ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.101.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 101/2015-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. března 2015 o dovolání, které podal obviněný M. P. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, č. j. 9 To 256/2014-362, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 31/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, č. j. 9 To 256/2014-362, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 11. 2013, č. j. 4 T 31/2013-271.
II . Podle §256k odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Okresnímu soudu v Kladně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 11. 2013, č. j. 4 T 31/2013-271 , byl obviněný M. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dopustil tím, že
v době od 29. 7. 2010 do 2. 8. 2012 jako jediný majitel a jednatel společnosti Pigan Group, s. r. o., IČO 28956745, se sídlem Kladno, Ctiborova 388, ze svého firemního účtu č. ..., vedeného u Komerční banky, a. s., vyzvedl protiprávně postupně finanční prostředky v celkové výši 2.000.000,- Kč, a to v rozporu s účelem, za kterým mu byly zaslány na základě uzavřené kupní smlouvy ze dne 27. 7. 2010 na prodej nemovitosti, budova čp. ..., na parcele č. ... o výměře 256 m2a pozemku parcel. č. ... o výměře 576 m2, evidovaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště K., na listu vlastnictví ... pro obec V. a kat. území V. u K., mezi prodávajícími L. Č. a M. K., a kupující J. N., na základě které mu byly svěřeny kupující do úschovy a které se jako prostředník zavázal uvolnit na bankovní účty prodávajících, takto získané finanční prostředky užil pro svoji potřebu, aniž by podmínky kupní smlouvy dodržel, a takovým jednáním způsobil L. Č. celkovou škodu ve výši 1.000.000,- Kč a M. K. škodu ve stejné výši, celkově tedy takovým jednáním způsobil škodu ve výši 2.000.000,- Kč.
Za tento trestný čin byl odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil poškozeným škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené L. Č. a M. K. každé částku 1.000.000 Kč jako náhradu škody, celkem tedy částku 2.000.000 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 7. 2014, č. j. 9 To 256/2014-362, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Sokola dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podle dovolatele za zjištěného skutkového stavu věci nelze dospět k závěru, že jeho jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně byla naplněna objektivní a subjektivní stránka trestného činu. S poukazem na tuto skutkovou podstatu zdůraznil, že pachatel si musí přisvojit věc, která mu byla svěřena. Vycházely-li soudy, že měl defraudovat prostředky poškozených tím, že si je ponechal, ač měl být povinen jim je podle kupní smlouvy zaslat, namítl, že nebyl její smluvní stranou. Pokud soudy z této smlouvy vycházely, ignorovaly v řízení namítanou skutečnost, že došlo pouze k provedení vkladu budovy č. p. ... (parcela č. ... a ... o výměře 576 m2) a ne již k provedení vkladu pozemku parcelní číslo ... (256 m2). Tento pozemek dosud nebyl do katastru nemovitostí vložen takovým způsobem, aby se kupující J. N. stala vlastníkem pozemku. Měl-li jako schovatel jednat s řádnou péčí, nemohl - nebyl-li splněn celý předmět vkladu – jemu svěřené peníze vyplatit. To za předpokladu, že skutečně schovatelem byl a lze na něj tak nahlížet.
Obviněný soudům vytkl, že blíže nezkoumaly, za jakých podmínek měl složené finanční prostředky vyplatit a za jakých nikoli, tj. jaký byl obsah jeho právního vztahu k prodávajícím a jaký jako schovatele ke kupující. Zda tedy měl finanční prostředky vyplatit i tehdy, pokud nedošlo ke vkladu všech nemovitostí (pozemku parc. č. ...) do katastru nemovitostí.
S poukazem na popis skutku obviněný namítá, že soudy vytváří smluvní závazkový vztah, o němž není jisté, zda existoval, a pokud ano, co bylo jeho obsahem. Zdůrazňuje, že transakci pouze domluvil, nebyl účastníkem převodu nemovitosti a k podmínkám smlouvy ani žádným projevem vůle nepřistoupil. Nebyl smluvní stranou, a proto nemohl být vázán tím, co si účastnice smlouvy mezi sebou ujednaly, bez toho, aby tato ujednání akceptoval a svým projevem vůle se k plnění zavázal. Přes uvedené skutečnosti je v popisu skutku tvrzeno, že finanční prostředky mu byly svěřeny na základě předmětné kupní smlouvy s tím, že se podle ní zavázal uvolnit finanční prostředky na účty prodávajících. Závěr soudů, že smluvní strany touto dohodou zavázaly třetí osobu, a to bez jejího souhlasu, podle dovolatele nemůže v demokratickém státě, stojícím na principu elementární právní jistoty smluvních závazkových vztahů, obstát.
Obviněný proto vznesl námitku extrémního rozporu mezi skutkovými závěry učiněnými ve skutkové větě a tím, jaká skutková zjištění lze z předmětné smlouvy učinit. Soudům vytýká, že nehodnotily, jaký vztah založilo zaslání finančních prostředků na bankovní účet společnosti Pigan Group, s. r. o., a usuzuje, že by se mohlo jednat o závazkový vztah z bezdůvodného obohacení, pokud pro ponechání si těchto prostředků neexistoval pro společnost žádný právní titul. Z nevyplacení těchto prostředků prodávajícím podle dovolatele nelze dovodit naplnění objektivní stránky trestného činu zpronevěry proto, že nebyl vázán konkrétní dohodou s prodávajícími a nebyla ani jistá existence či výše jejich případného nároku.
Nejasným je podle názoru dovolatele i zjištění, že jako jednatel a jediný společník společnosti Pigan Group, s. r. o. protiprávně vybral z účtu společnosti finanční prostředky. Protože nebyl vázán deponovat kupující zaslané finanční prostředky na účtu společnosti, je závěr o protiprávnosti za postavený mimo právní realitu.
Dovolatel brojí i vůči závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť absentuje jeho úmysl si finanční prostředky ponechat, neboť je ani neměl svěřeny. Akcentuje, že existovaly objektivní důvody, proč finanční prostředky vyplaceny nebyly. V řízení navíc bylo prokázáno, že neměl zájem si nevyplacený doplatek kupní ceny ponechat, což plyne mimo jiné z jeho vůle uzavřít dohodu o narovnání ze dne 8. 11. 2013, která prodávajícími nebyla akceptována.
Protože podle dovolatele nebyla naplněna ani subjektivní stránka trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, navrhl závěrem, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze, popřípadě rovněž rozsudek Okresního soudu v Kladně, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k obviněným podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Státní zástupkyně upozornila, že argumentaci, kterou obviněný uplatnil v dovolání, lze z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. hodnotit jako právně relevantní, neboť obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. S poukazem na jím vznesenou argumentaci rozvedla, že částka 2.000.000 Kč zaslaná obviněnému kupující J. N. na účet společnosti Pigan Group, s. r. o., byla vůči obviněnému cizí věcí, se kterou nemohl volně nakládat. Obviněný předmětnou finanční hotovost totiž převzal jako zprostředkovatel prodávajících L. Č. a M. K., pro které se zavázal uzavřít kupní smlouvu na jejich nemovitosti, a nešlo tedy o plnění, které by bylo poskytnuto přímo jemu jako smluvní straně, tedy jako účastníkovi závazkového právního vztahu založeného předmětnou kupní smlouvou. Částka 2.000.000 Kč byla podle státní zástupkyně plněna ze strany kupující J. N. nikoli obviněnému, ale prodávajícím, a to v rámci smluvního vztahu založeného kupní smlouvou. Obviněný v tomto vztahu vystupoval jako zprostředkovatel prodávajících. Právní rámec vztahu mezi poškozenými – prodávajícími L. Č. a M. K. a obviněným M. P. tvořila podle názoru státní zástupkyně zprostředkovatelská smlouva uzavřená ústně, ať již podle §§774-777 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále pouze „obč. zák.“) nebo podle §§642 a 651 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“).
Státní zástupkyně soudí, že šlo o odlišný samostatný právní vztah, který nelze směšovat s právním vztahem založeným kupní smlouvou. Jestliže obviněný předmětnou částku z účtu společnosti vybral, bezpochyby zpronevěřil finanční prostředky, se kterými měl naložit dohodnutým způsobem, tedy tak, že je měl vyplatit poškozeným, případně při nedodržení podmínek kupní smlouvy měl podle mínění státní zástupkyně postupovat způsobem ochraňujícím zájmy prodávajících. Obhajobu obviněného, že nemohl vyplatit finanční prostředky poškozeným, státní zástupkyně pokládá za ryze účelovou, neboť bylo právě na něm jako na zprostředkovateli, aby zajistil řádný prodej nemovitostí, na kterých se v rámci zprostředkovatelské smlouvy dohodl s prodávajícími. Jestliže neučinil žádné kroky k nápravě svého pochybení a z účtu společnosti, jejímž byl jednatelem a k němuž měl jako jediný dispoziční právo, vybral finanční prostředky určené jako plnění z kupní smlouvy, pak má za to, že tyto finanční prostředky zpronevěřil.
Státní zástupkyně veškeré jednání obviněného hodnotí jako přímo směřující k ponechání si předmětné finanční hotovosti, neboť i pokud fingoval uzavření tzv. svěřenecké smlouvy, tedy ve smyslu §51 obč. zák. nepojmenované smlouvy, šlo o jednání vypočítavé. Obviněný totiž počítal s tím, že realitní kancelář prodávajícím nevyplatí kupní cenu, která byla kupující složena na její účet, s tím, že v důsledku finančních potíží, konkurzu nebo nařízené exekuce se může hájit tím, že nemohl předmětné finanční prostředky vrátit. Jestliže by totiž nebyla podepsána svěřenecká smlouva a byla by uzavřena pouze smlouva o úschově peněz, pak jejím důsledkem by podle státní zástupkyně bylo pouze založení právního vztahu mezi realitní kanceláří a klientem, který uložil finanční prostředky na označený účet realitní kanceláře, přičemž složením peněz, které by měly být podle předmětné smlouvy vyplaceny třetí osobě, by se tento klient coby dlužník nezbavil svého závazku vůči věřiteli. Pokud by nebyla uzavřena svěřenecká smlouva, trval by tedy podle jejích závěrů závazek J. N. uhradit znovu kupní cenu poškozeným L. Č. a M. K. Na tom obviněný zcela zřejmě jako tehdejší druh a následný manžel J. N. zájem neměl. Veškeré kroky obviněného v rámci uvedeného obchodu proto státní zástupkyně hodnotí jako úmyslné zpronevěření finančních prostředků poškozených L. Č. a M. K. obviněným, který účelově tvrdil, že jim je nemohl vyplatit s ohledem na okolnost, že nebyl převeden i pozemek pod nemovitostí.
Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Východiskem pro existenci označeného dovolacího důvodu proto jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
.Se zřetelem k tomuto vymezení dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
V souladu s požadavkem zákona učinil obviněný předmětem své dovolací argumentace námitky hmotně právního charakteru, jimiž brojí proti právní kvalifikaci skutku, jehož podstatu vyjádřil soud prvního stupně v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku svého rozsudku, jako přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Protože jím vznesené námitky nelze považovat za takové, které by měly odůvodnit rozhodnutí dovolacího soudu o podaném dovolání způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí z některého, v citovaném ustanovení upraveného důvodu, přezkoumal Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí a dospěl k závěru o důvodnosti mimořádného opravného prostředku dovolatele.
Musí-li dovolací soud při posuzování správnosti právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný dovoláním napadenými rozhodnutími soudů nižších stupňů pravomocně uznán vinným, vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak byl vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, pak může přihlížet jen k takto vyjádřeným (a případně v logické návaznosti v odůvodnění rozhodnutí dále rozvedeným) skutkovým zjištěním a z nich soudy dovozovaným závěrům právním. Nemůže je tedy doplňovat vlastními právními úvahami opírajícími se o skutková zjištění, které by sice byla z provedených důkazů dovoditelná, leč zůstala nižšími soudy v jejich rozhodnutích nevyjádřena. Jinak řečeno, dovolací soud nemůže postupovat způsobem, který prezentovala ve svém vyjádření k dovolání obviněného státní zástupkyně, jež svůj návrh na rozhodnutí dovolacího soudu, který by měl spočívat v odmítnutí dovolání obviněného pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., založila na tvrzeném faktu o existenci -v ústní formě mezi prodávajícími a obviněným uzavřené - zprostředkovatelské smlouvy . Ta podle státní zástupkyně měla tvořit právní základ závazkového vztahu, jehož porušení obviněným má podle ní odůvodnit vyvození závěru o naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry dovolatelem, pro který navrhla odmítnutí jeho dovolání.
Nejvyšší soud nemůže odhlížet od toho, co – jak důvodně upozorňuje dovolatel – vymezil soud prvního stupně při popisu skutku ve výrokové části svého rozhodnutí, a co na podporu svého závěru o vině obviněného trestným činem uvedl v odůvodnění rozsudku. Obviněnému je totiž třeba přisvědčit v tom, že soud naplnění znaku přisvojení si svěřené věci shledává v tom, že neoprávněnost jeho dispozice s částkou 2.000.000,- Kč má svůj podklad v porušení povinnosti, která pro něj měla vyplynout z uzavřené kupní smlouvy . Je tomu tak proto, že v popisu skutku tento soud uvádí, že obviněný „vyzvedl protiprávně postupně finanční prostředky v celkové výši 2.000.000,- Kč, a to v rozporu s účelem, za kterým mu byly zaslány na základě uzavřené kupní smlouvy ze dne 27. 7. 2010… na základě které mu byly svěřeny kupující do úschovy a které se jako prostředník zavázal uvolnit na bankovní účty prodávajících“. Byly-li mu označené finanční prostředky podle nalézacího soudu svěřeny kupující do úschovy na základě téže smlouvy ( „na základě které“ ), jež v popisu skutku zmiňuje ( „na základě uzavřené kupní smlouvy ze dne 27. 7. 2010“ ), nemůže dovolací soud vycházet z toho, že ponecháním si těchto peněz ( „takto získané finanční prostředky užil pro svoji potřebu, aniž by podmínky kupní smlouvy dodržel“ ) jednal dovolatel v rozporu se závazkem, který mu vznikl ze zprostředkovatelské smlouvy uzavřené jím s oběma prodávajícími, jak dovodila státní zástupkyně.
Z takového skutkového základu (tj. porušení závazku plynoucího ze zprostředkovatelské smlouvy) nemůže Nejvyšší soud vycházet, není-li tento skutkový závěr učiněn v rozsudku soudu prvního stupně, ani v rozhodnutí soudu odvolacího, jímž došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku dovolatele.
V uvedeném směru je nezbytné zmínit, že již v rámci řádného opravného prostředku, konkrétně v přednesu odvolání obhájcem obviněného při veřejném zasedání dne 9. 7. 2014 (č. l. 357v.), obviněný poukazoval na to, že podle zjištění soudu prvního stupně, jenž neprokazoval, zda nebyla uzavřena jiná dohoda, nebyla uzavřena svěřenecká smlouva, a že podle nalézacího soudu měl vyplatit finanční prostředky v souladu s ustanoveními kupní smlouvy, jejímž účastníkem nebyl. Na tuto odvolací námitku, jejímž obsahem je zpochybnění naplněnosti skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným (znaku svěření věci a nakládání s ní v rozporu s důvodem svěření), odvolací soud v dostatečném rozsahu nereagoval, neboť (str. 3 jeho usnesení) v konkrétnosti reagoval pouze na jiné odvolací námitky obviněného (viz níže).
Z jiného skutkového základu (např. porušení zprostředkovatelské smlouvy) nemůže dovolací soud vycházet ani za situace, že by byl vyvoditelný ze soudy provedených důkazů, např. svědeckých výpovědí poškozených, neboť by tímto způsobem dotvářel, resp. v posuzované věci již měnil skutková zjištění, která byla předmětem právního posouzení soudy nižších stupňů. Takto postupovat nemůže jednak proto, že by tím nahrazoval činnost soudu prvního stupně, od něhož se prvotně očekává ustálení skutkového základu věci (odvolací soud za splnění zákonných předpokladů může změny skutkových zjištění provádět v omezeném rozsahu, neboť možnosti jím prováděného dokazování zákon limituje), jednak proto, že tímto postupem by obhajobě bral možnost právně a skutkově argumentovat vůči takto nově koncipovanému skutkovému zjištění.
Okresní soud sice v popisu skutku vyjádřil, že obviněný jednal „jako prostředník“ , neboť jako takový se peníze zaslané na označený účet „zavázal uvolnit na bankovní účty prodávajících“, avšak již žádoucím způsobem tuto jeho roli nekonkretizoval a rozhodně v odůvodnění svého rozsudku nedospěl ke skutkovým závěrům a je doprovázejícím závěrům právním, které jsou obsahem vyjádření státní zástupkyně. Lze to doložit tím, že stran skutkových zjištění odkázal nalézací soud v úvodu odůvodnění svého rozsudku na jeho výrokovou část ( „Soud vzal po provedeném hlavním líčení za prokázaný výše uvedený skutkový děj.“ ) a posléze, po uvedení obsahu důkazů (str. 2-8), z nichž vycházel, zmínil svá skutková zjištění a jejich význam pro právní kvalifikaci skutku na str. 8-11 rozsudku. Zde uvedl, že „nepochybně bylo prokázáno, že obžalovaný jako jednatel společnosti Pigan Group, s.r.o., se podílel výše popsaným (patrně ve výroku rozsudku, neboť předcházející pasáž odůvodnění zmiňuje obsah důkazů) způsobem aktivně na uzavření smlouvy o prodeji nemovitosti majitelek L. Č. a M. K. s tím, že dohodnutá cena byla řádně zaplacena na účet společnosti…“ a dále, že „ke vkladu předmětné finanční částky ve výši 2.000.000,- Kč došlo dne 24. 7. 2010, avšak následně v průběhu několika měsíců došlo k výběru větších částek a je tedy zřejmé, že obžalovaný nepochybně naložil i s předmětnou finanční částkou 2.000.000,- Kč v rozporu s účelem, za jakým byla na tento účet vložena“. V návaznosti na sdělení, že „se nabízela dokonce otázka, zda nešlo ze strany obžalovaného již od počátku o podvodné jednání“ , okresní soud zdůraznil, že „obžalovaný vystupoval při uzavření kupní smlouvy jako zprostředkovatel a měl vlastně garantovat, že finanční prostředky zaplacené jako kupní cena budou řádně převedeny na prodávající – tedy obě poškozené… naložil s finančními prostředky v rozporu s účelem, za jakým byly na bankovním účtu složeny, a nakládal dále s touto finanční hotovostí jako s věcí vlastní…“ , přičemž „si přisvojil cizí věc (finanční hotovost ve výši 2.000.000,- Kč ) , která mu byla svěřena s konkrétním účelem, a tímto jednáním způsobil škodu poškozeným L. Č. a M. K., neboť tyto přišly o větší část finančních prostředků, které jim měly být zaplaceny za prodej předmětné nemovitosti“. Naplnění znaků žalovaného trestného činu bylo podle nalézacího soudu dáno i tím, že „finanční prostředky… nepatřily… obžalovanému, neboť měl pouze na předmětném účtu tyto dočasně svěřeny s tím, že je vyplatí poškozeným za splnění dalších podmínek. Obžalovaný však v rozporu s dohodou s těmito finančními prostředky nakládal jako s vlastními…“.
Odvolací soud, jenž se ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně, že „žádná svěřenecká smlouva nebyla uzavřena, a to stejně jako její dodatek ze dne 8. 6. 2011“ , zaujal stanovisko, že s obhajobou obviněného se nalézací soud náležitě vyrovnal. Ke zdůvodnění obviněného, proč prostředky nevyplatil, uvedl, že „z provedených důkazů, včetně výpovědi svědkyně N., vyplynulo, že to byl právě obžalovaný, kdo připravoval předmětnou kupní smlouvu a není tedy problémem prodávajících, že pozemek parc. č. ...… nebyl v kupní smlouvě uveden“. Po uvedení dalších skutečností (údaj obviněného, že finanční prostředky z účtu vybral, zrušení účtu ke dni 28. 6. 2011 a dalších) uzavřel tento soud, že „popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku pak koresponduje i právní posouzení prokázaného jednání obžalovaného jako trestného činu zpronevěry dle §206 odst. 1, 4 písm d) tr. zákoníku, a i z důvodů napadeného rozsudku (srov. strana devátá napadeného rozsudku) je zřejmé, že jen zjevným nedopatřením bylo označení tohoto deliktu, který je zločinem ve smyslu §14 odst. 3 tr. zákoníku, převzato nesprávně již z obžaloby jako přečin. Pokud pak jde o důvody této právní kvalifikace, lze i zde v podrobnostech odkázat na důvody napadeného rozsudku…“.
Uvedl-li Nejvyšší soud výše, že nemůže převzít argumentaci obsaženou ve vyjádření státní zástupkyně, je tomu tak proto, že zmíněné citace odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů neposkytují skutkový podklad pro jí dovozované závěry právní. Ani odvolací soud totiž nerozvinul skutková zjištění nalézacího soudu, která by vyjadřovala takovou míru participace obviněného na realizovaném převodu nemovitostí ve vlastnictví poškozených, které by umožnily konstatovat, že mu vznikly konkrétní závazky v důsledku uzavření zprostředkovatelské smlouvy. Vyjádření odvolacího soudu, že obviněný byl tím, „kdo připravoval předmětnou kupní smlouvu“, je příliš strohé, aby na jeho základě bylo možno činit v rozhodnutích soudů nižších stupňů nevyjádřené závěry právní, o něž by mělo být opřeno rozhodnutí dovolacího soudu, jímž by dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.
S hodnocením odvolacího soudu, který pochybení při právním posouzení skutku soudem nalézacím shledal jen ve způsobu označení spáchaného trestného činu jako přečinu, souhlasit nelze.
Skutek v podobě jeho popisu v rozsudku soudu prvního stupně (a to ani v jeho celistvosti daném jeho výrokovou částí – tzv. skutkovou větou a skutkovým zjištěním vyjádřeným v odůvodnění rozsudku) totiž nevyjadřuje veškeré rozhodné skutkové okolnosti, které je třeba z hlediska následné subsumpce pod příslušná hmotně právní ustanovení zákona vyjádřit. Ze skutkové věty ani konkrétního skutkového vyjádření v odůvodnění rozsudku tak např. nelze zjistit, kdy byl čin dokonán a jakými (podle soudů) protiprávními akty obviněného. Vycházejí-li soudy nižších stupňů z toho, že prostředky byly složeny kupující na účet, jímž disponoval obviněný, k jimi tvrzenému účelu (z důvodu úhrady kupní ceny – což akceptovat lze s ohledem na znění čl. III. kupní smlouvy) a že na základě svěření (odvozováno od kupní smlouvy) s nimi
a) měl obviněný nakládat způsobem, jímž by bylo tohoto účelu dosaženo, a že
b) si je přisvojil až tím, že je užil pro svoji potřebu, a to jejich vyvedením (výběry) z označeného účtu,
pak skutek (a rozsudek jako celek) vůbec nekonkretizuje, kdy k tomuto protiprávnímu jednání obviněného, které založilo jeho trestní odpovědnost v podobě vyslovené soudy nižšího stupně, mělo dojít.
Rozsudek nedává – v podobě vlastního skutkového závěru – odpověď na to, kdy obviněný získal dispoziční oprávnění s označenými prostředky (tj. kdy se částka 2.000.000,-Kč na účtu objevila) a zejména jakými operacemi (a kdy) s ní obviněný naložil způsobem odporujícím dovozovanému ujednání .
Druhá podstatná vada rozsudku spočívá v tom, že – jak již uvedeno výše – je závazkový vztah a povinnost obviněného nakládat se složenými penězi způsobem, který soudy dovozují , tj.
a) vyplatit je prodávajícím, nebo
b) pokud by k tomu podmínky nenastaly, ponechat je pro tyto účely nadále na účtu,
je vyvozován z uzavřené kupní smlouvy, jehož smluvní stranou obviněný prokazatelně není .
Z obsahu kupní smlouvy (č. l. 40-42) lze totiž zjistit, že jejími smluvními stranami a osobami, které ji svým podpisem uzavřely, jsou - jak důvodně upozorňuje dovolatel - pouze kupující J. N. a prodávající M. K. a L. Č.
Ve vztahu k otázkám týkajícím se úhrady kupní ceny lze z článku III. zjistit, že „Kupující zaplatí dohodnutou kupní cenu na úschovní bankovní účet, číslo účtu ..., vedený u Komerční banky, a.s. v následujících splátkách:
a) část finančních prostředků ve výši 500.000,- Kč (pět set tisíc korun českých) zaplatil kupující před podpisem této smlouvy;
b) zbývající část finančních prostředků ve výši 2.000.000,- Kč (dva miliony korun českých) zaplatí kupující do 10. srpna 2010.“,
přičemž zprostředkovatel, který není ve smlouvě nikterak identifikován, „vydá svěřené finanční prostředky způsobem a ve lhůtách, jak je uvedeno ve svěřenecké smlouvě, kterou účastníci uzavřeli dnešního dne.“ Svěřenecká smlouva přitom podle zjištění soudů vůbec nebyla uzavřena.
Ze smlouvy dále plyne (IV.), že „Prodávající předá kupujícímu převáděné nemovitosti nejpozději do jednoho týdne ode dne podpisu této smlouvy“, tzn. bylo-li míněno „do jednoho týdne ode dne podpisu této smlouvy“ , poté z tohoto ustanovení plyne, že se tak prodávající zavázaly učinit dříve (smlouva uzavřena dne 26. 7. 2010), než se kupující zavázala k úhradě kupní ceny ( „do 10. srpna 2010“ ). Rovněž z ní lze zjistit (V.), že „Prodávající se zavazují, že při podpisu úvěrové smlouvy, kterou uzavřou (patrně míněno „uzavře“ ) kupující s Oberbank a. s., za účelem čerpání úvěru pro zaplacení dohodnuté kupní ceny, uzavře (patrně míněno „uzavřou“ prodávající – viz i podpisy zástavců na zástavní smlouvě na č. l. 51-52) s Oberbank a. s. zástavní smlouvu k nemovitostem specifikovaným v čl. I této smlouvy“. Konečně je ze smlouvy zřejmé i to (jak uvedl již soud odvolací, či plyne ze zprávy na č. l. 45), že předmětem převodu, a tím součástí „převáděných nemovitostí“ se nestal pozemek parc. č. ... (zastavěná plocha a nádvoří), neboť článek I. vymezující převáděné nemovitosti zní: „Prodávající jsou vlastníkem budovy č. p. ..., postavené na pozemku č. parc. ... o výměře ... m2 (zastavěná plocha a nádvoří) a pozemku č. parc. ... o výměře ... m2 (zahrada). (dále jen „převáděné nemovitosti“).“
Kupní smlouva neobsahuje žádné ujednání týkající se vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, tj. který subjekt (návrh podala dne 27. 7. 2010 kupující – viz č. l. 46) a za jakých podmínek učiní návrh na vklad na základě uzavřené kupní smlouvy. Právní účinky vkladu nastaly ke dni 27. 7. 2010 (viz výpis z katastru nemovitostí na č. l. 53), tj. k datu předcházejícímu převedení částky 2.000.000,- Kč na účet č. ... (tj. ke dni 29. 7. 2010 – viz č. l. 112).
Podstata poškození prodávajících L. Č. a M. K. spočívá v tom, že byly zbaveny vlastnického práva k nemovitostem označeným v kupní smlouvě, jejichž vlastnictví nabyly na základě dědění (usnesení soudu o dědictví č. j. 32 D 177/2010-33 Nd 72/2010 ze dne 26. 5. 2010 – právní moc ke dni 1. 6. 2010 – viz výpis z katastru nemovitostí č. l. ...), bez toho, aniž by jim byla uhrazena kupní cena ve výši sjednané v kupní smlouvě ze dne 26. 7. 2010, resp. její část ve výši 2.000.000,- Kč. Doplnit lze, že k převodu vlastnického práva na kupující došlo ještě předtím, než prodávající obdržely vůbec jakoukoli protihodnotu, neboť z dokazování plyne, že v rozporu s obsahem čl. III. písm. a) kupní smlouvy ( „zaplatil kupující před podpisem této smlouvy“ ) obdržely prodávající první peníze až dne 30. 7. 2010 a další dne 8. 1. 2010 (celkem 425.000,- Kč).
Dosavadní stupeň objasněnosti věci, jak se projevil ve skutkových zjištěních obsažených v dovoláním napadených rozhodnutích, je takový, že neumožňuje jejich potvrzení dovolacím soudem. Z důvodů výše vyložených je totiž třeba uzavřít, že tato skutková zjištění neodůvodňují soudy dovozený právní závěr, že popsaným jednáním obviněný naplnil zákonné znaky přečinu (ale stejně tak ne zločinu) zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
Z obsahu spisu plyne, že k trestnímu stíhání obviněného přistoupily orgány činné v trestním řízení na podkladě podnětu poškozených ((č. l. 2-3), který obsahoval tvrzení, že obviněný koupi nemovitostí zprostředkoval, neboť byl jednou ze smluvních stran svěřenecké smlouvy uzavřené dne 26. 7. 2010. Toto skutkové tvrzení (podle soudů neprokázané) se nepromítlo jak v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného ( č . l. 8-9), tak ani v následně vydaných rozhodnutích (obžalobě – č. l. 130-134, rozsudku – č. l. 271-283), které právní základ odůvodňující vyvození trestně právní odpovědnosti obviněného za trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku nesprávně spatřovaly v kupní smlouvě, jejíž smluvní stranou obviněný nebyl. Tento nedostatek svým rozhodnutím, ač k tomu měl vytvořeny procesní předpoklady v důsledku podaného odvolání, nenapravil soud druhého stupně.
Právní závěry soudů nižších stupňů jsou nesprávné. Dovolání obviněného je v důsledku tohoto konstatování nezbytné označit za důvodné, protože existence jím tvrzené vady spočívající v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, je realitou.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, č. j. 9 To 256/2014-362, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 11. 2013, č. j. 4 T 31/2013-271, a podle §256k odst. 2 tr. ř. též i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Kladně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Úkolem tohoto soudu je s přihlédnutím k tomu, co je uvedeno v tomto usnesení (srov. ustanovení §265s odst. 1 tr. ř.), věc znovu projednat a při doplnění nezbytných skutkových zjištění o ní znovu rozhodnout. Dovolací soud neukládá okresnímu soudu žádné závazné pokyny stran doplnění dokazování. Na uvedeném soudu nicméně zůstává posoudit, zda mu dosud provedené dokazování umožňuje, aby ve svém rozhodnutí vyjádřil – toliko na základě nového zhodnocení již provedených důkazů – skutková zjištění v takovém rozsahu, že mu umožní vydání zákonného rozhodnutí. Připomíná se, že soud není právní kvalifikací skutku obžalobou vázán. Úkol soudu proto nespočívá pouze v tom, aby vyhodnotil, do jaké míry jím učiněná skutková zjištění odůvodňují závěr o důvodnosti právního posouzení skutku obžalobou, nýbrž i v tom, aby zhodnotil, zda tato případně neodůvodňují jinou právní kvalifikaci skutku. Vzhledem k tomu, že otázkám vztahu obviněného a poškozených, z hlediska jejich vzájemného jednání, celkové angažovanosti obviněného, očekávání poškozených, formulace smluvních závazků v uzavřené smlouvě atd., jakož i majetkové situace obviněného v době činu a jeho dalších aktivit, které vyústily v jeho další trestní stíhání, nebyla věnována důslednější pozornost, nelze za současného stavu objasněnosti věci a priori vyloučit ani tu možnost právního posouzení věci, kterou soud prvního stupně stručně zmínil na str. 10 svého rozsudku. Případná překvalifikace skutku, pokud by byla odůvodněna skutkovými zjištěními, jež by soud učinil a ve vztahu k ní náležitě vyjádřil i v tzv. skutkové větě rozsudku, by byla možná, neboť by ji z procesního hlediska (ve vztahu k povaze skutku, jak byl zmíněn výše) umožnila částečná totožnost nově koncipovaného skutku se skutkem, pro který bylo zahájeno trestní stíhání dovolatele, a posléze byla podána obžaloba. V případě takového řešení by však bylo vhodné, aby na možnost odlišné právní kvalifikace byl obviněný upozorněn – ač by se i vzhledem k uplatňující se zásadě zákazu reformationis in peius (§258 odst. 4, 265s odst. 2 tr. ř.) nejednalo o povinnost plynoucí z ustanovení §225 odst. 2 tr. ř. – aby i ve vztahu k ní mohl uplatnit svá obhajovací práva. Zcela závěrem se uvádí, že vydání odsuzujícího či zprošťujícího rozhodnutí je odvislé od skutkových zjištění, které nalézací soud ve svém nově vydaném rozsudku vyjádří.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil