ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1128.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1128/2015-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 10. 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné O. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 13 To 221/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 T 27/2015 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Státní zástupce podal u Okresního soudu Praha-západ obžalobu na obviněnou O. K. pro zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měla dopustit v podstatě tím, že dne 20. 8. 2014 okolo 16:15 hod. v J. u P., V L. …, okr. P.-z., v bytě č. … v úmyslu zmocnit se mobilního telefonu v hodnotě 11 000 Kč v majetku společnosti CharityMints, s.r.o., který měl u sebe jako jeho uživatel poškozený J. K., napadla poškozeného J. K. tak, že se na něj vrhla, snažila se mu mobilní telefon odcizit, opakovaně ho udeřila dlaní sevřenou v pěst do celého těla, kousala ho, udeřila ho plastovým samopalem do hlavy, zalehla ho a za použití řezáče s výsuvnou odlamovací čepelí mu začala prořezávat pravou kapsu kalhot, v které se mobilní telefon nacházel, přičemž poškozený v důsledku tohoto jednání utrpěl poškození kalhot, otok a podkožní krevní výron na hlavě v levé spánkové krajině, vodorovnou čárkovitou oděrku v délce 8 cm vlevo na krku, dva podkožní krevní výrony velikosti 8x4 cm a 6x4 cm na pravé paži, povrchní řeznou ránu délky 1,5 cm na pravé ruce a škrábanec na zádech, a společnost CharityMints, s.r.o., utrpěla škodu ve výši cca 11 000 Kč.
Po projednání věci v hlavním líčení rozhodl Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 9 T 27/2015, tak, že podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupil věc Obecnímu úřadu v Jesenici u Prahy k možnému projednání v přestupkovém řízení.
Stížnost státního zástupce byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 13 To 221/2015, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Soudy odůvodnily tato rozhodnutí tím, že skutek sice vykazuje formální znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, avšak z hlediska ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, které zakotvuje zásadu subsidiarity trestní represe, nevykazuje takový stupeň společenské škodlivosti, aby nepostačovalo postihnout ho jen jako přestupek. V tomto ohledu soudy zdůraznily, že šlo o situační konflikt vzniklý mezi rozvedenými manžely při hádce o zaplacení školného za dítě, kdy se obviněná snažila dosáhnout toho, aby poškozený zatelefonoval řediteli školy nebo aby jí umožnil zavolat z telefonu, který měl u sebe v kapse kalhot. Zároveň soudy poukázaly na to, že poškozený projevil shovívavý postoj k činu obviněné a že obviněná jednala ve stavu zmenšené příčetnosti.
Nejvyšší státní zástupce podal v zákonné lhůtě v neprospěch obviněné dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí stížnosti státního zástupce napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř. Namítl, že soudy odůvodnily svá rozhodnutí toliko velmi obecnými formulacemi, a vyjádřil názor, že v rozporu se stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaným pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. překročily meze, v nichž lze uplatňovat zásadu subsidiarity trestní represe. Uvedl, že jednání obviněné nevykazuje žádné speciální rysy, které by odůvodňovaly závěr, že stíhaný skutek neodpovídá běžně se vyskytujícím případům dané skutkové podstaty, a dodal, že šlo naopak o případ pro danou trestnou činnost relativně typický, dokonce s vyšší mírou intenzity. To dokládal tím, že jednání obviněné spočívalo ve fyzickém násilí, tj. nikoli jen v pohrůžce, a v opakovaném použití zbraně, především odlamovacího řezáče. Zdůraznil, že o skutečné intenzitě použitého násilí svědčí poranění poškozeného a reálnost hrozby poranění stehenní tepny. Poukázal na to, že posoudí-li se společenská škodlivost jednání obviněné analogicky podle hledisek uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, šlo o standardní způsob odpovídající útokům ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku. Postoj poškozeného k činu obviněné označil za irelevantní, neboť trestní stíhání obviněné nebylo podmíněno souhlasem poškozeného. Ke zmenšené příčetnosti obviněné uvedl, že soudy na ni mohly vzít zřetel při ukládání trestu použitím ustanovení §40 odst. 1 tr. zákoníku. Veškeré výhrady shrnul v závěr, že jednání obviněné bylo svým charakterem společensky škodlivé a nijak zásadně se nevymykalo z rámce běžně se vyskytujících případů stejného druhu, takže uplatnění prostředků trestní represe bylo namístě. Nejvyšší státní zástupce se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení obou soudů, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Okresnímu soudu Praha-západ věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněná se k dovolání nejvyššího státního zástupce věcně nevyjádřila a prostřednictvím obhájkyně pouze uvedla, že souhlasí s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
V poměru mezi rozhodnutími soudů na straně jedné a podaným dovoláním na straně druhé je spornou otázkou to, zda lze na posuzovaný případ aplikovat ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku se závěrem, že skutek není trestným činem, byť formálně vykazuje jeho znaky.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Citované ustanovení zakotvuje zásadu subsidiarity trestní represe a vyjadřuje takové pojetí trestního práva, při kterém je trestní postih krajním prostředkem ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Kritériem tu je společenská škodlivost posuzovaného činu ve spojení s dostatečností odpovědnosti podle jiného právního předpisu, než je trestní zákon. Účelem ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je při výkladu znaků jednotlivých skutkových podstat zajistit, aby nebyly zbytečně kriminalizovány činy, u nichž to není nezbytně nutné a aby jako trestné činy byly posuzovány pouze případy, v nichž je ochrana dotčených zájmů skrze odpovědnost podle jiného právního předpisu nedostatečná, neúčinná nebo nevhodná.
Z hlediska kategorizace trestných činů (§14 tr. zákoníku) lze konstatovat, že z dosahu prostředků trestní represe jsou s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku vyloučeny zejména případy, kdy jsou naplněny formální znaky přečinů. Apriorně to však nelze vyloučit ani u zločinů jako typově závažnějších trestných činů, byť to přichází v úvahu spíše jen výjimečně, pokud tu jsou nějaké skutečně mimořádné okolnosti.
Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Na zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je stanovena sazba odnětí svobody od dvou let do deseti let. Rozpětí této trestní sazby je tak široké, že se částečně překrývá se sazbou, která je určujícím znakem přečinů (§14 odst. 2 tr. zákoníku).
Obviněná naplnila formální znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Takové právní posouzení skutku by ovšem očividně bylo v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a se zásadou uplatnění trestního postihu jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio), jak vyplývají z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. V posuzované kauze rozhodně nešlo o obvyklý případ loupeže. Typická forma trestného činu loupeže se vyznačuje tím, že pachatel přepadne poškozeného, ke kterému jinak nemá žádný bližší vztah, a násilným způsobem nebo pod pohrůžkou přímého násilí mu odebere nějakou věc nebo ho donutí k jejímu vydání, a to se zištným motivem opatřit si pro vlastní potřebu nějaké prostředky, zpravidla peníze či cennosti, ale i jiné věci k uspokojování vlastních potřeb, ke zpeněžení apod. Od toho se posuzovaný případ výrazně odlišuje.
Nejednalo se o žádné přepadení, nýbrž o násilné vyústění hádky mezi rozvedenými manžely, kteří se i jinak dlouhodobě dostávali do vzájemných konfliktů při řešení společných záležitostí. V tomto případě šlo o spor týkající se úhrady školného za jejich společné dítě, který vyvrcholil tím, že obviněná na poškozeném požadovala, aby v této věci zavolal řediteli školy, a když se k tomu poškozený neměl, chtěla, aby vyndal z kapsy telefon, podal ji ho a ona mohla zavolat sama. Motiv jednání obviněné tedy evidentně nebyl zištný v tom smyslu, že by nějak chtěla rozmnožit svůj majetek o cizí mobilní telefon. Za situace, kdy poškozený projevil neochotu sám zavolat řediteli školy i neochotu umožnit ji volání z mobilního telefonu, který měl u sebe, se po něm obviněná začala sápat, začala ho tlouci, snažila se vyndat mu telefon z kapsy kalhot a při tom mu způsobila drobná zranění. Pokud obviněná ke zdůraznění svého požadavku použila nějaké věcné prostředky, byl to jednak plastový samopal, který jako dětská hračka nebyl způsobilý k nějakému vážnějšímu zranění poškozeného, a jednak zalamovací vysouvací nožík, který obviněná nepoužila k tomu, aby poškozeného bodla nebo řízla, resp. mu tím hrozila, ale k tomu, aby jím začala párat či rozřezávat kapsu, v níž poškozený měl mobilní telefon. Poškozený nakonec mobilní telefon předal obviněné, která s ním odešla, avšak následujícího dne mu byl telefon vrácen.
Ze zjištění soudů vyplývá, že obviněná se činu dopustila ve stavu zmenšené příčetnosti, neboť pro duševní poruchu byla významně snížena její ovládací schopnost. K prostému afektu při konfliktu s poškozeným přistupovalo i to, že obviněná je emočně nestabilní, má zvýšené senzitivní a hystrionské rysy se ztíženou frustrační tolerancí a impulzivní reaktivitou v zátěži a je dlouhodobě dekompenzovaná.
Z toho, co bylo zjištěno o vzájemných vztazích obviněné a poškozeného jako rozvedených manželů, je zřejmé, že posuzovanému činu v minulosti předcházely podobné incidenty, kdy obviněná odnesla nějaké věci poškozeného, ale pak mu je vrátila. Podnětem k zahájení trestního stíhání bylo sice trestní oznámení poškozeného, avšak ten k němu přikročil nikoli z vlastního popudu, ale na radu svého terapeuta, své přítelkyně a své právní zástupkyně, kterým se svěřil, že byl napaden bývalou manželkou. Sám poškozený spatřoval v jednání obviněné projev zoufalství z jejich momentální finanční situace, která neumožňovala zaplatit vysoké školné za dítě, měl pro její jednání omluvu, necítil se tímto jednáním nějak vážně ohrožen na zdraví či dokonce životě, projevil, že má k obviněné přetrvávající citový vztah jako k matce společných dětí, a nakonec uvedl že si nepřeje její odsouzení.
Duševní stav, v němž se obviněná dopustila posuzovaného činu, smířlivý vztah poškozeného k obviněné a projev tolerance poškozeného k jejímu činu jsou irelevantní z hlediska naplnění formálních znaků zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, avšak nelze je oddělit od celkového kontextu posuzovaného případu, do jehož rámce spadá i to, čím bylo vyvoláno duševní rozpoložení, v němž se obviněná činu dopustila, jak poškozený vnímal a pociťoval jednání obviněné a jaký k němu nakonec zaujal postoj. Tato stránka věci vystupuje do popředí ve spojitosti s tím, že posuzovaný čin byl projevem neurovnaných rodinných vztahů, do kterých by za popsaných okolností veřejná moc neměla zasahovat prostředky trestní represe. Není to totiž nutné k ochraně dotčených zájmů v jejich konkrétní podobě, tedy k ochraně osobní svobody poškozeného jako jednoho ze subjektů rodinných vztahů ani k ochraně majetku, s nímž poškozený disponuje.
Evidentně se tedy jednalo o naprosto atypický případ naplnění formálních znaků zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud soudy za tohoto stavu došly k závěru, že vzhledem ke způsobu a míře naplnění formálních znaků zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je v dané věci důvod k tomu, aby skutek nebyl kvalifikován jako trestný čin a aby vůči obviněné byla uplatněna odpovědnost za přestupek, pak tím výstižně a citlivě vyjádřily zcela specifický charakter posuzované kauzy, rozhodly v souladu se zákonem a nijak se neodchýlily ani od stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu