ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1073.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1073/2015-I-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 14. 10. 2015 dovolání obviněných J. K. , a M. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 67 To 21/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 57/2012 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněných J. K. a M. P. zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 67 To 21/2014, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 3 T 57/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím ustanovení §261 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 67 To 21/2014, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 3 T 57/2012, zrušují i ohledně obviněného Mgr. M. K.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 3 T 57/2012, byli obvinění J. K., Mgr. M. K. a M. P. uznáni vinnými zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku a obviněný M. P. ještě přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Citovaným rozsudkem byli odsouzeni
- obviněný J. K. podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na třicet měsíců, přičemž podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výrok o trestu v trestním příkaze Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. 3 T 4/2012, výrok o trestu v trestním příkaze Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 4 T 44/2013, a další obsahově navazující rozhodnutí,
- obviněný Mgr. M. K. podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dvě léta, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem,
- obviněný M. P. podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, přičemž podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 1 T 196/2010, a další obsahově navazující rozhodnutí.
Skutek spočíval podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 6 v podstatě v tom, že obvinění J. K., Mgr. M. K. a M. P. dne 12. 1. 2012 před 11,00 hod. v P., M., se po předchozí telefonické dohodě sešli s poškozeným M. J., kterého nejprve obviněný J. K. vyzval, aby nasedl do přistaveného vozidla, které řídil obviněný Mgr. M. K., s tím, že mu ve vozidle dá něco podepsat, což poškozený odmítl, neboť se domníval, že obviněný J. K. mu chce ublížit kvůli nevyřešenému sporu z minulosti, v této situaci obviněný Mgr. M. K. vystoupil z vozidla a řekl poškozenému, ať nastoupí, což poškozený znovu odmítl a začal před obviněným Mgr. M. K. ustupovat, obviněný Mgr. M. K. si rukou sáhl pod bundu, aby poškozený mohl vidět černou pažbu pistole se zásobníkem a aby tak zdůraznil svůj požadavek, poškozený si pistole skutečně všiml, přičemž mu obviněný Mgr. M. K. řekl, že jestli nenastoupí, zastřelí ho, poškozený znovu odmítl nastoupit, vzal do ruky svůj mobilní telefon a začal telefonovat bratrovi, avšak obviněný Mgr. M. K. k němu přistoupil a dvakrát ho udeřil přes tvář a přes ruku, ve které poškozený držel mobilní telefon, poté k poškozenému zezadu přistoupil obviněný M. P., který přijel společně s obviněnými J. K. a Mgr. M. K. a z auta vystoupil před příchodem poškozeného, pohyboval se a vyčkával na ulici, udeřil poškozeného do zátylku dřevěnou holí, a když se poškozený otočil, znovu ho udeřil holí přes čelo, v důsledku čehož poškozený utrpěl dvě tržně zhmožděné rány na čele a ve vlasaté části hlavy v levé spánkovotýlní krajině.
Odvolání obviněných J. K., Mgr. M. K. a M. P., podaná proti celému rozsudku, byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 67 To 21/2014, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obvinění J. K. a M. P. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze.
Obviněný J. K. napadl výrok o zamítnutí svého odvolání s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl nesprávnost právního posouzení skutku podle §175 odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Uvedl, že tu nebyl žádný podklad k závěru o použití zbraně obviněným Mgr. M. K. a k závěru o spáchání činu se dvěma dalšími osobami. Vyjádřil názor, že napadené usnesení odporuje ústavnímu pořádku, zejména ustanovení §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obviněný J. K. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadené usnesení.
Obviněný M. P. napadl výrok o zamítnutí svého odvolání rovněž s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že nebyl přítomen spáchání trestného činu vydírání ostatními obviněnými, že na místo se dostavil až poté, co jimi byl tento trestný čin dokonán, a že se s nimi nemohl dopustit úmyslného společného jednání ve smyslu znaků spolupachatelství. Vytkl, že výrok o vině trestným činem ublížení na zdraví je v rozporu se zjištěním, že byl v přítomnosti poškozeného tak krátkou dobu, že čin nemohl provést. Obviněný M. P. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozhodnutí obou soudů a aby ho zprostil obžaloby nebo přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. ohledně obviněných J. K. a M. P. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání jsou důvodná, pokud jde o výrok o vině obviněných zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku.
Tohoto zločinu se dopustí mimo jiné ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami a spáchá-li takový čin se zbraní.
Skutková zjištění, která až dosud učinily soudy, nevzbuzují žádné pochybnosti o tom, že obviněný Mgr. M. K. jednak pohrůžkou zastřelením při současném ukázání pistole a jednak dvěma údery zasazenými rukou nutil poškozeného k tomu, aby nasedl do přistaveného vozidla. Toto jednání obviněného Mgr. M. K. evidentně vykazuje znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
V souvislosti s odpovědností obviněného J. K. jako spolupachatele za to, že čin byl spáchán se zbraní podle §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, je třeba poukázat především na ustanovení §118 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe. Zjištění, že obviněný Mgr. M. K. výhrůžky na adresu poškozeného provázel tím, že mu ukázal pistoli pod bundou, plně odůvodňuje závěr, že trestný čin byl spáchán se zbraní ve smyslu §118 tr. zákoníku. Spáchání činu se zbraní tu mělo povahu okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, a k odpovědnosti obviněného J. K. po subjektivní stránce podle §17 písm. b) tr. zákoníku postačovalo, že o uvedené skutečnosti nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. S touto podmínkou odpovědnosti obviněného J. K. za trestný čin vydírání kvalifikovaný podle §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se soudy nijak nevyrovnaly, protože nezjišťovaly, zda obviněný J. K. věděl, že obviněný Mgr. M. K. má u sebe zbraň za účelem nátlaku na poškozeného, a pokud o tom nevěděl, nezkoumaly, zda o tom vědět měl a mohl vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům. Právní posouzení skutku podle §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku u obviněného J. K. postrádá ohledně subjektivní stránky trestného činu jakékoli odůvodnění, které by se opíralo o konkrétní zjištěné skutečnosti, což staví výrok o vině tohoto obviněného do rozporu s principy spravedlivého procesu.
Skutková zjištění soudů nejsou dostatečná pro závěr, že obviněný M. P. byl pachatelem, resp. spolupachatelem trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (nehledě na přísnější právní kvalifikaci). Z těchto zjištění vyplývá, že obviněný J. K. po příjezdu na místo činu vyzval obviněného M. P., aby se vzdálil, čímž chtěl předejít tomu, aby poškozený viděl obviněného M. P., neboť jinak by nepřišel. To souviselo s vzájemným nepřátelstvím obviněného M. P. a poškozeného M. J., které mezi nimi přetrvávalo z minulosti a o kterém obviněný J. K. věděl. Z kontextu událostí představujících posuzovaný incident je patrno, že obviněný J. K. ani obviněný Mgr. M. K. neřekli obviněnému M. P. nic o tom, s kým se mají setkat, co je důvodem setkání, co hodlají v rámci setkání podniknout, čeho chtějí při setkání dosáhnout apod. Z toho lze usuzovat, že obviněný M. P. v době příjezdu na místo vůbec nevěděl o tom, že se jedná o setkání s poškozeným M. J., k čemu toto setkání směřuje a jak má proběhnout. Obviněný M. P. nebyl přítomen při příchodu poškozeného na místo setkání s ostatními dvěma obviněnými a dostavil se teprve poté, co obviněný Mgr. M. K. napadl poškozeného výhrůžkami a údery (s tím koresponduje skutečnost, že poškozený při příchodu na místo setkání nezaznamenal přítomnost obviněného M. P. a spatřil ho teprve ve stádiu, kdy až po výhrůžkách a úderech od obviněného Mgr. M. K. dostal zezadu ránu do hlavy, otočil se a uviděl obviněného M. P.). Za uvedených okolností, kdy obviněný M. P. podle všeho ani nevěděl, co ostatní dva obvinění po poškozeném ve skutečnosti chtějí, a sám ho k ničemu konkrétnímu nenutil, nelze akceptovat závěr soudů, že byl pachatelem, resp. spolupachatelem trestného činu vydírání. Když se vrátil na místo, odkud ho předtím obviněný J. K. vykázal, obviněný M. P. poznal poškozeného a napadl ho dvěma údery holí. Z ničeho ale nevyplývá, že tak učinil proto, aby poškozeného přinutil nastoupit do auta, jak tomu chtěli obvinění J. K. a Mgr. M. K. Útok obviněného M. P. se jeví spíše jako samostatný projev jeho všeobecného či celkového nepřátelství k poškozenému bez věcné souvislosti se společným jednáním obviněných J. K. a Mgr. M. K. a s jejich záměrem přinutit poškozeného, aby nastoupil do vozidla a následně podepsal předloženou listinu. Právní posouzení skutku jako trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, natož pak podle §175 odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, je u obviněného M. P. nepřiléhavé, protože se vůbec nejednalo o trestný čin vydírání, nýbrž jen o přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Ve vztahu k obviněným J. K. a Mgr. M. K. z toho plyne, že nemůže obstát závěr, podle kterého každý z nich spáchal trestný čin vydírání nejméně se dvěma osobami ve smyslu §175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Jinak lze souhlasit se závěrem soudů, které skutek spáchaný obviněným M. P. posoudily jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný v tomto ohledu nenamítal nesprávnost právního posouzení skutku zjištěného soudy, nýbrž samotné skutkové zjištění, že poškozeného napadl. Skutkové námitky ovšem nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud by k nim mohl zcela výjimečně přihlížet jen za předpokladu, že by skutková zjištění soudů byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V takovém případě by bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu do skutkového základu napadeného rozhodnutí by měl oporu v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není v otázce napadení poškozeného obviněným M. P. žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení ve svědecké výpovědi poškozeného, který podrobně, konkrétně, bez podstatnějších rozporů a celkově velmi přesvědčivě popsal okolnosti, průběh a způsob napadení včetně identifikace osob pachatelů a toho, jak se každý z nich na jeho napadení podílel. V tomto rámci poškozený jednoznačně usvědčil i obviněného M. P. Soudy objasnily osobu poškozeného z hlediska jeho vlastností zaručujících pravdivost prezentovaných tvrzení. Pokud soudy hodnotily svědeckou výpověď poškozeného jako věrohodnou, měly k tomu přijatelné důvody. Namítaná okolnost, že obviněný byl v přítomnosti poškozeného tak krátce, že nemohl čin spáchat, nemůže zvrátit zjištění vyplývající ze svědecké výpovědi poškozeného. Uvedená námitka se opírá o kamerový záznam jedné z obchodních společností působících v blízkosti místa činu. Tento záznam zachycoval dění jen v omezeném prostoru, do kterého se přenesla až závěrečná fáze celého incidentu, kdy poškozený utíkal a byl pronásledován obviněným. Záznam nepostihoval předcházející fázi, kdy došlo k samotnému napadení poškozeného v místě, které nebylo kamerou monitorováno. To, že obviněný M. P. nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 je ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku u obviněného J. K. podle §175 odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku a u obviněného M. P. podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Napadené usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta odvolaní obviněných J. K. a M. P., je rozhodnutím, které je vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněných J. K. a M. P. zrušil ohledně těchto obviněných jak napadené usnesení Městského soudu v Praze, tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení. Ohledně obviněného M. P. zrušil Nejvyšší soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 včetně výroku o vině přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle rozsudku byl spáchán týmž skutkem jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku.
Protože důvod, z něhož Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch obviněných J. K. a M. P., a to v otázce spáchání činu nejméně se dvěma osobami podle §175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, prospívá také obviněnému Mgr. M. K., přikročil Nejvyšší soud ke zrušení rozhodnutí obou soudů i ohledně obviněného Mgr. M. K.
Nejvyšší soud zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného usnesení Městského soudu v Praze a zrušením rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ztratila podklad.
Nakonec Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obvodní soud pro Prahu 6 odstraní vady vytnuté tímto usnesením Nejvyššího soudu a znovu rozhodne o podané obžalobě.
Vzhledem k velmi výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného usnesení pokládá Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se k délce dovolacího řízení. Dovolání podali u Obvodního soudu pro Prahu 6 obviněný J. K. dne 12. 6. 2014 a obviněný M. P. dne 22. 5. 2014. Nejvyššímu soudu ale byla věc předložena až dne 31. 8. 2015. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu