ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1046.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1046/2015-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 4. listopadu 2015 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného P. L. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 6 To 133/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 53/2014, takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 9 T 53/2014, byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin mu byl uložen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, §62 odst. 1 a §63 odst. 1 tr. zákoníku, trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Podle §67 odst. 1, 2 písm. a) a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také peněžitý trest ve výši 15 000 Kč, se stanovením náhradního trestu odnětí svobody podle §69 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 150 dnů pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku pak byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 3 let.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 6 To 133/2015, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Podle rozsudku soudu I. stupně se obviněný přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že „dne 16. 2. 2014 kolem 23.50 hodin v prostoru ulice N. v K., okr. K., řídil ve směru na obec B. osobní motorové vozidlo ŠKODA Felicia Combi ......, po předchozím požití alkoholických nápojů ve stavu, pro který nebyl schopen se bezpečně účastnit silničního provozu, když při policejní silniční kontrole bylo opakovanými orientačními dechovými zkouškami přístrojem Dräger dne 17. 2. 2014 v 0.06 hodin a 0,11 hodin v jeho dechu zjištěno 1,27 promile a 1,23 promile alkoholu, s naměřenými hodnotami souhlasil a následnému odběru, za účelem ověření výše hladiny alkoholu v krvi, se nepodrobil“.
II.
Proti usnesení soudu II. stupně podal obviněný dovolání, opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., když uvedl, že napadené rozhodnutí „spočívá na nesprávném právním a hmotném posouzení skutku a nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. Soudu I. stupně vytýká, že svévolně hodnotil některé důkazy, použil nekorektní argumentaci a tím vznikl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Konkrétně, že nevzal v potaz výpovědi dvou dalších svědků K. B. a L. S., kteří uvedli, že v jejich přítomnosti nepil v restauraci alkohol, a když odešli, tak se již přestalo čepovat pivo. Tyto výpovědi, že korespondují s výpověďmi dalších svědků D. H. a L. S. a také s jeho výpovědí, ale soud vychází jen ze svědeckých výpovědí obou policistů, kteří jsou na celé věci služebně i pracovně zainteresováni. Pokud soud uvedl, že by se policisté mohli dopustit křivé výpovědi, tak stejně byli poučeni i další svědci, jejichž výpovědi ale soud I. stupně hodnotí jako nevěrohodné. Ve svědeckých výpovědích policistů obviněný také shledává znatelné rozdíly, když mu nezadrželi řidičský průkaz a nezabránili mu v další jízdě, přičemž podle nich řídil pod vlivem alkoholu a měl naměřeno přes 1 promile alkoholu v dechu. Z toho dovozuje, že policisté na místě věc vyhodnotili tak, že on neřídil. Jinak by museli postupovat v souladu s jejich postavením a nařízeními jiným způsobem. Argumentaci soudu I. stupně, že svědci D. H. a L. S. danou verzí argumentovali až poté, co byli vyslýchání policií, ale nikoliv již při kontrole, považuje obviněný za rozpornou se základními zásadami trestního řízení, konkrétně s ustanovením §2 odst. 12 tr. ř. Obviněný poukázal také na výpověď znalkyně MUDr. S. Duchoňové, podle které by pro objektivní zjištění množství požitého alkoholu a skutečnou hladinu alkoholu v krvi byl nutný odběr krve, z dostupných materiálů to nelze přepočítat a jedná se tak pouze o orientační hodnocení. Kromě drzého chování a tvrzení o útěku řidiče, že ani z úředního záznamu policistů nevyplývají nějaké příznaky o jeho ovlivnění alkoholem, které by policisté pozorovali. Podle obviněného tak soud I. stupně hodnotil důkazy pouze v jeho neprospěch, a nikoliv podle zásad volného hodnocení důkazů, a stejně svévolně hodnotil důkazy i soud odvolací, čímž došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, jakož i předcházející rozsudek Okresního soudu v Kroměříži, a věc vrátil tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že po seznámení s jeho obsahem se nebude k němu věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání předně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně nelze namítat a přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních a nikoliv hmotně právních. Namítá-li obviněný, že je ve věci extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, jde o námitku, která v zájmu zachování práva na spravedlivý proces zakládá přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v rámci uvedeného důvodu dovolání, a to z hlediska existence namítaného extrémního nesouladu. Protože obviněný také zpochybňuje stupeň jeho ovlivnění alkoholem, a tím i naplnění znaku skutkové podstaty „ve stavu vylučujícím způsobilost“ přečinu jímž byl uznán vinným, jde o námitku hmotně právní povahy a tedy odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Argument o extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. V této trestní věci ale Nejvyšší soud žádné takové pochybení soudů rozhodujících ve věci neshledal.
Obviněný sice v dovolání namítá „svévolné hodnocení některých důkazů“, ale Nejvyšší soud nezjistil, že by soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nerespektovaly obsah provedeného dokazování. Obviněný svévoli soudů zjevně spatřuje pouze v tom, že soudy jinak hodnotily provedené důkazy, a nepřiklonily se k verzi prezentované v jeho obhajobě, která je v souladu s výpověďmi svědků z řad návštěvníků restaurace a jeho spolujezdců v autě. Nejvyšší soud se ale plně ztotožnil s hodnocením důkazů soudem I. stupně, a neshledal žádné pochybení ani v postupu, kdy soud vycházel zejména z výpovědí zakročujících policistů, a dospěl k závěru, že obviněný předmětné vozidlo řídil pod vlivem alkoholu. V tomto směru, a také ohledně požití alkoholických nápojů již před jízdou, postačí odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, zejména na výpověď obou policistů, že vozidlo řídil právě obviněný, což je v souladu i s pořízeným úředním záznamem policie. Vzhledem ke skutečnosti, že policisté z důvodu rychlé jízdy okamžitě vyjeli za daným vozidlem, na místo, kde posléze zacouvalo a zastavilo, přijeli v podstatě bezprostředně, a viděli obviněného přímo vystupovat z místa řidiče, soudy správně dospěly k závěru, že obviněný vozidlo řídil. To je ostatně v souladu s jeho výpovědí, že vozidlo řídil, ale přímo na místě policistům nejprve tvrdil, že vozidlo neřídil a řidič z místa utekl. V situaci, kdy v dovolání uvedení svědci shodně potvrzovali, že obviněný v restauraci alkoholické nápoje nepožíval, ale krátce po jízdě bylo dechovou zkouškou policisty zjištěno jeho ovlivnění alkoholem, obviněný zvolil zjevně účelovou obhajobu, že hned po zastavení vozidla vypil slivovici, jak uvedli jeho spolujezdci, v rozmezí 2 až 5 minut než přijela na místo policie. Nepravdivost této obhajoby vyplývá nejen z její povahy, ale je vyvrácena také znalkyní MUDr. S. Duchoňovou, která uvedla, že v případě požití uváděného množství alkoholu krátce před měřením, by se naměřené hodnoty pohybovaly kolem 3 promile.
Podle právní věty výroku o vině rozsudku soudu I. stupně se obviněný přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
Toto ustanovení chrání život a zdraví lidí a majetek před ohrožením určitého druhu, zejména pocházejícím z činností konaných pod vlivem návykové látky. Tento přečin je spáchán provedením zakázaného jednání, které má obecně nebezpečnou povahu, avšak nebezpečí chráněným zájmům nemusí konkrétně a bezprostředně hrozit, stačí i jen vzdálená možnost poruchy, daná již tím, že pachatel vykonal určitou činnost.
Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat, přičemž s ohledem na poznatky lékařské vědy platí, že žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič, není schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile).
Činností se zde rozumí taková činnost, jejíž bezpečný výkon vyžaduje soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat na vznikající situaci. Za typickou činnost se v tomto smyslu považuje řízení motorového vozidla, což je dáno již samotnou povahou vozidla, jež může způsobit závažné destrukční účinky.
K naplnění znaků tohoto přečinu se nevyžaduje, aby pachatel nebyl zcela schopen vozidlo ovládat, např. tím, že upadá do bezvědomí, anebo není schopen komunikace, ale postačí takové ovlivnění fyzických a psychických schopností návykovou látkou, kdy je vyloučena způsobilost vykonávat činnost, při níž by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku. Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat. Pouhé zjištění, že řidič motorového vozidla byl v době řízení pod vlivem alkoholu, samo o sobě nepostačuje pro závěr, že v důsledku toho byl ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu této činnosti ve smyslu přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. V praxi se stupeň ovlivnění pachatele alkoholem obvykle zjišťuje dechovou zkouškou či krevní zkouškou. Tyto metody umožňují dostatečné zjištění stupně ovlivnění pachatele alkoholem a jejich výsledek je konkrétní údaj o množství alkoholu v krvi vyjádřený číselně v jednotkách g/kg (promile). Použití uvedených metod je však podmíněno určitou součinností pachatele. Není-li možno např. s ohledem na postoj obviněného objektivizovat množství návykové látky v krvi, je třeba míru ovlivnění prokázat pomocí jiných důkazních prostředků. Důkazem o míře ovlivnění obviněného alkoholem a snížení jeho řidičských schopností mohou být např. svědecké výpovědi zasahujících policistů, jakož i další svědecké výpovědi o chování obviněného, eventuálně o jeho způsobu jízdy (k tomu srov. např. zhodnocení poznatků Nejvyššího soudu sp. zn. Plsf 2/84, publikované pod č. 12/1985 Sb. rozh. tr.; usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 874/2007, publikované pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr.).
Jak bylo uvedeno ve výše zmíněném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 874/2007, podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný, řidič motorového vozidla schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). To ovšem neznamená, že měl-li řidič v době řízení vozidla v krvi menší množství alkoholu než 1 promile, byl způsobilý k řízení vozidla. Každé ovlivnění alkoholem snižuje způsobilost řidiče k řízení motorového vozidla, jelikož řidič pak není schopen správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situace vznikající v silničním provozu. Pro trestní odpovědnost je důležité, k jak výraznému snížení těchto schopností došlo vlivem požitého alkoholu.
Nejvyšší soud uvedl v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, že trestní stíhání řidiče motorového vozidla pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 tr. zákona (pozn. od 1. 1. 2010 §274 tr. zákoníku) není vyloučeno ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v jeho krvi v době jízdy. Citované ustanovení totiž podmiňuje trestní odpovědnost stavem, který vylučuje způsobilost k výkonu zaměstnání nebo jiné činnosti, při kterých by mohl pachatel ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Na takový stav lze sice usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi řidiče, ale není-li tento údaj k dispozici, je možné a nutné stav vylučující způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla uskutečněna, např. z druhu a množství alkoholických nápojů požitých řidičem před jízdou, z doby, kdy k požití došlo, ze způsobu jízdy, z celkového chování řidiče apod. Nejvyšší soud zároveň poukázal na to, že vedle svědeckých výpovědí, lékařských zpráv či znaleckého posudku, může být jedním ze souhrnu důkazů, byť nikoliv jediným, jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle §201 tr. zák., též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. Výsledek dechové zkoušky pak není možné bez dalšího odmítnout jen z toho důvodu, že přístroj, na kterém byla zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností, pokud výsledek odpovídá ostatním důkazům.
Aplikují-li se tyto zásady na tento případ, je zřejmé, že obviněnému jako řidiči daného vozidla byla bezprostředně po zastavení vozidla v řádu několika minut naměřena při dechové zkoušce přístrojem Dräger hladina alkoholu 1,27 promile a po 5 minutách 1,23 promile alkoholu a tyto hodnoty byly naměřeny řádně kalibrovaným přístrojem. Tyto hodnoty svědčí o tom, že obviněný již byl v důsledku ovlivnění alkoholem ve stavu vylučujícím jeho způsobilost k řízení motorového vozidla. S ohledem na další okolnosti případu, když důvodem zákroku policistů byla jeho rychlá jízda, a stejně jako spolujezdci byl podle policistů podnapilý, o čemž svědčí i jeho arogantní chování k nim, na tomto závěru nic nemění ani odhad uvedené znalkyně, že vzhledem k naměřeným hodnotám dechovou zkouškou mohla být hladina alkoholu v krvi obviněného v rozmezí 1,01 až 0,97 promile. Chování obviněného přitom podrobně popsal odvolací soud na str. 3 usnesení, že v době kontroly byl agresivní, podrážděný, jeho postoj byl nejistý, pohyboval se nekoordinovaně a z jeho dechu byl cítit alkohol.
Nejvyšší soud na základě uvedených důvodů zjistil, že obviněný byl v době jízdy ve stavu vylučujícím jeho způsobilost k řízení motorového vozidla, a rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovoláním vytýkané vady nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání tak nebyl námitkami obviněného naplněn, a proto nemohl být naplněn ani další důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl navíc uplatněn v jeho první alternativě, která vzhledem k meritornímu přezkoumání rozsudku soudu I. stupně soudem odvolacím ani nepřicházela v úvahu. Ve věci pak nebyl zjištěn ani namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Proto bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. listopadu 2015
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu