ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.676.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 676/2015-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2015 o dovolání, které podal obviněný R. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 6 To 52/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 5/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. V. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 49 T 5/2013, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil společně s obviněnými P. L. a J. W. skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento zločin a za sbíhající se přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 3 T 161/2013, a dále za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 3 T 115/2013, byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku a za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1, 2, 3 a 5 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 45 denních sazeb s jednou denní sazbou ve výši 350 Kč, tedy v celkové výměře 15 750 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti v oboru koupě a prodej a zprostředkování jako fyzické osoby, dále v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby či jejího zmocněnce nebo osoby jednající na základě jiné smlouvy o zastupování, a to na dobu 7 let. Podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Obviněnému byl rovněž uložen podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to peněžní částky ve výši 50 301,71 EUR. Současně soud prvního stupně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestech v citovaných dřívějších rozhodnutích, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tyto výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti shora zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 49 T 5/2013, podal obviněný R. V. a další obvinění odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 6 To 52/2014. Z podnětu odvolání obviněného J. W. odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o trestu uloženém tomuto obviněnému a podle §259 odst. 3 tr. řádu mu uložil nový trest. Podle §256 tr. řádu pak odvolací soud zamítl odvolání obviněných R. V. a P. L. , neboť je neshledal důvodnými.
Obviněný R. V. napadl citovaný rozsudek odvolacího soudu prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nesprávně posoudily subjektivní stránku spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a jeho zavinění ve vztahu ke způsobené škodě. Proto v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného R. V. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru skutkové okolnosti vyjádřené v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně svědčí o existenci spolupachatelství na zločinu, jímž byli obvinění uznáni vinnými. Vzhledem k tomu státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný R. V. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
K výkladu prvního z uplatněných dovolacích důvodů Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V návaznosti na uvedený výklad k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného R. V. , v nichž nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů o spáchání posuzovaného skutku ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku. Tyto námitky ovšem formuloval poněkud obecně a z podstatné části je nezaložil na konkrétních právních důvodech, nýbrž na svých pochybnostech o zjištěném skutkovém stavu.
Proto k námitkám obviněného Nejvyšší soud uvádí následující. Spolupachatelství předpokládá úmyslné společné jednání dvou nebo více trestně odpovědných osob a jejich úmysl směřující ke spáchání trestného činu tímto společným jednáním. V obecné rovině se za společné jednání považuje především situace, když každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky příslušné skutkové podstaty spáchaného trestného činu. Dále může jít o případ, pokud každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků určitého trestného činu, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje všechny znaky jeho skutkové podstaty obsažené v trestním zákoníku. Konečně je spolupachatelstvím i alternativa, jestliže počínání každého ze spolupachatelů sice samo o sobě nenaplňuje žádný ze znaků skutkové podstaty určitého trestného činu, ale ty jsou naplněny až souhrnem jednání všech spolupachatelů (viz dosud použitelná rozhodnutí pod č. 15/1967 a č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.). Přitom shodný (společný) úmysl spolupachatelů nelze ztotožňovat s jejich výslovnou dohodou, protože ke spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku postačí, aby společný úmysl spolupachatelů vyplýval alespoň z jejich konkludentní dohody (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 326 a násl.). Z popisu rozhodných skutkových okolností vtělených do výroku o vině i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu pak nepochybně vyplývá shodný (společný) úmysl jednotlivých obviněných, protože každý z nich si musel být vědom toho, že zde popsaným zastíráním skutečného původu zboží a nepřiznáním daně z přidané hodnoty dojde k jejímu zkrácení, a koordinovaná činnost všech obviněných k tomu jednoznačně směřovala. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, obvinění vytvořili účelový řetězec obchodních společností, jejichž prostřednictvím získali neoprávněný majetkový prospěch na dani z přidané hodnoty ve výši 12 053 000 Kč, přičemž museli vědět o všech podstatných okolnostech týkajících se uskutečněných obchodů a z toho vyplývajících daňových souvislostí. Nejvyšší soud proto odmítl uvedené námitky obviněného jako neopodstatněné.
Pokud jde o námitku obviněného R. V. , kterou zpochybnil své zavinění i ve vztahu ke způsobenému následku, jímž je v této věci spáchání zločinu ve velkém rozsahu, Nejvyšší soud ji rovněž nepovažuje za důvodnou.
Jak je totiž zřejmé ze zmíněného popisu skutku, obviněný si musel být vědom toho, že svým jednáním může způsobit protiprávní následek (resp. účinek) spočívající v úbytku hodnot na majetku státu, a pro případ, že se tak stane, s tím byl přinejmenším srozuměn [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Přitom šlo v podstatě o to, že obviněný R. V. a další obvinění dovezli na území České republiky prostřednictvím polské obchodní společnosti Scrap Trade primární hliník z Itálie, aby toto zboží bylo následně prostřednictvím podnikání obviněných R. V. a P. L. prodáno obchodním společnostem ALUMNIA GROUP, s. r. o., a AQUA PRO Service, s. r. o., a dále obchodní společnosti METALIMEX, a. s., aniž by uvedená zdanitelná plnění byla zahrnuta do daňového přiznání k dani z přidané hodnoty.
Podle názoru Nejvyššího soudu tedy obviněný R. V. jednal v nepřímém (eventuálním) úmyslu. O zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu totiž jde i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud pachatel přesto jednal způsobem, jímž přivodil následek určitého trestného činu (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). Proto v obecné rovině lze na srozumění se způsobením následku trestného činu usuzovat z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 223). Pro zavinění ve formě eventuálního úmyslu mimo jiné zcela postačí, pokud si je pachatel alespoň v základních rysech vědom podstatných okolností, které ve svém souhrnu směřují ke vzniku protiprávního následku, jsou způsobilé ho přivodit a pachatel je smířen s jeho vznikem.
Jestliže tedy obviněný R. V. jako podnikající fyzická osoba jednak uváděl v daňových přiznáních záměrně nepravdivé údaje v úmyslu zastřít skutečný původ zboží a jednak za období I. a II. čtvrtletí roku 2012 vůbec nepodal přiznání k dani z přidané hodnoty, nemohl počítat již se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila zmíněnému protiprávnímu následku, jehož způsobení si obviněný nepochybně představoval jako možné. Obviněný totiž jako podnikatel musel vědět, že pokud bude v daňových přiznáních (resp. v daňových tvrzeních) uvádět nepravdivé údaje k okolnostem, které se týkají zdanitelných plnění, resp. že předmětná daňová přiznání vůbec nepodá, může vést toto jednání ke vzniku protiprávního následku v podobě jeho obohacení a obohacení dalších obchodních společností vystupujících v uvedených přeprodejích na úkor státu, což se také stalo. Všechny tyto okolnosti proto bez pochybností vypovídají o úmyslném zavinění obviněného, tj. o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, kde postačí i zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Ostatně subjektivní stránkou zmíněného trestného činu se dostatečně zabývaly již oba soudy nižších stupňů a na jejich argumentaci lze odkázat.
Závěr o naplnění subjektivní stránky spáchaného zločinu zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného R. V. (a dalších spoluobviněných) popsaného v příslušné skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku (resp. účinku) v podobě zmenšení majetku státu, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.
Ostatně obviněný ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě jeho zpochybněného úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením), či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obviněný neuvádí, proč ve vztahu ke spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve velkém rozsahu (§240 odst. 3 tr. zákoníku) není dáno jeho zavinění ani ve formě nedbalosti, které zde zásadně postačuje [§17 písm. a) tr. zákoníku].
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněného, jejichž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky zločinu, pro který byl stíhán a odsouzen, za nedůvodné.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný R. V. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání jako nedůvodného. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný pak spatřoval v předcházejícím řízení naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že námitky obviněného jsou nedůvodné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. V. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se opírá o námitky, které jim odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný v dovolání v podstatě jen zopakoval námitky, s nimiž se vypořádaly už soudy nižších stupňů.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. 6. 2015
JUDr. František P ú r y, Ph.D.
předseda senátu