ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.786.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 786/2015-76
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2015 o dovoláních, která podali obvinění N. G. , a J. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 2 To 95/2014, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 68/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného N. G. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu se dovolání obviněné J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. 5 T 68/2011, byli obvinění N. G. a J. P. uznáni vinnými pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku. Uvedený zločin obvinění podle skutkových zjištění soudu popsaných ve výroku rozsudku a rozvedených v jeho odůvodnění spáchali ve stručnosti tím, že po vzájemné dohodě s úmyslem vylákat neoprávněný nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty daňových subjektů – obchodních společností BALLISTA HOLDINGS, s. r. o., (útok pod bodem 1 výroku o vině citovaného rozsudku) a SHELBURNE CORPORATION s. r. o., (útok pod bodem 2 téhož výroku), které obviněný N. G. fakticky ovládal a obviněná J. P. byla jejich jednatelkou, předstírali prodej majetku obchodní společnosti ALCIBIADE, a. s., kterou obviněný také ovládal a ode dne 12. 7. 2006 byl členem jejího představenstva, výše jmenovaným obchodním společnostem. Obviněný za tímto účelem v místě svého bydliště v M. vyhotovil jménem obchodní společnosti ALCIBIADE, a. s., ve výrokové části rozsudku specifikované daňové doklady a dále připravil přiznání k dani z přidané hodnoty jménem obchodních společností BALLISTA HOLDINGS, s. r. o., a SHELBURNE CORPORATION, s. r. o., za zdaňovací období červen a červenec 2006, v nichž s ohledem na simulované úkony prokazované formálně správnými ale fiktivními daňovými doklady neoprávněně nárokoval nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty v celkové výši 26 818 190 Kč. Obviněná J. P. tato daňová přiznání podepsala a podle pokynů spoluobviněného podala ve dnech 25. 7. 2006 a 25. 8. 2006 u příslušných finančních úřadů. V důsledku nesprávných údajů v daňových přiznáních zaslal správce daně dne 14. 12. 2006 na běžný účet obchodní společnosti SHELBURNE CORPORATION, s. r. o., celkem 996 818 Kč. K vyplacení částky nárokované obchodní společností BALLISTA HOLDINGS, s. r. o., nedošlo, protože v tomto případě finanční úřad pojal podezření o neoprávněnosti nadměrného daňového odpočtu. Oba obvinění jednali od počátku s vědomím, že obchodní společnost ALCIBIADE, a. s., účelově vystavené daňové doklady také zahrne do svého účetnictví a zohlední je na výstupu v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za červen a červenec 2006, ale vykazovanou daňovou povinnost nesplní. Jediným důvodem předstíraného převodu majetku totiž byla snaha obviněných získat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty pro obchodní společnosti BALLISTA HOLDINGS, s. r. o., a SHELBURNE CORPORATION, s. r. o.
Za výše uvedený zločin byl obviněný N. G. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Současně mu soud uložil podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu jakékoli funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu 5 let a podle §67 odst. 1 a §68 odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 400 denních sazeb po 10 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pak pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, obviněnému stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
Obviněná J. P. byla podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu jakékoli funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu 3 let.
Pro úplnost je na místě uvést, že stejným rozsudkem byl obviněný N. G. podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém byl obžalobou spatřován zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Obvinění N. G. a J. P. i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze podali proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 2 To 95/2014. Z podnětu odvolání obviněné J. P. a státního zástupce Vrchní soud v Praze zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek ve výroku o trestu, ohledně této obviněné, a sám znovu rozhodl tak, že ji odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 na zkušební dobu dvou let. Současně uložil obviněné trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v zákazu výkonu jakékoliv funkce ve statutárních orgánech obchodní společností a družstev na dobu tří let. K odvolání státního zástupce pak odvolací soud zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu také ve zprošťujícím výroku a podle §259 odst. 1 tr. řádu věc v této části vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání obviněného N. G. odvolací soud podle §256 tr. řádu zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli oba obvinění dovoláním. Ovšem zatímco obviněný N. G. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Ference v zákonem stanovené lhůtě, obviněná J. P. svůj mimořádný opravný prostředek podala opožděně, tedy po uplynutí dvouměsíční lhůty pro dovolání stanovené v §265e odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu zjistil, že nejpozdějším datem doručení rozsudku soudu druhého stupně, proti němuž dovolání směřuje, ve smyslu ustanovení §265e odst. 2 tr. řádu, je 11. 12. 2014, kdy obviněná osobně převzala opis tohoto rozhodnutí (obhájkyni bylo doručeno datovou schránkou již dne 1. 12. 2014, viz č. l. 5812 trestního spisu). Obviněná ale podala dovolání prostřednictvím datové schránky své obhájkyně Mgr. Martiny Váchové ke Krajskému soudu v Praze, který rozhodl ve věci v prvním stupni, až dne 13. 2. 2015 (viz č. l. 5847 trestního spisu), tedy den po uplynutí dovolací lhůty, která počala běžet dnem 11. 12. 2014 a skončila dne 11. 2. 2015.
K podání, které obviněná předtím sama dne 9. 2. 2015 zaslala Krajskému soudu v Praze a označila ho za „dovolání“ (viz č. l. 5835 trestního spisu), Nejvyšší soud přihlížet nemohl. Obviněný totiž může dovolání zásadně podat jen prostřednictvím obhájce. Tento zákonný požadavek vyplývá ze zvýšených nároků na přesné obsahové náležitosti dovolání, které je určeno k nápravě jen těch nejzávažnějších právních vad. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se proto podle §265d odst. 2 tr. řádu nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno, a nelze s ním spojovat žádné účinky týkající se dovolání, tedy ani účinek zachování lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku stanovené v §265e tr. řádu. Obviněná byla o těchto skutečnostech řádně poučena soudem druhého stupně (viz opis písemně vyhotoveného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 2 To 95/2014).
Vzhledem k nedodržení jedné z formálních podmínek konání dovolacího řízení, tj. podání dovolání v zákonné dvouměsíční lhůtě, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněné J. P. odmítnout podle §265i odst. písm. c) tr. řádu jako podané opožděně.
Obviněný N. G. svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. V rámci prvního z těchto dovolacích důvodů obviněný setrval na své dosavadní obhajobě, že skutky, pro které byl odsouzen, nevykazují znaky žádného trestného činu, protože ke zdanitelným plněním, které soudy označily za simulované, ve skutečnosti došlo. Závěr o tom, že daňové doklady byly fiktivní, vyjádřily soudy obou stupňů jen v odůvodnění svých rozhodnutí, aniž by vyplýval přímo z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který v tomto směru označil odvolací soud za správný. Vyjma toho obviněný soudům obou stupňů vytkl, že ho uznaly vinným daňovým deliktem, ovšem v popisech skutků absentuje údaj o tom, proč byly nároky na odpočet daně z přidané hodnoty neoprávněné a v čem konkrétně měli obvinění správce daně oklamat. Přitom právě neoprávněnost uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty je základní podmínkou trestnosti činu, jímž byl uznán vinným.
V návaznosti na tyto výhrady obviněný rozsáhle popsal jednotlivé obchodní transakce a konstatoval, že všechny byly logickou součástí převodu veškerého hmotného majetku obchodní společnosti ALCIBIADE, a. s., na obchodní společnosti SURIN, s. r. o., BALLISTA HOLDINGS, s. r. o., a SHELBURNE CORPORATION, s. r. o., o kterém rozhodli B. T. a I. G. , kteří je majetkově ovládali. Obviněný dále poukázal na to, že ve vztahu k příslušným správcům daně proběhly veškeré obchodní transakce zcela transparentně, zúčastněné daňové subjekty je řádně zaúčtovaly a předložily v jednotlivých daňových přiznáních. Pokud by jednatelé obchodních společností BALLISTA HOLDINGS, s. r. o., a SHELBURNE CORPORATION, s. r. o., nezahrnuli realizované nákupy do daňových přiznání, poškodili by podle mínění obviněného ve velkém rozsahu majetek spravovaných společností a spáchali tím trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku.
Tvrzení soudů, že účelem všech transakcí bylo jen vylákání daně z přidané hodnoty, ( resp. nadměrného odpočtu této daně ), obviněný označil za naprosto absurdní a nepodložené zejména ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. V souvislosti s tímto skutkem pak upozornil na fakt, že obchodní společnost ALCIBIADE, a. s., prodala dne 4. 1. 2006 obchodní společnosti SHELBURNE CORPORATION, s. r. o., nemovitost v M. za 20 000 000 Kč a z tohoto prodeje zaplatila daň z převodu nemovitosti ve výši přesahující 1 200 000 Kč. V návaznosti na tuto skutečnost obviněný označil za logické, že následně v červenci 2006 stejná obchodní společnost zakoupila také vybavení a zařízení domu.
Ke skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný poukázal ještě na fakt, že správce daně na jedné straně neuznal nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty obchodní společnosti BALLISTA HOLDINGS, s. r. o., za nákup zlatnického zboží, ale na straně druhé razantně od stejné obchodní společnosti vymáhal zaplacení daně z přidané hodnoty z prodeje tohoto zboží dalším odběratelům. Obchodní společnost BALLISTA HOLDINGS, s. r. o., totiž po nákupu zlatnického zboží od obchodní společnosti ALCIBIADE, a. s., s tímto zbožím prodávala a realizované obchody řádně zohlednila ve svém přiznání k dani z přidané hodnoty.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je podle obviněného naplněn tím, že odvolací soud nezrušil rozsudek soudu prvního stupně, přestože jeho odůvodnění neodpovídalo požadavkům uvedeným v §125 odst. 1 tr. řádu. Soud prvního stupně podle totiž náležitě nevysvětlil, které z provedených důkazů vyhodnotil jako věrohodné a proč na nich založil svá skutková zjištění. Navíc většinu usvědčujících důkazů představovaly počítačové záznamy získané při nezákonných domovních prohlídkách a údaje z odposlechů o uskutečněném telekomunikačním provozu mezi obviněnými, které byly rovněž opatřeny v rozporu se zákonem. Obviněný nezákonnost domovních prohlídek a pořízených telefonních odposlechů dovozoval z toho, že soudce, který příkazy k realizaci těchto úkonů vydal ještě před zahájením trestního stíhání, nezdůvodnil, v čem shledává jejich neodkladnost. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle obviněného nesplňoval ani požadavky na individualizaci konkrétní osoby, která byla uživatelem příslušné telefonní stanice, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06.
Naplnění výše uvedeného dovolacího důvodu obviněný spatřoval také v tom, že ačkoli Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení, které proběhlo zcela formálně, neprovedl žádné důkazy, dospěl k novému skutkovému zjištění, a to, že obviněný neplnil jen pokyny majitelů dotčených obchodních společností. Toto zjištění přitom odvolací soud opřel o výslechy svědků v zahraničí, k nimž ale reálně nedošlo nebo jsou procesně nepoužitelné (svědek G. I. nebyl vůbec vyslechnut a svědecká výpověď B. T. byla získána za podmínek neodpovídajících spravedlivému procesu).
Oporu v provedených důkazech nemá podle obviněného ani tvrzení odvolacího soudu, že uložený peněžitý trest je přiměřený tomu, jak nadstandardně má obviněný vybavenou domácnost.
Nejvyššímu soudu obviněný N. G. navrhl, aby zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 2 To 95/2014, ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o tom, že se jeho odvolání zamítá, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. 5 T 68/2011, v jeho odsuzující části a aby jej zprostil obžaloby ze skutků, jimiž byl uznán vinným citovanými rozsudky soudů nižších stupňů. Pokud Nejvyšší soud takto nerozhodne, nechť alespoň zruší vadné řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí, a to včetně usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného.
Současně obviněný vznesl návrh, aby Nejvyšší soud odložil ve vztahu k jeho osobě výkon dovoláním napadeného rozhodnutí, zejména pak výkon peněžitého trestu.
Nejvyšší soud již shora konstatoval, že obviněný N. G. podal dovolání včas a řádně, přičemž splňuje i další formální náležitosti.
Následně se Nejvyšší soud zabýval tím, zda konkrétní dovolací námitky obviněného N. G. odpovídají jím uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tento dovolací důvod je naplněn pouze tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Lze jím tedy úspěšně namítat buď mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl zjištěn v původním řízení, anebo vadu jiného hmotně právního posouzení. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze vytýkat nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Podobně není na místě s odkazem na dotčený důvod dovolání poukazovat na procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů nebo v nedostatečném rozsahu dokazování.
Z pohledu výše vymezeného rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze konstatovat, že podstatná část námitek obviněného neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu, protože směřují jen proti správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Obviněný jimi v podstatě soudům vytýká, že neuvěřily jeho obhajobě, že zdanitelná plnění nebyla jen předstíraná za účelem vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, nýbrž šlo o reálně uskutečněné ekonomicky odůvodněné obchody, k jejichž realizaci měl obviněný navíc pokyn od akcionářů a společníků dotčených obchodních společností. Na tomto místě Nejvyšší soud pokládá za nutné upozornit na zásadní skutečnost, že obviněný v podstatě jen zopakoval výhrady, které již dříve uplatnil v hlavním líčení a posléze i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Soudy nižších stupňů se přitom s těmito námitkami přesvědčivým způsobem vypořádaly a logicky vyložily důvody, pro něž obhajobu obviněného posoudily jako nevěrohodnou a vyvrácenou výsledky dokazování. Nejvyšší soud ve stručnosti poukazuje na str. 65 až 67 a str. 71 až 74 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který pečlivě vyložil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke skutkovým zjištěním, že obvinění účelově vystavenými daňovými doklady předstírali reálně neuskutečněný prodej majetku obchodní společnosti ALCIBIADE, a. s., obchodním společnostem BALLISTA HOLDINGS, s. r. o., a SHELBURNE CORPORATION, s. r. o., aby mohly u státu jménem těchto dvou společností nárokovat za zdaňovací období měsíců červen a červenec 2006 nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty a vylákat tak finanční plnění v řádu milionů korun, s vědomím, že obchodní společnosti ALCIBIADE, a. s., státu předmětnou daň ze simulovaných obchodů sice přizná, ale nezaplatí. Konkrétně soud prvního stupně poukázal na to, že obviněný N. G. fakticky ovládal všechny zúčastněné obchodní společnosti, do jejichž statutárních orgánů formálně dosadil osoby jemu blízké nebo na něm určitým způsobem závislé. Zdůraznil, že to byl právě obviněný, kdo vyhotovil všechny daňové doklady, které měly formálně osvědčovat zdanitelných plnění, jež se fakticky neuskutečnila. O předstíraném prodeji pak podle soudu prvního stupně nejlépe vypovídá skutečnost, že obviněný měl ještě několik let poté, co údajně došlo k prodeji zlatnických předmětů obchodní společnosti BALLISTA HOLDINGS, s. r. o., předmětné zboží ve své dispozici (bylo uloženo v trezoru v domě v M. , který obviněný užíval – viz protokol o domovní prohlídce ze dne 27. 5. 2009). Jmenovaný soud logicky vysvětlil také to, proč dospěl k závěru, že obviněný N. G. byl od počátku srozuměn s tím, že prodávající obchodní společnost ALCIBIADE, a. s., nesplní daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty, kterou formálně vykázala za měsíce červen a červenec 2006. Konstatoval, že nebylo v ekonomických silách jmenované obchodní společnosti zaplatit přiznanou částku, protože se krátce předtím zbavila veškerého majetku, měla dluh vůči obchodní společnosti GAB, a. s., a kupní cena účetně vykazovaných obchodů měla být uhrazena zápočtem vzájemných pohledávek (viz str. 71 až 72 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně objasnil i motiv jednání obviněného, který spočíval v tom, že obchodování se zlatem stagnovalo a nebylo výnosné, a on potřeboval získat finanční hotovost ke svým dalším podnikatelským aktivitám.
Odvolací soud se pak na str. 15 a 16 odůvodnění svého rozsudku dostatečně vypořádal s námitkou obviněného, že jednal na základě pokynů zahraničních akcionářů a společníků a sám nebyl iniciátorem sporných obchodních transakcí. Odvolací soud tuto možnost vyloučil již jen s ohledem na zdravotní stav osob majetkově či jinak, (byť jen formálně), spjatých s označenými obchodními společnostmi, které nebyly schopny ani řádně podat svědeckou výpověď, natož rozhodovat o zásadních ekonomických otázkách subjektů, jejichž jménem vystupovaly.
K námitce obviněného, že finanční úřad na jednu stranu neakceptoval nárok obchodní společnosti BALLISTA HOLDINGS, s. r. o., na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za zakoupené zlatnické zboží od ALCIBIADE, a. s., a na druhé straně nezpochybnil zdanitelná plnění spočívající v prodeji téhož zboží jmenovanou společností dalšímu subjektu, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího přezkumu konstatuje, že tato skutečnost nezpochybňuje správnost skutkových zjištění, která se stala podkladem napadeného rozhodnutí. Jednak proto, že správce daně postupuje ve své činnosti samostatně podle příslušných pravidel a v rámci trestního řízení nelze posuzovat správnost jeho postupu při vyměření a vymáhání daně za zdanitelná plnění, která nejsou předmětem skutku, pro který je obviněný stíhán (neuplatní se zde ustanovení o předběžné otázce ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu). Dále je rovněž zřejmé, že pokud obviněný převedl s úmyslem vylákat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty veškeré zlatnické zboží, které měl prokazatelně ve své dispozici v domě v M. , na obchodní společnost BALLISTA HOLDINGS, s. r. o., nezbylo mu logicky nic jiného, než aby toto zboží dále prodával jménem obchodní společnosti, do jejíhož majetku (formálně) přešlo. Z výpovědi svědka Ing. Z. Š. vedoucího kontrolního oddělení Finančního úřadu v Trutnově navíc vyplynulo, že další prodej zlata firmám nespřízněným s osobou obviněného byl realizován v naprosto zanedbatelném množství (viz str. 50 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Obstát nemůže ani další námitka obviněného, že správnost skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 2) zpochybňuje fakt, že obchodní společnost SHELBURNE CORPORATION, s. r. o., si počátkem roku 2006 koupila od ALCIBIADE, a. s., nemovitost v M. , takže je logické, že posléze zakoupila i její vybavení. Soud prvního stupně provedenými důkazy zjistil, že prodej domu v M. byl jen součástí předem připravených kroků směřujících k tomu, aby obchodní společnost ALCIBIADE, a. s., nedisponovala žádným majetkem, který by bylo možné použít k uspokojení jejích daňových povinností. Nepřímo o tom vypovídá skutečnost, že i v tomto případě byla úhrada kupní ceny realizovaná zápočtem vzájemných pohledávek.
Pokud tedy soud prvního stupně přijal verzi průběhu skutkového stavu tak, jak je vyjádřena v popisu výroku o vině odsuzujícího rozsudku, odpovídají veškeré skutkové okolnosti výsledkům provedeného dokazování a vyjadřují obsah jednotlivých důkazů bez známek jakékoli deformace. Právní kvalifikace skutků následně odráží všechny významné skutečnosti, které odpovídají znakům objektivní i subjektivní stránky pokusu obou trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, proto také Nejvyšší soud při posuzování existence právních vad vytýkaných dovolatelem musel vycházet ze skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů.
Z pohledu výše vymezeného rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze mít za relevantně uplatněnou jen námitku obviněného N. G. směřující proti tomu, že popis skutku neobsahuje údaj o tom, v čem konkrétně měla spočívat výše zmíněná neoprávněnost uplatněných nároků na odpočet daně z přidané hodnoty, která je podmínkou trestní odpovědnosti za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V této souvislosti je ale třeba připomenout, že skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku nemá blanketní ani odkazovací dispozici, neboť sama popisuje zakázané jednání, aniž by se dovolávala porušení mimotrestních právních norem, např. daňových zákonů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 191/2005, publikované pod č. T 794, v sešitě 16 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2005). Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že se při výkladu některých tzv. normativních pojmů obsažených v ustanovení §240 tr. zákoníku, např. pojmů daň, clo apod., použijí právě tyto další mimotrestní normy, ani skutečnost, že trestní odpovědnost bude možné zásadně dovodit za situace, když současně došlo i k porušení určitých mimotrestních právních norem.
Z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který je v podrobnostech rozveden v jeho odůvodnění navíc zřetelně vyplývá, v čem soudy spatřovaly obviněným zpochybněnou neoprávněnost uplatněného nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Spočívala totiž v tom, že obchodní společnosti BALLISTA HOLDINGS, s. r. o., a SHELBURNE CORPORATION, s. r. o., simulovanými právními úkony předstíraly ve zdaňovacím období června a července 2006 zdanitelná plnění, k nimž ve skutečnosti nedošlo. Daňové doklady k těmto simulovaným právním úkonům sice byly zahrnuty i do účetnictví obchodní společnosti ALCIBIADE, a. s., a zohledněny v jejím daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty, ale tuto skutečnost soudy vyhodnotily jako účelový krok obviněných, kteří museli předstíraná zdanitelná plnění fiktivně vykázat i na straně prodávajícího subjektu, pokud chtěli být ve vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty úspěšní. Obvinění byli navíc od počátku vedeni záměrem, že obchodní společnost ALCIBIADE, a. s., vykázanou daňovou povinnost neuhradí. Nelze považovat za chybné, pokud soud prvního stupně neoznačil výslovně sporné daňové doklady vyhotovené obviněným za „fiktivní“, protože popis skutku je nutné vnímat v celém jeho kontextu. Ze souhrnného obsahu skutkových zjištění, která jsou ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uvedena, pak naprosto zřetelně a srozumitelně vyplývá, že obviněný v rozporu se skutečností vystavil příslušné daňové doklady, jejichž prostřednictvím předstíral fakticky nerealizovaná zdanitelná plnění, založil je do účetní evidence a do daňového přiznání za účelem vylákání daňové výhody.
Druhý z dovolacích důvodů, na nějž obviněný v dovolání odkázal, tj. důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, zákon definuje ve dvou alternativách, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Ze slovního vyjádření v dovolání obviněného lze dovodit, že měl zřejmě na mysli první alternativu citovaného dovolacího důvodu, ta ovšem v posuzované věci nepřipadá do úvahy. Její podstata totiž spočívá v tom, že soud druhého stupně měl přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl odvolání. Smyslem této alternativy ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které provedeno nebylo, ač podle zákona mělo být provedeno, takže dovolatel byl zkrácen ve svém právu na přístup k soudu druhého stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 916/2002, publikované pod č. T 491, ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck Praha). Odvolání obviněného N. G. ale bylo Vrchním soudem v Praze věcně přezkoumáno ve veřejném zasedání a jako nedůvodné zamítnuto podle §256 tr. řádu. V projednávané věci nepřichází v úvahu ani naplnění druhé alternativy citovaného dovolacího důvodu, neboť v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně Nejvyšší soud neshledal důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 115/2002, publikované pod č. T 423 ve svazku 18 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck Praha).
Námitky, jimiž obviněný argumentoval v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, se týkají procesních úkonů vykonaných orgány činnými v přípravném řízení a nelze je podřadit uplatněnému ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud jen zcela nad rámec své přezkumné činnosti může připomenout, že s otázkou zákonnosti provedených domovních prohlídek a nařízených příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se náležitě vypořádaly jak soud prvního stupně, tak soud odvolací (viz rozsudek Krajského soudu v Praze str. 57 a str. 60-61 a rozsudek Vrchního soudu v Praze str. 12). Pro doplnění jejich argumentace lze odkázat ještě na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08, publikované pod č. 9/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle kterého „ smyslem a účelem povinnosti vyložit věcné důvody pro neodkladnost a neopakovatelnost úkonu v protokolu je – vzhledem k charakteru neodkladných a neopakovatelných úkonů (výrazným způsobem limitujících zejména realizaci práva na obhajobu podezřelých osob) – zaručit transparentnost trestního řízení a jeho kontrolovatelnost, tj. zajistit náležitou přezkoumatelnost těchto úkonů ex post (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1033/07). Z vyložené teleologie věci plyne, že jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost či opakovatelnost úkonu byly splněny, pak neexistence zdůvodnění sama o sobě – byť je vadou řízení - nedosahuje ústavněprávní roviny, která by měla být důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí. Jde pak totiž ve své podstatě o vadu toliko formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu.“ Pokud tedy soudy pečlivě vyhodnotily, že reálně byly splněny podmínky pro neodkladné provedení výše zmíněných procesních úkonů v projednávané trestní věci, pak v souladu s citovaným výkladem Ústavního soudu lze uzavřít, že v řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, nedošlo k zásadnímu porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Ke zbývajícím námitkám, jež směřují výhradně proti odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, Nejvyšší soud nejprve připomíná ustanovení §265a odst. 4 tr. řádu, které výslovně stanoví, že není přípustné podat dovolání jen proti důvodům rozhodnutí. Důvody dovolání musí mít podklad výlučně ve výrokové části rozhodnutí, jehož přezkoumání se dovolatel domáhá. Dále Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný obsah odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze interpretoval zkresleně. Skutkový závěr o tom, že obviněný postupoval výhradně podle svého uvážení a k realizaci trestné činnosti zneužíval jak tzv. „bílé koně“, které instaloval do statutárních orgánů, tak i své imobilní příbuzné, totiž učinil již soud prvního stupně (viz skutková zjištění popsaná v odůvodnění jeho rozsudku na str. 9 až 16 a argumentace na str. 65 a 66). Odvolací soud se ztotožnil s tímto skutkovým zjištěním, v němž neshledal žádná pochybení (viz str. 15 napadeného rozsudku). Nepřesnost, které se odvolací soud dopustil, když uvedl, že G. I. a B. T. byli vyslechnuti jako svědci, zatímco se tak stalo pouze u jednoho z nich, navíc za okolností, které vylučovaly procesní použitelnost tohoto důkazu, sama o sobě nezpochybňuje správnost závěru, že obviněný rozhodoval o všech obchodních transakcích samostatně a nezávisle a předmětné obchodní společnosti ovládal a řídil prostřednictvím jiných osob, protože tento závěr je primárně podložen jinými zákonným způsobem provedenými důkazy (např. záznam o uskutečněném telekomunikačním provozu, výpověď spoluobviněné J. P. atd.). Jako nepravdivou lze označit výhradu obviněného,týkající se nedostatků odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jež podle jeho přesvědčení neodpovídá požadavkům zakotveným v ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu. Naopak z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze lze jasně vyčíst, které skutečnosti vzal soud za prokázané (viz str. 9 až 16 rozsudku) i to, jak hodnotil jednotlivé důkazy a jak se vypořádal s obhajobou obviněných (viz str. 65 až 74 rozsudku).
Konečně k poslední námitce týkající se důkazně nepodložené argumentace odvolacího soudu nadstandardním vybavením domácnosti obviněného v souvislosti s uloženým peněžitým trestem, Nejvyšší soud uvádí jen to, že je zcela irelevantní, protože primárně o dobytnosti peněžitého trestu ve výměře 4 000 000 Kč svědčí jiná okolnost, na kterou odvolací soud poukázal, a to celkový objem majetku, s nímž obviněný reálně disponoval.
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného N. G. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, neboť neshledal naplněným ani jeden z obou důvodů dovolání, navíc převážná část konkrétních výhrad tohoto dovolatele neodpovídala vadám, k jejichž nápravě jsou důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) určeny. Dovolání obviněné J. P. Nejvyšší soud odmítl jako opožděné podle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu. Své rozhodnutí Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl učinit v neveřejném zasedání.
S přihlédnutím ke skutečnosti, že dovolání obviněného N. G. bylo odmítnuto, Nejvyšší soud nerozhodoval o jeho návrhu na odklad výkonu napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2015
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová