ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1144.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1144/2015-I-14
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 1. 10. 2015 dovolání obviněného R. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 8 To 130/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 148/2014 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 8 To 130/2015, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 4 T 148/2014.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a mezi nimi též usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2015, č. j. 2 T 142/2012-202.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 4 T 148/2014, byl obviněný R. Š. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §196 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osm měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Skutek spočíval podle zjištění Městského soudu v Brně v podstatě v tom, že obviněný v době od září 2011 do 15. 10. 2014 v B. a jinde nepřispíval na výživu svých nezletilých dětí Š., ...., J., ...., a R., ....., ačkoli mu tato povinnost vyplývala nejprve ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a později ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (v rozsudku je nepřesně uvedeno č. 86/2012 Sb.), a podle pravomocného rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. P 38/2010, byl povinen platit k rukám matky dětí výživné na dcery Š. a J. ve výši 400 Kč měsíčně na každou z nich a na syna R. ve výši 200 Kč měsíčně, přičemž v jeho možnostech a schopnostech bylo přispívat na děti od listopadu 2011 do července 2012 alespoň částkou 300 Kč měsíčně, od srpna 2012 do listopadu 2012 částkou 400 Kč měsíčně a od prosince 2012 do 15. 10. 2014 částkou 300 Kč měsíčně celkem na všechny děti, a finanční prostředky matky dětí nestačily na krytí jejich základních potřeb, takže matka byla nucena obrátit se o pomoc na úřad práce, který jí od září 2013 vyplácel dávky pomoci v hmotné nouzi.
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 8 To 130/2015, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl nedostatek úmyslného zavinění za neplacení výživného. Uvedl, že jeho zdravotní postižení, které snižuje jeho šance získat zaměstnání, a jeho celková sociální situace, kdy je odkázán jen na sociální dávky pokrývající jeho základní potřeby, mu neumožňovaly platit výživné ani ve výši, kterou soudy označily za symbolickou. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Čin se posoudí i podle §196 odst. 3 tr. zákoníku, jestliže pachatel jím vydá oprávněnou osobu nebezpečí nouze.
Z hlediska subjektivní stránky je zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku trestným činem, který lze spáchat jak úmyslně, tak z nedbalosti. Z tzv. právní věty výroku o vině je zřejmé, že obviněný byl uznán vinným úmyslným trestným činem.
Podmínkou trestnosti neplacení výživného není samotný fakt, že výživné nebylo placeno po dobu delší než čtyři měsíce, ale zároveň je nutné, aby šlo o zaviněné neplacení výživného. Nedostatek zavinění pak je důvodem beztrestnosti neplacení výživného. Tím není nijak zpochybněno, že z hlediska soukromého práva má oprávněná osoba nárok na plnění ve výši výživného, jak bylo přiznáno pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení. Neplacení výživného, není-li zaviněné, však nemůže být kvalifikováno jako trestný čin.
V posuzované věci došly soudy k závěru, že obviněný neplatil výživné zaviněně, přičemž na jeho straně shledaly nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Vědomostní složka úmyslu tu je vyjádřena vědomím pachatele, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může způsobit ohrožení nebo porušení chráněného zájmu. Volní složka úmyslu pak je vyjádřena srozuměním pachatele s tím, že k ohrožení nebo porušení chráněného zájmu jeho jednáním dojde.
Obhajoba obviněného byla založena na tom, že jeho situace mu neumožňovala platit výživné ani v minimální výši. Důkazy, které byly provedeny za účelem ověření této obhajoby, potvrdily špatnou sociální situaci obviněného. V tomto ohledu soudy zjistily, že
- obviněný je od 9. 1. 2012 invalidní, jedná se u něho o invaliditu II. stupně, jeho pracovní schopnost poklesla o 50% a je schopen vykonávat soustavnou výdělečnou činnost jen s podstatně menšími nároky na tělesné, smyslové a duševní schopnosti,
- obviněný nepobírá žádný důchod a není evidován jako osoba samostatně výdělečně činná,
- obviněný je od listopadu 2011 příjemcem dávek v hmotné nouzi, a to příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení (výši těchto dávek soudy nezjistily),
- obviněnému byla v únoru 2013 poskytnuta sociální dávka ve formě mimořádné úhrady nezbytného jednorázového výdaje (výši této dávky soudy nezjistily),
- obviněný byl úřadem práce evidován jako uchazeč o zaměstnání od 21. 9. 2011 nepřetržitě až do konce doby stíhaného neplacení výživného,
- obviněnému byla poskytována podpora v nezaměstnanosti od 21. 9. 2011 do 8. 12. 2012 (výši podpory soudy nezjistily),
- obviněnému nebylo úřadem práce zprostředkováno zaměstnání,
- obviněný byl zaměstnán u společnosti Axial Personnel Agency, s.r.o., nejprve od 19. 5. 2011 do konce října 2011 a následně pak od 27. 8. 2012 do 31. 12. 2012 s výdělkem asi 2 400 Kč hrubého měsíčně.
Na tato zjištění soudy nenavázaly žádnými dalšími úvahami, v jejichž rámci by porovnaly konkrétní výši částek, s nimiž obviněný disponoval z uvedených zdrojů, na straně jedné s odůvodněnými potřebami oprávněných dětí na straně druhé. Dosavadní výsledky dokazování nasvědčují tomu, že obviněný je jinak nemajetný a že jeho majetkové poměry v rozhodnou dobu byly určovány v podstatě jen dávkami v hmotné nouzi (pomine-li se mimořádná úhrada nezbytného jednorázového výdaje a krátkodobé zaměstnání s velmi nízkým výdělkem). Soudy ovšem nejen že nezjistily výši těchto dávek, které byly obviněnému poskytnuty, ale neuvážily ani jejich účel, kterým je určitá kompenzace stavu nouze, v němž se nachází příjemce dávek. Tyto dávky tedy primárně směřují ke krytí základních životních potřeb samotného příjemce, a nikoli k tomu, aby byly zdrojem plnění jeho závazků vůči třetím osobám. Možnost obviněného platit výživné při pouhém pobírání sociálních dávek nelze apriorně vyloučit, avšak je třeba velmi obezřetně hodnotit, zda tyto dávky nad rámec splnění svého prvotního účelu reálně umožňovaly obviněnému také platit výživné. Místo těchto věcných úvah soudy zdůvodnily závěr, že obviněný neplatil výživné úmyslně podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, odkazem na jeho vědomí o tom, že je otcem dětí, na jeho nezájem o děti a o způsob řešení jejich výživy a na jeho jinou trestnou činnost. Z toho ovšem úmysl obviněného neplatit výživné nijak přesvědčivě nevyplývá, byť uvedené okolnosti mohou mít podpůrný význam. Soudy se tu ocitly mimo zákonná kritéria rozhodná pro určení výše výživného, jak vyplývají z ustanovení §96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a od 1. 1. 2014 z ustanovení §913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Otázku zavinění obviněného za neplacení výživného bylo nutné v souladu s těmito ustanoveními zkoumat především z hlediska toho, zda schopnosti, možnosti a majetkové poměry obviněného reálně umožňovaly, aby platil výživné.
V rámci hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů obviněného bylo nezbytné především zjistit konkrétní výši částek, jimiž obviněný disponoval, neboť teprve z těchto konkrétních zjištění mohly soudy vyvozovat přesvědčivé závěry o zavinění obviněného a o tom, zda obviněný mohl alespoň v omezeném rozsahu plnit svou vyživovací povinnost. V uvedené souvislosti se soudy měly zaměřit také na zjištění, zda se obviněný nevzdal bez důležitého důvodu zaměstnání. Soudy totiž nezjistily, za jakých okolností a z jakých důvodů obviněný ukončil zaměstnání u společnosti Axial Personnel Agency, s.r.o., zda mohl v tomto zaměstnání setrvat, jakého mohl v tom případě dosahovat výdělku apod.
Při stanovení výše výživného rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. P 38/2010, tento soud vycházel z příjmu obviněného v měsíční výši kolem 5 000 Kč, který byl tvořen sociálními dávkami, příjmem od zaměstnavatele a příspěvky v hmotné nouzi. V řízení péče o nezletilou B. Š., ....., která je dalším dítětem obviněného, bylo soudem opakovaně rozhodnuto, že obviněnému se výživné nestanoví (viz pravomocné rozsudky Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 5. 2012, č. j. 14 Nc 95/2009-286, a ze dne 25. 2. 2014, č. j. 14 Nc 95/2009-625). Důvody tohoto rozhodnutí vyplývaly vždy ze zdravotního stavu obviněného a z toho, že neměl zaměstnání a pravidelný výdělek a že byl závislý na sociálních dávkách. Okresní soud ve Zlíně tedy považoval placení výživného na nezletilou B. za nereálné právě vzhledem k uvedeným poměrům obviněného. Vyvstává tím pádem otázka, zda v rozhodné době od září 2011 do 15. 10. 2014, případně v její části, obdobný závěr nepřicházel v úvahu i ve vztahu k ostatním nezletilým dětem obviněného. Soudy nijak nehodnotily citované rozsudky Okresního soudu ve Zlíně, ačkoli v hlavním líčení jimi byl proveden důkaz.
V projednávané trestní věci soudy výši výživného, v jehož neplacení spatřovaly trestný čin, stanovily ve velmi malých částkách, které lze označit za symbolické. Přesto je třeba trvat na tom, že i neplacení tak nízkého výživného, má-li být trestným činem, musí být zahrnuto zaviněním obviněného. O tom, zda tu je zavinění obviněného, zvláště pak zavinění úmyslné, vyvstávají vážné pochybnosti, zejména proto, že nebylo zjištěno, jakými konkrétními částkami z jednotlivých zdrojů obviněný v tom kterém období skutečně disponoval, zda bylo reálné, aby z nich nad rámec uhrazení vlastních základních životních potřeb ještě platil výživné a zda tu případně nebyla obviněným nevyužitá možnost setrvat v zaměstnání, které bylo za neobjasněných okolností ukončeno.
Výrok o vině obviněného nemůže obstát, neboť z dosud zjištěných okolností přesvědčivě nevyplývá naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. V důsledku toho nemůže obstát ani výrok o trestu. Pokud Krajský soud v Brně zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné, pak jeho usnesení je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i rozsudek Městského soudu v Brně jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Mezi obsahově navazující rozhodnutí, která Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 2 tr. ř., patří i usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2015, č. j. 2 T 142/2012-202, jímž bylo rozhodnuto, že podle §83 odst. 1 tr. zákoníku se vykoná trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, který byl obviněnému R. Š. uložen a jehož výkon byl původně podmíněně odložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 2 T 142/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 To 436/2013, a že podle §83 odst. 5 tr. zákoníku, §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se obviněný zařazuje do věznice s ostrahou. Z odůvodnění usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2015, č. j. 2 T 142/2012-202, vyplývá, že odsouzení obviněného rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 4 T 148/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 8 To 130/2015, bylo jediným důvodem pro závěr, že obviněný se ve zkušební době neosvědčil a že se trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců vykoná. Jestliže byla v dovolacím řízení zrušena rozhodnutí, která se stala jediným podkladem rozhodnutí o výkonu trestu podle §83 odst. 1, 5 tr. zákoníku, pak tento podklad uvedeného rozhodnutí odpadl a bylo nutné zrušit i rozhodnutí o výkonu trestu ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 142/2012.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. října 2015
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu