ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1038.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1038/2015-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 9. 2015 o dovolání obviněné K. T. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 7 To 77/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 101/204 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 3 T 101/2014, byla obviněná K. T. uznána vinnou dvěma přečiny úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, dalším přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byla obviněná odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku, §53 odst. 2 tr. zákoníku, §62 odst. 1 tr. zákoníku, §63 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře padesáti hodin. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Trestná činnost obviněné spočívala podle zjištění Okresního soudu v Třebíči v podstatě v tom, že obviněná v době od 9. 2. 2012 do 21. 3. 2013 v T. a v místě svého bydliště s různými poškozenými uzavírala smlouvy o úvěru a smlouvy o půjčce, přičemž v žádostech o poskytnutí úvěru uváděla nepravdivé údaje o své majetkové situaci, zejména o výši svých dalších závazků, a v žádostech o poskytnutí půjček předstírala, že má dostatek prostředků k jejich uhrazení a že nemá jiné závazky, ačkoli s ohledem na svou situaci věděla, že nebude schopna půjčky řádně hradit. Výši způsobené škody stanovil Okresní soud v Třebíči v rozsahu nesplacených úvěrů a půjček a tímto způsobem zjistil, že obviněná způsobila přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku vedeným v bodě 1 škodu ve výši 131 025 Kč, přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku uvedeným v bodě 2 škodu ve výši 32 560 Kč, přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku uvedeným v bodech 3, 6, 7, 8, 9 škodu ve výši 37 322 Kč a přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku uvedeným v bodech 4, 5, 10 škodu ve výši 50 800 Kč.
Odvolání obviněné, podané proti celému výroku o vině i trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 7 To 77/2015, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněná podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadla s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla nedostatek subjektivní stránky trestných činů, jimiž byla uznána vinnou. Vyjádřila názor, že svým jednáním nezpůsobila žádnou škodu. Poukázala na to, že pokud v žádostech o úvěr uvedla nějaké nepravdivé údaje, pak z ničeho nevyplývá, že by to mělo vliv na uzavření jednotlivých úvěrových smluv. V této spojitosti zdůraznila, že některé úvěrové smlouvy s ní sjednávala L. K., která o jejích jiných závazcích věděla. Uvedla, že při uzavírání smluv o půjčce nikoho neuvedla v omyl a že výrok o vině přečinem podvodu je založen na vágních proklamacích. Celý odsuzující výrok označila za porušení zásady „ultima ratio“, neboť jejím trestním stíháním byla řešena čistě občanskoprávní záležitost, v jejímž rámci své závazky plnila, a když se dostala do úpadku, sama požádala o oddlužení insolvenční soud, který jí vyhověl. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že z hlediska uplatněných námitek je dovolání zjevně neopodstatněné.
Přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé údaje. Čin se posoudí i podle §211 odst. 4 tr. zákoníku, jestliže jím pachatel způsobí větší škodu.
Přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již tím, že pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé údaje. Případná okolnost, že následně poskytnutý úvěr je splácen, nemá v této spojitosti žádný význam. Co do subjektivní stránky postačí, že úmysl pachatele zahrnuje jen samotnou nepravdivost údajů uváděných při sjednávání úvěrové smlouvy, a nevyžaduje se úmysl způsobit škodu. Způsobení škody, v posuzovaném případě větší škody, má povahu těžšího následku, je okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby podle §211 odst. 4 tr. zákoníku, a ve vztahu k této okolnosti postačí podle §17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti.
Z konstrukce ustanovení §211 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že pokud je přečin úvěrového podvodu spáchán uvedením nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy, je dokonán již před uzavřením úvěrové smlouvy. Přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku je tzv. předčasně dokonaným trestným činem, což se projevuje právě tím, že je dokonán již ve stádiu, kdy nemá následek v podobě skutečně uzavřené úvěrové smlouvy, v podobě skutečně poskytnutého úvěru, v podobě nesplácených částek apod.
Se zákonnými znaky přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se tedy míjejí námitky obviněné týkající se nedostatku úmyslu způsobit škodu. V tomto ohledu obviněná dokonala všechny tři trestné činy tím, že v žádostech o úvěr uvedla výrazně nižší měsíční splátky, které byla povinna splácet z titulu jiných závazků, a o tom, že tak činila s plným vědomím a záměrně, nevyvstávají žádné důvodné pochybnosti.
Evidentně bez jakéhokoli opodstatnění jsou námitky zpochybňující význam nepravdivě uvedených okolností pro uzavření jednotlivých úvěrových smluv. Míra zatížení žadatele o úvěr jinými závazky je jedním z hledisek, která poskytovatel úvěru zvažuje při posuzování otázky, zda úvěrovou smlouvu uzavře, s jakými podmínkami tak učiní apod. Naznačený význam toho, zda obviněná měla jiné závazky a jaká byla jejich výše, je potvrzován již samotnou skutečností, že poskytovatelé úvěrů měli tuto otázku zahrnutou do formulářů žádostí o uzavření úvěrových smluv.
Dále je jasné, že na správnost právního posouzení útoků spáchaných vůči společnostem, za které s obviněnou jednala L. K., nemůže mít vliv namítaná okolnost, že L. K. věděla o jiných závazcích obviněné a že tím pádem věděla i o nepravdivosti údajů obviněné. Postavení L. K. spočívalo v tom, že v rámci své vlastní podnikatelské činnosti pracovala pro různé společnosti poskytující úvěry a půjčky a měla od těchto společností zmocnění, aby je zastupovala při sjednávání smluv. Z toho vyplývá, že na uzavírání smluv o úvěru nebo o půjčce byla sama zainteresována prostřednictvím provize, měla tedy zájem na tom, aby smlouvy spíše byly uzavřeny, a proto ponechávala bez povšimnutí údaje obviněné, u kterých mohla rozpoznat jejich nepravdivost a přesto je zastupovaným poskytovatelům úvěrů a půjček prezentovala jako pravdivé. To ukazuje na možnost, že obviněná se dopustila trestného jednání v součinnosti s L. K., avšak rozhodně se nejedná o okolnost vylučující trestní odpovědnost obviněné.
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl, způsobí-li uvedeným činem větší škodu.
Omyl poskytovatelů půjček se týkal schopnosti obviněné řádně splácet půjčené částky. V tomto ohledu se poskytovatelům půjček nedostalo informací o skutečné situaci, v níž se obviněná nacházela a která byla podstatně ovlivněna existencí jiných závazků, celkovým nedostatkem finančních prostředků a absencí zdrojů k jejich získávání v odpovídající výši. Tuto svou situaci obviněná zastírala prostřednictvím nepravdivých údajů o tom, že jiné půjčky či závazky (úvěry) nemá, a zároveň tím předstírala svou schopnost splácet přijímané půjčky, ačkoli ve skutečnosti byla schopna hradit je pouze ve výrazně omezeném rozsahu. Výrok o vině je v tomto směru založen na dostatečně konkrétních zjištěních, která rozhodně nejsou jen „vágními proklamacemi“, jak namítala obviněná.
Přisvědčit nelze námitkám, podle kterých obviněná nezpůsobila žádnou škodu. Pokud soudy považovaly za škodu nesplacenou část úvěrů a půjček, vyjádřily tím skutečnost, že poškozeným se ze strany obviněné nedostalo ekvivalentního protiplnění, které legitimně očekávali při uzavření příslušných smluv. Proto je přijatelný závěr soudů, že šlo o škodu způsobenou trestnými činy. K aplikaci ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku na zjištění, v jakém rozsahu zůstaly úvěry a půjčky neuhrazeny, obviněná nic nenamítala, takže Nejvyšší soud neměl v podaném dovolání žádný podklad k tomu, aby se touto otázkou blíže zabýval.
Namítaná zásada „ultima ratio“ vyjadřuje, že trestní právo je krajním prostředkem řešení dotčených vztahů. Jde o projev subsidiarity trestní represe, jak je zakotvena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Smyslem tohoto ustanovení je vyloučit zbytečnou kriminalizaci jednání, která spadají do rámce soukromoprávních vztahů a jejichž následky jsou snadno napravitelné právě za použití prostředků soukromého práva. V posuzované kauze obviněná za situace, kdy očividně nebyla s to řádně plnit přijímané závazky, v deseti případech prostřednictvím klamavých údajů získala do své dispozice peněžní částky, které navenek měly podobu úvěru nebo půjčky. Použitím klamavých údajů jako prostředku k získání peněz obviněná zřetelně vybočila z rámce soukromoprávních vztahů a její jednání nabylo jasně kriminální povahy. Nic na tom nemění ani namítaná okolnost, že obviněná sama požádala insolvenční soud o oddlužení. To bylo schváleno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2014, č. j. KSBR 37 INS 12380/2013-B-12. Obviněná tím ovšem jen řešila situaci, do které se dostala z podstatné části i v důsledku spáchané trestné činnosti. Odsuzující výrok není rozhodnutím, které by jakkoli kolidovalo se zásadou subsidiarity trestní represe a s tím, že trestní postih je krajním prostředkem řešení narušených vztahů.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2015
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu