ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1635.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1635/2014-94
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 25. března 2015 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Iva Kouřila a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Vladimíra Veselého o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného M. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 To 32/2013-602, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 8/2011, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 To 32/2013-602, zrušuje ve výroku, jímž odvolací soud za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl o uložení trestu.
II . Podle §256k odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265m odst. 1 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že
obviněnému
M. P. ,
s e u k l á d á
za zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 3. 2013, č. j. 52 T 8/2011-463, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 To 32/2013-602,
podle §185 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců.
Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku se obviněný pro výkon uloženého trestu zařazuje do věznice s dozorem.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 2 To 32/2013, byl z podnětu odvolání obviněného M. P. (dále jen „obviněný“) podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen jím napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí na Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 3. 2013, sp. zn. 52 T 8/2011, jímž byl uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a to pouze ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Odvolací soud podle §259 odst. 3 tř. ř., při nezměněném výroku o vině a náhradě škody, znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho za použití §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Uvedeným způsobem odvolací soud rozhodl poté, co jeho předcházející rozsudek ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 2 To 32/2013,
jímž obviněným napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a sám podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v H. n. N. ve dnech 15. a 16. dubna 2010 ve společném bytě v přízemí panelového domu čp. ... v L. ul. vždy ve večerních hodinách po požití většího množství alkoholických nápojů využívaje své fyzické převahy a pohybového handicapu své tehdejší manželky L. P., pohybující se převážně o berlích, ve dvou případech na jmenované vyžadoval anální pohlavní styk, který slovně odmítala i z důvodu bolestivosti, ale poté, co ji obžalovaný opakovaně hrozil, že pokud to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém, z obavy před fyzickým napadením z jeho strany, ke kterému v minulosti docházelo, na obranu rezignovala, na jeho pokyn se otočila na břicho, obžalovaný jí násilím roztáhl nohy, zalehl ji svým tělem a zasouval jí ztopořený pohlavní úd do konečníku střední až velkou intenzitou až do vyvrcholení,
a za tento zločin obviněného odsoudil podle §185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem,
přičemž současně podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené L. P. škodu ve výši 13.800,- Kč a poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu pro Liberecký kraj, územní pracoviště Liberec podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních,
byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, č. j. 6 Tdo 151/2014-28, a věc mu byla vrácena s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem ze dne 24. 6. 2014 tak byl obviněnému trest uložen za zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkového zjištění obsaženého v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 4. 2013, č. j. 52 T 8/2011-463, dopustil tím, že
v H. n. N. ve dnech 15. a 16. dubna 2010 ve společném bytě v přízemí panelového domu č. p. ... v L. ul. vždy ve večerních hodinách po požití většího množství alkoholických nápojů využívaje své fyzické převahy a pohybového handicapu své tehdejší manželky L. P., pohybující se převážně o berlích, ve dvou případech na jmenované vyžadoval anální pohlavní styk, který slovně odmítala i z důvodu bolestivosti, ale poté, co ji obžalovaný opakovaně hrozil, že pokud to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém, z obavy před fyzickým napadením z jeho strany, ke kterému v minulosti docházelo, na obranu rezignovala, na jeho pokyn se otočila na břicho, obžalovaný jí násilím roztáhl nohy, zalehl ji svým tělem a zasouval jí ztopořený pohlavní úd do konečníku střední až velkou intenzitou až do vyvrcholení, následkem čehož utrpěla hematomy na vnitřní straně pravého stehna a úplné roztržení vnitřního análního svěrače a zevního svěrače s následnou inkontinencí, tedy nemožností udržet stolici, proto se musela podrobit operaci spočívající v zavedení umělého vývodu střeva a tento stav trvá do současné doby.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 2 To 32/2013, podal nejvyšší státní zástupce ( dále též „dovolatel“) dovolání, v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jejichž naplněnost spatřuje ve zmírnění uloženého trestu odvolacím soudem za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku a v jeho uložení pod dolní hranicí trestní sazby, přestože k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle něj nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, a to ani pokud jde o poměry pachatele. Úvahy odvolacího soudu stran použití §58 odst. 1 tr. zákoníku nepovažuje za věcně správné, neboť předpokladem aplikace uvedeného ustanovení jsou mimořádné okolnosti případu. Mimořádnou povahu postupu soudu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku tak – i s odkazem na rozhodnutí č. 24/1966-III a č. I/1965 Sb. rozh. tr. – nemohou odůvodnit běžně se vyskytující skutečnosti, ani přesvědčení soudu o tom, že by uložený trest byl pro pachatele nepřiměřeně přísný.
Nejvyšší státní zástupce pokládá aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku za možnou pouze tehdy, pokud lze přesvědčivě dovodit naplnění všech podmínek v něm vymezených. Přitom se nemůže jednat o souhrn jakýchkoli polehčujících okolností, nýbrž pouze těch, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně tak snižují závažnost konkrétního trestného činu. Pouze takový souhrn může podle dovolatele nabýt charakteru okolností výjimečných. Dosavadní rozhodovací praxe vymezila určující kritéria, která první podmínku §58 odst. 1 tr. zákoníku (okolnosti případu nebo poměry pachatele) naplňují. Dobrovolná náhrada způsobené škody, upřímná lítost nad spáchaným trestným činem, příp. vedení řádného života před činem představují pouze polehčující okolnosti ve smyslu §41 tr. zákoníku, ke kterým soud přihlédne jako k okolnostem snižujícím závažnost trestného činu při výměře trestu, neboť je lze zpravidla považovat za obvyklé, nikoli za výjimečné okolnosti, které by mohly odůvodnit snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné sazby. Stran hodnocení této zákonné podmínky („okolností případu nebo poměrů pachatele“) odkázal nejvyšší státní zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 622/2007, jakož i starší judikaturu (rozhodnutí č. 11/1968-I., č. 35/1963, č. 36/1963, č. 19/1967, č. 52/1967, č. 3/1970 a č. 47/1974 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na rozhodnutí č. I/1965 a č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr. dovolatel uvedl, že mimo výjimečných okolností případu, nebo poměrů pachatele musí být vždy současně splněny i další zákonné podmínky, tedy že (vzhledem k těmto okolnostem) by byl trest ukládaný v zákonné sazbě pro pachatele nepřiměřený (II.) a jeho nápravy lze v daném případě dosáhnout i trestem kratšího trvání (III.).
Podle nejvyššího státního zástupce se odvolací soud v přezkoumávané věci zmíněnými kritérii, mimo jiné dovozenými judikaturou, neřídil, neboť existenci podmínek §58 odst. 1 tr. zákoníku v zásadě dovodil na podkladě okolností, které soud prvního stupně zvažoval jako polehčující okolnosti v režimu §41 tr. zákoníku, aniž by dostatečně zohlednil ustanovení §39 odst. 4 tr. zákoníku. Odvolací soud navíc s nezbytnou pečlivostí neodůvodnil, v čem jsou poměry obviněného anebo okolnosti spáchaného trestného činu natolik mimořádné, že trest v rámci zákonné sazby, která činí pět roků, by pro něj byl nepřiměřeně přísný. Uvedený soud založil svůj závěr na zjištění, že obviněný s poškozenou dlouhodobě praktikovali anální sex bez podobných následků, které vznikly v projednávané věci a následek (ve shodě s obviněným) vznikl v souvislosti s použitím nevhodného lubrikačního prostředku. V této souvislosti odkázal dovolatel na relevantní pasáž kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu a zopakoval, že v daném případě nebyly dány žádné mimořádné okolnosti případu, které by měly být zohledněny mimořádným snížením trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby.
Při hodnocení osoby obviněného shledal nejvyšší státní zástupce správným zjištění odvolacího soudu, že jde o jedince soudně netrestaného, současně však vytkl, že soud do svého rozhodnutí nepromítl, že jde o osobu se sklony k razantním až násilným projevům a k požívání alkoholu. Osoba obviněného, když sama skutečnost, že vedl před spácháním činu řádný život, neodůvodňuje uplatnění postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku (rozhodnutí č. 21/1970, č. 14/1965 a č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.).
Stran okolností případu nebylo podle dovolatele zjištěno nic, co by mohlo odůvodnit postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný byl uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jež může být spáchán ve dvou základních formách, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy na straně jedné a zneužitím bezbrannosti na straně druhé. Za okolnost podle §58 odst. 1 tr. zákoníku nelze obecně považovat to, že pachatel naplní znaky skutkové podstaty pouze jedním z možných jednání a nepřikročí k dalším jednáním, jimiž může být stejný trestný čin spáchán. Odvolacím soudem označená nižší intenzita naplnění obligatorního znaku základní skutkové podstaty v podobě násilného jednání, spočívajícího v tom, že v minulosti poškozená souhlasila s análním sexem, není výjimečnou okolností spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2, 3 písm. a), c) tr. zákoníku.
V posuzované věci tak podle nejvyššího státního zástupce nebyla splněna základní podmínka postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy okolnosti případu či poměry pachatele , které by protiprávní jednání obviněného zásadně odlišovaly od typově stejných útoků. Polehčující okolnosti, které v dané věci mohou být dány, nelze hodnotit jako podmínky ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž pouze jako polehčující okolnosti spadající zejména pod ustanovení §41 písm. o) tr. zákoníku.
Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. při naplnění podmínky podle §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 2 To 32/2013, a dále zrušil všechna obsahově navazující rozhodnutí a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se obviněný vyjádřil prostřednictvím svého obhájce Mgr. Pavla Maršálka, který po shrnutí dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce uvedl, že anální styk byl mezi manžely P. denní praxí. V rozhodných dnech 15. 4. a 16. 4. 2010 byl obviněný silně pod vlivem alkoholu (v dané dny měl vypít 18, resp. 12 piv) a musel jednat minimálně ve stavu zmenšené příčetnosti. Poukázal na vyjádření znalce a ošetřujícího lékaře, kteří konstatovali, že poranění poškozené mohla významným způsobem narušit pevnost svěrače řitního otvoru a ke způsobení následku proto nemuselo být působeno nikterak intenzivně. Zdůraznil, že pokud jde o naplnění znaku těžké újmy na zdraví podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, musí být jednoznačně prokázáno, že k poranění konečníku došlo jednáním obviněného ve dnech 15. a 16. 4. 2010, neboť ze závěrů znalců takový závěr nevyplynul. Nastínil roli poškozené, která si byla vědoma svých zdravotních potíží, důsledkem čehož podcenila svoje zdravotní komplikace. Spoluzavinění poškozené shledává v tom, že se po zranění z října 2009 neléčila pod dohledem specialisty a při nikoli zcela zahojeném poranění začala s obviněným znovu praktikovat anální sex. Má za to, že těžká újma na zdraví poškozené vznikla nedbalostí obou aktérů.
Obviněný opětovně vznáší k posouzení otázku důvěryhodnosti výpovědi poškozené, dovozuje, že z ní nevyplývá příliš přesvědčivý závěr o pohrůžce násilí z jeho strany, přičemž nedůvěru k její výpovědi poškozeného podporují i zjištění, že na obviněného i na předchozí partnery podávala trestní oznámení z důvodu násilí proti její osobě, která vždy následně vzala zpět. Podle obviněného byla jejich domácnost bouřlivá. Mimořádnou okolnost případu, odůvodňující postup soudu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, je podle něj nutné spatřovat i v tom, že sama pohrůžka mohla být v jejich domácnosti zcela standardní a mohla souviset s typem komunikace obou manželů ve stavu opilosti. Ve shodě s předchozími námitkami poukázal obviněný na skutečnost, že i když znalec z oboru soudního lékařství MUDr. Radek Matlach dospěl k závěru, že k těžké újmě na zdraví došlo jednorázovým jednáním, byl odsouzen za jednání spáchané ve dvou dnech. Zdůraznil, že je na něj třeba hledět, jako by nebyl souzen, neboť jeho předchozí odsouzení z roku 2004 je zahlazeno. Před i po spáchání činu vedl řádný život, zajišťoval manželce obživu, kupoval jí zdravotní pomůcky a vozil ji k lékaři. Nad jejím zraněním opakovaně projevil lítost. Odvolací soud při uložení trestu přihlédl k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele, když se u něj jedná o první odsouzení k trestu odnětí svobody a již samotná délka trestu by byla s ohledem na okolnosti případu nepřiměřeně přísná.
Za mimořádnou podmínku pro udělení trestu pod dolní hranici trestní sazby je třeba z pohledu obviněného považovat i tu skutečnost, že od spáchání projednávané věci uplynulo čtyři a půl roku, během níž byl propuštěn z vazby a následně dobrovolně nastoupil do výkonu trestu. Zmínil jeho pozitivně hodnocené chování v rámci výkonu trestu odnětí svobody a podotkl, že při vyhovění dovolání nejvyššího státního zástupce by došlo k porušení zásad trestního práva a nerespektování účelu trestu odnětí svobody, neboť sám výchovný charakter, který je podstatou trestní represe byl již nepochybně naplněn.
Na závěr svého vyjádření obviněný shrnul, že skutečnosti spočívající jak v okolnostech případu, tak poměrech pachatele, je nutno zhodnotit tak, že jde o netypické okolnosti, a to jak v samém jednání při análním styku, zdravotním stavu poškozené a neočekávatelném následku, tak v příčetnosti, zavinění a pohnutce, které by sice mohly vést k uložení trestu v rámci kvalifikované skutkové podstaty (5-12 roků trestu odnětí svobody), takové odsouzení by však znamenalo nepřiměřeně přísný postih, přičemž jeho nápravy lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání.
S ohledem k uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce jako nedůvodné zamítl. Současně vyjádřil svůj souhlas s konáním jednání v neveřejném zasedání.
Při veřejném zasedání intervenující státní zástupkyně přednesla dovolání ve shodě s jeho písemným vyhotovením a v jeho závěru pak učinila alternativní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu spočívající v tom, aby po zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a rozhodnutí na něj obsahově navazujících postupem podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Vrchnímu osudu v Praze k novému rozhodnutí, případně aby podle §265m odst. 1 písm. c) tr. ř. ve věci sám rozhodl tak, že obviněnému uloží trest odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby.
Obhájce obviněného přednesl vyjádření v obsahové shodě s jeho písemným vyhotovením a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce jako nedůvodné zamítl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze proto namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, případně naopak, že jako trestný čin posouzen nebyl, ač jím ve skutečnosti je, nebo to, že sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.
IV.
Brojí-li dovolatel proti rozhodnutí, jímž odvolací soud uložil obviněnému trest odnětí svobody mimo zákonem stanovenou trestní sazbu, pak jeho dovolání – uplatňuje-li v něm současně, že ke zmírnění trestu za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku došlo, přestože k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, a to ani pokud jde o poměry pachatele – pak již tímto tvrzením z formálního hlediska naplňuje uplatněný dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Uplatněná dovolací argumentace z hlediska jejího věcného obsahu nesvědčí pro závěr, že by o tomto mimořádném opravném prostředku měl Nejvyšší soud rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí (v daných souvislostech jako dovolání zjevně neopodstatněného). Dovolací soud proto přezkoumal na podkladě podaného dovolání napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k následujícím zjištěním.
Dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné. Je tomu tak proto, že s přihlédnutím ke zdůvodnění výroku o trestu, obsaženému v odůvodnění napadeného rozsudku (str. 4-5), je třeba dovolateli přisvědčit v jeho hodnocení, že odvolací soud svým postupem spočívajícím v aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku v posuzované věci zjevně vybočil z akceptovatelného přístupu, který je v souvislosti s řešením otázky individualizace trestání pachatelů trestných činů, a při ukládání trestu mimo zákonnou trestní sazbu obzvláště, třeba dodržet.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu lze zjistit, že důvod ke zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně, tentokrát toliko ve výroku o trestu, shledal v tom, že při posuzování otázky adekvátnosti trestu (jeho výše) dospěl k závěru, že přístup nalézacího soudu, „který zdůrazňoval toliko násilnou povahu obžalovaného a následek, který byl činem způsoben, jeví (se) být zjednodušující a nevystihující všechny okolnosti případu“.
Závěr o zjevné nepřiměřenosti trestu uloženého soudem prvního stupně, který podle odvolacího soudu odůvodnil aplikaci ustanovení §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. se závěrem, že za takový by bylo třeba pokládat i trest uložený na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, neboť proto aplikoval ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, spočívá v okolnostech, které vymezil takto: „… bylo nutno se též zabývat osobou obžalovaného v tom smyslu, že přestože jde o osobu se sklony k razantním až násilným projevům a osobu se sklony k požívání alkoholických nápojů (které však byly v dokazování signovány i u poškozené ) , jedná se o osobu bezúhonnou, která svými postoji nijak nemařila ani neztěžovala vyšetření činu. Obžalovaný jednal způsobem, který mu byl vlastní, a aby dosáhl toho, čeho chtěl, neváhal užití pohrůžky násilí (poškozená se podvolila jeho návrhu na anální sex až poté, co prohlásil, že pokud to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém). Tato skutečnost již však byla součástí skutkové podstaty činu, jímž byl uznán vinným, a při ukládání trestu mu již nemohla být opakovaně přičítána. K tíži obviněného by bylo možno přičítat vznik následku na zdraví poškozené (byť i ten je součástí skutkové podstaty kvalifikovaného trestného činu), který je skutečně závažný, na druhé straně však ani způsobení tohoto následku formálně neodpovídá žádné z přitěžujících okolností uvedených v §42 tr. zákoníku.“
V návaznosti na výtku, že soud prvního stupně nezkoumal, zda vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele by uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby nebylo nepřiměřeně přísné, stran okolností případu ( „Odhlédnuto od druhé z uvedených podmínek ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku…“ ) zdůraznil, že se jednalo o případ zcela atypický, a to pro následující skutečnosti:
„Obžalovaný s poškozenou dlouhodobě praktikovali anální sex bez podobných následků, které vznikly v projednávané věci. Obžalovaný sám se domníval, že k celé situaci došlo jen proto, že byl použit nevhodný lubrikační prostředek, který před činem sám poškozené aplikoval (budiž znovu připomenuto, že v konkrétním případě nedošlo k přímému násilí vůči poškozené – ta byla s uvedenou formou pohlavního styku smířena a přizpůsobovala se mu – toliko k pohrůžce násilím – když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém) a jeho vědomost o tom, že svým jednáním může takovýto následek způsobit, byla mizivá. Ostatně z celého vystupování obžalovaného v průběhu trestního řízení nevyplynulo, že by chtěl následek způsobit a že by vůbec věděl, že jej způsobit může. Uvedeného následku mu bylo líto, byť již neexistoval způsob, jak jej odstranit.“
S přihlédnutím k těmto skutečnostem a zjištění, že „hrozba recidivy této nebo obdobné trestné činnosti je zcela minimální“ a „čtyřleté trestní řízení, pocit ublížení druhému, a zejména trest odnětí svobody, který je ukládán, jsou schopny předmětné obavy eliminovat“ uložil odvolací soud obviněnému tříletý trest odnětí svobody, který dle něj „typově odpovídá trestům, které jsou v praxi ukládány za činy spočívající v ublížení na zdraví s těžším nedbalostním následkem, samozřejmě s přihlédnutím ke všem specifikům konkrétního skutku, ať již tato specifika svědčí proti obžalovanému či v jeho prospěch“.
Byť ustanovení §58 odst. 1 tr. ř. přímo ve své dikci nestanoví, že snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby musí spočívat v mimořádnosti okolností případu nebo mimořádnosti poměrů pachatele , dovodila judikatura, že tomu tak je, neboť se jednání o mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Setrvání na tomto stanovisku lze doložit i na rozhodnutí publikovaném pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr., jež zdůraznilo, že „mimořádnost snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku musí spočívat v takových okolnostech případu nebo poměrech pachatele, které jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam“ .
Způsob zhodnocení skutečností charakterizující posuzovaný čin (okolnosti případu) i osobu, resp. přesněji osobnost obviněného (poměry pachatele) z hlediska ukládané trestní sankce odvolacím soudem je však zcela nepřípadný. Ten totiž, aniž by svůj přístup podrobně a přesvědčivě vyložil, vyhodnotil skutečnosti, které při ukládání trestu zvažoval již soud nalézací, způsobem výrazně favorizujícím obviněného, aniž by k tomu byly dány zákonné důvody.
Pokud v rámci hodnocení osoby obviněného odvolací soud zdůraznil bezúhonnost obviněného hodnocenou z hlediska trestněprávního (tj. hmotněprávního pohledu), pak tímto konstatováním nevyjádřil nic jiného, než absenci přitěžující okolnosti uvedené v ustanovení §42 písm. p) tr. zákoníku, kterou ostatně neshledal ani soud nalézací. Navíc akcentováním tohoto faktu, i při připuštění toho, že v případě obviněného jde „o osobu se sklony k razantním až násilným projevům“ , ve své podstatně zastínil (upozadil) to, že soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že čin, za který obviněnému trest ukládal, nebyl případem jeho ojedinělého násilného jednání vůči poškozené, nýbrž jedním z řady násilných aktů, toliko co do svých následků se vymykající těm, jichž se vůči ní dopustil. Soud prvního stupně ve své podstatě zohlednil to, že předmětem šetření ze strany orgánů činných v trestním řízení byla i jiná jeho násilná jednání vůči poškozené, přičemž tato byla ukončena v důsledku projevu její vůle – pro zpětvzetí či neudělení souhlasu s jeho trestním stíháním – spojeného s jejím očekáváním stran pozitivní změny v projevech obviněného vůči ní ( „jak bývalá manželka, tak bratr vzali zpět souhlas s trestním stíháním, oba s odůvodněním, že jim obžalovaný slíbil, že se to nebude opakovat“ ). Jinak vyjádřeno, i při konstatování fikce neodsouzení ( „ohledně jeho odsouzení se na něho hledí, jako by souzen nebyl“ ) soudem prvního stupně z odůvodnění jeho rozsudku rozhodně nelze dospět k poznatku, že by ten učinil závěr, že obviněný před či po spáchání činu vedl řádný život (stran násilného chování obviněného uvádí: „většinou to byla série, která trvala po delší dobu ). Naproti tomu výše citovaná pasáž odůvodnění soudu odvolacího – aniž by tento učiněné skutkové závěry vztahující se k osobě obviněného vyvrátil – vyznívá způsobem výrazně svědčícím pro obviněného. Současně však je třeba dodat, že ani v takto (nedůvodně) pojímaném hodnocení osoby obviněného nejsou Nejvyšším soudem shledávány takové poměry obviněného , jež by měly odůvodnit závěr o jejich mimořádnosti, jakožto prvního předpokladu aplikace §58 odst. 1 tr zákoníku. To rovněž proto, že užití citovaného ustanovení nemůže odůvodnit poukaz odvolacího soudu, že obviněný jako osoba bezúhonná „svými postoji nijak nemařila, ani neztěžovala vyšetření činu“. Takové vyjádření totiž neodůvodňuje ani přiznání obecné polehčující okolnosti podle §41 písm. l ) tr. zákoníku.
Zcela neodůvodněný je rovněž závěr o mimořádnosti okolností případu pro skutečnosti, které vyzdvihuje odvolací soud. Argumentuje-li tento dlouhodobostí provozování análního sexu mezi obviněným a poškozenou a v dané souvislosti zmiňuje smíření poškozené s touto formou sexuálních aktivit, odhlíží od zjištění nalézacího soudu, že i tento přístup poškozené (i odvolací soud však užil vyjádření „přizpůsobovala se mu“ ) má svůj původ v projevech obviněného (hodnoceného jako jedince dominantního typu s akcentací rysů nezdrženlivosti, nestálosti, explozivity, se sklonem k agresivní reaktivitě a žárlivosti, zvláště po požití alkoholu, a to na úrovni anomality) vůči ní. V daném směru lze odkázat např. na str. 14-16 rozsudku, kde z popisu skutku (ohledně něhož bylo trestné stíhání obviněného pro trestný čin podle §241 odst. 1 tr. zákona pro zpětvzetí souhlasu poškozeného zastaveno), jehož se obviněný vůči poškozené měl dopustit dne 21. 9. 2009, plyne, že realizovaný způsob sexuálního styku měl původ v násilných projevech obviněného.
Mimořádnost posuzování okolností případu nelze shledávat v tom, že obviněný čin spáchal – podle vyhodnocení odvolacího soudu – méně závažnou a tím z hlediska znaku škodlivosti činu příznivější variantou objektivní stránky uvedeného trestného činu (nikoli za použití násilí, nýbrž „toliko“ pohrůžkou takového násilí). Zdůrazňování subjektivního pohledu obviněného, tj. dovozování závěru, že „v průběhu trestního řízení nevyplynulo, že by chtěl následek způsobit a že by vůbec věděl, že jej způsobit může“ , by sice mohlo mít určitý vliv na celkové hodnocení činu obviněného při úvahách o trestu, neboť z tohoto hlediska se hodnotí (v rámci posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu) i míra zavinění , jakožto jedno z kritérií soudní individualizace trestu (§39 odst. 1, 2 tr. zákoníku), na straně druhé však soud nalézací ve svých závěrech, jimž stran právního posouzení činu odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku přisvědčil, k takto uplatňované nevědomé nedbalosti obviněného ve vztahu k jím přivozenému následku nedospěl [ „Co se týká kvalifikované skutkové podstaty…, tam shledal krajský soud nedbalost vědomou ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku…“ ].
Při dovozování podmínek aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku odvolací soud zcela pomíjí otázku konkrétně vzniklého následku, neboť přestože konstatuje, že tento „ je skutečně závažný“ , současně uvádí, že „na druhé straně však ani způsobení tohoto následku formálně neodpovídá žádné z přitěžujících okolností uvedených v §42 tr. zákoníku.“ Takové konstatování postrádá jakoukoli vypovídací hodnotu. Uvádí-li sám odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku citaci ustanovení §39 tr. zákoníku, včetně toho, že povaha a závažnost činu jsou určovány „… způsobem provedení činu a jeho následky“ , pak míra intenzity, jíž byl v konkrétním případě následek (zde účinek projevující se poškozením zdravotního stavu poškozené) naplněn, musí být důsledně hodnocena. Je-li z rozsudku soudu prvního stupně zjevné, že kvalifikační znak „takovým činem způsobil těžkou újmu na zdraví“ shledáván (str. 18) v podobě vymezené ustanovením §122 odst. 2 písm. b), i) tr. zákoníku, „jelikož je podstatně snížena pracovní způsobilosti poškozené, jedná se o delší dobu trvající poruchu zdraví, navíc s tím, že dle vyjádření odborných lékařů je nebezpečí, že zranění je nevratné“ , pak je třeba uzavřít, že v posuzované věci nejde o situaci, kdy by se vzniklý následek „vyčerpal“ z hlediska míry škodlivosti užitím znaku kvalifikované skutkové podstaty. Jednak je tento znak dán dvěma okolnostmi, které ho zakládají [alternativa písm. b) a písm. i)], jednak v případě alternativy písm. i) jsou vleklé zdravotní potíže podstatným způsobem omezující obvyklý způsob života poškozené (včetně opakovaných hospitalizací a operací) výrazně přesahující dobu, které užití této alternativy těžké újmy na zdraví zakládá, o dalším následku činu, který z důvodu uplatňujícího se zákazu reforationis in peuis není v popisu skutku vyjádřen, ač je dokazováním prokázán (posttraumatická stresová porucha a syndrom týrané osoby), nemluvě.
Z rozhodnutí odvolacího soudu není explicitně patrné, v jakých souvislostech (tj. ohledně jaké zákonné podmínky aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku, jak je zmínil ve svém opravném prostředku nejvyšší státní zástupce) zvažoval uvedený soud vliv toho, že „hrozba recidivy této nebo obdobné trestné činnosti je zcela minimální“ a „čtyřleté trestní řízení, pocit ublížení druhému, a zejména trest odnětí svobody, který je ukládán, jsou schopny předmětné obavy eliminovat“. Usoudit lze, že otázku recidivy hodnotil ve vztahu k podmínce, že nápravy pachatele lze v daném případě dosáhnout i trestem kratšího trvání, a zbývající k podmínce, že by byl trest ukládaný v zákonné sazbě pro pachatele nepřiměřený. K uvedenému lze dodat, že ani tyto skutečnosti aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku nemohou odůvodnit, neboť ta je podmíněna jejich kumulativním naplněním a již první podmínka, ani v jedné variantě (okolnosti případu, poměry pachatele) naplněna není.
Konečně na závěr lze k argumentaci odvolacího soudu, k části vyjadřující se k výměře trestu uloženého obviněnému, uvést, že zmínil-li uvedený soud, že tento trest „typově odpovídá trestům, které jsou v praxi ukládány za činy spočívající v ublížení na zdraví s těžším nedbalostním následkem,…“ , pak způsob vymezení (patrně) obdobných či podobných trestných činů je zcela nejasný. Mínil-li tím trestné činy obsažené v hlavě I, díle 2 zvláštní části tr. zákoníku (konkrétně trestný čin podle §146 odst. 1, 3 či §147 odst. 1 tr. zákoníku), pak dané srovnání je nepřípadné již proto, že primární objekty těchto trestných činů a činu, jímž byl shledán vinným obviněný, jsou odlišné a již z této skutečnosti plyne, že odlišně jsou zákonodárcem nastaveny i parametry pro postih jejich pachatelů (zákonné trestní sazby vztahující se k tomu či onomu trestnému činu).
Uložení trestu pod spodní hranici trestní sazby neumožňují ani další skutečnosti odvolacím soudem zmíněné, k nimž se přihlíží při stanovení druhu a výměry trestu, a to doba, která uplynula od spáchání trestného činu, a délka trestního řízení. Je sice skutečností, že od spáchání činu (dne 15. 4. a 16. 4. 2010) do rozhodování odvolacím soudem o něm, v pořadí třetím rozhodnutím (dne 24. 6. 2014), uplynuly více jak čtyři roky a v podstatě stejné lze říci o délce řízení (trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 17. 4. 2010), avšak tyto skutečnosti uložení trestu pod spodní hranici zákonné trestní sazby nemohou odůvodnit. Již zmíněné rozhodnutí č. 6/2014 Sb. rozh. tr. sice konstatovalo, že nepřiměřenou délku řízení a výrazný časový odstup od spáchání činu lze považovat za skutečnosti, které odpovídají zákonnému znaku „okolnosti případu“ obsaženému v §58 odst. 1 tr. zákoníku, avšak kompenzace, jíž by se pachateli prostřednictvím aplikace citovaného ustanovení mělo dostát, přichází v úvahu jen tehdy, jde-li o výrazně nepřiměřenou délku řízení či časového odstupu konečného rozhodování soudu od spáchání činu. Této kvality (výrazné nepřiměřenosti) délka trestního řízení, či odstup od spáchání činu, v posuzované věci nedosahuje. Zjevné průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení neuplatňuje ve svém vyjádření k dovolání ani samotný obviněný, neboť ani nejsou dány. Delší dobu trvající řízení ovlivnila potřeba objasňování skutečností, které byly významné jak z hlediska správného zjištění stran následků činu, tak i z hlediska otázky posuzování důkazů (z hlediska jejich věrohodnosti).
Ze všech těchto důvodů, aniž by bylo třeba opakovat v dovolání nejvyššího státního zástupce uvedené skutečnosti, které podle, dá se říci, že ustálené rozhodovací praxe soudů podmiňují aplikaci moderačního oprávnění soudu skrze ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jeho užití odvolacím soudem ve věci obviněného M. P. je odporující zákonu. Mimořádný opravný prostředek dovolatele byl proto Nejvyšším soudem vyhodnocen jako důvodný a odůvodňující kasaci jím napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Rozsah kasace rozsudku odvolacího soudu byl ovlivněn posouzením otázky, do jaké míry lze výrok v něm obsažený pokládat za vadný. Zrušením tohoto rozsudku v celém jeho rozsahu by totiž Nejvyšší soud vyjádřil i to, že neudržitelné jsou veškeré závěry soudu druhého stupně, týkající se posouzení soudem prvého stupně uloženého trestu, tj. i jeho závěr o jeho nepřiměřenosti hodnocené v rámci zákonné trestní sazby. K takovému závěru však – přes okolnosti, které vyznívají v neprospěch obviněného – s přihlédnutím k tomu, že trest byl ve výměře osmi a půl let ukládán jedinci, který dosud ve výkonu trestu odnětí svobody nebyl, dospět nelze. Nejvyšší soud v tomto směru shledal postup odvolacího soudu spočívající ve zrušení výroku o trestu za užití ustanovení §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. akceptovatelný. Svou kasaci proto omezil toliko na tu část dovoláním napadeného rozsudku, v níž odvolací soud rozhodl o uložení trestu a způsobu jeho výkonu.
Přestože dovolací soud při zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí zpravidla (§265 l odst. 1 tr. ř.) věc přikáže soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, v posuzované věci i s přihlédnutím k zásadám rychlosti a ekonomičnosti řízení (k jejich uplatnění v případě rozhodování Nejvyššího soudu srov. např. nález ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2258/14), při zjištění, že ve věci není třeba provádět další hodnocení spojené s významnějším dokazováním, neboť pro rozhodnutí potřebné skutečnosti zjištěny byly, shledal splnění zákonných podmínek k tomu, aby ve věci sám rozhodl (§265m odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud nově rozhodl tak, že obviněnému za zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 3. 2013, č. j. 52 T 8/2011-463, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014, č. j. č. j. 2 To 32/2013-602, tj. v jeho skutkovém vymezením vyjádřeném v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, uložil podle §185 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Při určení této výměry trestu uvážil výše zmíněné skutečnosti, které pro svou jedinečnost charakterizují jak skutek samotný, tak osobu jeho pachatele. Zejména z hlediska následku, který z činu obviněného vzešel a který je kryt jeho zaviněním, neshledal možným uložení trestu na samotné spodní hranici zákonné trestní sazby. V daném směru totiž nemohl pominout ani ta zjištění, která nalézací soud učinil po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku soudem druhého stupně a která nemohl vzhledem k ustanovení §264 odst. 2 tr. ř. promítnout do následně vydávaného (v pořadí druhého) odsuzujícího rozsudku. Uvedeným soudem správně zjištěný a uplatňující se zákaz reformationis in peius má totiž jen ten důsledek, že v rozhodnutí (rozsudku ze dne 15. 3. 2013 či jakémkoli jiném) vydaném po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku (ze dne 1. 11. 2011), k jehož kasaci došlo výlučně na podkladě odvolání podaného ve prospěch obviněného (jeho odvolání), nemohlo (a nemůže) dojít ke změně, která by se v jakémkoli směru projevila ve zhoršení postavení obviněného, jako tehdejšího odvolatele. To na straně druhé neznamená, že by později zjištěné okolnosti, které vyzněly v neprospěch obviněného, tj. konkrétně přivození posttraumatické stresové poruchy jako přímého důsledku činu obviněného, nemohly být zohledňovány. Jinak vyjádřeno, tuto skutečnost nelze promítnout do výroku o vině, stejně tak na jejím podkladě nemůže být v neprospěch obviněného zpřísněn výrok o trestu. Na straně druhé lze k tomuto zjištění přihlédnout při úvaze o trestu (jeho soudní individualizaci) ve smyslu závěru, že společně s okolnostmi hodnocenými soudem prvního stupně vylučuje uložení trestu na samé spodní hranici trestní sazby. Nejvyšší soud proto obviněnému – při zohlednění faktorů svědčící v jeho prospěch - uložil trest odnětí svobody mírně nad touto zákonnou hranicí, a to ve výměře pěti let a šesti měsíců.
Pokud jde o způsob výkonu tohoto trestu obviněným, uložená výměra trestu zásadně odůvodňuje [§56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], aby pachatel takový trest (převyšující tři léta) vykonal ve věznici s ostrahou. Na straně druhé Nejvyšší soud zvažoval, zda za situace, že obviněný již trest vykonává, a to ve věznici s dozorem, je nezbytné měnit podmínky jeho výkonu. Za účelem posouzení této dílčí otázky proto provedl důkaz zprávou věznice ze dne 19. 1. 2015, v níž je hodnocen dosavadní přístup obviněného k výkonu trestu, resp. jeho chování po dobu jeho výkonu v období od 24. 8. 2014. V zásadě pozitivní hodnocení obviněného (žádné negativní poznatky nezjištěny) společně se zjištěním, že i dosud vykonanou část trestu vykonával (bez negativních poznatků) obviněný v tomto typu věznice [vyjma započtení vazby v období od 16. 4. 2010 do 2. 8. 2010 a od 10. 10. 2011 do 2. 2. 2012 (usnesení č. l. 522), vykonával obviněný trest ve věznici s dozorem v období od 30. 9. 2013 do 26. 3. 2014, kdy byl po zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2013, č. j. 2 To 32/2013-515, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 151/2014 z výkonu trestu propuštěn, a od 24. 8. 2014 (č. l. 612), kdy nastoupil trest uložený v pořadí druhým rozsudkem odvolacího soudu] odůvodnila upřednostnění kontinuálního výkonu trestu obviněným, nad jeho změnou v důsledku aplikace ustanovení §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Dovolací soud využil moderačního oprávnění upraveného zněním §56 odst. 3 tr. zákoníku a zařadil obviněného pro výkon uloženého trestu do věznice s dozorem. Tento postup umožňuje zjištění o přece jen mírnějším stupni a povaze narušení pachatele (na obviněného dosud nebylo přímým výkonem trestu působeno, hledí se na něj jako soudně bezúhonného), jakož i povaze spáchaného trestného činu, který je sice závažný z hlediska svého následku, avšak ne již tak z pohledu subjektivních souvislostí (nejde o čin spáchaný s rozmyslem či po přechozím uvážení, z pomsty či jiných okolností, které jsou posuzovány jako přitěžující okolnosti). Při daných zjištěních lze mít za to, že působení na něj, aby vedl řádný život, bude v tomto typu věznice lépe zaručeno.
Z uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší soud nepřisvědčil vývodům, námitkám a zejména petitu, které ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uplatnil obviněný. Protože otázka viny obviněného nebyla předmětem nynějšího posuzování dovolacího soudu (na rozdíl od jeho rozhodování ve věci obviněného vedené pod sp. zn. 6 Tdo 151/2014), nezabýval se Nejvyšší soud těmi námitkami a tvrzeními obviněného, které se vztahovaly k otázkám skutkovým (tj. řešení věrohodnosti důkazů atd.) a potažmo i právním, avšak bezprostředně souvisejícím s otázkou právní kvalifikace skutku. Řešení, které dovolací soud zaujal k posouzení obviněným uplatňovaným skutečnostem vážícím se k otázce výměry trestu, plyne ze způsobu jeho rozhodnutí, resp. i té části jeho odůvodnění, v níž vyložil, proč neudržitelnými shledal závěry odvolacího soudu obsažené v dovoláním napadeném rozsudku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil