ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.729.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 729/2015-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2015 o dovolání, které podal obviněný P. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2015, č. j. 13 To 18/2015-410, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 172/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 11. 2014, č. j. 3 T 172/2014-381 , byl obviněný P. Č. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době od 23:30 hodin dne 11. 6. 2013 do 00:07 hodin dne 12. 6. 2013 v obci T., okres M., v ulici Ž. v blízkosti vlakové zastávky, kam přijel na žádost O. Š. svým vozidlem to. zn. Peugeot, reg. zn. …, poté, co jej poškozený P. Š. sedícího ve vozidle na místě řidiče chytil rukou za tričko, poškozeného P. Š. srazil údery pěstí do obličeje k zemi na kamenný násep kolejiště železniční trati, kde jej ležícího na zemi opakovaně udeřil údery pěstí a kopy nohou převážně do pravé části hlavy a pravé strany těla a několikrát jej i na místě nalezeným kamenem udeřil do hlavy, načež jej na místě zanechal, s vozidlem odjel do místa bydliště poškozeného P. Š. a jeho tehdejší manželky I. Š. na adrese U T. čp. … v obci T., kde s I. Š. a jejím synem O. Š. vyčkal příchodu poškozeného P. Š., kterého poté v prostoru terasy u domu znovu napadl, a to úderem pěstí do obličeje a do nosu, a poté, co poškozený P. Š. upadl na zem, tak jej několikrát udeřil údery pěstí a kopy nohou do různých částí těla, poškozenému P. Š. tak způsobil zlomeninu nosních kůstek s posunem přepážky doprava, pohmoždění dolních žeber, nalomení 10. žebra vpravo, drobná pokousání bukální sliznice za poslední stoličkou vlevo, drobné tržné ranky sliznice horního rtu a dolního bez krvácení, podkožní krevní výron za pravým uchem, podkožní krevní výron nadočnicového oblouku, brýlový krevní výron kolem obou očí, zlomeninu přední a zevní stěny pravé čelistní dutiny s několika lomnými liniemi s úlomkem ze zevní stěny posunutým směrem do dutiny o 2 mm, podkožní vzduch v měkkých tkáních okolo zlomeniny a chronický krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou v čelně temenní krajině vpravo, který mu byl zjištěn dne 7. 10. 2013, tato zranění si vyžádala lékařské ošetření poškozeného P. Š. s hospitalizací od 12. 6. 2013 do 14. 6. 2013 s následným domácím léčením, když obvyklá doba léčení takového zranění čítá 8 až 10 týdnů.
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3 škodu ve výši 79.375,03 Kč a poškozenému P. Š. škodu, který byl současně podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, ve výši 28.579 Kč.
O odvolání, které proti výroku o trestu obsaženému v uvedeném rozsudku podala státní zástupkyně v neprospěch obviněného, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2015, č. j. 13 To 18/2015-410 , jímž rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Jana Vrány dovolání , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. , jejichž zákonné vymezení zmínil.
Upozornil na to, že celý incident byl vyvolán poškozeným, který na něho zaútočil, když seděl v autě. V té chvíli se začal bránit, přičemž přiznal svoji impulzivní reakci, ve snaze odvrátit útok poškozeného. Podle obviněného není pravdou, že by proti poškozenému použil kámen a opakovaně mu za jeho pomocí zasadil rány. Tento svůj závěr opírá o závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, podle kterých by v případě útoku kamenem byly následkem činu otevřená zranění poškozeného, která však nebyla prokázána. Podotkl, že poškozený při svém zranění vykonával pracovní činnost řidiče bez omezení.
Obviněný poukázal na skutečnost, že svědkové vypovídající ve prospěch poškozeného poskytovali pouze svědectví zprostředkovaná. Přímé svědectví naopak podala I. Š., která vypověděla, že poškozený slovně útočil na jejího syna, jí urážel a vyhazoval z domu, v minulosti ji vyhrožoval a fyzicky napadl. V uvedené souvislosti nadnesl otázku role poškozeného jako aktivačního momentu celého incidentu, když jeho jednání nepovažuje za souladné s morálními zásadami.
Dovolatel předestřel své aktuální rodinné vztahy. Zdůraznil, že následky jeho odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody se negativně projeví zejména u osob odkázaných na něj svou výživou. Taktéž vyslovil nesouhlas se zařazením do věznice s ostrahou, a to vzhledem k dosavadnímu řádnému vedení života.
Z hlediska přiměřenosti uložené sankce zopakoval, že k činu byl vyprovokován. Soudům vytkl nedostatečné zohlednění polehčujících okolností spočívajících v tom, že před spácháním tohoto skutku byl osobou netrestanou, bezúhonnou a svého činu litoval. Pro srovnání přiměřenosti trestní sankce poukázal na přiložený novinový článek.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a témuž soudu podle §265 l tr. ř. přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl nebo aby ve věci podle §265m tr. ř. sám rozhodl. Z důvodu zjevné nepřiměřenosti trestu učinil zároveň podle §265h odst. 3 tr. ř. podnět k přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Dodatečným sdělením adresovaným Nejvyššímu soudu vyjádřil souhlas, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že vzhledem k povaze obviněným uplatněných námitek se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Vyjádřil souhlas s tím, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., avšak pouze v té části dovolací argumentace, ve které brojí proti nepřiměřenosti uloženého trestu. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Dovolání obviněného je přípustné pouze v té části, ve které brojí proti výroku o trestu. Naopak je třeba toto dovolání pokládat [s přihlédnutím ke znění ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. a ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.] za nepřípustné v té části, v níž je napadán výrok o vině obsažený v rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání obviněného by bylo jako celek přípustné podle §265a odst. 1 tr. ř. pouze tehdy, pokud by proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno odvolání (ať již obviněným nebo státní zástupkyní), které by napadalo výrok o vině, nebo sice jen (jak se stalo v případě posuzovaném) výrok o trestu, avšak způsobem, který by ve smyslu §254 odst. 2 tr. ř. založil povinnost odvolacího soudu přezkoumat i výslovně nenapadený výrok o vině. Přípustnost dovolání jako celku by byla dána i tehdy, pokud by sice odvolací soud výrok o vině obsažený v rozsudku soudu nalézacího nepřezkoumal, ač mu tato povinnost s ohledem na obsah odvolání vyvstala (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 38/2007 – I. Sb. rozh. tr.). Tak tomu však ve věci dovolatele není.
V posuzované věci soud druhého stupně (jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku na str. 4 – viz č. l. 413) výrok o vině vůbec nepřezkoumával, neboť se z podnětu odvolání podaného státní zástupkyní v neprospěch obviněného zaměřil pouze na přezkoumání správnosti jí napadeného (oddělitelného) výroku o trestu. Explicitně to ostatně odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil ( „Jakkoli obžalovaný ve svém vyjádření k odvolání státní zástupkyně vznáší výhrady proti hodnocení důkazů a skutkovým závěrům nalézacího soudu, přesto soud II. stupně mohl přezkoumat jen výrok o trestu… za situace, kdy obžalovaný sám odvolání nepodal, musel být odvolací soud skutkovými a právními závěry nalézacího soudu, tj. závěry, jež se týkají viny obžalovaného, vázán…“ ). Takové vyhodnocení, učiněné v otázce rozsahu povinného přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím, Nejvyšší soud (s ohledem na obsah odvolání státní zástupkyně – č. l. 398-399, resp. i vyjádření intervenující státní zástupkyně při jednání odvolacího soudu – č. l. 407) sdílí.
Pokud proto obviněný nevyužil svého práva napadnout rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, jež by bylo zaměřeno i vůči výroku o vině (odvolací soud ve svém rozsudku vyložil, že námitky obviněného obsažené ve vyjádření k odvolání státní zástupkyně považoval za irelevantní – míněno z hlediska vymezení rozsahu přezkumné povinnosti soudu druhého stupně), a stejně pokud nepodala proti výroku o vině odvolání ani státní zástupkyně, přičemž její odvolací argumentace nezaložila povinnost odvolacího soudu přezkoumat výrok o vině na pokladě ustanovení §254 odst. 2 tr. ř., poté je třeba dovolání obviněného v části, v níž za užití ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojí proti výroku o vině, pokládat za nepřípustné.
IV.
Jako přípustné lze hodnotit dovolání obviněného pouze v té části dovolací argumentace, ve které brojí proti výroku o trestu. Pouze v této části přezkoumával odvolací soud – byť v reakci na podané odvolání státní zástupkyní v neprospěch obviněného – rozsudek soudu prvního stupně.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky, kterými obhajuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.
V.
Obviněný v té části dovolání, která je shledána jako přípustná, uplatnil výhradu, že mu byl uložen nepřiměřený trest v podobě nepodmíněného trestu odnětí svobody. V této části však je třeba hodnotit dovolání obviněného jako dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je upraven v §265b odst. 1 tr. ř.
V obecné rovině se sluší připomenout, že námitka týkající se přiměřenosti uloženého trestu není dovolacím důvodem. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný jemu předcházející výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat výlučně prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který předpokládá uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, nikoli za pomoci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Druhem trestu, který zákon nepřipouští (varianta první) se rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý ze zákonem uvedených druhů trestů, vymezených v §52 tr. zákoníku, avšak bez splnění podmínek, které zákon přepokládá. To znamená, že se jedná o případy, kdy v konkrétním případě není možné pachateli za konkrétní trestný čin uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky.
Alternativa spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou sazbu (varianta druhá) se týká jen těch druhů trestů, které mají trestní sazbu vymezenou trestním zákoníkem (což je i případ trestu odnětí svobody). Tento druh trestu má horní a dolní hranici trestní sazby (pro ten který trestný čin) stanovenou v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku. Trest je uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
Z uvedeného plyne, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze vznášet námitky způsobilé k obsahovému naplnění deklarovaného dovolacího důvodu pouze tehdy, byl-li obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným (obojí ve výše uvedeném významu). Naopak námitky ohledně pochybení soudu spočívajícího v nesprávné výměře uloženého trestu či jeho druhu, opírající se o nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §41 a §42 tr. zákoníku, a v důsledku kterých je dovozováno uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k těmto kritériím nelze proto v rámci uplatněného dovolacího důvodu úspěšně předkládat námitky, které směřují proti přílišné přísnosti uděleného trestu, pokud je trest uložen v rámci zákonné trestní sazby.
Obviněný považuje trest za nepřiměřeně přísný zejména vzhledem k závažnosti jím spáchaného činu a nesprávnosti vyhodnocení kritérií §38 odst. 2 tr. zákoníku. Nutno předeslat, že odvolací soud obviněnému trest uložený soudem prvního stupně zpřísnil k odvolání státní zástupkyně podaného v jeho neprospěch v otázce jeho výkonu (z trestu podmíněného na trest nepodmíněný). V tomto ohledu se však jedná o trest odpovídající zákonu jak druhem, tak i jeho výměrou. Navíc je třeba připomenout, že základem přiměřenosti trestu a rozhodujícím kritériem pro jeho uložení je spáchaný trestný čin. Povahu a závažnost spáchaného činu blíže vymezují hlediska §39 odst. 2 tr. zákoníku, ke kterým patří především objektivní znaky, které blíže charakterizují spáchaný čin (jedná se především o chráněný zájem, který byl jednáním pachatele dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za nichž byl spáchán), intenzita subjektivního vztahu pachatele k činu (jeho zavinění, pohnutka, záměr nebo cíl) a osoba pachatele (srov. blíže Vanduchová in Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. S. 505).
Vzhledem k uváděným skutečnostem nelze dát v posuzované věci obviněnému za pravdu, že by jemu uložený trest nerespektoval – jakkoli nemůže být otázka přiměřenosti trestu dovolacím důvodem – kritéria §38 tr. zákoníku. Soud odvolací vcelku transparentním způsobem vyložil důvody, které ho vedly k vyhovění návrhu obsaženému v petitu řádného opravného prostředku státní zástupkyně proti rozhodnutí nalézacího soudu. Zohlednil jak výše zmíněné objektivní znaky (útok obviněného v podobě úderů pěstí do obličeje, kopáním do obličeje, úderem kamenem do hlavy a opětovné napadení poškozeného za situace, kdy na něm byly viditelné známky předchozího napadení obviněným, přičemž následkem tohoto činu poškozený utrpěl závažná poranění, spočívající mimo jiné ve zlomenině přední a zevní stěny čelistní dutiny, chronickém krevním výronu pod tvrdou plenou mozkovou), tak i subjektivní vztah pachatele k činu (postoj, kterým svůj čin, jakož i způsobený následek bagatelizuje).
Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované (a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. června 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil