj koupili zboží dodané obchodní společností JUSTN, spol. s. r. o., přičemž svědci J. Š., Ing. J. J., I. B., F. V. a další potvrdili vzájemné obchody. Obviněný dále označil za vadný i postup soudů při vyčíslení daňového úniku. Pokud znalkyně vyřadila údajně fiktivní dodavatelské faktury od obchodní společnosti JUSTN, spol. s. r. o., podle obviněného měla vyřadit také „spárované“ faktury, kterými obviněný dokládal prodej téhož zboží. Jestliže totiž faktury od obchodní společnosti JUSTN, spol. s. r. o., byly falzifikáty, obviněný nemohl obdržet žádné zboží a dodat ho svým odběratelům. Soudy podle přesvědčení obviněného vycházely ze zásad daňového řízení, a nikoli ze zásad trestního řízení, a výsledná daňová povinnost je proto nereálná a neodpovídá skutečnosti. Obviněný namítl také to, že soud prvního stupně přihlížel k důkazům nezákonně získaným v daňovém řízení. Nezákonnost těchto důkazů spatřoval obviněný v tom, že daňová kontrola byla provedena po uplynutí zákonem stanovené prekluzivní lhůty, což konstatovalo i Finanční ředitelství v Českých Budějovicích ve svém rozhodnutí ze dne 17. 5. 2007, č. j. 158161/07/077910/6408.
Obdobnou argumentaci obviněný uplatnil i ohledně výroku o vině pod bodem II. v rozsudku soudu prvního stupně. I zde byl stanoven daňový základ po vyřazení fiktivních přijatých faktur, ale v účetnictví byly ponechány vydané faktury, které se vztahovaly ke stejnému předmětu obchodu. Obviněný upozornil na to, že v tomto případě byl na jeho návrh zpracován znalecký posudek i ve variantě, kde byly vyřazeny jak dodavatelské, tak i spárované vydané faktury, a daňová povinnost byla stanovena v podstatně nižším rozsahu.
Pokud jde o výrok o vině pod bodem III. v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, podle názoru obviněného z provedených důkazů nelze učinit jednoznačný závěr, že právě on byl dodavatelem zboží pro R. S. a že mu (resp. obchodní společnosti Účtoservis Lorenc, spol. s. r. o.) vznikly z těchto obchodů nějaké příjmy podléhající zdanění. Jak dále obviněný zdůraznil, předmětem dodání byly speciální výrobky, jejichž skutečným výrobcem ani nemohl být.
V závěru dovolání obviněný upozornil na skutečnost, že i soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku připustil, že některé faktury vydané podnikatelem S. L. – Účtoservis nebo obchodní společností Účtoservis Lorenc, spol. s. r. o., byly vystaveny zpětně a nejsou dokladem o reálně uskutečněných obchodech. Hmotně právní vadu rozhodnutí napadeného dovoláním a jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně pak obviněný spatřuje v tom, že skutkové a právní závěry soudů jsou údajně v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Pokud by totiž soudy vyhověly jeho návrhu a při zjišťování daňové povinnosti vyřadily také vydané faktury, které jsou protějškem fingovaných přijatých faktur, nemohly by dospět k závěru, podle něhož se obviněný dopustit trestného činu, kterým byl uznán vinným. Obviněný navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů provedly ve věci dostatečné dokazování a učinily skutkové závěry, které mají zjevnou oporu v opatřených důkazech, takže nejsou s nimi v jakémkoli rozporu. Jak dále státní zástupce zdůraznil, žádnou z dovolacích námitek obviněného nelze podřadit nejen pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ale ani pod ostatní důvody dovolání. Svým obsahem totiž všechny směřují pouze proti správnosti skutkových zjištění a nevytýkají napadenému rozhodnutí nějakou hmotně právní vadu. Pokud jde o námitku obviněného, podle níž při stanovení výše daňového úniku měly být vyřazeny také faktury vystavené obchodní společností Účtoservis Lorenc, spol. s. r. o., které jsou protějškem fiktivních přijatých faktur specifikovaných pod body I. a II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, státní zástupce ji považuje za nedůvodnou, protože podle skutkových závěrů soudů vydané faktury nejsou falešné a dokládají realizovaná zdanitelná plnění. Státní zástupce tedy navrhl Nejvyššímu soudu, aby podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Obviněný opírá své dovolání o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. První z nich je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Druhý z dovolacích důvodů předpokládá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, lze ho naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Přezkoumával-li však soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a vzhledem k tomu, že neshledal důvodným takový řádný opravný prostředek a zamítl jej, je možné uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 115/2002, publikované pod č. T 423. ve svazku 18 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
Jak je tedy z výše uvedeného zřejmé, zmíněná první alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu se nevztahuje na trestní věc obviněného S. L.. Odvolací soud totiž věcně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a dokonce částečně vyhověl odvolání obviněného. Není tak splněna základní podmínka úspěšného uplatnění citovaného dovolacího důvodu, tedy že došlo k odmítnutí či zamítnutí řádného opravného prostředku.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, k jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, kdyby byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ovšem nemůže být samotná námitka vytýkající nesprávné skutkové zjištění, přestože právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě výroku o vině a blíže rozvedená v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž nemůže změnit samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích. Nejvyšší soud zde připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Dosavadní praxe Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího důsledně vychází ze zásady, podle níž trestní řízení je dvojinstanční a dovolání není prostředkem k dalšímu skutkovému přezkumu, takže námitky vztahující se primárně k samotným skutkovým zjištěním nenaplňují žádný z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1 tr. řádu. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani z jiných důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu.
Obviněný S. L. však v podstatné části své dovolací argumentace nevytýká soudům nižších stupňů žádná pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, nýbrž polemizuje se skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, a brojí proti tomu, jak soud prvního stupně hodnotil některé svědecké výpovědi. Obviněný se přitom snaží předložit Nejvyššímu soudu vlastní verzi skutkového děje. Podle ní faktury specifikované pod body I. a II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně údajně nebyly fingované, nýbrž odpovídaly reálným výdajům za nákup zboží a odběr služeb od obchodních společností JUSTN, spol. s. r. o., Garant „A“, spol. s. r. o., a TRADEXA, s. r. o. Obviněný dále tvrdí, že příjmy za prodej zboží podnikateli R. S. – DS Technik popsané pod bodem III. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně neplynuly obchodní společnosti Účtoservis Lorenc, spol. s. r. o., ale obchodním společnostem CB-plast, s. r. o., a TELSPO VAGNER, spol. s. r. o. Takové námitky se totiž netýkají právního posouzení skutků, které jsou popsány pod body I. až III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení. To je ostatně zřejmé i ze skutečnosti, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.
Navíc se v podstatě jedná o zcela totožné námitky, které obviněný uplatnil v rámci své obhajoby již v hlavním líčení a Krajský soud v Českých Budějovicích se s nimi v obsáhlém odůvodnění svého rozsudku náležitě a logicky vypořádal (viz s. 51 až 55 rozsudku soudu prvního stupně). Stejné výhrady pak obviněný zopakoval ještě v odvolání a Vrchní soud v Praze je odmítl jako zjevně nedůvodné a zároveň správně zdůraznil, že soud prvního stupně provedl velmi rozsáhlé dokazování a opakovaně vyvrátil obhajobu obviněného poukazem na zcela objektivní zjištění týkající se zfalšovaných účetních dokladů. Přitom soud prvního stupně nepominul žádný z důkazů ani nezkreslil jeho vypovídající hodnotu, naopak všechny pečlivě zvažoval jak jednotlivě tak i v jejich souhrnu, jak mu ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. Řádně vysvětlil také to, proč nevyhověl návrhům obhajoby na doplnění dokazování (viz s. 57 a 58 rozsudku soudu prvního stupně).
Přestože tedy zmíněné námitky obviněného neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu v nyní posuzované věci konstatuje, že popis skutků obsažený pod body I. až III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně odpovídá provedeným důkazům a není s nimi v žádném, natož extrémním nesouladu, jímž argumentoval obviněný v závěru svého dovolání.
Nad rámec shora uvedeného i dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, o něž obviněný opírá své dovolání, Nejvyšší soud uvádí k jeho procesní námitce, kterou uplatnil až v dovolání a podle níž soudy nižších stupňů akceptovaly důkazy opatřené v daňovém řízení, které bylo v důsledku uběhnutí prekluzivní lhůty zastaveno, následující skutečnosti. Dů sledkem marného uplynutí prekluzivní lhůty, která byla v době spáchání skutků upravena v ustanovení §47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a nyní je upravena v ustanovení §148 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, je totiž jen zánik práva správce daně vyměřit nebo doměřit daň či přiznat nárok na její odpočet. Rozhodně však marné uplynutí této prekluzivní lhůty neznamená, že důkazy opatřené do té doby v rámci daňové kontroly byly získány nezákonným způsobem. Kromě toho soudy nižších stupňů provedly v tomto trestním řízení vlastní obsáhlé dokazování týkající se daňové povinnosti jak obviněného podnikajícího jako fyzická osoba pod obchodním jménem S. L. – Účtoservis , tak i jím zastupovaného daňového subjektu – obchodní společnosti Účtoservis Lorenc, spol. s. r. o .
Následně se Nejvyšší soud zabýval jedinou námitkou obviněného S. L., kterou lze s jistou mírou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to, že soudy nižších stupňů údajně nesprávně stanovily rozsah zkrácení daně z přidané hodnoty a daně z příjmů, resp. výši vylákané výhody na dani z přidané hodnoty pod body I. a II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Podle obviněného totiž soudy vyřadily z účetnictví jen přijaté faktury znějící na dodavatele – obchodní společnosti JUSTN, spol. s. r. o., GARANT „A“, spol. s. r. o., a TRADEXA, s. r. o., ale už nepostupovaly stejně ohledně faktur vydaných podnikatelem S. L. – Účtoservis nebo obchodní společností Účtoservis Lorenc, spol. s. r. o., které dokládají, že stejné zboží bylo prodáno dalším odběratelům. Touto námitkou totiž obviněný v podstatě zpochybnil naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým je spáchání činu ve velkém rozsahu. Nejvyšší soud ovšem považuje tuto námitku za neopodstatněnou a nemohl jí vyhovět, když navíc je zčásti založena i na odlišných skutkových zjištěních, než z jakých vycházely soudy nižších stupňů.
Podstata trestné činnosti obviněného S. L., která je popsaná pod body I. a II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, spočívá ve stručnosti v tom, že obviněný jako podnikatel podnikající pod jménem S. L. – Účtoservis a posléze jako zplnomocněný zástupce obchodní společnosti Účtoservis Lorenc, spol. s. r. o., jejímž jediným společníkem byla jeho manželka, záměrně zahrnul do účetnictví obou těchto daňových subjektů fiktivní faktury od údajných dodavatelů – obchodních společností JUSTN, spol. s. r. o., GARANT „A“, spol. s. r. o., a TRADEXA, s. r. o., které měly prokazovat reálně neuskutečněná finanční vydání, přičemž tyto zfalšované účetní doklady obviněný zohlednil i v daňových přiznáních, aby zkrátil daňovou povinnost u daně z přidané hodnoty i u daně z příjmů fyzických i právnických osob a aby současně vylákal výhodu na dani z přidané hodnoty. Celkem tak útoky popsanými pod body I. a II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně zkrátil daň z přidané hodnoty o částku ve výši 4 384 771 Kč, vylákal daňovou výhodu na této dani ve výši 231 781 Kč a zkrátil daň z příjmů o částku ve výši 7 207 245 Kč.
Pokud se u těchto skutků obviněný domáhá toho, aby výše daňové povinnosti byla stanovena až po vyřazení vydaných faktur, které obsahově odpovídají fiktivním přijatým fakturám, pak takový návrh nemá podklad ve skutkových zjištěních. Jak správně konstatoval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na s. 57, v posuzované věci je rozhodující, že obviněný nemohl v daňovém řízení uplatnit fiktivní faktury, jimiž dokládal neexistující výdaje za dodané zboží a poskytnuté služby, a je nerozhodné, zda stejnou komoditu nebo službu dále prodával jako podnikatel – fyzická osoba S. L. – Účtoservis nebo v zastoupení obchodní společnosti Účtoservis Lorenc, spol. s. r. o. Navíc je zcela logické, že fiktivní faktury údajně vystavené obchodními společnostmi JUSTN, spol. s. r. o., GARANT „A“, spol. s. r. o., nebo TRADEXA, s. r. o., které měly formálně navýšit výdaje obviněného jako podnikatele – fyzické osoby nebo obchodní společnosti Účtoservis Lorenc, spol. s. r. o., byly vyhotoveny tak, aby zdánlivě odpovídaly ekonomické činnosti těchto daňových subjektů. V opačném případě by se totiž obviněný vystavil nebezpečí, že správce daně pojme podezření, že ve skutečnosti vůbec nedošlo k deklarovaným výdajům.
Nemůže obstát ani argument obviněného, podle něhož za situace, když faktury přijaté od dodavatelů obchodních společností JUSTN, spol. s. r. o., GARANT „A“, spol. s. r. o., nebo TRADEXA, s. r. o., jen předstíraly nákup zboží a služeb, pak nemohlo dojít k prodeji stejné komodity či služby jiným odběratelům. Nejvyšší soud zde poukazuje např. na výpovědi svědků F. V., R. D., J. P., J. P., J. S. a řady dalších, kteří potvrdili, že jim bylo obviněným, případně obchodní společností Účtoservis Lorenc, spol. s. r. o., zboží reálně dodáno a byly jim poskytnuty služby, které jsou uvedeny na fakturách, jejichž vyřazení z účetnictví se obviněný v dovolání domáhá. Někteří z těchto odběratelů (viz výpověď svědků J. P., Z. A. nebo J. B.) dokonce viděli objednané zboží, konkrétně reklamní letáky, v kanceláři obviněného, přestože podle jeho obhajoby měla tyto reklamní letáky vyrobit a distribuovat jiná obchodní společnost a podle verze, kterou v rozporu se svou obhajobou obviněný nastínil ve svém dovolání, neměly být vlastně vůbec vyrobeny. Ostatně i obviněný sám od počátku trestního stíhání poukazuje na to, že odběratelé potvrdili nákup zboží a služeb, a dovozuje z toho, že fingované nebyly ani faktury přijaté od obchodních společností JUSTN, spol. s. r. o., GARANT „A“, spol. s. r. o., nebo TRADEXA, s. r. o., což ovšem bylo spolehlivě vyvráceno.
Nejvyšší soud rovněž nemohl akceptovat námitku obviněného, podle níž i soud prvního stupně připustil, že některé z dodavatelských faktur mohly být vystaveny až dodatečně. Tato skutečnost totiž ještě sama o sobě neznamená, že příjmy, které obviněný přiznal v daňových přiznáních, nebyly reálné. Pro nepravdivé předstírání vyšších příjmů totiž obviněný neměl žádný logický důvod, ledaže by tím zastíral zkrácení daně z příjmů nebo daně z přidané hodnoty ve vztahu k jiným daňovým subjektům, což ovšem nebylo prokázáno, takže jde jen o nepodloženou spekulaci.
Neobstojí ani námitky obviněného poukazující na znalecký posudek Ing. Zbyňka Ziby, znalce z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, který posuzoval otázku, jak fiktivní faktury ovlivnily výši daňové povinnosti obchodní společnosti Účtoservis Lorenc, spol. s. r. o. Tento znalec totiž zpracoval dvě verze znaleckého posudku (viz č. l. 84 až 152 trestního spisu), přičemž v jedné z nich stanovil daňovou povinnost obchodní společnosti Účtoservis Lorenc, spol. s. r. o., bez přihlédnutí k příjmům z obchodů účetně dokládaných fakturami, které obviněný přiřadil k fiktivním přijatým odběratelským fakturám od obchodních společností GARANT „A“, spol. s. r. o., nebo TRADEXA, s. r. o. Doplněk znaleckého posudku si totiž vyžádal obhájce obviněného dne 28. 7. 2009 (viz č. l. 160 trestního spisu) v době, kdy ještě nebyla ustálena skutková zjištění, a nebylo tedy možné vyloučit, že fiktivní přijaté faktury nemají přímý fiktivní protějšek ve vydaných fakturách. Tato skutečnost však nebyla u hlavního líčení prokázána a soudy nižších stupňů zcela logicky vyšly při stanovení výše daňového úniku z té verze znaleckého posudku, v níž znalec vyřadil pouze účelově vystavené fiktivní odběratelské faktury, a nikoli jim jen zdánlivě odpovídající vydané faktury.
Nejvyšší soud tedy konstatuje, že právní posouzení skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje vadu, kterou mu obviněný s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vytýká, ani jiné nedostatky v hmotně právním posouzení, přičemž zbylá část námitek obviněného vůbec neodpovídá citovanému dovolacímu důvodu. Proto nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný S. L. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože se však jeho dovolání částečně opírá o námitky, které jim odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného v neveřejném zasedání. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolání obviněného spolu s příslušným trestním spisem mu bylo řádně doručeno dne 14. 5. 2015.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 8. 2015
JUDr. František P ú r y, Ph.D.
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á