ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1123.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1123/2014-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. ledna 2015 v neveřejném zasedání, o dovoláních obviněných Bc. P. C. , T. B. , a P. J. , která podali proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 7 To 87/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 89/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 5 T 89/2012, byli obvinění Bc. P. C., T. B. a P. J., společně se spoluobviněnými D. N., R. S., K. V. a J. V., uznáni vinnými přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v jednočinném souběhu se zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Spoluobviněný A. V. byl uznán vinným výše uvedeným přečinem jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v jednočinném souběhu se zločinem podplácení podle §332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle §331 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1, §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, byli obvinění odsouzeni k úhrnnému peněžitému trestu, Bc. P. C. a T. B. ve výši 15 000,- Kč, P. J. ve výši 5 000,- Kč, s náhradním trestem odnětí S.podle §69 odst. 1 tr. zákoníku, Bc. P. C. a T. B. v trvání 3 měsíců a P. J. v trvání 1 měsíce. Podle §83 odst. 1 tr. zákoníku jim byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání u bezpečnostních sborů a obecní policii, obviněným Bc. P. C. a T. B. na dobu 2 roků a obviněnému P. J. na dobu 1 roku.
Proti citovanému rozsudku podali všichni obvinění odvolání, o kterých Městský soud v Praze rozhodl ohledně obviněných Bc. P. C., T. B. a P. J. rozsudkem ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 7 To 87/2014, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně toliko ve výrocích o trestu zákazu činnosti uložených těmto obviněným, když zjistil pochybení soudu I. stupně pouze v použití nesprávného ustanovení tr. zákoníku při jeho ukládání. Proto všem třem jmenovaným obviněným nově podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil stejné tresty zákazu činnosti, jak byly uloženy již soudem I. stupně.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali obvinění Bc. P. C., T. B. a P. J. řádně a včas dovolání, opírající se o dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obvinění Bc. P. C. a T. B. , kteří svá dovolání podali prostřednictvím stejného obhájce, v nich uplatnili také stejné námitky. Obviněný T. B. pouze navíc namítá, že soudy neposoudily individuálně všechny útoky v jednotlivosti tak, aby na základě provedených důkazů mohly jednoznačně a nezaměnitelně uzavřít, že se dopustil všech útoků. Má za to, že ze všech šesti jednotlivých případů je jednoznačně a bezpečně prokázána jeho účast pouze na třech akcích, a to dne 23. 4. 2011, dne 19. 6. 2011 a dne 29. 7. 2011, kdy při této poslední akci byl ale zadržen aniž by vykonával činnost. U ostatních tří akcí, že soud ani neuvádí, jakými důkazy jsou prokázány a mělo být postupováno podle zásady „in dubio pro reo“. Oba obvinění pak shodně poukazují na nesprávné posouzení jejich jednání jako vykonávání činnosti v postavení úřední osoby, a nadále setrvávají na svém názoru, že přes opačný názor obvodního i městského soudu v této jejich trestní věci, je na jejich případ aplikovatelné rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 625/2001, ze dne 12. 2. 2002, a související rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 465/2002, ze dne 24. 9. 2002. Namítají, že podle právních závěrů vyplývajících z těchto rozhodnutí je určení, zda policista požívá postavení a ochrany úřední osoby vázáno na splnění podmínek uvedených v zákoně č. 273/2008 Sb., o Policii ČR (dále jen „zákon o policii“). Ve výroku o vině rozsudku není ale uvedeno, zda postupovali v době svého volna při výkonu tam uvedených činností v rozporu nebo v souladu s §1, §2, §10 a §12 zákona o policii, aby bylo možno posoudit, zda jednali v postavení úřední osoby, ale je tam uveden pouze odkaz na konkrétní ustanovení zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), z nichž vyplývající povinnosti měli svým jednáním porušit. Tato ve skutku uvedená ustanovení zákona se ale vztahují pouze ke služební kázni /§45 odst. 1 písm. a)/, dále zdržení se jednání, které může vést ke střetu zájmu, atd. /§45 odst. 1 písm. b)/ a k zákazu výkonu jiné výdělečné činnosti (§48 odst. 2). Pouhé porušení povinností uvedených ve služebním zákoně, bez návaznosti na porušení práv a povinností uvedených v zákoně o policii, ale nelze podle obviněných považovat za natolik závažné porušení, aby mělo dosah do trestněprávní roviny a došlo tak i k porušení zásady „ultima ratio“. Jejich činnost sice byla v době mimo službu, ale jednoznačně byla v zájmu ochrany majetku, života a zdraví občanů, kdy svědomitě plnili úkoly policie, stanovené v §2 zákona o policii, a při řízení dopravy postupovali v souladu se svými dalšími právy a povinnostmi tak, aby co nejméně zasahovali do práv a povinností občanů.
Zásadní rozpor tak obvinění spatřují v tom, že podle výše uvedených rozhodnutí městského a Nejvyššího soudu musí být pro posouzení policisty plnícího úkoly podle §2 zákona o policii jako úřední osoby, splněny všechny podmínky uvedené v §1, §2, §10 a §12 tohoto zákona. Soudy v této jejich trestní věci ale shodně dospěly k závěru, že policista v době služebního volna, který vykonává činnost svěřenou do pravomoci Policie ČR, je a priori v postavení úřední osoby celých 24 hodin. Oba uvedení obvinění ale nesouhlasí s argumentací soudů nižších stupňů, že zmíněná rozhodnutí nelze použít na tento jejich případ proto, že řeší odlišný případ, kdy se policisté stali náhodnými svědky určité události. Naopak jsou toho názoru, že právní základ je pro posouzení obou případů stejný a soud musí tedy v obou případech posoudit, zda policisté zasahující a plnící úkoly v době mimo službu jednají v postavení úředních osob a jsou nadány právy a povinnostmi úřední osoby, protože ve skutkové podstatě trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §239 tr. zákoníku, tak i trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 tr. zákoníku, je třeba společně posoudit, zda obviněný resp. poškozený splnil všechny zákonné podmínky, pro které je na něj možno hledět jako na úřední osobu. V obou případech tak musí splnit stejné podmínky a znaky pro to, aby jim mohlo být přisouzeno postavení úřední osoby, a posuzovaný skutkový děj, zda jde o pachatele nebo poškozeného, je nerozhodný. Postup soudů nižších stupňů v jejich trestní věci tak podle jejich názoru odporuje zásadě spravedlivého procesu, předvídatelnosti práva a rovnosti občanů před zákonem, protože stanovené podmínky, v tomto případě výše uvedeným rozhodnutím městského a Nejvyššího soudu, musí platit bez výjimky a bez ohledu na situaci, která je posuzována. Ohledně přečinu zneužití pravomoci úřední osoby proto namítají nedostatek nejen subjektu, ale i objektu tohoto trestného činu, když postupovali v souladu s chráněným zájmem předvídaným zákonem, byť v době svého volna. Dále namítají také nenaplnění materiální stránky v podobě nebezpečnosti činu pro společnost, kterou považují za nepatrnou, když nahrazovali absenci kolegů velených do služby, pomáhali chránit životy, zdraví a majetek osob, takto jednali v souladu a na základě rozhodnutí správního orgánu (pozn. rozhodnutí dopravního orgánu o umístění dopravního značení), přičemž v jiných případech, aniž by to bylo státním zástupcem nebo soudem považováno za jednání trestné, funkcionáři policie posílají policisty v době služby i se služebními vozidly a za plný služební příjem na kompars natáčení, kdy jim produkce za tuto činnost ještě nabízí finanční odměny pro funkcionáře i samotné policisty. Tito policisté přitom, v rozporu s ustanovením §2 zákona o policii, neplní základní úkoly policie, ale za peníze daňových poplatníků zajišťují kompars vybraným soukromým televizím, tedy výhody, při kterých nechrání zdraví, životy ani majetek.
Ve vztahu ke zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku obvinění Bc. P. C. a T. B. namítají, že odvolací soud ve stejné věci usnesením ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 7 To 87/2014, ohledně dalších spoluobviněných zastavil trestní stíhání s odkazem na zásadu „ne bis in idem“, když toto rozhodnutí odůvodnil jejich propuštěním ze služebního poměru rozhodnutím příslušného služebního funkcionáře podle §178 a násl. zákona o služebním poměru, v důsledku čehož byli podle odvolacího soudu m.j. postiženi osobně, personálně a finančně, jakoby jim byl v trestním řízení uložen např. trest zákazu činnosti, případně trest peněžitý. Na rozdíl od spoluobviněných byli oni podle §40 stejného zákona zproštěni výkonu služby, což však mělo u nich v konečném důsledku stejný dopad osobní, personální a finanční, jako u propuštěných spoluobviněných policistů, a dokonce dopad ještě horší, neboť byli pravomocně odsouzeni. I v jejich případě, že by tedy měla být uplatněna zásada „ne bis in idem“, neboť se jedná o stejné řízení ve věcech služebního poměru, a zcela stejné jednání resp. totožný skutek, za které tak byli potrestáni dvakrát, když po zproštění výkonu služby jim byl služební plat snížen na polovinu, a po pravomocném odsouzení jim již nebude dorovnán, což považují za první peněžitý trest, přičemž následně jim byl za stejné jednání uložen peněžitý trest také soudem. Stejná situace, že je také u zproštění výkonu služby v rámci řízení o služebním poměru, což považují za trest zákazu činnosti na dobu určitou, protože nemohou vykonávat činnost policisty a stejně tak byli následně potrestáni i soudem.
Obvinění Bc. P. C. a T. B. v závěru svých dovolání shodně navrhli, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil napadený rozsudek, a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný P. J. v dovolání namítá, že skutek uvedený ve výroku rozsudku rozhodně nevykazuje znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným.
K přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku předně namítá, že soudy nesprávně interpretovaly pojem „úřední osoba“ a nevypořádaly se s otázkou, zda úřední osobou ve smyslu ustanovení §127 tr. zákoníku je policista ve stejnokroji, který nemá kompletní výstroj a výzbroj (služební zbraň), není ve výkonu služby, na místě nezasahuje, je tam přítomen a plní úkoly společnosti pouze k zajištění některých dílčích úkolů týkajících se ochrany a nerušeného průběhu filmového natáčení a přitom ve zcela omezeném rozsah používá svěřené pravomoci a odpovědnosti. Z odůvodnění rozhodnutí soudů, že nelze ani dovodit zda postupoval v souladu či v rozporu s ustanoveními §1, §2, §10 §12 zákona o policii a posoudit tak, zda v době svého volna jednal v postavení úřední osoby. Dále pak namítá, že nebyl zjištěn ani žádný případ, kdy by ve smyslu uvedeného trestného činu vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, když naopak svoji činnost na daných místech vždy prováděl v souladu s právním řádem, jeho nadřízení také nic proti předmětné činnosti nenamítali, naopak ji považovali za prospěšnou, protože nemuseli na tyto akce vysílat policisty, kterých bylo pro služební činnost nedostatek, a měl také za to, že se na ní podílejí i jiní nadřízení a vedoucí pracovníci. Žádný právní předpis, že mu také neukládá povinnost hlásit přímému nadřízenému výkon takové činnosti. Namítá proto nenaplnění následku jako obligatorního znaku objektivní stránky přečinu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože jeho činnost byla obecně prospěšná. Dále namítá také absenci úmyslné formy zavinění, když danou činnost prováděl pouze ze zvědavosti, protože se natáčela bezpečnostní problematika s řadou zajímavých herců a nikdy živé filmování neviděl. Nejednal tedy v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, jak to vyžaduje ustanovení §329 odst. 1 tr. zákoníku o přečinu zneužití pravomoci úřední osoby.
Oba soudy, že pak nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe spočívající v principu „ultima ratio“ podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, a nevypořádaly se s otázkou společenské škodlivosti jeho jednání, která u přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku není naplněna v požadované intenzitě. Podle jeho názoru potřebná míra společenské škodlivosti není dána, když byl sice na místě ve stejnokroji policisty, ale pouze ve třech případech a v době svého volna, byl pouze přítomen natáčení, neprováděl ale žádnou hlídkovou činnost a jen dohlížel na to, aby nedošlo k ohrožení zdraví osob, k poškození natáčecího zařízení či k odcizení věcí, případně občanům pouze vysvětlil důvody opatření v místě natáčení filmových scén. Jednal přitom v souladu s dopravně inženýrskými rozhodnutími, a nezasahoval do oprávněných zájmů občanů takovou měrou, aby bylo jeho jednání v rozporu se zákonem o služebním poměru nebo zákonem o policii a tedy společensky škodlivé. Podle jeho názoru není výkon působnosti policisty v omezeném rozsahu a v době osobního volna, závažným porušením základních povinností příslušníka uvedených v §45 odst. 1 zákona o služebním poměru, a i v případě nerespektování ustanovení tohoto zákona se může dopustit pouze kázeňského přestupku. Protože jeho činnost v daném případě jen výjimečně spočívala v zastavování či usměrňování vozidel, prováděl ji jen krátkodobě pouze ve třech případech a vždy bez služební zbraně i dalších doplňků výzbroje a výstroje, přičemž dodržoval služební kázeň i povinnosti vyplývající z §2, §9, §10 a §11 zákona o policii, a podle výsledku dokazování mu nebyla přislíbena a ani neobdržel žádnou finanční odměnu, má pochybnosti o tom, zda se vůbec mohl dopustit i kázeňského přestupku podle §50 zákona o služebním poměru.
Podmínky jeho trestní odpovědnosti obviněný P. J. neshledává ani u zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Soudům obou stupňů předně vytýká, že v odůvodnění rozsudku neuvedly důkazy, na základě kterých by bylo možno usuzovat, že se tohoto zločinu dopustil, a z provedeného dokazování podle jeho názoru ani nevyplývá žádná skutečnost, na základě které by bylo možno dovodit, že za danou činnost přijal nebo si dal slíbit finanční či jinou výhodu. I kdyby obdržel nějakou odměnu, nejednalo by se o úplatek, neboť by ji dostal za vykonanou činnost, která není trestní povahy.
V závěru dovolání pak obviněný P. J. poukázal na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 5. 2014, sp. zn. 5 T 89/2012, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 7 To 87/2014, kterými bylo z důvodu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno trestní stíhání celkem deseti spoluobviněných v této trestní věci, přičemž soudy uvedené důvody zastavení trestního stíhání u těchto spoluobviněných, že se týkají také jeho. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných pouze poukázala na odůvodnění dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem ve věci obviněných A. V., D. N., R. S., Mgr. J. V. a K. V., které bylo podáno dne 26. 5. 2014 pod sp. zn. 1 NZO 5049/2014 (pozn. věc napadla dne 28. 8. 2014 a je vedena u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1118/2014) a odkázala na důvody v něm uvedené. Pouze k argumentaci obviněných ohledně použití zásady „ne bis in idem“ uvedla, že nemožnost jejího použití je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, např. s rozhodnutím 7 Tdo 451/2014. Navrhla proto, aby byla dovolání odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jsou zjevně neopodstatněná.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněných se již zabývaly soudy nižších stupňů a obvinění tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podali fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání.
S ohledem na shora uvedené požadavky na hmotně právní povahu argumentace v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obsah dovolání obviněných, je zřejmé, že jejich námitky zpochybňující skutková zjištění soudů neodpovídají tomuto dovolacímu důvodu. K mimořádnému zásahu dovolacího soudu do skutkových zjištění může dojít pouze na základě zjištění tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud ale mezi skutkovými zjištěními soudu I. stupně, s nimiž se ohledně uvedených obviněných v napadeném rozsudku ztotožnil také soud odvolací, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. S námitkami obviněných o neprokázání daného jednání se vypořádal již soud odvolací v odůvodnění napadeného rozsudku, včetně uvedení důkazů, které jejich vinu prokazují. Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, a že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Pokud jde o porušení zásady in dubio pro reo, jak namítá obviněný T. B., Nejvyšší soud např. již v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, konstatoval: „Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů“ .
Jako hmotně právní, lze především hodnotit námitku obviněných, že nebyli v postavení úřední osoby, čímž zpochybňují naplnění tohoto znaku skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, jimiž byli uznáni vinnými. Soud I. stupně s odkazem na ustanovení §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku dospěl k závěru, že obvinění jednali v postavení úřední osoby, když takto je nutno nahlížet na policistu, který vykonává úkony spadající do působnosti policie, přitom používá oprávnění, která jsou mu jako příslušníku bezpečnostního sboru svěřena zákonem a navíc je oblečen do policejního stejnokroje, přestože se v dané době nenachází ve službě. Obvinění, že tak jednali v rozporu s ustanovením §10 odst. 2 zákona o policii, neboť jednali bez právního důvodu, vykonávali činnosti svěřené policii jako bezpečnostnímu sboru, aniž by byli do služby veleni služebním funkcionářem. Ke shodné námitce obviněného T. B. pak také odvolací soud na str. 8 a 9 napadeného rozsudku uvedl, že úřední osobou podle §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku je příslušník bezpečnostního sboru, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá přitom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Činnost vykonávanou obviněnými v době jejich volna mimo službu ve služebním stejnokroji, jak je podrobně popsána v úvodu skutku ad II. výroku o vině, pak také označil jako plnění úkolů státu a používání svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů, přičemž nebyly pochybnosti o tom, že obvinění byli příslušníky bezpečnostního sboru.
Opačná argumentace obviněných spočívá především v tom, že podle v dovolání uvedených rozhodnutí, rozsudku Městského soudu v Praze, a usnesení Nejvyššího soudu, který rozhodoval o dovolání proti danému rozsudku (sp. zn. 6 To 625/2001 a 3 Tdo 465/2002), musí být pro posouzení policisty plnícího úkoly podle §2 zákona o policii jako úřední osoby, splněny všechny podmínky uvedené v §1, §2, §10 a §12 tohoto zákona. Také argumentací uvedenými rozhodnutími se již k námitce obviněného T. B. v odvolání zabýval soud odvolací a uvedl, že odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 3 Tdo 465/2002, je nepřípadný, protože řešilo diametrálně odlišný případ, kdy se nejednalo o situaci ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR (pozn. účinný do 31. 12. 2008; byl zrušen a nahrazen zák. č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, účinným od 1. 1. 2009, o jehož obdobné ustanovení §10 odst. 2 jde nyní), které upravovalo povinnost příslušníka policie provést služební zákrok v době mimo službu, je-li páchán trestný čin nebo přestupek, kterým je bezprostředně ohrožen život, zdraví nebo majetek, protože se obviněný nestal v době mimo službu v civilním oděvu náhodným svědkem páchání trestného činu nebo přestupku. V této trestní věci, uvedl odvolací soud, totiž obvinění byli v jednotlivých případech, bez vědomí svých nadřízených, vysílání v době mimo službu ve služebním stejnokroji k vykonávání předmětné činnosti pro potřeby natáčení pořadů filmové a televizní produkce. S výše citovanými závěry soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud ztotožnil. Jejich závěry přitom nejsou v rozporu s výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, o které se opírá námitka obviněných, že pro jejich posouzení jako jednajících v postavení úřední osoby, je nutné splnění podmínek ustanovení §1, §2, §10 a §12 zákona o policii.
Obvinění se trestné činnosti dopustili v průběhu roku 2011, tedy již v době účinnosti nového zákona o policii (č. 273/2008 Sb.), ale namítaná ustanovení z hlediska obsahu odpovídají ustanovením předchozího zákona o policii (č. 283/1991 Sb.), uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 3 Tdo 465/2002, a jsou tak v podstatě shodná v obou zákonech, jak to také obvinění T. B. a Bc. P. C. konkrétně uvedli v dovoláních, a kde již odkazují na odpovídající ustanovení §1, §2, §10 a §12 nového zákona o policii.
Obvinění byli uznáni vinnými přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože jako úřední osoby, v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, a zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, protože v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu si pro sebe dali slíbit nebo přijali úplatek a spáchali takový čin jako úřední osoby. Za výkon pravomoci v rozporu s jiným právním předpisem, je považováno porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy vydané na základě zákona, kdy pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu s takovou právní normou anebo ji úmyslně obchází. Uvedeného přečinu podle §329 tr. zákoníku se tedy obecně může pachatel v postavení úřední osoby dopustit výkonem pravomoci úmyslně v rozporu s jakýmkoliv jiným právním předpisem. Obvinění namítají, že porušení povinností policisty uvedených v zákoně o služebním poměru, v době mimo službu, je možné posoudit jako jednání úřední osoby a tedy uvedené trestné činy, pouze v případě, že je to vázáno na splnění podmínek uvedených v zákoně o policii. Pokud ale soud I. stupně výslovně uvádí v odůvodnění rozsudku (viz str. 30), že „jednali v rozporu“ s ustanovením §10 odst. 2 zákona o policii, tak podle jejich názoru nemohli být v postavení úřední osoby, neboť nesplňovali podmínky stanovené tímto ustanovením zákona o policii pro posouzení policisty jednajícího v době svého volna jako úřední osoby.
Podle §10 odst. 1 zákona o policii (hlava III, základní povinnosti-iniciativa), v případě ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, jehož odstranění spadá do úkolů policie, je policista ve službě nebo zaměstnanec policie v pracovní době povinen provést úkon v rámci své pravomoci nebo přijmout jiné opatření, aby ohrožení nebo porušení odstranil.
Podle §10 odst. 2 zákona o policii má policista povinnost podle odstavce 1 i v době mimo službu, je-li bezprostředně ohrožen život, zdraví nebo svoboda osob anebo majetek nebo došlo-li k útoku na tyto hodnoty.
Podle §12 odst. 1 zákona o policii je při provádění úkonu policista povinen prokázat svou příslušnost k policii m.j. služebním stejnokrojem.
Z citovaného ustanovení §10 odst. 2 zákona o policii je zřejmé, že v době mimo službu má policista povinnost provést úkon v rámci své pravomoci, nebo přijmout jiné opatření k odstranění nežádoucího následku, pouze v případě bezprostředního ohrožení nebo přímého útoku na chráněné hodnoty. Tento zákonný předpoklad vzniku povinnosti provést úkon v rámci pravomoci, spočívající v existenci bezprostředního ohrožení nebo přímého útoku na chráněné hodnoty, který je charakteristický svou nahodilostí, ale v této trestní věci splněn nebyl. Zjevně proto odvolací soud uvedl, že v namítané jiné trestní věci se jednalo o diametrálně odlišný případ, kdy se policisté v době mimo službu stali náhodnými svědky určité události. V případě provedení zákroku v době mimo službu, jim totiž zvýšená ochrana veřejného činitele mohla být poskytnuta pouze v případě, že tento zákrok byl proveden v souladu s tehdy účinným zákonem o policii, tedy v souladu s ustanovením §2 odst. 1 písm. a), b) tohoto zákona se týkal ochrany bezpečnosti osob a majetku, zajištění veřejného pořádku a směřoval k jeho obnovení, zákrok byl proveden v době mimo službu v souladu s ustanovením §7 odst. 2 tohoto zákona, protože byl páchán trestný čin nebo přestupek, kterým byl bezprostředně ohrožen život, zdraví nebo majetek, a v souladu s ustanovením §10 odst. 1 tohoto zákona oba policisté mimo službu v civilním oblečení svoji příslušnost k policii prokázali tím, že se pachatelům představili jako policisté. Obviněný T. B. a další spoluobvinění, ale v době mimo službu, kdy se nejednalo o nařízenou policejní asistenci, vykonávali v podstatě svévolně preventivní dohled nad silničním provozem a v případě potřeby jej řídili. Přitom takto jednali pod příslibem finanční odměny proto, aby nedocházelo k narušování natáčení audiovizuálních děl a k dosažení tohoto cíle zneužili pravomoci, které jim jsou jako policistům svěřeny zákonem. K usnadnění tohoto jednání, aby si zajistili respekt řidičů nebo jiných osob, vykonávali danou činnost v době mimo službu ve služebním stejnokroji, čímž prokazovali svoji příslušnost k policii a vyvolávali zdání řádného výkonu služby, když policista vykonává službu ve služebním stejnokroji (viz §12 odst. 1 a §108 odst. 1 zákona o policii). Je-li tedy nutné pro poskytnutí ochrany policistovi jako úřední osobě (předtím „veřejnému činiteli“), aby jím byl v době mimo službu zákrok proveden v souladu s uvedenými ustanoveními zákona o policii, a tedy byl považován za služební zákrok, v případě obviněného T. B. a dalších spoluobviněných tato podmínka splněna být nemusí, protože jejich jednání spočívalo naopak ve zneužití pravomoci úřední osoby, které je typické právě tím, že pachatel vědomě jedná v rozporu s právní normou a tedy ji porušuje. Ač s tím obvinění nesouhlasí, je tedy v tomto rozdíl mezi posuzováním policisty jako úřední osoby v případě, kdy je mu poskytována zvýšená ochrana, a v případě kdy je vůči němu uplatňována zvýšená odpovědnost. S tím není v rozporu ani obviněnými T. B. a Bc. P. C. namítaná okolnost, že podle názoru soudů nižších stupňů by všichni policisté, vykonávající v době mimo službu jakoukoliv činnost spadající do působnosti policie, byli v postavení úřední osoby. Pokud totiž takovou činností budou realizovat svěřenou pravomoc (autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech jiných osob) v souladu se zákonem, bude jim poskytnuta zvýšená ochrana jako úřední osobě, a pokud naopak při této činnosti svěřenou pravomoc zneužijí, budou jako úřední osoby podléhat zvýšené odpovědnosti. Podle §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, je totiž úřední osobou příslušník bezpečnostního sboru, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Přitom příslušníci policie, jakož i některé další osoby uvedené v citovaném ustanovení trestního zákoníku, jsou úředními osobami v celém rozsahu své svěřené působnosti na základě příslušného zákona.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje námitku obviněných T. B. a Bc. P. C., že nemohli být v postavení úřední osoby, když podle soudu jednali v rozporu s ustanovením §10 odst. 2 zákona o policii, za zjevně neopodstatněnou.
Ohledně námitky obviněných, že nebyli v postavení úřední osoby, lze podpůrně poukázat na jiný případ svévolného jednání policistů, kteří zneužili služební poměr a postavení policistů a které bylo rovněž právně posouzeno m.j. jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku. Jejich jednání spočívalo v podstatě v tom, že jako policisté Policie České republiky neoprávněně, bez zákonného důvodu a bez příkazu k provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků, vstoupili do bytu poškozené pod předstíranou záminkou, že jde o služební úkon policie, byt v úmyslu získat majetkový prospěch prohledali a odcizili tam určité věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 285/2012, publikované pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR, sešit č. 2/2013). Uvedené usnesení sice řeší toliko otázku právního posouzení takového jednání též jako přečin porušování domovní svobody podle §178 tr. zákoníku, ale ve věci vůbec nebyly pochybnosti o právním posouzení takového jednání policistů, kteří zneužili příslušnost k policii k mimoslužební činnosti, a kdy vystupovali jakoby plnili nějaké služební či úřední úkony, jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Skutečnost, že jejich mimoslužební činnost měla navíc povahu i jiné trestné činnosti, se projevila v právním posouzení jejich jednání též jako přečiny krádeže a porušování domovní svobody.
S tím souvisí také další námitka obviněných T. B. a Bc. P. C., že porušení povinností uvedených v zákoně o služebním poměru, bez návaznosti na porušení konkrétních povinností policisty uvedených v zákoně o policii, kterými se zasahuje do práv a zákonem chráněných zájmů občanů, není tak závažným porušením, aby mělo „dosah do trestněprávní roviny“ a jedná se pouze o kázeňské provinění. K tomu uvedly, že jejich činnost byla sice v době mimo službu, ale jednoznačně v zájmu ochrany majetku, života a zdraví občanů a při této činnosti svědomitě plnili úkoly Policie ČR, stanovené v ustanovení §2 zákona o policii. Domnívají se, že jsou trestáni pouze z důvodu, že řádně plnili úkoly policie, ale mimo službu, přičemž je v jiných případech státním zástupcem hodnocena jako v souladu se zákonem činnost, kdy jsou policisté nadřízenými posíláni ve služebním stejnokroji v době služby, se služebními prostředky a vozidly, na komerční akce a komparsy, kde neplní úkoly policie a nad rámec služebního příjmu jsou od komerčních subjektů odměňování. Proto obvinění neshledávají ve svém jednání společenskou nebezpečnost a tedy naplnění materiální stránky trestného činu.
K této námitce nedostatečného stupně společenské nebezpečnosti činu, a tedy nenaplnění materiálního znaku trestného činu, postačí odkázat na odpovídající část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 9), který uvedl, že námitka nepatrné společenské nebezpečnosti je právně irelevantní, neboť s účinností trestního zákoníku od 1. 1. 2010 již společenská nebezpečnost není materiálním znakem trestného činu. Tato námitka ale souvisí s otázkou společenské škodlivosti jako tzv. materiálního korektivu, jak v dovolání namítá obviněný P. J., resp. s námitkou obviněných T. B. a Bc. P. C. o porušení principu „ultima ratio“. K námitce vysílání policistů na komerční akce se pak u hlavního líčení dne 11. 4. 2013 (č. l. 2439 tr. spisu) dostatečně vyjádřily svědci plk. P. Š. a a plk. Ing. Z. B., z jejichž výpovědí vyplývá, že se tak dělo pouze po projednání a se svolením příslušného služebního funkcionáře, v zájmu služby a toliko na nezbytně nutnou dobu v trvání maximálně do dvou hodin.
K výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu, a výkladu aplikace principu „ultima ratio“, se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil ve stanovisku trestního kolegia (Tpjn 301/2012; publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 26/2013). Konstatoval, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.
Obecně se úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. K tomuto závěru ale v této trestní věci nelze dojít, protože jednání obviněných, přes jeho specifičnost, odpovídá běžným případům této trestné činnosti. Opakované zneužívání služebního poměru v rámci svévolně vytvořeného systému, k poskytování pravomocí policie do služeb soukromých subjektů pod příslibem finanční odměny, nelze považovat za čin postrádající společenskou škodlivost, nebo pouze za přestupek, jak namítají v dovolání. Správně odvolací soud konstatoval, že v podstatě byl v rámci policie spoluobviněným A. V. vytvořen nelegální útvar pro potřeby natáčení pořadů filmové a televizní produkce. Jeho součástí byli také obvinění T. B., Bc. P. C. i P. J., kteří ve skutku uvedenou činností neplnili úkoly policie, ale soukromých subjektů, a nejednali s cílem chránit život, zdraví a majetek osob, ale pod příslibem finanční odměny sloužili jako policisté v době mimo službu soukromým subjektům, k čemuž svoji příslušnost k policii a svěřenou pravomoc zneužívali. Z hlediska hodnocení společenské škodlivosti jednání obviněných tak nelze dospět k závěru, že byť postupovali protiprávně, sledovali legitimní cíl souladný s právem.
Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. K tomuto obviněnými namítanému principu „ultima ratio“ Ústavní soud uvedl např. již v nálezu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, že použití trestního zákona je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot, přičemž uplatnění zásady „ultima ratio“ podmínil tím, že nejsou splněny všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti. Tyto předpoklady ale v případě všech tří obviněných splněny byly.
Obvinění T. B. a Bc. P. C., obecně bez bližší konkretizace, namítají v dovolání také nenaplnění subjektivní stránky přečinu a zločinu, jimiž byli uznáni vinnými. Stejnou námitku uvedl v dovolání také obviněný P. J. s tím, že neměl v úmyslu vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, ani úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu, či opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a uvedenou činnost prováděl pouze ze zvědavosti. Podle závěru soudů obvinění jednali v přímém úmyslu. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý). Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak bylo výše uvedeno, obvinění podle zjištění soudů jednali daným způsobem pod příslibem finanční odměny tak, aby nedocházelo k narušování natáčení audiovizuálních děl. Jejich úkolem tedy bylo provádět dohled nad silničním provozem, řídit dopravu a usměrňovat pohyb vozidel i chodců v případě, že by řidiči nebo chodci vjížděli, resp. vcházeli do míst, kde by natáčení narušovali. To byl jejich hlavní úkol, který plnili vědomě a tedy v přímém úmyslu.
Všichni tři obvinění v dovolání namítají také porušení zásady „ne bis in idem“, přičemž poukazují na rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 7 To 87/2014, kterým bylo zastaveno trestní stíhání pěti spoluobviněných z důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 písm. e) tr. ř. s odkazem na uvedenou zásadu. Obvinění T. B. a Bc. P. C. poukázali na to, že tito spoluobvinění byli rozhodnutím příslušného služebního funkcionáře v řízení podle §178 a násl. zákona o služebním poměru propuštěni ze služebního poměru. Podle soudu toto propuštění mělo na ně stejný osobní, personální a finanční dopad, jako by jim byl v trestním řízení uložen trest zákazu činnosti nebo trest peněžitý, a proto dospěl k závěru, že toto rozhodnutí o propuštění ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., brání jejich trestnímu stíhání. Uplatnění stejné zásady se dovolávají také ve svém případě, když ve stejném řízení byli podle §40 zákona o služebním poměru zproštěni výkonu služby, což mělo na ně stejný dopad osobní, personální a finanční, jako v případě spoluobviněných propuštění ze služebního poměru.
Obviněný P. J. poukázal také na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 5. 2014, sp. zn. 5 T 89/2012, kterým bylo zastaveno trestní stíhání dalších pěti spoluobviněných z důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., když soud vzhledem k tomu, že tito obvinění byli rozhodnutím příslušného služebního funkcionáře zproštěni výkonu služby podle §40 zákona o služebním poměru, dospěl k závěru, že tato skutečnost s ohledem na zásadu „ne bis in idem“ brání jejich trestnímu stíhání pro stejný skutek. Navíc obvodní soud konstatoval, že tito spoluobvinění se dopustili předmětného jednání pouze ve dvou případech a bez časové návaznosti, tak nelze u nich shledat určitou pravidelnost. Tyto důvody se podle názoru obviněného P. J. týkají také jeho a na rozdíl od spoluobviněných stejnou činnost vykonával pouze ve třech případech.
Uplatnění zásady „ne bis in idem“ se tak obvinění dovolávají s poukazem na její použití a zastavení trestního stíhání ohledně dalších spoluobviněných, kteří byli předchozím rozhodnutím příslušného služebního funkcionáře buď zproštěni výkonu služby, nebo propuštěni podle §40 resp. §42 zákona o služebním poměru. K těmto námitkám Nejvyšší soud uvádí, že usnesením ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1118/2014, k dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 7 To 87/2014, a tomuto soudu přikázal, aby věc obviněného A. V. a dalších čtyř obviněných znovu projednal a rozhodl. V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že „požadavek předchozího rozhodnutí o témže skutku v řízení trestněprávní povahy, naposledy Nejvyšší soud konstatoval v usnesení ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 451/2014, jímž z hlediska řešené právní otázky v identické věci k odvolání nejvyššího státního zástupce zrušil usnesení téhož soudu, tedy Městského soudu v Praze (sp. zn. 7 To 439/2013, ze dne 20. 12. 2013), které vycházelo ze stejného právního názoru jako v nyní projednávané věci, že propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru zakládá překážku „ne bis in idem“. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva může být trestní stíhání pachatele při splnění dalších předpokladů vyloučeno i tím, že pro daný čin již byl postižen rozhodnutím v jiném typu řízení, než je trestní řízení podle trestního řádu. Musí však jít o řízení, které má trestněprávní povahu a je vedeno pro delikt trestněprávní povahy. Přitom pro posouzení určitého deliktu jako deliktu trestněprávní povahy je významné, zda chráněný zájem je obecný či jen partikulární, zda adresáty příslušné normy jsou všichni občané nebo jen určitý omezený okruh osob se zvláštním statusem a zda zákonem stanovené sankce mají represivní charakter a jsou co do druhu, závažnosti, účelu a hledisek, podle nichž se ukládají, srovnatelné s tresty (viz např. rozsudek ze dne 8. 6. 1986 ve věci Engel a další versus Nizozemí, rozsudek ze dne 24. 2. 1994 ve věci Bendenoun a další versus Francie, rozsudek ze dne 24. 9. 1997 ve věci Garyfallou versus Řecko)“. Dále Nejvyšší soud v odůvodnění uvedeného usnesení konstatoval, že se „v projednávané věci nejednalo o kázeňský postih obviněných za daný skutek podle §50 a §51 zákona o služebním poměru, o kterém se vede kázeňské řízení podle §186 téhož zákona, ale o rozhodnutí o propuštění, jako jedné z forem skončení služebního poměru podle ustanovení §42 odst. 1 písm. d) téhož zákona, ohledně kterého se vede zvláštní řízení podle §183 téhož zákona. Ke zcela odlišné povaze řízení o propuštění oproti kázeňskému řízení, lze poukázat také na ustanovení §155 písm. c) služebního zákona, podle kterého při propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) téhož zákona nemá propuštěný nárok na odchodné, pokud byl následně na základě jednání, které vedlo k jeho propuštění, pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin. Také z tohoto ustanovení tak vyplývá, že propuštění je personálním rozhodnutím příslušného služebního funkcionáře, byť motivované spácháním určitého činu, ale nikoliv rozhodnutím o tomto činu v řízení trestněprávní povahy. Ze znění ustanovení §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona přitom vyplývá, že ukončit služební poměr příslušníka jeho propuštěním lze pouze za jednání, které má znaky trestného činu. Rozhodnutí o propuštění musí tedy předcházet závěr služebního funkcionáře, že se nejedná pouze o kázeňský přestupek (resp. přestupek podle jiného zákona), o kterém má pravomoc rozhodnout sám v kázeňském řízení, ale zřejmě o trestný čin, o kterém již není oprávněn rozhodnout a věc musí bezodkladně postoupit státnímu zástupci (viz §187 služebního zákona). V takovém případě zákon také neponechává rozhodnutí o propuštění na úvaze služebního funkcionáře. Podle §42 odst. l písm. d) zákona o služebním poměru, totiž příslušník musí být propuštěn, jestliže porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Z hlediska systematiky zákona spadá toto ustanovení do části druhé zákona o služebním poměru, která podle nadpisu upravuje vznik, změnu a skončení služebního poměru. Uvedené ustanovení proto neupravuje sankci jako represivní opatření, které by bylo možné materiálně pokládat za trest, jak to v podstatě učinil městský soud, když důsledky propuštění srovnával s trestem hrozícím obviněným v trestním řízení. Kázeňské tresty, které se příslušníkům bezpečnostních sborů ukládají za kázeňské přestupky, jsou upraveny v části čtvrté téhož zákona, nazvané kázeňské odměny a kázeňské tresty. Co je kázeňským přestupkem, je vymezeno v §50 odst. l téhož zákona. Ve výčtu druhů trestů uvedených v §51 odst. l písm. a) až g) téhož zákona pak není propuštění ze služebního poměru. Jedním z druhů kázeňských trestů je podle §51 odst. l písm. d) tohoto zákona odnětí služební hodnosti, jehož uložení je důvodem, pro který příslušník bezpečnostního sboru musí být ze služebního poměru následně propuštěn podle §42 odst. l písm. e) zákona o služebním poměru. Také z tohoto vyplývá, že rozhodnutí o propuštění není součástí řízení o kázeňském přestupku, ale řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona je zvláštním řízením podle ustanovení §183 až §185 tohoto zákona. Jiným řízením je řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku, podle ustanovení §186 až §189 tohoto zákona. Řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona o služebním poměru, a řízení o kázeňském přestupku či o jednání, které má znaky přestupku, jsou dvě různá a samostatná řízení. Rozdíl mezi nimi je mimo jiné i v tom, že v řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku, kázeňský trest nelze uložit příslušníkovi, který již byl za týž skutek pravomocně odsouzen (§186 odst. 10 téhož zákona), zatímco ustanovení upravující řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) téhož zákona nic takového nestanoví. Předcházející pravomocné odsouzení pro týž skutek nebrání tomu, aby bylo přikročeno k propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona o služebním poměru. Naopak, z výše citovaného ustanovení §42 odst. 1 písm. a) b) tohoto zákona vyplývá, že příslušník musí být propuštěn, byl-li pravomocně odsouzen za jakýkoliv úmyslný trestný čin, nebo za nedbalostní trestný čin spáchaný jednáním, které je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka. To rovněž potvrzuje správnost závěru, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona o služebním poměru není řízením trestněprávní povahy a proto rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle tohoto ustanovení není rozhodnutím, které by bylo relevantní z hlediska zásady ne bis in idem“.
S ohledem na výše citované závěry Nejvyššího soudu v trestní věci jiných spoluobviněných je zřejmé, že tyto jsou zcela použitelné i v této trestní věci obviněných T. B., Bc. P. C. a P. J., kteří své námitky ohledně uplatnění zásady „ne bis in idem“ opřeli právě o rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 7 To 87/2014. Citované závěry Nejvyššího soudu přitom dopadají jak na případ propuštění, tak i na případ zproštění výkonu služby podle §42 odst. 1 písm. d) resp. §40 zákona o služebním poměru. Na doplnění k argumentaci obviněného P. J. usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 5. 2014, sp. zn. 5 T 89/2012, kterým bylo z důvodu uvedených v ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. rozhodnuto o zastavení trestního stíhání pěti spoluobviněných s ohledem na zásadu „ne bis in idem“, protože již předtím byli příslušným služebním funkcionářem zproštěni výkonu služby podle §40 zákona o služebním poměru, Nejvyšší soud uvádí, že ke stížnosti státního zástupce bylo toto usnesení zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 7 To 239/2014 (viz č. l. 3021 a 3115 tr. spisu) a pozbylo tak argumentační hodnotu.
Nejvyšší soud proto dovolání všech tří shora uvedených obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš