ECLI:CZ:NS:2015:7.TD.61.2015.1
sp. zn. 7 Td 61/2015-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. října 2015 v neveřejném zasedání, v trestní věci obviněného A. Ž., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 2/2002, o návrhu obviněného na odnětí a přikázání věci v řízení o povolení obnovy řízení takto:
Podle §25 tr. ř. se věc Vrchnímu soudu v Praze neodnímá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 48 T 2/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 7 To 89/02, byl obviněný A. Ž. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Za to byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák., §29 odst. 2 tr. zák. k výjimečnému trestu odnětí svobody na šestnáct let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §29 odst. 1 tr. zák. soud rozhodl, že se doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
Dne 16. 2. 2015 podal obviněný u Městského soudu v Praze návrh na povolení obnovy řízení (doplněný podáním ze dne 22. 6. 2015 na č. l. 2246). Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 48 T 2/2002, byl podle §283 písm. g) tr. ř. [správně §283 písm. d) tr. ř.] návrh obviněného na povolení obnovy řízení zamítnut (č. l. 2264).
Proti uvedenému usnesení podal obviněný ihned po jeho vyhlášení stížnost (č. l. 2262), kterou poté svými podáními, založenými v trestním spise, odůvodňoval a doplňoval (naposledy podáním nazvaným „Upřesnění s doplněním ve znění odůvodnění stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2015, č. j. 48/ T 2/2002“, ze dne 9. 7. 2015 na č. l. 2303).
Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní, s ohledem na obsah naposledy citovaného doplnění stížnosti obviněného, postoupil dne 6. 10. 2015 trestní spis sp. zn. 48 T 2/2002, Nejvyššímu soudu s návrhem obviněného na postup podle §25 tr. ř. V obsáhlém doplnění stížnosti obviněný především rekapituluje průběh trestního řízení v jeho věci vedené u Městského osudu v Praze pod sp. zn. 48 T 2/2002, přičemž je přesvědčen, že soudy v předmětné trestní věci rozhodly o jeho vině za dosti nestandardní důkazní situace. Obviněný ve své stížnosti podrobně rozebírá důvody uvedené ve svém návrhu na povolení obnovy řízení s tím, že Městský soud v Praze se ve svém zamítavém rozhodnutí vůbec nevypořádal s jeho návrhy nových důkazů a zcela pominul jeho ústavně právní argumentaci. Ve své stížnosti proto uvádí, že požaduje zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 48 T 2/2002, stížnostním soudem a přidělení věci soudu nestrannému na trestním řízení sp. zn. 48 T 2/2002, pokud stížnostní soud nezmění rozhodnutí soudu tak, že se obnova řízení sp. zn. 48 T 2/2002 povoluje. Obviněný namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, když podle něj požadavek procesní ekonomie soudního řízení nemůže založit nestrannost soudu k rozhodování o návrhu na obnovu toho samého řízení, ve kterém soud již rozhodl. Na závěr obviněný navrhl, aby „stížnostní soud postoupil projednání této stížnosti soudu nestrannému na řízení sp. zn. 7 To 89/02“.
Právě z naposledy citovaného požadavku dovodil Vrchní soud v Praze, že součástí stížnosti obviněného proti rozhodnutí Městského soudu v Praze o zamítnutí jeho návrhu na obnovu řízení, je rovněž návrh obviněného na odnětí věci Vrchnímu soudu v Praze, a její přikázání soudu nestrannému na původním řízení. V dané věci je zřejmé, že soudem, který by jediný mohl připadat v úvahu, je Vrchní soud v Olomouci, čímž je dána příslušnost Nejvyššího soudu k rozhodnutí o příslušnosti soudu.
Nejvyšší soud projednal předložený návrh a dospěl k následujícímu závěru.
Podle §25 tr. ř. může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení §25 tr. ř., dle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu.
Podle §281 odst. 2 tr. ř. o návrhu na povolení obnovy řízení, které skončilo m. j. pravomocným rozsudkem, rozhoduje soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Tímto soudem byl v uvedené trestní věci Městský soud v Praze, který také o návrhu obviněného rozhodl tak, že návrh na povolení obnovy podle §283 písm. d) tr. ř. zamítl. Obviněný s uvedeným způsobem rozhodnutí evidentně nesouhlasí, považuje ho za vadný, podle něj zcela pomíjející nové skutečnosti, které uvedl, jakož i pomíjející jeho argumentaci. Po stížnostním soudu, tedy po Vrchním soudu v Praze požaduje, aby věc buď zrušil a věc postoupil jinému ve věci nestrannému soudu (jako soudu I. stupně) nebo aby sám rozhodl, že se obnova povoluje. Rovněž požaduje po stížnostním soudu, aby sám postoupil věc jinému soudu nestrannému na původním trestním řízení vedeným pod sp. zn. 7 To 89/02. V této fázi řízení o povolení obnovy (u stížnostního soudu) se tak jedná toliko o možnost přidělení věci Vrchnímu soudu v Olomouci.
Nejvyšší soud zvažoval důvody pro odnětí věci příslušnému soudu, a její přikázání jinému soudu, přičemž shledal, že argumenty odůvodňující podle obviněného postup podle §25 tr. ř. se týkají především jeho nespokojenosti s rozhodnutím městského soudu o jeho návrhu na povolení obnovy řízení. Obviněný však takovými námitkami pouze polemizuje se způsobem, jak tento soud hodnotil obviněným předložené důkazy, se způsobem jakým vedl dosavadní řízení ve věci, přičemž opakuje svou verzi průběhu skutkového děje a je přesvědčen, že pravdivost jeho verze je zcela zřejmá. Obviněný nepovažuje Městský soud v Praze za nestranný, neboť nerozhodl podle jeho požadavků. Stejně obviněný předjímá, že také Vrchní soud v Praze, jako soud stížnostní, nebude nestranný, ovšem pouze v případě pokud jeho stížnosti nevyhoví, a to jen z toho důvodu, že ve věci již rozhodoval jako soud odvolací v původním trestním řízení (sp. zn. 7 To 89/02).
Nejvyšší soud nepřisvědčil obavám obviněného o jakousi libovůli soudů při rozhodování o jeho návrhu na obnovu řízení, jen z toho důvodu, že jde o soudy, které již ve věci rozhodovaly. Důvody návrhu na delegaci věci jinému soudu, jsou projevem nesouhlasu obviněného se způsobem rozhodnutí Městského soudu v Praze a následně pak i soudu příslušného k rozhodování o jeho stížnosti proti rozhodnutí soudu I. stupně, pokud by jeho stížnosti nevyhověl. Uvedené důvody ale nelze považovat za tzv. důležité důvody pro postup podle §25 tr. ř.
Vedle toho, že Městský soud v Praze a potažmo Vrchní soud v Praze provedly všechna dosavadní řízení v této trestní věci, a jsou tedy s celým případem podrobně seznámeny, jsou podle trestních předpisů soudy příslušnými k rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení v předmětné věci.
Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu