ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1101.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1101/2015-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 9. prosince 2015 v neveřejném zasedání, o dovolání V. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 31 To 284/2015, ve věci návrhu na uložení ochranného léčení, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 0 Nt 1201/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 0 Nt 1201/2015, bylo V. P. podle §239 odst. 1 tr. ř., za použití §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, uloženo ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě.
Proti tomuto rozhodnutí podala V. P. stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 31 To 284/2015, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozhodnutí podala V. P. prostřednictvím ustanoveného obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. s tím, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení, natož v ústavní formě, hrubě omezující její svobodu. Předně namítá, že není důkaz o nebezpečnosti jejího pobytu na svobodě, když znalkyně (pozn. z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie) MUDr. I. Horáčková, ač ji dobře zná z jejích předchozích hospitalizací, neuvedla žádný konkrétní projev jejího nebezpečného chování vůči okolí, a před soudem, na dotaz v čem spočívá její nebezpečnost, odkázala na výpověď svědkyně M. D. Tato svědkyně popsala před soudem její chování, které je v období projevu její paranoidní schizofrenie pro okolí nepříjemné, nemá ale charakter pro okolí nebezpečného chování, a podle jejího názoru ani neexistuje důkaz, že by někoho někdy fyzicky napadla. Údaj o vyhození pračky z okna, považuje za pouhé tvrzení, ke kterému nelze jako k řádně opatřenému důkazu přihlížet, navíc se jedná o čin, k němuž mělo dojít před několika lety a nemá tak vztah k současnosti. Uvedla, že je psychicky nemocná, ale dobrovolně se ambulantně léčí, užívá předepsané léky a pravidelně navštěvuje svého psychiatra MUDr. J. F. , což potvrzuje jeho vyjádření založené ve spise. V. P. namítá také nesplnění další podmínky ustanovení §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, že pachatel spáchal trestný čin, když je toho názoru, že její jednání nedosáhlo intenzity přečinu výtržnictví a mohlo se jednat nanejvýš o přestupek. Projev její nemoci, že nemůže být důvodem pro závěr o úmyslném jednání, když přečin výtržnictví musí být spáchán ve formě úmyslu. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení krajského soudu, jakož i předcházející usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, kterým jí bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Rovněž požádala, aby až do rozhodnutí o dovolání nebylo ústavní ochranné léčení vykonáváno.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že ochranné léčení je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného, a poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými duševně chorými osobami, nebo osobami závislými na návykových látkách, s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života. Ztotožnil se se závěrem soudů o nebezpečnosti pobytu V. P. na svobodě, když na základě provedených důkazů byl získán celkový obraz o jejím chování, nikoliv tedy pouze výseče chování, které bylo předmětem prověřování policií. Poukázal na její onemocnění paranoidní schizofrenií, která zásadním způsobem ovlivňuje její chování, na její nespolupráci s odborným lékařem a odmítání léčby, resp. na její spolupráci pouze v době jejích krátkodobých pobytů v léčebně a krátce poté, přičemž projevy jejího chování byly agresivní útoky, a to zejména slovní, výhrůžky fyzickou likvidací či podpálením bytu, vulgární nadávky i fyzický útok násadou od koštěte. Státní zástupce jednání V. P. tak rozhodně nepovažuje pouze za obtěžující, a strach z ní zásadním způsobem ovlivňoval životy dalších obyvatel domu. K námitce, že výchozí jednání nebylo trestným činem, ale pouze přestupkem, státní zástupce uvedl, že soud I. stupně se touto otázkou byť stručně zabýval a skutečnost naplnění znaku přečinu výtržnictví dovodil. K tomu také uvedl, že soud uložil ochranné léčení podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ač toto ustanovení dopadá na situace, kdy pachatel spáchá trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, avšak není nepříčetný. Ochranné léčení tak mělo být vzhledem k zjištěné nepříčetnosti V. P. ukládáno podle §99 odst. 1 tr. zákoníku. Protože podmínky uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě byly splněny, a na jejím postavení se tak nic nemění, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání V. P. bylo podáno ve stejném rozsahu, a je založeno na totožných námitkách, které byly součástí již jejího řádného opravného prostředku (č. l. 29 spisu). Stejné námitky byly obhájcem vzneseny již také ve veřejném zasedání před soudem I. stupně.
Podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Podmínky pro uložení ochranného léčení, významné pro tuto věc, jsou zákonem stanoveny v §99 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Spočívají mimo jiné v tom, že pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, resp. pachatel spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.
Pokud jde o výše citované námitky V. P. v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., tyto jsou založeny toliko na nesouhlasu se závěrem soudů, že spáchala trestný čin a její pobyt na svobodě je nebezpečný. Domnívá se, že její pobyt na svobodě není nebezpečný, a její jednání není ani přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a to jak vzhledem k nedostatku jeho intenzity, tak i úmyslu, protože se jednalo o projev nemoci.
Z rozhodnutí soudů obou stupňů, jakož i z obsahu spisu je zřejmé, že se oba soudy zabývaly podmínkami stanovenými zákonem pro uložení daného ochranného opatření. Soud I. stupně rozhodoval o návrhu státní zástupkyně podle §178 odst. 2 tr. ř., na uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Policejní orgán dne 15. 10. 2014 podle §158 odst. 3 tr. ř. zahájil úkony trestního řízení pro daný skutek, v němž byl spatřován přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Na základě následně opatřeného znaleckého posudku MUDr. I. Horáčkové, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z kterého vyplynulo, že V. P. trpí paranoidní schizofrenií s postpsychotickým defektem v osobnostní oblasti, a i když v době činu mohla rozpoznat protiprávnost svého jednání, tak nebyla schopna v návaznosti na dekompenzaci psychického stavu své jednání ovládat, policejní orgán dospěl k závěru, že v době spáchání činu jinak trestného byla nepříčetná, a proto dne 11. 12. 2014 rozhodl o odložení věci podle §159a odst. 1 tr. ř. Soud I. stupně v průběhu veřejného zasedání dne 16. 3. 2015 a 30. 4. 2015 (č. l. 11 a 19 spisu 0 Nt 1201/2015), provedl výslech V. P. , podle jejíž výpovědi je vše v pořádku, se sousedy nemá žádné problémy, daného jednání se nedopustila, není pravdou, že by někomu nadávala, s opatrovnicí vychází velmi dobře, pravidelně každý měsíc chodí do psychiatrické ambulance k MUDr. J. F. a pravidelně také užívá předepsané léky. Soud I. stupně, jako listinný důkaz provedl také zprávu Městského úřadu Železný Brod, odboru sociálních věcí (ze dne 30. 4. 2015), když toto město bylo již v roce 2004 ustanoveno soudem opatrovníkem V. P. v souvislosti s jejím zbavením způsobilosti k právním úkonům. V této zprávě je podrobně popsána situace týkající se V. P. Již od roku 1988, že se u ní v důsledku diagnostikované paranoidní schizofrenie začaly projevovat poruchy chování s pohoršováním okolí, pro které byla i několikrát v roce hospitalizována v psychiatrické léčebně, ale po propuštění do domácího léčení odmítla medikaci (i přímo v ordinaci MUDr. J. F. ), návštěvám lékaře se cíleně vyhýbá, při snaze opatrovníka o zajištění medikace pomoc striktně odmítá, a je vulgárně verbálně agresivní, takže nelze v domácím prostředí zajistit její léčbu ani ve spolupráci s ošetřujícím lékařem. Zpráva popisuje také případy z minulosti, kdy se vedle rušení nočního klidu, vulgarismů vůči jiným osobám, obnažování se na veřejnosti, nebo vylévání moče a vyhazování výkalů z bytu, dopouštěla také vyhazování těžkých předmětů z okna bytu. Po opakovaných hospitalizacích v psychiatrické léčebně a návratu do domácnosti, se ale v důsledku odmítání léčby situace opakovala až do jednání v období června a července 2014, pro které byly policejním orgánem zahájeny úkony trestního řízení dne 15. 10. 2014 a věc byla následně odložena pro zjištěnou nepříčetnost V. P. Soud I. stupně vyslechl také vedoucí tohoto odboru městského úřadu Bc. E. S. , která zprávu zpracovala a také potvrdila, že dne 23. 4. 2015 se již V. P. nedostavila na kontrolu do psychiatrické ambulance MUDr. J. F. , když fingovala sebevraždu a následně byla hospitalizována v Psychiatrické léčebně K. Vyslechnuta byla také svědkyně M. D. , sousedka V. P. , která uvedla, že jmenovaná je v pořádku pokud bere léky, jakmile se ale vrátí z nemocnice, tak do měsíce se její stav opakuje a dopouští se jednání, pro které byly zahájeny úkony trestního řízení, její dceru také napadala násadou od koštěte a nechtěla ji pustit do domu. K události dne 23. 4. 2015 svědkyně uvedla, že jí V. P. vystrašila, že chce spáchat sebevraždu, tak jí zavolala záchranku. Svědkyně také uvedla k dotazu obhájce, že jednání jmenované se opakuje po celou dobu dvou let, co začala bydlet v jejich domě, je agresivní, v daném stavu nebezpečná a bojí se jí. Soud I. stupně přečetl také zprávu lékaře MUDr. J. F. ze dne 26. 3. 2015, ze které v souladu se zprávou městského úřadu vyplývá, že jmenovaná v minulosti odmítala léčbu, záhy přestala k lékaři docházet a neužívala léky, ale od 27. 1. 2015, že pravidelně dochází na aplikaci „depotu“ a pro předpis léku (neuroleptik). Vzhledem k časovým souvislostem je ale zřejmé, že V. P. byla u tohoto lékaře psychiatra pouze 3x, v den čtvrté plánované návštěvy dne 23. 4. 2015 byla již odvezena rychlou záchrannou službou, a následně hospitalizována v psychiatrické léčebně z důvodu tvrzené sebevraždy požitím velkého množství léků. Je tak zjevné, že její ambulantní léčba nemá pozitivní vliv na její duševní stav, a to zejména z důvodu neužívání předepisovaných léků. Znalkyně z oboru psychiatrie MUDr. I. Horáčková přitom ve veřejném zasedání potvrdila, že V. P. odmítá léčbu psychofarmaky, nespolupracuje a v současné době je její pobyt na svobodě nebezpečný jak pro ni, tak i pro okolí. Protože byla již v 31 případech umístěna v psychiatrické nemocnici pro zhoršení jejího psychického stavu z důvodu odmítání léčby, je nutné umístit ji do zařízení s psychiatrickou péčí, kde bude dohlíženo, aby byla medikována. Znalkyně proto navrhla uložení ochranné léčby ústavní, protože jmenovaná je ke své chorobě zcela nekritická, a objevují se u ní poruchy chování ohrožující ji i společnost.
Nejvyšší soud s ohledem na zjištění soudů akceptuje závěr o nutnosti uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě. Byť státní zástupkyně navrhovala uložení tohoto ochranného opatření podle §99 odst. 1 tr. zákoníku, a soudy rozhodly o jeho uložení podle ustanovení §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je v obou případech stejná podmínka pro jeho uložení spočívající v nebezpečnosti pobytu V. P. na svobodě. Nebezpečnost pobytu pachatele činu na svobodě může být dána zejména tím, že ohrožuje rodinu, okolí, majetek, což je třeba posoudit na základě konkrétních zjištění o jeho chování a na základě znaleckého posudku z oboru psychiatrie o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt na svobodě je i pro budoucnost nebezpečný (srov. č. 11/1974 Sb. rozh. tr.). K prokázání nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě není postačující jednání, které naplňuje toliko znaky přestupku. Musí jít o hrozbu závažnějšího útoku na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to v době rozhodování o ochranném léčení (srov. č. 3/2000 Sb. rozh. tr.), které má význam nejen pro ochranu společnosti před těmito osobami, ale může být na prospěch i jim samotným, neboť jim poskytne odbornou lékařskou péči. V daném případě ale nelze přisvědčit námitce, že předmětné jednání vykazuje pouze znaky přestupku, protože z jeho popisu uvedeného v usnesení soudu I. stupně je zjevné, že má intenzitu odpovídající přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Ostatně ani v dovolání se nenamítá nic konkrétního v tom směru, proč by dané jednání nedosahovalo potřebné intenzity, ale pouze se to konstatuje. Bez významu je pak námitka, že nejde o úmyslné jednání ale o projev nemoci. Již státní zástupce ve vyjádření k dovolání správně upozornil na skutečnost, že soud I. stupně uložil ochranné léčení podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ač toto ustanovení dopadá na situace, kdy pachatel spáchá trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, avšak není nepříčetný. Ochranné léčení tak mělo být vzhledem k zjištěné nepříčetnosti V. P. ukládáno podle §99 odst. 1 tr. zákoníku, kdy se nejedná o trestný čin, ale vzhledem k její nepříčetnosti o „čin jinak trestný“ a ochranné léčení se pak ukládá podle zákona obligatorně. Duševní porucha může být přechodná a krátkodobá (např. epileptický záchvat), ale také dlouhotrvající nebo trvalá, jako je právě schizofrenie, ale ne každá duševní porucha vždy způsobuje nepříčetnost pachatele, může být příčinou jen jeho zmenšené příčetnosti nebo nevede ani k tomu. V takovém případě přichází rozhodnutí soudu o uložení ochranného léčení fakultativně podle §99 odst. 2 tr. zákoníku. Bez ohledu na délku trvání, je-li v důsledku duševní poruchy vymizelá alespoň jedna z výše uvedených schopností u dané osoby v době činu, je tato duševní porucha příčinou její nepříčetnosti vylučující její trestní odpovědnost a odůvodňující ukládání ochranného léčení obligatorně podle §99 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §123 tr. zákoníku se přitom duševní poruchou rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci, i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka.
Vzhledem k zjištěné nepříčetnosti V. P. v době činu, tak soudy rozhodly správně o uložení ochranného léčení, když tak bylo nutno učinit ze zákona obligatorně, ale pouze formálně pochybily, když tak rozhodly nikoliv podle §99 odst. 1 ale podle §99 odst. 2 tr. zákoníku. Rušit věcně správné rozhodnutí soudů pouze z důvodu tohoto formálního pochybení, které dovoláním ani není namítáno, nepovažuje Nejvyšší soud za nutné, a jednalo by se pouze o čirý formalizmus, když by soudy následně v novém řízení musely učinit stejné rozhodnutí, ale podle §99 odst. 1 tr. zákoníku. Při věcné správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, tak zájem na stabilitě pravomocných soudních rozhodnutí, převážil nad zájmem na jejich úplné formální správnosti.
K námitce, že některé nebezpečné projevy chování V. P. nemají vztah k současnosti, Nejvyšší soud uvádí, že nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě není možno vyvozovat pouze z jednání, které vykazuje v daném případě jinak znaky trestného činu. Pro závěr o pravděpodobnosti možného opakování jednání jinak trestného musí být zjišťován též stupeň duševní poruchy pachatele, popřípadě jeho dosavadní recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při ponechání takového pachatele na svobodě (srov. např. rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 58/1968, 11/1974 a 23/1979). Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s judikaturou, přičemž správně dospěly k závěru, že pobyt V. P. na svobodě je s ohledem na její zdravotní stav a jeho dosavadní projevy nebezpečný a byla tak splněna tato zákonná podmínka pro uložení ochranného léčení ať již podle §99 odst. 1 nebo podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podkladem pro tento závěr soudů jsou shora uvedené důkazy, a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z kterého jednoznačně vyplývá, že V. P. trpí závažnou duševní nemocí, paranoidní schizofrenií, přičemž nejde o chorobu přechodného rázu. Přitom se přes dlouhou dobu opakované dekompenzace jejího psychického stavu při pobytu na svobodě, a s tím spojenými nutnými hospitalizacemi v psychiatrické léčebně, soustavně vyhýbá specializované péči. Vzhledem k okolnostem přitom není rozhodující, že se až v poslední době, na počátku roku 2015, několikrát k psychiatrovi do ambulance sama dostavila, když jí léky byly pouze předepsány, ač se jedná o osobu, která tyto dlouhodobě sama odmítá užívat. Neúčinnost takovéto její ambulantní léčby jen potvrzuje skutečnost, že se v den další plánované kontroly k psychiatrovi již nedostavila z důvodu předstíraného pokusu o sebevraždu a její následné hospitalizace v psychiatrické léčebně.
Soudy tak na základě provedených důkazů dospěly ke správnému závěru, že pobyt V. P. na svobodě je nebezpečný, jednak s ohledem na povahu jejího jednání, ale také vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu. Obviněné v souvislosti se závažnou duševní nemocí, kterou trpí, zcela chybí reálný náhled na její zdravotní stav, přičemž dobrovolnou ambulantní léčbu dlouhodobě nedodržuje a odmítá. Její pobyt na svobodě je nebezpečný pro reálnou hrozbu agresivity v důsledku řádně neléčené duševní nemoci. Verbální hrozby fyzickým násilím nebo způsobením závažného následku, vyplývají ze zprávy městského úřadu zpracované svědkyní Bc. E. S. , která byla soudem vyslechnuta ve veřejném zasedání. Zatím méně intenzivní projev přímého fyzického násilí ale již vyplývá z výpovědi svědkyně M. D. , jejíž dceru napadala násadou od koštěte. Ústavní forma ochranného psychiatrického léčení je tak prevencí reálně hrozícího protispolečenského jednání V. P. , ale také pomocí jí samotné. Při neřešení jejího zdravotního stavu reálně hrozí, že se bude i nadále dopouštět obdobného jednání, a dokonce jednání ještě závažnějšího, které může ohrozit zdraví, majetek nebo i život jiných osob, jakož i jí samotné.
Podle čl. 90 Ústavy České republiky jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Mezi tato práva patří také právo na ochranu zdraví, života a majetku. Nejvyšší soud si je vědom své povinnosti ochrany těchto hodnot. Nelze připustit stav, kdy budou přijímána opatření obdobného typu jako je ústavní ochranné léčení až v době, kdy jsou tyto hodnoty závažným způsobem narušeny nebo dokonce nenávratně ztraceny, ale je potřebné poskytovat jím ochranu především preventivně. Tato ochrana je přitom poskytována i samotné V. P. Při objektivně zjištěné její závažné duševní nemoci, projevující se již jednáním hrubě omezujícím a ohrožujícím ostatní lidi a jejich majetek v rozporu s trestním zákoníkem, Nejvyšší soud nesdílí názor, že uložení ochranného léčení ústavní formou je omezováním její osobní svobody.
Nejvyšší soud shledal, že nebyl naplněn důvod dovolání podle §265b odst. l písm. j) tr. ř. spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje také na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné V. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu