ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1267.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1267/2015-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2015 o dovolání, které podal obviněný J. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. 5. 2015, č. j. 14 To 36/2015-1425, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 120/2012, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. 5. 2015, č. j. 14 To 36/2015-1425, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 7. 2014, č. j. 1 T 120/2012-1331, ve výrocích týkajících se obviněného J. V.,
a za přiměřeného použití §261 tr. ř. se tato rozhodnutí zrušují i ve všech výrocích týkajících se obviněných J. T., nar....v P., a J. H., nar....v H.,
přičemž se současně zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Okresnímu soudu v Táboře, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 7. 2014, č. j. 1 T 120/2012-1331 , byl obviněný J. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se společně s dalšími dvěma spoluobviněnými dopustil tím, že
počátkem roku 2009 obž. V. a T. v úmyslu neoprávněně se obohatit ke škodě družstva Jihotvar výrobní družstvo Veselí nad Lužnicí a jeho dodavatelů pod záminkou zajištění fungování družstva poté, co stávající představenstvo hodlalo odstoupit, získali kontrolu nad hospodařením družstva, především jeho příjmy a výdaji, a to tak, že se stal nejprve obž. T. členem družstva a později členem jeho kontrolní komise a opatřil další osoby, které se nechaly za příslib finanční odměny na členské schůzi družstva konané dne 12. 5. 2009 zvolit do orgánů družstva, avšak nadále se na činnosti družstva nijak nepodílely ani to nikdy neměly v úmyslu, pouze v některých případech daly plnou moc k zastupování obž. T., mezi těmito osobami byl i obž. H., který byl zvolen předsedou představenstva družstva, a dále najali M. H., která přímo podle jejich pokynů řídila chod a výrobu družstva ve V. n. L. a k jejich pokynu vyhledala nové dodavatele surovin a materiálu pro výrobu, kteří byli ochotni dodávat nikoli proti hotovostní platbě, ale tzv. na faktury, které měli v úmyslu neproplatit, dodavatelem tak byla společnost CTR group, a. s., IČ: 26456176, která tímto způsobem v období červenec až říjen 2009 dodala cement, za který bylo vyfakturováno celkem 682.649 Kč a nic nebylo zaplaceno, a společnost Ferona, a. s., Divize II, o. z. České Budějovice, IČ: 26168634, která v období červen až červenec 2009 dodala tímto způsobem hutní materiál, za který bylo vyfakturováno celkem 122.181,30 Kč a tato částka také nebyla uhrazena, dále všechny platby v hotovosti, které byly v období od května 2009 do prosince 2009, kdy z důvodu zastavení dodávek surovin dodavateli a vyprodání skladových zásob hotových výrobků došlo k ukončení výrobní činnosti družstva, provedeny na pokladně provozovny ve V. n. L.. M. H. podle pokynů obž. V. a T. z pokladny vybírala a vkládala je na účty vedené na jméno obž. V. u České spořitelny, a. s. (č. ú. ........) a Raiffeisenbank, a. s. (č. ú. ........), bezhotovostní platby byly odběrateli poukazovány zpočátku na původní účty družstva vedené u ČSOB, a. s., č. ú. ......, České spořitelny, a. s., č. ú. ...... a Komerční banky, a. s., č. ú. ..... a následně na nově zřízený účet na jméno obž. H. u Raiffeisenbank, a. s., č. ú. ....., takto získané prostředky byly obž. T. a obž. H., který je předával obž. T., v hotovosti z účtu vybírány a nebyly použity ve prospěch družstva, JIHOTVARU výrobnímu družstvu Veselí nad Moravou, nyní se sídlem Neumětely, Příbramská 171, IČ: 00028592, od 11. 8. 2009 v likvidaci, tak obžalovaní způsobili škodu ve výši 3.622.713 Kč, společnosti CTR group, a. s., se sídlem Sladkovského náměstí 525/1, Praha 3 – Žižkov, způsobili škodu ve výši 682.649 Kč a společnosti Ferona, a. s., Divize II, o. z. pobočka České Budějovice, se sídlem Kněžskodvorská 536/27, České Budějovice, způsobili škodu ve výši 122.181,30 Kč.
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných J. T. a J. H.. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně škodu ve výši 141.736 Kč společnosti Ferona, a. s., částku 717.211,82 Kč společnosti CTR group, a. s. a společnosti INSOLV, v. o. s. škodu ve výši 3.622.713 Kč.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 14. 5. 2015, č. j. 14 To 36/2015-1425 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve všech výrocích o trestech a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené společnosti INSOLV, v. o. s., a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněného podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let, při současném vyslovení dohledu. Odvolací soud nově rozhodl i o trestech uložených spoluobviněným J. T. a J. H..
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Korbaře dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje v mylném závěru soudů stran možnosti uvést v omyl právnickou osobu. S oporou o komentářovou literaturu dovozuje, že právnická osoba jedná pouze prostřednictvím svých statutárních orgánů, zaměstnanců, zástupců a jiných osob, a že ji proto nelze uvést v omyl jinak, než prostřednictvím uvedení v omyl fyzické osoby za ni jednající. Skutečnost, že výrobní družstvo skutečně řídil, tedy že dával pokyny svědkyni H., ještě neznačí, že se dopustil trestného činu podvodu. Namítl, že pokud se měl – podle závěrů soudu prvního stupně – tohoto trestného činu dopustit jako faktický statutární zástupce, nejedná se o pojem, který by byl právním řádem upraven. Za nesprávný považuje závěr, že svědkyně H. byla v pozici jakéhosi bílého koně, protože je to právě ona, kdo Jihotvar řídila a dávala pokyny zaměstnancům. Mimoto namítá, že nejednal-li se zástupci odběratelských společností, nemohl je svým aktivním jednáním uvést v omyl, zvláště za situace, kdy jedinou odpovědnou osobou oprávněnou jednat jménem výrobního družstva Jihotvar byla svědkyně H..
Závěru soudu prvního stupně, že ačkoli stál mimo strukturu družstva, reálně vykonával celou řadu pravomocí, a proto je spoluodpovědný za rozhodování družstva, oponuje tím, že sama spoluodpovědnost neznačí uvedení někoho v omyl. Pokud se souhlasem právně odpovědných osob jedná jakákoli osoba za družstvo, aniž by k tomu měla podle právní úpravy obsažené v obchodním zákoníku pověření (udělené na základě plné moci, prokury), nemůže tímto uvést družstvo v omyl, neboť osoby odpovědné za činnost družstva (statutární orgány, likvidátor) uvedeny v omyl nejsou. Vzhledem k tomu, že společně s ním byl trestně stíhán i předseda družstva, věděly o celé věci i osoby právně odpovědné za jeho chod.
Závěry soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacího, který na jeho připomínky nereagoval, nepovažuje za správné a souladné s právní teorií a praxí, neboť v posuzované věci nejsou přítomny osoby oprávněné jednat za družstvo, které by obviněný svým jednáním uvedl v omyl (R 5/2000, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 443/2003).
Tzv. skutková věta výroku o vině navíc podle mínění dovolatele nevyjadřuje všechny znaky přisouzeného deliktu, pokud např. nevymezuje, v čem by mělo být spatřováno podvodné jednání a vůči komu se obvinění podvodného jednání dopustili.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené, jakož i jemu předcházející rozhodnutí a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyjádřil souhlas, aby takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.].
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství po shrnutí předchozího průběhu řízení a vznesených námitek dovolatele připomenula vykonaná skutková zjištění a v návaznosti na vymezení skutkové podstaty trestného činu podvodu podotkla, že předmětného trestného činu se lze dopustit rovněž na úkor právnické osoby, a to jak fyzickou osobou, která stojí mimo struktury právnické osoby, tak i fyzickou osobou uvnitř právnické osoby, která je zařazena do její organizační struktury. V takovém případě je ale třeba, aby osoba uvnitř struktury právnické osoby uvedla v omyl osobu oprávněnou jednat jménem právnické osoby nebo za ni. Podle názoru státní zástupkyně je zřejmé, že fyzická osoba, která je oprávněná v rámci své funkce, svého pověření apod. jednat jménem právnické osoby nebo za tuto osobu a v souvislosti s tím i činit majetkové dispozice s majetkem právnické osoby, se nedopustí trestného činu podvodu na úkor této právnické osoby, pokud sice neoprávněně disponuje s jejím majetkem, ale nikoli v omylu, resp. s neznalostí všech podstatných skutečností, přestože přitom poruší určité povinnosti, které z jejího postavení vyplývají, a způsobí škodu právnické osobě, jejímž jménem nebo za niž jedná. Jestliže tedy fyzická osoba, která provedla určitou majetkovou dispozici, v jejímž důsledku došlo ke škodě na majetku a k obohacení pachatele nebo jiné osoby, nejednala v omylu nebo s neznalostí všech podstatných skutečností, nemůže jít z její strany o trestný čin podvodu, ale podle okolností pouze o jiný trestný čin, např. zpronevěru podle §248 tr. zák. anebo o porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. nebo §255a tr. zák.
V návaznosti na popsané závěry a vzhledem k rozhodným skutkovým okolnostem učinila státní zástupkyně právní závěr, že družstvo Jihotvar, výrobní družstvo Veselí nad Lužnicí (dále jen „družstvo“), nemohlo být ze strany obviněného J. V., ale ani spoluobviněných J. T. a J. H., uvedeno v omyl, neboť v organizační struktuře družstva nebyla uvedena v omyl žádná osoba oprávněná za družstvo jednat. Uvedené vyplývá ze situace, že především nebyl uveden v omyl předseda družstva obviněný J. H., který jednal v souladu se zájmy obviněného J. V. a byl tedy prodlouženou rukou vykonávající jeho vůli, kdy cílem obviněného J. V. bylo dokončit tzv. „tunelování“ družstva. Byť tedy je jednání obviněných vzhledem k poškozenému družstvu trestné, nemohlo se jednat v uvedeném rozsahu o trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Právní kvalifikace trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. však podle vnímání státní zástupkyně odpovídá té části jednání obviněných, kdy uvedli v omyl vyjmenované dodavatele, od nichž odebírali suroviny, za které již předem byli rozhodnuti nezaplatit. Bylo totiž jednoznačně prokázáno, že již v době, kdy byly uzavírány obchodní závazky, jednali obvinění v úmyslu, že finanční plnění z nich vyplývající nesplní a tím uváděli dodavatele v omyl. Reálná schopnost dostát uzavíraným závazkům v termínech splatnosti vystavovaných faktur totiž byla eliminována tím, že finanční prostředky družstva byly obviněnými vybírány z účtů, takže družstvo nemělo prostředky, z nichž by faktury uhradilo. Obvinění tedy zcela zjevně předstírali okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, neboť zájem obviněných byl v příkrém rozporu se zájmy dodavatelů. Fakturačním podvodem tedy byla poškozeným společnostem CTR group, a. s., a Ferona, a. s., Divize II., o. z., pobočka České Budějovice způsobena škoda ve výši celkem 804.830,30 Kč.
Státní zástupkyně rozvedla, že v posuzovaném případě však nebyla správně zvážena míra účasti obviněného J. V. na podvodném jednání. Ten totiž nikdy nemohl uvést poškozené dodavatele družstva v omyl, neboť nikdy nefiguroval přímo v dodavatelsko-odběratelských vztazích mezi družstvem a poškozenými subjekty. S ohledem na skutková zjištění však byl bezesporu organizátorem trestné činnosti související s vytunelováním družstva, neboť veškeré osoby, které s ním posléze na trestné činnosti participovaly, jednaly na základě jeho výslovných dispozic. Míře účasti obviněného tedy odpovídá definice organizátorství, neboť organizátorem trestného činu je ten, kdo spáchání činu zosnoval nebo řídil, pokud není vzhledem k přímé účasti na trestném činu spolupachatelem. V posuzovaném případě byla splněna i podmínka, že organizátorství musí směřovat k individuálně určitému trestnému činu, který musí být určen alespoň v hlavních rysech. Organizátorství totiž postihuje formy trestné činnosti takových pachatelů, kteří se na trestném činu účastní dominantním způsobem, aniž se přímo podílí na trestné činnosti jako spolupachatelé. Obviněný trestnou činnost nejen zosnoval, ale i řídil, takže správně měl být uznán vinným organizátorstvím trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Státní zástupkyně při vědomí, že obviněným uplatněné dovolací námitky jsou důvodné, neboť trestné jednání obviněného nebylo správně právně posouzeno, navrhla
aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Navíc podotkla, že je třeba zohlednit i skutečnost, že veškeré změny, k nimž by v důsledku nápravy vad v rozhodnutích soudů obou stupňů mělo dojít, by byly výrazně v neprospěch obviněného, čemuž brání zásada zákazu reformace in peius. Správně by totiž trestné jednání obviněného mělo být právně posouzeno jako dva trestné činy majetkového charakteru, na nichž se podílel jako organizátor, což je poměrně zásadní přitěžující okolnost, a to s ohledem na určující podíl ve skupině pachatelů podílejících se na vytunelování družstva. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Protože obviněným vznesené námitky nelze považovat za takové, které by měly odůvodnit rozhodnutí dovolacího soudu o podaném dovolání způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí z některého, v citovaném ustanovení upraveného důvodu, přezkoumal Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí a dospěl k závěru o důvodnosti mimořádného opravného prostředku dovolatele. Je tomu tak proto, že jeho námitky je třeba vyhodnotit nejen za formálně vyhovující jím uplatněnému dovolacímu důvodu, nýbrž i za tento důvod dovolání věcně naplňující.
Nejvyšší soud sdílí názor dovolatele, že jím napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, jímž byl pravomocně uznán vinným, a který soud prvního stupně popsal v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku o vině, a to ve své podstatě z důvodů, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil. Uvedené konstatování má svoji příčinu v tom, že soud prvního stupně, ač provedl ve věci rozsáhlé dokazování (provedené v hlavních líčeních konaných ve dnech 30. 1., 13. 3., 18. 4., 30. 5., 4. 12. 2013 a 11. 6. 2014), v němž k objasnění věci provedl důkazy i nad rámec těch, o něž státní zástupkyně opírala důvodnost podané obžaloby, jednak setrval při vydání odsuzujícího rozsudku na vymezení skutku v podobě obsažené v žalobním návrhu, jednak tento skutek ve vztahu k jednotlivým obviněným i ve shodě s podanou obžalobou právně posoudil. Přitom se nabízela možnost toho, aby v návaznosti na provedené dokazování, resp. i reakci na námitky obhajoby, jednak skutková zjištění vyjádřená ve výrokové části svého rozsudku při dodržení zákonných požadavků (tj. zásady obžalovací – §2 odst. 8 tr. ř., §176 odst. 1 tr. ř., §220 odst. 1 tr. ř.) výsledkům dokazování přizpůsobil, jednak případně v souladu s oprávněním uvedeným v §220 odst. 3 tr. ř. participaci jednotlivých obviněných (tedy i dovolatele) na spáchaném skutku vyjádřil za užití od obžaloby odlišné právní kvalifikace (a to i za případné aplikace ustanovení §190 odst. 2 tr. ř. či §225 odst. 2 tr. ř.). Z rozsudku nalézacího soudu je však patrné, že uvedený soud k ničemu takovému nepřistoupil, když důvody toho, proč se s důvodností žalobního tvrzení ztotožnil, lze nalézt zejména na str. 16-20 (zdůvodnění skutkových zjištění), str. 20-24 (reakce na obhajobu jednotlivých obviněných) a str. 25 (zdůvodnění právní kvalifikace skutku) jeho rozsudku.
Pokud jde o soud odvolací, z jeho rozhodnutí lze zjistit (str. 10-11 rozsudku), že se plně ztotožnil jak se skutkovými zjištěními, tak s právní kvalifikací skutku soudem prvního stupně, když uvedl, že jak ke skutkovým závěrům či právní kvalifikaci již nepokládá za nutné nic dodávat, neboť „vše podstatné bylo již jednou soudem I. stupně jasně vysloveno a stanoveno“.
Správnosti takového zhodnocení nemůže Nejvyšší soud přisvědčit.
Pochybení obou soudů je třeba spatřovat v tom, že se plně ztotožnily s náhledem na věc tak, jak ho vyjádřila podaná obžaloba. Ta rovněž – jak později soudy obou stupňů – jednak nerozlišila různost ve způsobu jednání obviněných, jímž měli způsobit škodu dodavatelským organizacím (tj. poškozeným společnostem CTR group, a. s. a Ferona, a. s.), a jednání, jímž měli způsobit škodu družstvu, jednak nesprávně přistoupila k právnímu vyjádření participace obviněných na činu, když vyšla z nesprávného právního závěru obsaženého v jejím odůvodnění ( „Všichni tři obvinění se různou měrou podíleli přímo na podvodném jednání (převzetí kontroly nad družstvem pod falešnou záminkou) i na vyvedení peněz z družstva, proto je na místě jejich jednání posoudit jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, nikoliv v případě obviněných V. a H. jako účastenství, tak jak je uvedeno v usnesení o zahájení trestného stíhání.“ ). Na tomto místě je vhodné připomenout, že trestní stíhání obviněných pro poněkud jinak vyjádřený, avšak z hlediska obsahového totožný skutek bylo zahájeno v případě dovolatele pro účastenství na trestném činu podvodu ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a), §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., v případě obviněného J. T. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a v případě obviněného J. H. pro účastenství na trestném činu podvodu ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c), §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Dovolacím soudem zjišťovaná nesprávnost právního posouzení skutku (zatím hodnoceno ve vztahu k dovolateli) spočívá ve způsobu, jímž soudy obou stupňů přistoupily (ve shodě s obžalobou)
jednak k posouzení jeho participace na jednání spočívajícím v uvedení v omyl dodavatelských společností a k přivození škodlivého následku těmto v důsledku dodání materiálu (cementu či hutního materiálu) družstvu bez jeho úhrady,
jednak k posouzení otázky uvedení v omyl družstva samotného.
Uvedení družstva v omyl bylo soudem prvního stupně, s nímž se i v této otázce odvolací soud ztotožnil (v návaznosti na obžalobu, která ji podle svého zdůvodnění shledávala v „převzetí kontroly nad družstvem pod falešnou záminkou“ ) shledáno ve skutečnostech tuto myšlenku rozvádějících, jak jsou citovány v mimořádném opravném prostředku obviněného a jak jsou dále zmíněny i v tomto usnesení. Pokud jde o otázku pachatelství dovolatele na činu, lze toliko usuzovat (neboť výslovné vyjádření této skutečnosti napadená rozhodnutí neobsahují), že i v tomto směru vyšly soudy nižších stupňů z koncepce obžaloby, která vyhodnotila podíl všech obviněných na činu v podobě jednání spolupachatelů ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák.
Vyjde-li se z tzv. skutkové věty rozsudku, lze ve vztahu k dovolateli zjistit, že tento (a rovněž i obviněný T.) podle zjištění soudu „v úmyslu neoprávněně se obohatit ke škodě družstva … a jeho dodavatelů pod záminkou zajištění fungování družstva… získal(i) kontrolu nad hospodařením družstva, především jeho příjmy a výdaji… najal(i) M. H., která přímo podle jejich pokynů řídila chod a výrobu družstva… a k jejich pokynu vyhledala nové dodavatele surovin a materiálu pro výrobu, kteří byli ochotni dodávat nikoli proti hotovostní platbě, ale tzv. na faktury, které měl(i) v úmyslu neproplatit“ , přičemž dále měl dávat pokyny ke stahování prostředků družstva a jejich převodu na označené účty, odkud byly peníze vybírány, aniž by byly použity ve prospěch družstva ( „M. H. podle pokynů obž. V. a T. z pokladny vybírala a vkládala je na účty vedené na jméno obž. V. u České spořitelny, a. s. (č. ú. ......) a Raiffeisenbank, a. s. (č. ú. ........), bezhotovostní platby byly odběrateli poukazovány zpočátku na původní účty družstva vedené u ČSOB, a. s., č. ú. ......... České spořitelny, a. s., č. ú. ........ a Komerční banky, a. s., č. ú. ......... a následně na nově zřízený účet na jméno obž. H. u Raiffeisenbank, a. s., č. ú. ......, takto získané prostředky byly obž. T. a obž. H., který je předával obž. T., v hotovosti z účtu vybírány a nebyly použity ve prospěch družstva“ ). Tímto jednáním měl (stejně jako spoluobvinění) způsobit označeným subjektům škodu v rozsudku uvedené výši.
Přihlédne-li se k tomu, co soud prvního stupně uvedl v odůvodnění svého rozsudku, lze zjistit, že základem jeho zjištění ve vztahu k dovolateli je to, že (str. 21-23 rozsudku) ačkoli nebyl statutárním orgánem družstva či osobou za ně oprávněně jednající ( „stál mimo struktury orgánů družstva a bráno přísně formalisticky... neměl jakýchkoli pravomocí či oprávnění jednat za družstvo, ať již v záležitostech interních, tak již v záležitostech zastupování společnosti navenek“ ), jeho faktická rozhodovací činnost ( „reálně vykonával celou řadu pravomocí“ ) při znalosti reálného stavu družstva ( „informace mu musely být známy“ ) umožňuje vyvození jeho trestní odpovědnosti ( „osoba, která není zařazena do formální struktury družstva, avšak reálně je způsobilá ovlivnit rozhodování družstva, je, pokud využije svého vlivu na rozhodovací procesy a zasáhne do tvorby rozhodnutí, odpovědná, popř. spoluodpovědná, za toto rozhodnutí“ ) za škodu přivozenou dodavatelským organizacím ( „muselo tedy být obžalovanému zřejmé, že jakékoli vyvádění finančních prostředků z družstva nutně povede k jeho platební neschopnosti a tedy k neuhrazení závazků dodavatelům“ ), resp. i za škodu způsobenou vyvedením prostředků z družstva tomuto subjektu ( „v případě, že budou veškeré finanční prostředky odčerpány, způsobí tím škodu družstvu“).
Ve vztahu k tomuto dílčímu právnímu závěru nelze mít zásadní výhradu, neboť samotné postavení dovolatele jako extranea (osoby stojící vně organizační struktury družstva) nevylučuje možnost vyvození jeho trestně právní odpovědnosti obecně. Toto skutkové zjištění ovšem nelze při právním posuzování pomíjet, resp. obcházet poukazem na to, že rozhodný je faktický stav, v němž se vůle směřující k finančnímu poškození odlišného subjektu, ať již dodavatelů družstva či družstva samotného, na úkor obohacení jednající osoby (dovolatele), případně jiného subjektu, realizovala. Jinými slovy vyjádřeno, není možno odhlížet od toho, kdo vlastní úkony, jimiž byla objektivní stránka příslušného trestného činu naplňována, realizoval, a kdo jako osoba, jejíž úkony zavazovaly družstvo, prováděl. Právě i s ohledem na to, co zmínil sám nalézací soud (str. 23 rozsudku), tj. „že právnické osobě je přičítána vůle jejího statutárního orgánu (osoba tedy jedná svým statutárním orgánem, resp. statutární orgán jedná za společnost)“ , nelze ve vztahu k poškození družstva jednáním obviněných vycházet z toho, že se tak stalo podvodným jednáním, jak je vymezuje skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák.
Nejvyšší soud totiž nemůže přisvědčit správnosti těch vývodů nalézacího soudu, jimiž vyvracel obviněným uplatněnou obhajobu namířenou vůči právnímu posouzení obžalobou vymezeného skutku jako trestného činu podvodu, založenou na argumentu, že jeho jednáním nebylo družstvo (tedy fyzické osoby za něj jednající) uvedeno v omyl. Pokud soud prvního stupně vyšel z toho, že „k přičitatelnosti následku jednání obžalovaných vůči poškozenému družstvu je hlavním východiskem pro závěr, že obžalovaní jednali v omylu, ta skutečnost, že v případě, že by proces tvorby vůle probíhal „řádným způsobem“, tj. statutární orgán by jednal s péčí řádného hospodáře, obžalovaní V. a T. by jen stěží získali faktickou kontrolu a prakticky převzali úlohu statutárního orgánu, tedy modifikovali tvorbu vůle společnosti, kdy tato v podstatě přebírala jejich záměry a rozhodnutí“ a že „v situaci, která nastala, kdy roli statutárního orgánu převzali obžalovaní V. a T., čímž však bylo uvedeno v omyl družstvo, neboť se oprávněně domnívalo (opět v intencích fikční teorie), že bude spravována (o) ve svůj prospěch, nikoli v prospěch třetí osoby, čímž bylo uvedeno v omyl osobami takto jednajícími“ při zdůraznění faktického stavu („východiskem nutně musí být faktický stav, tedy kdo vůli vykonává, nikoli stav formální, ačkoli ani tento nelze opomenout“ ), pak dovolací soud uvádí, že takto k právnímu řešení zjištěného skutkového stavu věci přistupovat nelze.
Je třeba vyjít z toho, co uznává sám soud prvního stupně, že právnická osoba svoji vlastní vůli může projevit jen skrze osoby za ni jednající, z čehož plyne to, že uvedena v omyl může být jen tak, že neshoda vědomí a představ se skutečností je pachatelem trestného činu podvodu vyvolána u fyzických osob za ni jednajících, tj. u jejího příslušného statutárního orgánu. Pokud tento jedná v souladu s vůlí extranea, jehož vůli sám vědomě realizuje – toto soud prvního stupně vyjádřil tím, že dovolatel a spoluobviněný T. „modifikovali tvorbu vůle společnosti, kdy tato v podstatě přebírala jejich záměry a rozhodnutí“ , pak tento statutární orgán (a tím ani družstvo jako právnická osoba) nejedná pod vlivem omylu. Jestliže osoba v postavení statutárního orgánu vědomě činí právní úkony, které poškozují zájmy této právnické osoby, dopouští se protiprávního jednání, které v závislosti na povaze takového jednání může být označeno za jednání trestné. Jinak vyjádřeno to, co uvedl soud prvního stupně, tj. že „stav formální,… tento nelze opomenout“, bezezbytku platí, ovšem v tom významu, že při posuzování věci musí být postaven zcela naroveň zjištěnému stavu faktickému, neboť jen při jejich vzájemném důsledném uvážení a zhodnocení lze dospět k zákonu odpovídajícímu závěru právnímu stran posouzení trestní odpovědnosti takto (zákonu odporujícím způsobem) jednajících jedinců.
K otázce vyvolání omylu u právnické osoby lze uvést to, co ve své dovolací argumentaci zmínil obviněný. Ten důvodně poukázal na to, co již konstatovala dřívější rozhodnutí, tj. např. rozhodnutí č. 5/2000-I. Sb. rozh. tr. [ „Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení.“ ] či rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 443/2003 [ „Právnická osoba tedy jedná navenek v omylu, jestliže je uveden v omyl statutární orgán právnické osoby, resp. člen jejího kolektivního statutárního orgánu (§20 odst. 1 obč. zák., §13 odst. 1, 2 obch. zák.), jiný pracovník nebo člen (§20 odst. 2 obč. zák., §15 obch. zák.) nebo zástupce (§22 a následující obč. zák., §14 obch. zák.) ] . Je možno doplnit, že stejný názor zastává (s odkazem na prvně citované rozhodnutí) i trestně právní nauka (viz např. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s. 2014, s. 669).
Lze tedy uzavřít, zde ve shodě s dovolatelem i vyjádřením státní zástupkyně, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným v části obohacení se na úkor majetku družstva, jemuž měl (podle soudů nižších stupňů jako spolupachatel se zbývajícími dvěma obviněnými) způsobit škodu ve výši 3.622.713 Kč, nelze u něj kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jak soudy nižších stupňů uzavřely, avšak ani ve formě účastenství v užším smyslu na tomto trestném činu [jak při zahájení trestního stíhání dovolatele právní kvalifikaci s oporou o ustanovení §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. učinil policejní orgán ve svém usnesení].
Tímto konstatováním není řečeno, že stran označené části skutku, ohledně níž byla obžaloba podána v souladu s požadavkem §176 odst. 2 tr. ř. (je popsána v usnesení o zahájení trestního stíhání dovolatele), nepřichází u dovolatele v úvahu jeho trestně právní kvalifikace. Jak již naznačila státní zástupkyně, na základě výsledků dokazování je nezbytné zvažovat, zda v této části není na místě skutek posoudit v podobě trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., případně porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., s ohledem na postavení obviněného vně struktury orgánů družstva v příslušné formě účastenství stricto sensu (v užším slova smyslu). Pokud by skutková zjištění soudů odůvodňovala závěr, že takový čin obviněný zosnoval či řídil, pak je namístě jeho participaci na činu vyjádřit v první formě účastenství v užším smyslu, tj. v podobě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Je nadbytečné dodávat, že tuto formu participace obviněného na činu není důvodu zvažovat, pokud by čin tzv. hlavního pachatele byl kvalifikován podle třetí státní zástupkyní zmíněné alternativy, tj. v podobě trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255a tr. zák., neboť povaha účastenství, jako úmyslné formy trestné součinnosti, vylučuje, aby se vztahovalo k trestnému činu spáchanému (hlavním) pachatelem z nedbalosti.
Ve vztahu k jednání, jímž byla způsobena škoda dodavatelským organizacím družstva, je třeba uvést, že zde posouzení činu jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. není vyloučeno, neboť v daném směru lze v zásadě akceptovat to, co na podporu svých právních závěrů soud prvního stupně ve svém rozsudku uvedl, s tou výhradou, že jeho čin nelze – při zjištění uvedeného soudu, že se do konkrétních obchodních operací nijak sám svým jednáním nezapojil – kvalifikovat v podobě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jak uzavřely soudy nižších stupňů (a před nimi státní zástupkyně). Uvedené orgány činné v trestním řízení totiž opomenuly vzít v úvahu, že vyjma společného úmyslu (jakožto složky subjektivní) je pro spolupachatelství významné to, že se vyznačuje i společným jednáním (stránka objektivní). V napadených rozhodnutích soudy nikterak nevyložily, v čem spatřují na straně dovolatele ono společné jednání v tom smyslu, jak je vykládá trestněprávní nauka (k jeho formám viz např. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání, Praha: C. H. Beck. 2012, s. 348 a násl.) a jak je běžně aplikováno v rozhodovací praxi soudů. I ve vztahu k této části skutku je proto námitka dovolatele o nesprávnosti právního posouzení skutku důvodná.
Zbývá dodat, že přisvědčit je třeba i dalším jeho námitkám, že popis skutku ne zcela odráží naplněnost těch znaků skutkové podstaty trestného činu, které byly (viz tzv. právní věta) při právní kvalifikaci skutku užity (vyjádření znaku uvedení v omyl, transparentní označení subjektu, který byl v omyl uveden apod.). V daném směru však napadenému rozsudku vytýkaná pochybení není možno pokládat za tak zásadní, která by (v případě, že by jinak byly skutkové a právní závěry soudu správné) měla odůvodnit jeho kasaci, neboť je třeba přihlížet i k obsahu odůvodnění rozhodnutí, v němž mohou být skutková zjištění rozvinuta, což je i případ rozsudku soudu prvního stupně, neboť ten se k otázce uvedení v omyl dodavatelských organizací družstva v odůvodnění rozsudku vyjádřil šířeji, než při popisu skutku v jeho výrokové části.
Na straně druhé však – v souvislosti s řešením otázky důvodnosti a správnosti právního posouzení skutku – nelze nezmínit, že dovolacímu soudu není zřejmá vazba mezi skutkovým zjištěním soudu spočívajícím v tom, že družstvu dodaný materiál nebyl tímto subjektem uhrazen, a právním závěrem nalézacího soudu, že i tímto jednáním obviněný sebe obohatil. Vyjádřený skutkový závěr svědčí tomu, že jednáním obviněných bylo obohaceno družstvo a nikoli samotní obvinění (není-li z rozsudku patrno, že by i z tohoto jednání – na rozdíl od popisu zbývající části skutku – sami majetkově profitovali).
Na základě uvedených skutečností má Nejvyšší soud za to, že dovoláním napadená rozhodnutí trpí vadou, kterou jim dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytknul. Protože shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil důvodně, vyhověl jeho petitu a podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. 5. 2015, č. j. 14 To 36/2015-1425, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 7. 2014, č. j. 1 T 120/2012-1331, ve výrocích jeho se týkajících zrušil, přičemž současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Táboře, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Uvedeným způsobem Nejvyšší soud s dovoláním obviněného naložil proto, že neshledal přiléhavým o něm rozhodnout způsobem navrženým státní zástupkyní. V případě, že dovolací soud dojde k závěru o nesprávnosti právní kvalifikace skutku, by totiž zásadně na tento stav měl reagovat zrušením napadeného rozhodnutí. Dovozování jiného právního závěru by zásadně mělo nastoupit až poté, co obhajobě byla poskytnuta možnost se k takto zvažované právní kvalifikaci skutku vyjádřit, neboť odlišnost znaků skutkové podstaty různých trestných činů nutně nabízí možnosti jiné právní argumentace. Způsobem navrženým státní zástupkyní by snad bylo možno postupovat, pokud by již v řízení přecházejícím vydání dovoláním napadeného rozhodnutí i tato jiná právní kvalifikace skutku byla zvažována, obhajoba se k ní měla možnost vyjádřit a její argumenty by byly shledány nezpůsobilými nově formulovaný právní závěr zvrátit. Taková situace však ve věci posuzované nenastala. Je proto třeba obviněnému poskytnout plný rámec k uplatnění obhajoby ve vztahu k nově zvažovanému právnímu posouzení žalovaného skutku (k otázce případných negativních důsledků, které by pro dovolatele z nového právního posouzení skutku vzešly, viz níže část VI.).
V.
Nejvyšší soud se při rozhodování o podaném dovolání zásadně zaobírá správností napadených rozhodnutí v částech, které mají bezprostřední vztah k osobě dovolatele. V případě, že shledá jeho dovolání důvodným, se však musí zaobírat otázkou, zda vada, která odůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí u dovolatele, neprospívá i dalšímu spoluobviněnému, neboť při rozhodování dovolacího soudu je třeba přiměřeně užít ustanovení §261 tr. ř. upravující tzv. beneficium cohaesionis .
Z tohoto, co Nejvyšší soud uvedl ohledně nesprávnosti právního posouzení skutku v případě dovolatele, plyne, že ani právní posouzení skutku obviněných J. T. a J. H. není možno pokládat za zákonu odpovídající. Aniž by bylo třeba detailně situaci rozebírat ohledně těchto obviněných, je možno poukázat na to, že právní závěr o nemožnosti posouzení skutku v části týkající se poškození družstva (způsobení škody ve výši 3.622.713 Kč) jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. se uplatňuje i ohledně těchto obviněných. Ve vztahu k té části skutku, kdy jednáním obviněných vznikla škoda dodavatelským organizacím, je nezbytné, aby právní kvalifikace odrážela zjištěný podíl účasti obviněných na tomto poškození označených subjektů.
Protože důvody, které vedly ke kasaci dovoláním napadených rozhodnutí v části týkající se obviněného J. V., prospívají i spoluobviněným J. T. a J. H. (poukázat lze na to, že k závěru o vadnosti právního posouzení jejich jednání dospěla ve vyjádření k dovolání obviněného i státní zástupkyně), přistoupil Nejvyšší soud při užití ustanovení §261 tr. ř. ke zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 14. 5. 2015, č. j. 14 To 36/2015-1425, jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 7. 2014, č. j. 1 T 120/2012-1331, jakož i všech na ně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud zrušením prvně označených pozbyla svého podkladu, i u obviněných J. T. a J. H.. I ohledně těchto obviněných přikázal dovolací soud věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
VI.
Úkolem soudu prvního stupně je, aby s přihlédnutím k tomu, co obsahuje toto usnesení, při vázanosti právním názorem v něm obsaženým (§265s odst. 1 tr. ř.), o vině obviněných znovu rozhodl. Je na zvážení nalézacího soudu, aby posoudil, zda jím dosud provedené dokazování mu umožňuje, aby skutkově dostatečným způsobem vyjádřil jím zjišťovanou participaci obviněných na jednání, které jim obžaloba klade za vinu, tj. aby konkrétněji než dosud vymezil, jakým způsobem došlo jednáním obviněných k poškození tří specifikovaných subjektů, jimž měla dle dosavadních zjištění být způsobena škoda ve výši 682.649 Kč (CTR group, a. s.), ve výši 122.181,30 Kč (Ferona, a. s.) a ve výši 3.622.713 Kč (Jihotvar, v. d.). Pokud splnění tohoto úkolu bude podmíněno provedením dalšího dokazování, soud dosavadní důkazní řízení v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí dílčím způsobem doplní.
Je zcela žádoucí, aby si nalézací soud (s oporou o výpis z obchodního rejstříku a stanovy družstva ze dne 7. 3., 17. 6. a 11. 8. 2009) ujasnil konkrétní postavení obviněných z hlediska jejich postavení ve strukturách družstva a tím i správně vyřešil, kdo z nich a v jakém rozsahu byl oprávněn činit družstvo zavazující právní úkony a na kterém z nich a v jakém rozsahu spočívaly povinnosti stran ochrany jeho majetku. S přihlédnutím k tomuto a k prokázanému jednání toho kterého z nich (ať již v podobě jednání komisivního či omisivního, bylo-li kauzální) pak soud prvního stupně učiní závěr, zda konkrétně zjištěnou participaci toho či onoho obviněného lze z hlediska zvažovaných trestných činů (podvodu, zpronevěry, event. jiného) hodnotit jako jednání pachatele, spolupachatele či účastníka. Uvedené rozlišení toho, kdo může být považován za hlavního pachatele a kdo případně jen za účastníka, může plynout i z vymezení znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu (např. řešení otázky, komu je svěřena cizí věc, v případě trestného činu zpronevěry).
Na tomto místě je patrně vhodné připomenout, že sama skutečnost, že konkrétní osoba nevykonala osobně nic, čím by ona sama naplňovala znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu, nepodmiňuje pouze závěr o její trestní neodpovědnosti, event. o její odpovědnosti „toliko“ v pozici účastníka v užším slova smyslu, neboť pachatelem trestného činu je i ten, kdo k provedení činu užil jiné osoby za podmínek, které tr. zákoník definuje v ustanovení §22 odst. 2 (tzv. nepřímý pachatel – k nepřímému pachatelství blíže např. Kratochvíl, V. opus cit. výše, s. 242 a násl.). Byť zákon, podle něhož je ve smyslu ustanovení o časové působnosti trestních zákonů třeba o vině obviněných rozhodovat (tr. zák.), výslovné ustanovení o nepřímém pachateli neměl, není vyloučeno zvažovat otázku trestní odpovědnosti obviněných i v označeném směru, neboť výslovné zakotvení tohoto institutu v pozdějším trestním zákoně (tr. zákoníku) je třeba vnímat toliko jako zákonné vyjádření toho, s čím trestněprávní nauka počítala a co soudní praxe realizovala již při aplikaci zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Součástí zhodnocení, pokud soud dospěje k závěru, že trestní jednání obviněných bylo realizováno i skrze jednání dalších osob, by proto mělo být i to, zda takové osoby vědomě realizovaly zlovolný úmysl obviněných, či jednaly ve vztahu k okolnostem zakládajících trestně právní rozměr realizovaných úkonů nezaviněně. Od takto učiněných dílčích závěrů je pak třeba dovodit konečné právní závěry stran trestně právního posouzení jednání obviněných.
Nesnadnost úkolů, které v důsledku zrušení původních odsuzujících rozhodnutí dovolacím soudem na podkladě dovolání obviněného J. V. před soudem prvního soudu vyvstaly, je dána tím, že soud v konečném stádiu svého rozhodování bude muset toto (ve výrokové části) přizpůsobit požadavku plynoucímu z ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle něhož „bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného (což je případ posuzovaný) , nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch“. Uplatňující se zákaz reformationis in peius se vztahuje jen na výsledek činnosti soudu, tj. jím vydané meritorní rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že nemá vliv na řízení jako takové, tj. ani na řízení důkazní, je nezbytné (a plyne to z požadavku upraveného zněním §2 odst. 5 tr. ř.), aby nalézací soud nejprve zjistil správně skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tento ve svém rozhodnutí vyjádřil. Způsob jeho vyjádření, resp. místo, kde je třeba skutkové zjištění vyjádřit, jsou odvislé od zjištěných výsledků. Soud prvního stupně taková zjištění vyjádří v odůvodnění rozsudku, bude-li muset výrok svého rozhodnutí přizpůsobit uplatňujícímu se zákazu změny k horšímu, případně i ve výrokové části rozsudku, nebudou-li tato skutková zjištění, případně jejich hmotně právní subsumpce pod příslušná ustanovení trestného zákona, s ním v rozporu. Stran vyhodnocení otázky dodržení či porušení zákazu reformace in peius se soud prvního stupně odkazuje na příslušnou judikaturu či odborné články týkající se této problematiky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu