ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.693.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 693/2015-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2015 o dovolání, které podal obviněný J. U. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 3 To 3/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 71/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. U. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. U. byl společně se spoluobviněnou G. J. odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 1 T 71/2014, za trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon soud podmíněně odložil na zkušební dobu v délce dvaceti šesti měsíců. Současně soud podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil oběma obviněným povinnost nahradit škodu České republice – České správě sociálního zabezpečení se sídlem Praha 5, Křížová 1292/25 ve výši 239 573 Kč společně a nerozdílně.
Trestné činnosti se měli dopustit ve stručnosti tím, že obviněný J. U. jako fyzická osoba podnikající podle živnostenského zákona v pozici zaměstnavatele a obviněná G. J. v pozici zaměstnance, sjednali dne 6. 8. 2012 po vzájemné dohodě pracovní smlouvu na dobu neurčitou s počátkem výkonu práce ke dni 20. 8. 2012 s měsíční mzdou ve výši 77 000 Kč a s pohyblivou částí mzdy ve výši 10 000 Kč, přičemž pracovní pozice obviněné byla nově definována jako „podnikový manažer“, kdy do 19. 8. 2012 byla zaměstnána v obchodní společnosti PODKOVA motel, s.r.o., jedním z jejíchž společníků a jednatelů byl obviněný J. U., a to jako servírka se základní mzdou 10 000 Kč měsíčně, a oba takto jednali přesto, že jim bylo známo těhotenství obviněné G. J., která vyčkala uplynutí sedmi kalendářních dnů, které jsou nezbytné odpracovat pro výpočet denní vyměřovací dávky nemocenské ze mzdy, přitom dne 28. 8. 2012 byla uznána pracovně neschopnou z důvodu rizikového těhotenství, v důsledku toho došlo k vyplacení nemocenské a peněžité pomoci v mateřství z nově dohodnuté vyšší mzdy a českému státu zastoupenému Českou správou sociálního zabezpečení tímto jednáním způsobili škodu ve výši 239 573 Kč, jež představuje rozdíl mezi oběma typy dávek vypočtených z vyměřovacího základu nově stanovené měsíční mzdy obviněné z pracovního zařazení „ekonomické manažerky“ a její předcházející desetitisícové mzdy, kterou pobírala jako servírka.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Brně zamítl usnesením ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 3 To 3/2015, podle §256 tr. řádu jako nedůvodná.
Usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním obviněný J. U. a to prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Martiny Holotňákové. Směřoval je proti výroku o vině i o trestu a uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu.
Nejprve obviněný vyjmenoval vady napadeného rozhodnutí i předcházejícího odsuzujícího rozsudku, které mají spočívat v nesprávném hodnocení a) otázky protiprávního jednání, b) otázky zavinění, c) otázky příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, d) v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení dané extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi.
Podle názoru obviněného chybí ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku naplnění znaku objektivní stránky trestného činu podvodu, zejména osoby, která měla být jeho jednáním uvedena v omyl. Za takovou osobu nelze považovat specifikovaný orgán správy sociálního zabezpečení, „neboť k tomu, aby mohla být tato osoba uvedena v omyl, by bylo zapotřebí, aby dovolatel řádně neplnil své povinnosti jako zaměstnavatel ve vztahu k tomuto orgánu týkající se plateb pojistného za zaměstnance“.
Pracovní smlouva však byla uzavřena v souladu s platnou právní úpravou, tvrzení soudu o její „fiktivnosti“ mylně vychází z tzv. rodinných vztahů se spoluobviněnou, které však „právně neexistují“. Soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy jednostranně v neprospěch obviněného a jeho skutkové závěry jsou pouze spekulací založené na tom, že pracovní smlouva byla uzavírána s vědomím, že povinnosti z ní vyplývající nebude obviněná fakticky plnit a obviněný věděl o jejím „zdravotním stavu“. Soud přitom pominul výpovědi obou obviněných u hlavního líčení, podle nichž obviněný již několik měsíců uvažoval o změně pracovní smlouvy i výše mzdy a spoluobviněná jej neinformovala o svém těhotenství před počátkem pracovní neschopnosti.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů, a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiřího Siegela. Podle jeho názoru směřuje část námitek obviněného týkající se fiktivnosti pracovní smlouvy do skutkové oblasti a neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Navíc není z hlediska trestní odpovědnosti obviněného rozhodující, zda předmětná smlouva obsahovala formální náležitosti podle pracovního práva. Důležité je, že obvinění neměli vážný úmysl založit následky smlouvou předpokládané, tj. aby obviněná skutečně pracovala na pozici ekonomické manažerky a pobírala mzdu 77 000 Kč měsíčně. Přestože další námitky obviněného jsou podřaditelné důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou neopodstatněné a některé z nichž se míjejí se znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Žádný z těchto znaků netvoří neplnění zákonné povinnosti zaměstnavatele ve vztahu k orgánu správy sociálního zabezpečení. Objektivní stránka podvodu zahrnuje mj. jednání pachatele, kterým je někdo uváděn v omyl nebo je jeho omylu využíváno, popř. spočívá v zamlčení podstatných okolností. Klamavého jednání se může dopustit i zaměstnavatel, který v součinnosti s příjemcem dávek předstírá příslušnému orgánu správy sociálního zabezpečení rozhodujícímu o výši dávek nepravdivé údaje o pracovním zařazení a s ním související výši příjmů. Jinak je nepochybné, že subjektem uvedeným v omyl může být i orgán správy sociálního zabezpečení, resp. jeho pracovník, který konkrétní věc vyřizuje.
Přestože v samotném popisu skutku výroku o vině není precizně vyjádřen fiktivní charakter předmětné smlouvy, což nakonec konstatoval i odvolací soud, sám obviněný tento nedostatek nevytkl. Hodnocení příčinné souvislosti dovolatel nijak nekonkretizoval, přičemž podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství je zcela evidentní příčinný vztah mezi vznikem škody v důsledku neoprávněného vyplacení dávek nemocenské a peněžité pomoci v mateřství obviněné G. J. a předstíráním jejího vysokého výdělku.
Další z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu uplatnil obviněný v jeho druhé variantě, která dopadá na rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Krajský soud v Brně však v dané věci konal veřejné zasedání a projednal obě podaná odvolání, tudíž je zamítl jako nedůvodná až po jejich meritorním přezkoumání. Proto nelze v dovolacím řízení přihlížet k tomuto dovolacímu důvodu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. U. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolatel jako oprávněná osoba podal dovolání prostřednictvím svého obhájce včas, na správné místo a proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné. Též obsah podání odpovídá povinným náležitostem.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, je zásadně naplněn v případech, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu a především jím nelze vytýkat způsob hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně. Tento proces je ovládán zásadou volného hodnocení důkazů a je zakotven v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. Soudy nejsou v podstatě omezeny žádnými pravidly, jež by určovala jak, event. které z důkazů mají být považovány za zásadní a které nikoli. Na druhé straně je povinností soudů v odůvodnění svých rozhodnutí při hodnocení provedených důkazů vyložit svůj názor jak na obsah tak i pravdivost a přesvědčivost každého z důkazů, jež jsou provedeny v průběhu hlavního líčení či veřejného zasedání. Vnitřní přesvědčení soudu vychází z pravidel logiky a opírá se o všestranné posouzení obsahu jednotlivých důkazů i v jejich vzájemných souvislostech. Pakliže skutkové závěry soudů vyjádřené ve výroku o vině, eventuálně doplněné v odůvodnění napadeného rozhodnutí, mají svůj podklad v provedených důkazech a nejsou zatíženy vnitřními rozpory, nemůže dovolací soud jakkoli zasáhnout do zjištění soudů nižších stupňů, jímž je zásadně vázán.
V posuzované trestní věci měly soudy k dispozici v podstatě jen nepřímé důkazy, neboť oba obvinění popírali podvodný účel uzavření sporné pracovní smlouvy a v ní určené mzdy obviněné G. J.. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku nejprve velmi podrobně interpretoval obsah jednotlivých svědeckých výpovědí a listin, které souvisely s žalovaným protiprávním jednáním. Poté na stranách 9 až 11 rozsudku velice podrobně a pečlivě vysvětlil, z jakých zjištěných okolností dospěl k fiktivnímu charakteru pracovní smlouvy s tím, že ani jeden z obviněných ji neměl v úmyslu fakticky naplnit, neboť jim bylo známo těhotenství G. J.. Jeho úvahy netrpí žádnými nelogickými rozpory, zahrnul do nich vše podstatné, co mohlo sloužit k objasnění těch skutečností, jež jsou významné pro právní kvalifikaci skutku. Rovněž odvolací soud vyslovil souhlas s hodnotícím postupem soudu prvního stupně a dostatečně reagoval na prakticky shodné odvolací námitky obviněného J. U., které následně uplatnil i ve svém dovolání. Ani Nejvyšší soud nemůže vytknout soudům obou stupňů, že by pominuly nějakou zásadní okolnost, jež by mohla zvrátit učiněná zjištění. Tento řetězec nepřímých důkazů při jejich logickém a všestranném hodnocení tvoří ucelený podklad pro vyslovení viny obviněného J. U. (též spoluobviněné) a rovněž právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku odpovídá všem znaků jeho skutkové podstaty včetně přísnější sazby.
S ohledem na úzké rodinné vazby mezi všemi osobami, které podnikaly v pohostinství a ubytovacích službách, je skutečně stěží uvěřitelné, že by se obviněná G. J. nesvěřila se svým těhotenstvím ihned po své první návštěvě u lékařky také spoluobviněnému jako dosavadnímu zaměstnavateli, navíc přistoupila na z hlediska běžných zvyklostí náhlou změnu svého pracovního zařazení s účinností od 20. v měsíci nikoli od obvyklého data prvního dne měsíce, ačkoli současně spoluobviněný tvrdil, že o této změně uvažoval již několik měsíců před uzavřením nové pracovní smlouvy, proto nebylo nutné nevyčkat počátku nového měsíce. Dále byla obviněné stanovena více jak sedminásobně vyšší mzda a to za situace, kdy ostatní zaměstnanci (v podstatě rodinní příslušníci obviněného) pobírali až nezvykle nízký plat, stejně jako obviněná do sporné změny. Pochybnosti o schopnostech obviněného reálně vyplácet tak vysokou mzdu vzbuzují i jeho dosavadní podnikatelské výsledky včetně obratu, navíc tvrzená snaha zvýšení zisku vytvořením nové pracovní pozice ekonomické manažerky je rovněž v rozporu s faktickým stavem podnikání, když sama obviněná neměla výrazné zkušenosti z tohoto oboru (od svých 18 let byla zaměstnána jako servírka na stejném místě), ani nebylo uvažováno o změně podnikatelské strategie přijetím konkrétních opatření, např. na zvýšení reklamy, či nabídky speciálních služeb, jež by mohly přilákat zájem návštěvníků právě na tento motel, navíc v době, kdy dlouhodobě byla prováděna rekonstrukce okolní vozovky.
Nebylo možné rovněž přehlédnout samotné vyjádření obviněné G. J. u vyšetřující lékařky ohledně druhu své pracovní činnosti, které svědčí o tom, že fakticky pokračovala ve výkonu povolání servírky a naprosto jednoznačně se v tomto směru vyjádřil dokonce sám obviněný J. U. při své výpovědi u hlavního líčení dne 9. 9. 2014, když prohlásil: „já jsem chtěl dělat zednickou práci ohledně hotelu a navíc jsem chtěl rozjet štípané palivové dřevo, což se neuskutečnilo, protože paní J. šla na mateřskou, tak jsem to zase převzal a šel jsem dělat zase pingla místo ní “ (viz č. l. 176 trestního spisu). Tímto způsobem sám obviněný zcela popřel svou vlastní obhajobu, kterou se snažil tvrdit vážný záměr změnit pracovní zařazení spoluobviněné a zejména tím odůvodnit mnohonásobné zvýšení jejího platu.
Nad rámec úvah vyslovených již soudy nižších stupňů a stručně připomenutých výše si Nejvyšší soud dovoluje upozornit na možnou variantu průběhu jednání obviněných, která se nekryje zcela s popisem skutku, nicméně se logicky nabízí právě s ohledem na všechny okolnosti, za nichž došlo k uzavření předmětné pracovní smlouvy. Nejvyšší soud se domnívá, že k faktickému uzavření pracovní smlouvy mohlo dojít nikoli již 6. 8. 2012, ale později, v době, kdy obviněné G. J. bylo vystaveno potvrzení pracovní neschopnosti, tj. po datu 28. 8. 2012 s tím, že účelově byl nástup výkonu práce se zvýšenou mzdou určen po uplynutí týdenní zákonné lhůty rozhodné pro výpočet dávek nemocenské a následně peněžité pomoci v mateřství tak, aby od státu obdržela obviněná více finančních prostředků, než na které jí fakticky vznikl nárok, pokud by nedošlo k uzavření této fiktivní pracovní smlouvy. Jedná se o možnou ze všech okolností vyplývající variantu podpořenou zejména tím, že svědkyně L. B., účetní, odeslala jak přihlášku obviněného do registru zaměstnavatelů a tak obviněné jako zaměstnankyně, až po vystavení potvrzení o pracovní neschopnosti G. J. začátkem října 2012. Z hlediska trestní odpovědnosti obou obviněných je však podstatné, že k uzavření pracovní smlouvy a určení výše mzdy za práci ekonomické manažerky došlo s úmyslem nenaplnit dohodnutý obsah smluvního ujednání a získat neoprávněné finanční plnění od státu formou dávek nemocenského a peněžité pomoci v mateřství, na něž by bez protiprávního jednání nevznikl obviněné G. J. nárok, resp. byl by o částku 239 573 Kč nižší.
Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda nikoli nepatrná [u odstavce 3 písm. d) citovaného ustanovení značná škoda] na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Na trestném činu podvodu tak mohou být zainteresovány až čtyři osoby – pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená, jako tomu bylo právě v projednávané trestní věci. Soudní praxe dlouhodobě zastává názor, že má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby (zde Okresní správa sociálního zabezpečení Břeclav), musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněně učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000, publikované pod č. 5/2002-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané trestní věci bylo tudíž nesporně zjištěno, že mezi obviněným J. U. jako fyzickou osobou podnikající podle živnostenského zákona nezapsanou v obchodním rejstříku jako zaměstnavatelem a obviněnou G. J. jako zaměstnankyní došlo k uzavření pracovní smlouvy, jejíž součástí se stala mzda v základní výši 77 000 Kč a pohyblivá částka 10 000 Kč, aniž by oba smluvní partneři měli vážný úmysl naplnit obsah této dohody a učinili tak výlučně se záměrem vylákat vyšší dávky od státu za dobu trvání nemocenské a peněžité pomoci v mateřství, než na jaké by obviněná měla nárok vyplývající z jejího dosavadního pracovní zařazení a výše odměny za práci servírky, kterou by za nebýt jejího těhotenství nadále vykonávala, byť by třeba součástí její náplně práce byla činnost související s ubytováním hostů, vyřizování rezervací či podobné úkoly.
Soudy naprosto správně dovodily, že nebýt zjištěného těhotenství obviněné, nebyl by zjevně u obviněného J. U. důvod měnit zaběhnutý způsob podnikání včetně poměrně nízkého odměňování svých rodinných příslušníků ani ve vztahu k obviněné. Vzhledem k tomu, že o výplatě dávek musela rozhodovat příslušná Okresní správa sociálního zabezpečení Břeclav jako státní orgán, byl předložením této fiktivní pracovní smlouvy uveden v omyl zaměstnanec této právnické osoby, v jehož kompetenci bylo rozhodnout o nárocích obviněné vyplývajících z předložených podkladů a lékařské zprávy. Subjekt omylu, resp. mýlící se fyzická osoba, jež činila majetkovou dispozici s finančními prostředky státu, tj. zaměstnanec označené správy sociálního zabezpečení, nemusí být v popisu skutku výroku o vině výslovně označen, postačí určení právnické osoby, jejímž jménem fyzická osoba jedná, neboť její existence je naprosto zřejmá. Ke škodě na majetku státu a k obohacení obviněné G. J. došlo právě v příčinné souvislosti s předložením nepravdivé pracovní smlouvy uzavřené též obviněným J. U. a předložené příslušné správě sociálního zabezpečení, jejíž zaměstnanec oprávněný činit majetkovou dispozici se sociálními dávkami jednal v omylu.
Žádnou právní relevanci proto nelze přiznat tvrzení dovolatele o nedostatku znaků objektivní stránky trestného činu podvodu, pokud za ně považoval „uvedení v omyl orgánu správy sociálního zabezpečení tím, že obviněný řádně neplnil své povinnosti jako zaměstnavatel ve vztahu k tomuto orgánu týkající se plateb pojistného za zaměstnance“. Obviněný zjevně zaměnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku se znaky skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku. Předmětem trestního stíhání obviněného v dané věci však nebylo neodvádění zákonných plateb za zaměstnance, ale jiný skutek, který soudy správně právně kvalifikovaly jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Jak správně podotkl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání, uplatnil obviněný druhý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v první alternativě, jak je zřejmé z jeho slovního vyjádření v úvodu podaného dovolání. V další části svého mimořádného opravného prostředku dovolatel nepředložil žádnou výhradu proti postupu soudu druhého stupně na podporu tvrzeného důvodu dovolání. Vzhledem k tomu, že odvolací soud projednal řádně odvolání obviněného ve veřejném zasedání, v němž o něm také rozhodl napadeným usnesením, nepřichází použití této alternativy vůbec v úvahu. Nad rámec dovolacích námitek lze jen doplnit, že Nejvyšší soud neshledal naplněným dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na něž obviněný v dovolání poukázal, nemohla být důvodně uplatněna ani druhá varianta dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného J. U. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť ani tu jeho část, jež by mohla odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neshledal důvodnou. Mohl tak učinit na podkladě trestního spisu v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. srpna 2015
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu