ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1007.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1007/2015-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 9. 2015 o dovolání obviněného M. P. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 7 To 86/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 43/2014 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 4 T 43/2014, byl obviněný M. P. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §227 tr. ř. bylo rozhodnuto, že se trest neukládá.
Podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 10 obviněný spáchal
- přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku v podstatě tím, že v době nejméně od září 2012 do června 2013 opakovaně vyhrožoval poškozené H. K. fyzickou likvidací (bod 1 rozsudku),
- přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku v podstatě tím, že dne 21. 5. 2013 kolem 14,20 hodin v P. .., F. ..., zazvonil u bytu poškozené H. K., a když otevřela, vešel neoprávněně do chodbičky jejího bytu, kde setrval i přesto, že ho poškozená opakovaně vyzývala, aby její byt opustil (bod 2 rozsudku),
- přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku v podstatě tím, že dne 23. 5. 2013 kolem 02,00 hodin v P. .., R. u., když poškozená H. K. odcházela z baru do svého bydliště, vystoupil z vozidla, začal pronásledovat poškozenou, která před ním utíkala, a když ji dostihl, strhl ji na zem mezi zaparkovaná auta, vulgárně jí nadával, vyhrožoval jí zabitím, načež se poškozená zvedla a začala utíkat, ale obviněný ji doběhl, opět ji srazil na zem, držel nad její hlavou nohu a vyhrožoval, že ji ušlape a ukope k smrti, přičemž poškozená v důsledku uvedeného napadení utrpěla drobná zranění na pravém koleni a pravém lokti (bod 3 rozsudku).
O odvolání obviněného, podaném proti všem výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 7 To 86/2015. Podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 zrušen ve výroku o vině přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1) a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto, že podle §227 tr. ř. se neukládá trest. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že za tento přečin a za přečiny, ohledně nichž zůstal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 nedotčen, se podle §227 tr. ř. neukládá trest.
Podle Městského soudu v Praze obviněný spáchal přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku v podstatě tím, že nejméně od září 2012 do 28. 5. 2013 v P. .., F. ...., opakovaně vyhrožoval poškozené H. K. fyzickou likvidací. Změna výroku o vině spočívala v tom, že Městský soud v Praze upřesnil dobu a výslovně uvedl místo páchání činu, tak aby popis skutku odpovídal ustanovení §120 odst. 3 tr. ř.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Obviněný vytkl, že neměl být odsouzen pro skutek posouzený jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, neboť pro něj již byl odsouzen ve věci Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 165/2013. Jinak obviněný namítl, že Městský soud v Praze nepřezkoumal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 tak, jak mu to ukládá ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., a že se nevypořádal s tou částí odvolání, kterou sepsal obviněný sám, a zabýval se jen tou částí, kterou sepsal obhájce. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby ho zprostil obžaloby nebo přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci nějakého „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l). Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní námitky, o které se dovolání opírá, mají relevanci deklarovaného zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že „právním posouzením skutku“ se míní jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout změny v tom, jak soudy hodnotily důkazy, tím pádem i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a zásadně nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Pokud je dovolacím důvodem „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jedná se rovněž o aplikaci norem hmotného práva na skutkové okolnosti zjištěné soudy prvního a druhého stupně. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož podstatou je rozpor rozhodnutí s ustanoveními hmotného práva, dále nejsou námitky, jimiž je vytýkáno porušení procesních ustanovení. Skutkové a procesní námitky uplatněné mimo rámec dovolacího důvodu mohou být podkladem k zásahu Nejvyššího soudu do rozhodnutí napadeného dovoláním jedině za předpokladu, že došlo k porušení některého ze základních ústavně zaručených práv. Zásah Nejvyššího soudu pak má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Obviněný proti žádnému z výroků o vině neuplatnil jedinou námitku v tom smyslu, že skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje znaky přečinů, jimiž byl uznán vinným, resp. znaky některého z těchto přečinů. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podané dovolání obviněný založil na povšechně formulované námitce, že Městský soud v Praze řádně nepřezkoumal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10. Smyslem této části dovolání bylo – ve shodě s obhajobou obviněného v předcházejícím řízení před oběma soudy – vyjádřit nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a zejména s tím, že podkladem těchto zjištění se stala svědecká výpověď poškozené. Obsahově tedy bylo dovolání pojato jako polemika obviněného se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy. Tím se dovolání ocitlo mimo meze deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně odkázal na tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají evidentní obsahové zakotvení ve svědecké výpovědi poškozené H. K., která jasně, konkrétně, podrobně, bez podstatnějších rozporů a celkově přesvědčivě popsala jednání, jímž ji obviněný napadal. Soudy si byly vědomy protichůdnosti tvrzení poškozené oproti tvrzení obviněného, který popíral spáchání posuzovaných činů, a již s ohledem na to a dále i s ohledem na okolnost, že mezi obviněným a poškozenou se jednalo o neurovnaný vztah bývalých životních partnerů, hodnotily svědeckou výpověď poškozené velmi obezřetně a pečlivě. Svědeckou výpověď poškozené soudy považovaly za věrohodnou, neboť tu nebyla žádná konkrétní okolnost, která by zpochybňovala to, že popisuje jen skutečné události, nebo která by ukazovala na její snahu ztížit postavení obviněného a přičíst mu jednání, jehož se nedopustil. Nejvyšší soud neměl důvodu k tomu, aby na adresu soudů prvního a druhého stupně vytkl nějakou zjevnou nelogičnost v hodnocení důkazů, deformaci důkazů či jiné vybočení z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Pokud obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není to dovolacím důvodem.
Mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou námitky obviněného týkající se ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. Tyto námitky mají procesní povahu a nijak se netýkají aplikace hmotného práva. Nicméně z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že Městský soud v Praze z podnětu odvolání obviněného přezkoumal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. Obviněný ve skutečnosti namítl, že to, jak se Městský soud v Praze vypořádal s jeho odvoláním (konkrétně s částí sepsanou samotným obviněným nad rámec podání sepsaného obhájcem), považuje za nedostatečné. Přezkum rozsudku podle §254 odst. 1 tr. ř. neznamená, že odvolací soud musí vždy nějak výslovně reagovat na každou dílčí námitku uvedenou v odvolání. Z obsahu odvolání, které za obviněného podal obhájce, i z obsahu odvolání, které podal sám obviněný, je zřejmé, že podstatou a smyslem veškerých námitek byl nesouhlas obviněného s tím, že výrok o vině byl založen na skutkových zjištěních, jejichž důkazním podkladem byla svědecká výpověď poškozené. Městský soud v Praze se ztotožnil s hodnocením svědecké výpovědi poškozené Obvodním soudem pro Prahu 10 a kromě vlastních stručných úvah odkázal na podrobné odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, v němž bylo přijatelně vysvětleno, proč je svědecká výpověď poškozené věrohodná. Okolnost, že Městský soud v Praze se v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně nezmínil o všech dílčích námitkách obviněného a nezaujal ke každé z nich výslovné stanovisko, neznamená, že nesplnil přezkumnou povinnost odvolacího soudu podle §254 odst. 1 tr. ř. a že zkrátil obviněného v jeho ústavně garantovaném právu na přístup k druhé instanci (čl. 10 Ústavy, čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).
Námitka, že obviněný byl v posuzované věci znovu odsouzen pro skutek, pro který byl již předtím odsouzen ve věci Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 165/2013, není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se nijak nevztahuje k aplikaci hmotného práva, ale souvisí s procesním ustanovením §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Uvedená námitka se ovšem zároveň dotýká ústavně garantovaného základního práva obviněného nebýt trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen (čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod). Proto pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že toto právo, které je výrazem zásady „ne bis in idem“, nebylo porušeno.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 1 T 165/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 9 To 167/2014, byl obviněný uznán vinným mimo jiné jednak přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 tr. zákoníku (spáchaným v jednočinném souběhu s dalšími trestnými činy). Z citovaného rozsudku je patrno, že obviněný spáchal přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku v podstatě tím, že dne 7. 7. 2013 kolem 22,00 hodin v P. .., S. u., před domem č. .. se polil benzínem, držel zapalovač s tím, že se zapálí, a vyhrožoval poškozené H. K., že ji „vezme sebou“, a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 tr. zákoníku v podstatě tím, že dne 7. 7. 2013 kolem 23,30 hodin v P. .., F. ..., když poškozená H. K. pootevřela dveře svého bytu, aby šla vyvenčit psa, obviněný ji vtlačil zpět do bytu a vyhrožoval, že ji podřízne, že jí uřízne poprsí, že si ji „vezme sebou“, přičemž ji při těchto výhrůžkách ohrožoval nožem.
Porovná-li se výrok o vině obviněného, jak je obsahem napadeného rozsudku, s útoky, pro které byl obviněný odsouzen ve věci Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 1 T 165/2013, je zřejmé, že každé z obou odsouzení se týká jiných útoků. I když všechny útoky směřovaly proti poškozené H. K. a záležely ve výhrůžkách usmrcením, byly spáchány každý v jiné době a jiným jednáním. Zatímco útoky, jimiž byl obviněný uznán vinným napadeným rozsudkem, spadaly do období nejméně od září 2012 do 28. 5. 2013, útoky, jimiž byl uznán vinným ve věci Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 165/2013, se staly dne 7. 7. 2013. V podstatě tedy šlo o opakování útoků stejné povahy. Rozhodně tu nedošlo k dvojímu odsouzení obviněného pro týž útok nebo tytéž útoky a tím pádem ani k porušení ústavní zásady „ne bis in idem“. Takový závěr nelze vyvozovat z okolnosti, že všechny útoky se vyznačovaly totožností v osobě poškozené, obdobným způsobem provedení a obdobným obsahem výhrůžek. Ve věci sp. zn. 4 T 43/2014 bylo usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání doručeno obviněnému dne 28. 5. 2013, takže následující útoky spáchané dne 7. 7. 2013 evidentně měly povahu nového skutku vzhledem k ustanovením §12 odst. 11, 12 tr. ř. a nemohly být součástí pokračujícího skutku spáchaného v době od září 2012 do 28. 5. 2013.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v posuzované věci uplatnitelný ve vztahu k výroku o vině obviněného přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 4 T 43/2014, v bodech 2, 3 nedotčen napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze. Uvedený dovolací důvod byl uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V této variantě je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. vázán na některý z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v dané věci na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z toho vyplývá, že pokud námitky obviněného nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2015
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu