ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.385.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 385/2015-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2015 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného R. M., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 9 To 365/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 73/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 5 T 73/2014, byl obviněný R. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 1.112.711 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Usnesením ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 9 To 365/2014, podle §257 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §307 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že měl „ v P. dne 9. 9. 2013 kolem 13.19 hod. jako řidič nákladního dodávkového automobilu zn. Volkswagen, typ Crafter, r. z. …, při couvání po vozovce L. ulice ve směru od křižovatky ulic P. V. s. – L. do ramene L. ulice, v rozporu s ustanovením §5 odst. 2 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, zakazujícím každému řidiči ohrozit chodce přecházejícího pozemní komunikaci, na kterou řidič odbočuje, ohrozit chodce při odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci, při vyjíždění na pozemní komunikaci a při otáčení nebo couvání, v důsledku čehož zachytil chodce F. M., pohybujícího se v prostoru L. ulice, který po pádu zůstal pod zadní částí vozidla a při tom utrpěl zranění spočívající v nitrolebním krvácení, otřesu mozku, zlomeninách obličejových kostí, žeber, pánve, levé stehenní kosti, poranění nervové pleteně u pravé horní končetiny, kdy v důsledku poúrazové komplikace – septického stavu při splývajícím hnisavém zánětu plic došlo dne 22. 12. 2013 k úmrtí F. M.“ , kvalifikovaný jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, podmíněně zastavil. Podle §307 odst. 3 tr. ř. stanovil zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. per analogiam poškozenou Vojenskou zdravotní pojišťovnu České republiky odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
V důvodech tohoto rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že soud prvého stupně na základě řádně provedených důkazů zjistil v podstatě správně skutkový stav věci a jednání obviněného také správně kvalifikoval, kdy zdůvodnil jak otázku porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, tak i otázku smrtelného následku, včetně příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem.
Dále uvedl, že ve věci byly nepochybně splněny podmínky uvedené v §307 odst. 1 tr. ř. V daném případě došlo ke spáchání přečinu, obviněný se od počátku k jednání doznává a učinil také kroky směřující k náhradě škody. Obviněný je osobou, na kterou je třeba hledět jako na osobu netrestanou (jeho poslední odsouzení je z roku 1989), v místě bydliště nemá obviněný žádný záznam o přestupku a od zaměstnavatele, u něhož pracuje čtrnáctým rokem, je velmi kladně hodnocen. Pokud jde o evidenční kartu řidiče, tak z výpisu vyplývá, že obviněný má řidičské oprávnění od roku 1980, resp. od roku 1983. Aktuální stav jeho bodového hodnocení je pět bodů a má celkem 12 záznamů o přestupcích. Uvedené přestupky odvolací soud vyhodnotil tak, že nejzávažnějšího přestupku se dopustil obviněný v listopadu roku 2013, kdy šlo o překročení rychlosti v obci o 15 km/h, což bylo vyřešeno blokovou pokutou ve výši 500 Kč, ostatní přestupky jsou jednak bagatelního charakteru a jednak od jejich spáchání uplynula doba mnoha let. Za situace, že obviněný řídí denně motorové vozidlo, když minimálně je zjištěno, že jako autodopravce se živí již od roku 2000, jej nelze označit za řidiče, který soustavně porušuje předpisy týkající se provozu na pozemních komunikacích a významně ohrožuje ostatní účastníky silničního provozu.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal v neprospěch obviněného dovolání nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“), přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku s odkazem na ustanovení o podmíněném zastavení trestního stíhání podle §307 odst. 1 tr. ř. konstatoval, že obviněný jako řidič nákladního automobilu při couvání porušil §5 odst. 2 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v důsledku čehož zachytil chodce – poškozeného F. M., který na následky způsobených zranění zemřel. S přihlédnutím ke skutkovým okolnostem a způsobenému neodčinitelnému následku – smrti člověka nelze hovořit o menší závažnosti projednávaného činu. Dále uvedl, že obviněný se po celou dobu trestního řízení choval pasivně, kromě nahlášení dopravní nehody jako pojistné události pojišťovně neučinil vůči poškozenému či jeho rodině cokoliv, z čeho by bylo možné dovodit lítost nad způsobeným činem či jiný vstřícný postoj k poškozené straně. Podle dovolatele není také možné přehlédnout, že obviněný v přípravném řízení shledal zavinění za nehodu na straně poškozeného, v hlavním líčení potom tuto výpověď akceptoval jako správnou a doplnil připuštění své viny. Taková vyjádření jsou ovšem nejednoznačná a neposkytují plný podklad ani pro dovození naplnění podmínky podle §307 odst. 1 písm. a) tr. ř. Poznamenal také, že – byť se nejedná o podmínku ve smyslu §307 odst. 1 tr. ř. – postoj pozůstalých po poškozeném k otázce aplikace citovaného ustanovení nebyl soudem zjišťován a tedy nebyly uplatněny principy restorativní justice.
Nejvyšší státní zástupce shrnul, že i když se nejedná o případ, v němž by měla být intenzivnějším způsobem užita trestní represe, s ohledem na celkovou závažnost činu se institut podmíněného zastavení trestního stíhání, navíc i bez uplatnění postihu na možnosti řízení motorových vozidel, ačkoli uložení takového omezení se nalézacímu soudu vzhledem k charakteru trestné činnosti a osobě pachatele jevilo jako zcela přiléhavé, s přihlédnutím k postoji obviněného, který se v dané věci omezil na oznámení věci pojišťovně, sepsání pozdního omluvného dopisu a nejednoznačné doznání nejevilo adekvátním.
Vzhledem k těmto skutečnostem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 9 To 365/2014, jakož i všechna případná rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný prostřednictvím své obhájkyně. Uvedl, že na rozdíl od dovolatele je pevně přesvědčen o tom, že v jeho případě není dovolací důvod dán, neboť odvolací soud rozhodl na základě řádně provedeného řízení a rozhodnutí o podmíněném zastavení jeho trestního stíhání vydal za situace, kdy pro takový postup byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky a podané dovolání tak považoval za nedůvodné. Ve svém vyjádření dále zejména oponoval tvrzení dovolatele, že se ke spáchání přečinu nepřiznal. Tento názor dovolatele podle něj není vůbec správný, neboť k věci opakovaně vypovídal a z jeho výpovědi nelze učinit jiný závěr než ten, že se ke spáchání přečinu doznal. Za značně zkreslené a neúplné označil námitky dovolatele stran jeho pasivity ve vztahu k poškozeným, a to zejména proto, že se podle svých slov údaje poškozeného dozvěděl až z usnesení o zahájení trestního řízení a neměl tedy možnost poškozeného, resp. jeho rodinu kontaktovat (v počáteční fázi řízení si rodina poškozeného podle sdělení policejního orgánu navíc nepřála, aby je obviněný kontaktoval) a neměl ani informace o jeho zdravotním stavu. Zdůraznil také citlivost daného případu, kdy pečlivě zvažoval, jak se v daném případě zachovat, snažil se chovat maximálně ohleduplně a plně v souladu s přáním rodiny poškozeného. Dodal, že celá záležitost pro něj byla psychicky velmi náročná, trpěl výčitkami svědomí i psychickými obtížemi a největším potrestáním je pro něj již jen to, že bude do konce života žít s vědomím této události. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle ustanovení §265j tr. ř., a aby dovolání nejvyššího státního zástupce jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 9 To 365/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. f) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn tehdy, když bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. V návaznosti na to je třeba konstatovat, že námitky obsažené v dovolání nejvyššího státního zástupce byly z hlediska uvedeného dovolacího důvodů uplatněny formálně relevantně, Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jde o námitky – a tím i dovolání jako celek - zjevně neopodstatněné.
Podle §307 odst. 1 tr. ř. může v řízení o přečinu, se souhlasem obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliže
a) obviněný se k činu doznal,
b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě,
c) vydal bezdůvodné obohacení činem získané, nebo s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání,
a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.
Z formulace tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že zde stanovené podmínky musí být splněny kumulativně (samozřejmě za předpokladu, že to v tom kterém případě přichází v úvahu, tedy např. náhrada škody obviněným, pokud byla činem způsobena, nebo vydání bezdůvodného obohacení obviněným, pokud bylo činem získáno).
První z uvedených zákonných podmínek – řízení o přečinu – byla v dané věci splněna (to ostatně nejvyšší státní zástupce ani nezpochybňoval), neboť proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání původně pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, posléze pro přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Druhou z těchto podmínek je souhlas obviněného s podmíněným zastavením trestního stíhání. Takový souhlas musí být učiněn způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti (uplatní se obecná ustanovení o náležitostech podání – srov. §59 odst. 1 tr. ř.), to znamená, že musí být jednoznačný, výslovný, naopak nemůže být ničím podmiňován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2003, sp. zn. 4 Tz 84/2003). Se zřetelem k tomu, že obviněný již v přípravném řízení (a následně i ve svém odvolání proti rozsudku tohoto soudu) přímo navrhl podmíněné zastavení svého trestního stíhání (v přípravném řízení s tímto způsobem řešení věci rovněž vyjádřil výslovný souhlas), není sporu o tom, že tato (druhá) podmínka byla splněna (ostatně, ani splnění této podmínky nejvyšší státní zástupce nezpochybňoval).
Třetí zákonnou podmínkou pro postup podle §307 odst. 1 tr. ř. je, že obviněný se k činu doznal . Po obsahové stránce se musí doznání vztahovat na celý skutek, na všechny jeho skutkové okolnosti naplňující zákonné znaky stíhaného činu, stejně jako na všechny znaky jeho skutkové podstaty a musí být podporováno i ostatními důkazy. Nestačilo by tedy, pokud by se obviněný doznal ke skutkovým okolnostem, ale (skutkově) popřel zavinění (ať už by se vyžadovalo úmyslné, nebo by postačovalo nedbalostní). Doznáním, a to i pokud jde o zavinění, se tedy rozumí doznání skutkových okolností, ze kterých může orgán činný v trestním řízení dovodit naplnění zákonných znaků trestného činu (srov. rozhodnutí č. 6/1996 Sb. rozh. tr.).
Za doznání se tedy podle ustálené judikatury považuje i výpověď obviněného, ve které dozná skutečnosti umožňující závěr o tom, že se přečinu dopustil, aniž by výslovně uvedl, že se cítí vinen určitým činem.
Z těchto hledisek lze mít v posuzované věci výpověď obviněného za doznání. Obviněný již v přípravném řízení popsal okolnosti, za nichž došlo k dopravní nehodě a zranění poškozeného, příčinu spatřoval v tom, že poškozeného nezahlédl. U hlavního líčení uvedl, že se dopustil jednání kladeného mu za vinu, a poté znovu popsal okolnosti činu, přičemž mimo jiné vypověděl, že v souvislosti se svým manévrem (couváním) nepoužil zvukového výstražného znamení ani výstražného osvětlení. Z jeho výpovědi rovněž vyplynulo, že si nezajistil pomoc způsobilé a náležitě poučené osoby. Připustil, že střet s poškozeným zavinil, včetně toho, že si měl na bezpečné provedení daného manévru zajistit další osobu. Lze tedy konstatovat, že obviněný ve své výpovědi uvedl okolnosti, jež s dostatečnou mírou určitosti poskytují základ pro závěr o naplnění zákonných znaků stíhaného přečinu, a to včetně jeho zavinění ve formě nevědomé nedbalosti.
K tomu je třeba připomenout, že ve věcech, v nichž připadá v úvahu zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) zákoníku je možno za doznání považovat i výpověď, ve které obviněný neuvádí některé podstatné okolnosti významné pro posouzení trestnosti činu, neboť je právě kvůli své nepozornosti, v níž lze spatřovat nedbalost, nepostřehl, ale připouští, že tyto okolnosti nastaly, a nevznáší žádné výhrady vůči své trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí č. 57/2006 Sb. rozh. tr.).
Z pohledu celkové důkazní situace přitom nevznikly pochybnosti o pravdivosti tohoto doznání , jelikož je zásadně nezpochybňují žádné skutečnosti zjištěné v trestním řízení.
Další (v pořadí již čtvrtou) nezbytnou podmínkou pro podmíněné zastavení trestního stíhání podle §307 odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že obviněný nahradil škodu , pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu , anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě . Obviněný tedy má tři možnosti, které mu jsou dány na výběr (zákonná úprava žádnou z nich neupřednostňuje). Těmito možnostmi jsou úplná reparace způsobené škody obviněným již před rozhodnutím, uzavření dohody o její náhradě s poškozeným a učinění jiných potřebných opatření k její náhradě.
Nejvyšší státní zástupce nevytýká nesplnění této podmínky, je proto možno pouze stručně poznamenat, že v posuzované věci obviněný učinil potřebné opatření k náhradě škody v podobě oznámení věci pojišťovně Kooperativa [ta již také buďto zcela – v případě manželky poškozeného a jeho dětí – nebo zčásti (zálohově) - ve vztahu k Vojenské zdravotní pojišťovně – plnila].
Podmínkou (pátou) je rovněž to, že obviněný vydal bezdůvodné obohacení činem získané, nebo s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání .
Stran této podmínky netřeba rozvádět žádné skutečnosti, jelikož z povahy věci nepřicházela v předmětném případě v úvahu.
Poslední podmínkou pro podmíněné zastavení trestního stíhání podle §307 odst. 1 tr. ř. je, že vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující . Splnění této podmínky vyžaduje individuální posouzení, přičemž je třeba mít na zřeteli všechny konkrétní okolnosti případu, a to jak ve vztahu k přečinu, jehož se má rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání týkat, tak ve vztahu k obviněnému jako předpokládanému pachateli tohoto trestného činu.
Při hodnocení osoby obviněného je třeba zvažovat pozitivní i negativní stránky a projevy jeho osoby, tak jak vyplývají z jeho chování ve společnosti – především v místě bydliště, na veřejnosti, příp. v zaměstnání.
Okolnosti případu představují takové skutečnosti, které se nevztahují k osobě obviněného jako pachatele trestného činu, ale charakterizují spáchaný trestný čin samotný a jeho společenskou škodlivost. Tyto okolnosti mohou být vyjádřeny zejména konkrétním způsobem provedení trestného činu, jeho následky, mírou zavinění obviněného, jeho pohnutkou, prostředím a situací, za nichž k činu došlo, apod. Při úvaze o tom, zda určitá okolnost nevylučuje podmíněné zastavení trestního stíhání, se nelze omezit jen na izolované hodnocení této okolnosti, ale je třeba zabývat se jí v souvislosti se všemi ostatními okolnostmi charakterizujícími skutek a osobu obviněného, aniž by byly některé z nich zdůrazňovány na úkor jiných.
Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné akcentovat, že Krajský soud v Plzni postupoval v intencích shora uvedeného, neboť přiléhavě a vyváženě vyhodnotil jak okolnosti charakterizující osobu obviněného, tak okolnosti posuzovaného případu.
Vzhledem k uplatněné dovolací argumentaci bylo na místě vyjádřit se právě k okolnostem případu. Je skutečností, že obviněný jako řidič nákladního automobilu při couvání porušil ustanovení §5 odst. 2 písm. g), §24 odst. 2, odst. 3, §5 odst. 1 písm. b), §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v důsledku čehož došlo ke střetu vozidla jím řízeného s chodcem – poškozeným F. M., který na následky způsobených zranění zemřel. Tento neodčinitelný následek podmiňuje vyšší závažnost činu, nelze však činit závěr, že by vylučoval podmíněné zastavení trestního stíhání. V daných souvislostech je totiž nutno mít na zřeteli i další skutečnosti. Jednání obviněného, jež bylo příčinou uvedeného fatálního následku, nelze charakterizovat jako zjevně bezohledné, jako projev očividné neochoty respektovat pravidla silničního provozu (obviněný se snažil, byť nedostatečně, provést couvání bezpečně). Z hlediska jeho zavinění šlo (jak již shora naznačeno) o nevědomou nedbalost danou tím, že si nepočínal se vší potřebnou opatrností. Zejména a především je však nezbytné hodnotit zjištění odvolacího soudu o zásadním spoluzavinění nehody ze strany poškozeného chodce s tím, že nelze rozhodně vyloučit, že spoluvina poškozeného byla minimálně poloviční, ne-li větší. Toto zjištění významně snižuje míru zavinění obviněného (a to až do té míry, že ospravedlňuje rovněž závěr, že by ve skutku, který byl předmětem trestního stíhání, mohl být spatřován „pouze“ přečin usmrcení z nedbalosti podle 143 odst. 1 tr. zákoníku) a v tomto smyslu nutně musí být hodnoceno i v rámci úvah o splnění podmínek podmíněného zastavení trestního stíhání podle §307 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud pak shledal správným závěr odvolacího soudu, že na obviněného je třeba hledět jako na netrestaného, v místě bydliště dosud nepostiženého pro přestupek, velmi kladně hodnoceného zaměstnavatelem, přičemž neměl výhrad vůči způsobu, jakým odvolací soud přistoupil k hodnocení dosavadní řidičské praxe obviněného.
Za tohoto stavu věci nelze mít za to, že by podmínka pro podmíněné zastavení trestního stíhání podle §307 odst. 1 tr. ř. spočívající v tom, že vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující , nebyla splněna. Pak ovšem nelze označit rozhodnutí odvolacího soudu za vadné.
Na tomto místě je zapotřebí konstatovat, že další námitky, o něž nejvyšší státní zástupce opřel dovolání (zejména vhodnost zjištění postoje pozůstalých po poškozeném k otázce aplikace citovaného ustanovení) se netýkají zákonem vymezených (shora popsaných) podmínek pro podmíněné zastavení trestního stíhání podle §307 odst. 1 tr. ř. Pokud pak jde o vytýkaný přístup obviněného k poškozenému resp. pozůstalým, ten sám obviněný dostatečně přesvědčivě vysvětlil ve vyjádření k dovolání. Není rovněž důvodu zpochybňovat lítost, kterou nad činem obviněný vyjádřil.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněné v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý