ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.725.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 725/2015-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. července 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněného J. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 61 To 120/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 105/2013, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 61 To 120/2014, současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 61 To 120/2014, byl podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 67 T 105/2013, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §325 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, a za použití §222 odst. 2 tr. ř. bylo jeho jednání, pro které byl obviněný J. P. soudem prvního stupně uznán vinným, spočívající v tom, že „dne 10. 4. 2013 v době kolem 09.10 hodin jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. VW Caddy, reg. zn. …, bezdůvodně pomalu popojížděl a následně zastavil na tramvajovém pásu před budovou Úřadu vlády ČR na n. E. B. v P. tak, že svým vozidlem blokoval silniční provoz, a když k němu přistoupili policisté ČR a skrz pootevřené okénko jej několikrát vyzvali, aby upustil od svého protiprávního jednání, přestal ohrožovat plynulost a bezpečnost silničního provozu a z místa odjel, následně se přemístil ke kraji vozovky před budovu Úřadu vlády ČR, ve vozidle se uzamkl, a když se poté policista ppor. T. K., oděný do služební uniformy, postavil před jeho vozidlo a gestem ruky mu naznačoval, aby věnoval pozornost policistům, kteří s ním komunikovali přes okénko vozidla a vyzývali jej k předložení dokladů totožnosti a vystoupení z vozidla, s upozorněním, že proti němu bude užito donucovacích prostředků v případě dobrovolného neuposlechnutí výzvy, tak toto obviněný svévolně ignoroval, namísto toho zařadil rychlostní stupeň a rozjel se směrem dopředu proti ppor. T. K., do něhož vozidlem dvakrát narazil, a to do oblasti holeně, takže pprap. T. K. byl nucen ustoupit stranou“ , postoupeno Úřadu městské části Praha 1, neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 61 To 120/2014, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání s uplatněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje na to, že jde již o druhé rozhodnutí soudu druhého stupně v téže věci, když předchozí bylo k jeho dovolání zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1187/2014. Podle dovolatele nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, který tento vyjádřil ve svém usnesení, neboť nedošlo k žádné změně důkazní situace oproti předešlému rozhodnutí, která by odůvodňovala závěr, že celá věc svojí závažností neodpovídá trestnému činu, navíc v kvalifikované skutkové podstatě, a proto přichází v úvahu postoupit věc správnímu orgánu s argumentací, zda nepřichází v úvahu odpovědnost obviněného pro přestupek. Nejvyšší státní zástupce poukazuje i na to, že samotné odůvodnění otázky škodlivosti soudem druhého stupně je obdobně jako v případě předchozího rozhodnutí znovu značně strohé, a opakuje v podstatě úvahy, k nimž Městský soud v Praze dospěl v předchozím rozhodnutí, tedy ani v tomto rozhodnutí se nevypořádal soud druhého stupně s otázkou, čím se skutek v předmětné věci liší od ostatních obdobných skutků, posuzovaných dle ustálené rozhodovací praxe, jak mu bylo uloženo Nejvyšším soudem. Shodně jako v prvním dovolání, které v této věci nejvyšší státní zástupce podal, také v souvislosti s předmětným dovoláním soudu odvolacímu vytýká, že se neřídil platnou judikaturou, na kterou byl upozorněn Nejvyšším soudem a za zcela nepřípadné pak považuje závěry zmíněného soudu v tom, že jednak sice obviněný vozidlem do poškozeného dvakrát narazil, ale nešlo o tak závažnou protispolečenskou situaci, aby současně konstatoval, že za dané situace by vlastně postačilo, „zpacifikování“ obviněného policisty. Dále soudu vytýká nesprávný výklad principu subsidiarity trestní represe a v této souvislosti zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1224/2011. Dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že obviněný J. P. svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. f) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Předně musí Nejvyšší soud uvést, že soudem prvního stupně byl obviněný pro jednání, které je popsáno ve výroku jeho rozsudku (shodně s popisem skutku v usnesení soudu druhého stupně – viz shora) uznán vinným zločinem podle §325 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Soudem druhého stupně bylo postupováno podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. a napadený rozsudek byl zrušen a věc podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupena k posouzení jako přestupek – usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 61 To 120/2014. Shora uvedené rozhodnutí soudu druhého stupně bylo k dovolání nejvyššího státního zástupce usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1187/2014, zrušeno a věc byla přikázána Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. V tomto zrušovacím rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil Městský soud v Praze na odchylnou judikaturu Městského soudu v Praze v případě zločinu podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, kterou zmíněným rozhodnutím uvedený soud vytváří, dále na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu a tedy nutnost soudu druhého stupně řádně se v odůvodnění svého rozhodnutí s uvedenou problematikou vypořádat, dále na otázku společenské škodlivosti z pohledu rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., a v neposlední řadě své úvahy vyjádřit v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s ustanovením §125 tr. ř. resp. §134 tr. ř.
Po tomto rozhodnutí provedl Městský soud v Praze v předmětné trestní věci veřejné zasedání a vyslechl znovu svědka – policistu K., aby své rozhodnutí, ve výroku shodné s usnesením ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 61 To 120/2014 odůvodnil tím, že „svědek K. potvrdil, že se necítil ohrožen, automobil obžalovaného se jej dvakrát nepatrně dotkl nohy (dva nepatrné nárazy do holeně), automobil se pohyboval velmi pomalu a jen velmi krátce, svědek ustoupil od přední kapoty vozu nikoliv v důsledku bezprostředního svého ohrožení, ale po postupném vývoji události na základě vlastního subjektivního vyhodnocení – že to tak bude lepší, aby se případně něco nestalo, nezůstal na kapotě či mu nebyla přejeta noha“. Ve svém prvním rozhodnutí v této věci ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 61 To 120/2014 soud druhého stupně uvedl, že „závažnost věci vyplývá především z výpovědi rozhodujícího svědka K., že šlo o dva nárazy do nohy, ke zranění nedošlo, vozidlo se pohybovalo pomalu, nebyl ohrožen na životě, obžalovaný svým jednáním naznačoval, aby mu svědek umožnil z místa odjet, poškozený měl možnost ustupovat před vozidlem“. Nejvyšší soud musí konstatovat, že z výpovědi svědka K. u veřejného zasedání, jak je prezentována v usnesení soudu druhého stupně, nevyplývají oproti výpovědi, kterou měl zmíněný soud k dispozici pro své rozhodnutí ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 61 To 120/2014, žádné nové skutečnosti.
Nejvyšší soud shora uvedl, že Městský soud v Praze své usnesení ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 61 To 120/2014, odůvodnil tím, že „svědek K. potvrdil, že se necítil ohrožen, automobil obžalovaného se jej dvakrát nepatrně dotkl nohy (dva nepatrné nárazy do holeně), automobil se pohyboval velmi pomalu a jen velmi krátce, svědek ustoupil od přední kapoty vozu nikoliv v důsledku bezprostředního svého ohrožení, ale po postupném vývoji události na základě vlastního subjektivního vyhodnocení – že to tak bude lepší, aby se případně něco nestalo, nezůstal na kapotě či mu nebyla přejeta noha“. Soud druhého stupně na straně 3 svého usnesení mj. uvádí, že je věc nutno hodnotit v logických souvislostech všech skutečností, vážících se k dané události. Nejvyšší soud ve svém prvním zrušovacím rozhodnutí odkázal pouze na okolnosti plynoucí z judikatury a nutnost vypořádat se řádně v odůvodnění rozhodnutí s názorem, který soud druhého stupně vyslovil, aniž by zavázal zmíněný soud závazným právním názorem. S ohledem na značně strohé vyhodnocení otázky škodlivosti jednání obviněného a stejně tak i vypořádání se s možností aplikace ustanovení §12 tr. zákoníku na předmětné jednání obviněného v kontextu se závěry, které vyplývají z rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., musí Nejvyšší soud konstatovat, že tomuto pokynu Nejvyššího soudu věnoval Městský soud v Praze minimální pozornost. Žádnou pozornost pak již nevěnoval upozornění, které se mu dostalo ohledně nejen platné judikatury Nejvyššího soudu, ale ani vlastní judikatury Městského soudu v Praze. V tomto směru neuvedl žádnou skutečnost, pro kterou by předmětná trestní věc obviněného měla být posouzena jinak než např. věc téhož soudu vedená pod sp. zn. 67 To 162/2012 ze dne 23. 5. 2012, když ze skutkového zjištění mj. vyplývá, že obviněný „ignoroval výzvy policistů, aby svého jednání zanechal (vměšoval se do služebního zákroku), verbálně policisty napadal vulgárními výrazy, a když byl pro toto svoje chování vyzván k prokázání totožnosti, odmítl svoji totožnost prokázat, namísto toho nasedl do vozidla tov. zn. BMW X6, s nímž jako řidič opakovaně malou rychlostí najel na dva policisty, přitom předním nárazníkem narazil do jejich nohou, až museli ustoupit o několik kroků vzad“. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Na uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud záměrně upozornil Městský soud v Praze (soud druhého stupně) s ohledem na mnoho společných markantů. Soud druhého stupně nepovažoval za potřebné na uvedené upozornění a shodu v mnoha bodech reagovat a pouze uvedl, že „věc je také nutno hodnotit v logických souvislostech všech skutečností vážících se k dané události: Žalovaná skutková podstata trestného činu spíše dopadá na případy najíždění na policisty ve snaze např. uniknout z místa činu …apod.“. Nejvyšší soud však musí soud druhého stupně upozornit na tu skutečnost, která patrně nebyla zmíněným soudem brána v úvahu, neboť jeho odůvodnění je v tomto směru strohé, přestože oproti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně zaujal zmíněný soud druhého stupně výrazně jiné stanovisko k jednání obviněného, a to že by mohlo být posouzeno jako přestupek, při skutkovém zjištění, že obviněný „ dne 10. 4. 2013 v době kolem 09.10 hodin jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. VW Caddy, reg. zn. …, bezdůvodně pomalu popojížděl a následně zastavil na tramvajovém pásu před budovou Úřadu vlády ČR na n. E. B. v P. tak, že svým vozidlem blokoval silniční provoz, a když k němu přistoupili policisté ČR a skrz pootevřené okénko jej několikrát vyzvali, aby upustil od svého protiprávního jednání, přestal ohrožovat plynulost a bezpečnost silničního provozu a z místa odjel“. Uvedené jednání obviněného, které bylo popsáno ve skutkovém zjištění soudu prvního stupně, vyplývá částečně z jeho výpovědi, kdy sám uvedl, že vozidlem blokoval dopravu (poukazuje, že sloužilo jako součást demonstrace) a byl rozhodnut na výzvy policistů nereagovat 5-7 minut (viz str. 3 rozsudku). Z téhož rozsudku a výpovědí svědků (např. str. 5) vyplývá, že po určité době se obviněný přemístil na jiné místo, kde opět blokoval dopravu, a proto po obviněném policisté požadovali, aby prokázal svoji totožnost, neboť je podezřelý z přestupku. Jestliže tedy soud druhého stupně v odůvodnění svého usnesení poukazuje na to, že „žalovaná skutková podstata trestného činu spíše dopadá na případy najíždění na policisty ve snaze např. uniknout z místa činu“, pak je Nejvyšší soud toho názoru, že před soudem druhého stupně byl téměř modelový případ, který si soud druhého stupně sám sestavil (viz shora), neboť obviněný se dopustil jednání, které policisté hodlali s ním řešit pro podezření z přestupku, chtěli, aby se tento legitimoval apod., obviněný tyto výzvy ignoroval, zařadil rychlost a přestože policista K. stál před jeho vozidlem, tak si počínal způsobem, že „ následně se přemístil ke kraji vozovky před budovu Úřadu vlády ČR, ve vozidle se uzamkl, a když se poté policista ppor. T. K., oděný do služební uniformy, postavil před jeho vozidlo a gestem ruky mu naznačoval, aby věnoval pozornost policistům, kteří s ním komunikovali přes okénko vozidla a vyzývali jej k předložení dokladů totožnosti a vystoupení z vozidla, s upozorněním, že proti němu bude užito donucovacích prostředků v případě dobrovolného neuposlechnutí výzvy, tak toto obviněný svévolně ignoroval, namísto toho zařadil rychlostní stupeň a rozjel se směrem dopředu proti ppor. T. K., do něhož vozidlem dvakrát narazil, a to do oblasti holeně, takže pprap. T. K. byl nucen ustoupit stranou“.
Dále je potřebné uvést, že také nelze akceptovat jednostranný závěr soudu druhého stupně o způsobu najíždění vozidlem řízeným obviněným na poškozeného policistu K. Soud druhého stupně oproti soudu prvního stupně, který postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. při hodnocení důkazů a bral v úvahu výpovědi nejen obviněného, ale také všech policistů, ev. se vyjádřil k dalším osobám na demonstraci přítomným, v odůvodnění svého usnesení zmiňuje pouze výpověď svědka K., aniž by se vypořádal s výpovědí svědka S. (str. 5 rozsudku) či svědkyně T. (str. 4 rozsudku), ze které vyplývá, že registrovala rozjíždějící se vozidlo jedoucí na svědka K., do kterého dvakrát najelo, což vnímala jako ohrožení zmíněného svědka, neboť obviněný tohoto musel vidět. Dále je nutno upozornit i na to, jak situaci vnímal poškozený K. Soud druhého stupně uvedl, že tento svědek potvrdil, že se necítil ohrožen, automobil obžalovaného se dvakrát nepatrně dotkl jeho nohy. Na druhou stranu však tento svědek také uvedl, že ustoupil nikoli na základě bezprostředního ohrožení, ale na základě vyhodnocení situace, že to tak bude lepší, „aby se případně něco nestalo, nezůstal na kapotě či mu nebyla přejeta noha“. Z posledně uvedeného konstatování poškozeného však vyplývá pouze jeden závěr, proč poškozený ustoupil, a to jeho obava, že obviněný by byl schopen vozidlem na něho najet, že by ho srazil na kapotu vozidla nebo mu přejel nohu. Bez zajímavosti jistě není rozpor mezi tvrzením poškozeného, jak vnímal své ev. ohrožení a jeho bezprostřední reakci – chování poškozeného, když na něj poškozený vozidlem najížděl. Dále zůstala bez povšimnutí soudu druhého stupně i ta okolnost, že policisté, kteří obestoupili vozidlo poškozeného, že tito v této době již po něm nežádali, aby prostor, který vozidlem blokoval, opustil, ale požadovali po něm předložení dokladů a z vozidla vystoupil. K uvedenému objektivnímu zjištění pak nelze akceptovat obhajobu obviněného, že na výzvu policistů chtěl místo opustit. Ani v tomto směru závěry soudu druhého stupně neodpovídají zjištěné situaci, neboť tento přehlíží dvě různá jednání obviněného, na základě rozdílných výzev – pokynů policistů, přičemž lze konstatovat, že jednání obviněného ve svém důsledku se stávalo agresivnějším. Zde lze souhlasit s vyjádřením dovolatele, že skutková podstata výše zmíněného trestného činu nevyžaduje „nějaký speciální motiv na straně pachatele, jak dovozuje odvolací soud, ale je naplněna tím, že pachatel útočí na úřední osoby ve snaze ovlivnit výkon jejich pravomoci, jak k tomu došlo v daném případě, popřípadě jako určitá odezva právě za jejich úřední postup“.
V neposlední řadě je potřebné zmínit, že soud druhého stupně v samém závěru svého rozhodnutí konstatuje, že „celá věc svojí závažností neodpovídá trestnému činu, navíc ještě v kvalifikované skupině“. Naváže-li Nejvyšší soud na skutečnosti, které předmětnou trestní věc obviněného provázejí a odůvodnění jejich významu, pak lze stěží akceptovat závěr soudu druhého stupně, že „celá věc svojí závažností neodpovídá trestnému činu, navíc ještě v kvalifikované skupině“. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud druhého stupně přehlíží, že princip subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako krajního prostředku (ultima ratio) neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případě, že existuje jiná právní norma umožňující nápravu závadného stavu, nebo dokonce že by bylo možno tento princip vykládat tak, že postačí, je-li pachatel po svém útoku „zneškodněn“ za použití donucovacích prostředků policisty. Zde lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 5. 10. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1224/2011, ve kterém mj. uvedl „Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů občanského či obchodního práva nebo jiných právních odvětví. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti“. Tato premisa se musí tím více uplatnit v případě, kdy trestné jednání pachatele naplňuje znaky „kvalifikované skutkové podstaty“.
Závěr soudu druhého stupně je vybudován na přesvědčení, že „obžalovaný jako demonstrant původně vůbec odjet nechtěl, naopak policie to po něm požadovala, stojící auto obžalovaného bylo obklopeno plno lidmi, policisty i příznivci obžalovaného, a k celé události tak spíše došlo v důsledku vypjatosti a nepřehlednosti celé situace, než v důsledku zločinného úmyslu obžalovaného a za použití automobilu jako zbraně působit proti výkonu pravomoci úřední osoby“. Uvedený hodnotící závěr soudu druhého stupně zcela postrádá reakci na skutečnosti blíže popsané nejen v rozhodnutí soudu prvního stupně, ale také reakci na okolnosti a zjištěný skutkový stav, jak bylo naznačeno již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1187/20014.
Vzhledem ke se shora uvedeným pochybením Městského soudu v Praze muselo být jeho usnesení ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 61 To 120/2014, zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, když Nejvyšší soud odkazuje na znění §265s odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. července 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu