ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1184.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1184/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 25. listopadu 2015 v Brně dovolání obviněného L. V. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 9 To 125/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 23/2015, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 9 To 125/2015, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 9 T 23/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 9 T 23/2015, uznal obviněného L. V. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §211 odst. 1 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu patnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozené společnosti WPP Financial, s. r. o., se sídlem v Brně, Veselá 199, IČO: 29202884, na náhradu škody.
Podle skutkových zjištění soudu spáchal tento přečin tím, že
dne 2. 9. 2014 prostřednictvím telefonu a emailové komunikace z místa svého tehdejšího bydliště v C. n. L. uzavřel se společností WPP Financial, s. r. o., se sídlem v Brně, Veselá 199, IČO: 29202884 (dále jen „WPP Financial, s. r. o.“) smlouvu o spotřebitelském úvěru č. ....... na částku 10 000 Kč, přičemž při jejím sjednávání uvedl vědomě nepravdivé údaje o stavu svých závazků, neboť sdělil, že má závazky pouze vůči třem věřitelům v celkové výši 155 000 Kč s celkovou měsíční splátkou ve výši 4 000 Kč, ačkoliv si byl vědom svých dalších splatných finančních závazků vůči různým věřitelům (např. vůči společnostem Kouzelná půjčka, s. r. o., BB Finance Czech, s. r. o., creditOn.cz, s. r. o., Berpůjčku, s. r. o., T&C DOMOV, s. r. o.) v celkové výši 2 889 279 Kč. Obviněný vyčerpal poskytnutou částku ve výši 10 000 Kč bezhotovostně převodem na jím určený bankovní účet č. ........ vedený u České spořitelny, a. s., žádnou z měsíčních splátek ve výši 3 995 Kč však neuhradil a dne 10. 11. 2014 podal ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích návrh na oddlužení, na základě kterého uvedený soud pod č. j. KSPA 53 INS 30391/2014 zahájil dne 11. 11. 2014 insolvenční řízení. Obviněný tímto jednáním způsobil společnosti WPP Financial, s. r. o., škodu ve výši 10 000 Kč.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 9 To 125/2015, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Parmy včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. Obviněný namítl, že v jeho trestní věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy, neboť v prvním stupni rozhodoval Městský soud v Brně, ačkoliv v jeho obvodu nespáchal trestný čin, z něhož byl obžalován. Uvedl, že při sjednávání úvěru, resp. zápůjčky, komunikoval s poškozenou společností WPP Financial, s. r. o., pouze prostřednictvím dálkové komunikace z Č. T. , tedy z obvodu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a poškozenou společnost nenavštívil, nepodepsal tam žádné dokumenty, ani tam nepřevzal žádné finanční prostředky. Poukázal na to, že smlouva byla uzavřena dne 2. 9. 2014 a je proto nutné ji posuzovat podle zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále zpravidla jen „občanský zákoník“), a zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále zpravidla jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), nikoli podle zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále zpravidla jen „obchodní zákoník“). Namítl, že tato smlouva je neplatná, protože podle jeho názoru neobsahuje všechny náležitosti uvedené v zákoně o spotřebitelském úvěru, např. neobsahuje podmínky čerpání úvěru a navíc společnost WPP Financial, s. r. o., před poskytnutím úvěru neposoudila s odbornou péčí jeho schopnost úvěr splácet. Obviněný uvedl, že mu neměl být poskytnut úvěr, ale zápůjčka. Zdůraznil, že neměl zájem o poskytnutí úvěru, čímž je zpochybněno naplnění subjektivní stránky přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Poukázal na to, že společnost WPP Financial, s. r. o., žádal o poskytnutí zápůjčky, což vyplývá i z provedených důkazů. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu namítl, že v uvedené smlouvě byl sjednán smluvní úrok ve výši 7,2% měsíčně (tedy 86,4% ročně), přičemž hranicí mezi lichvou a přiměřeným plněním je smluvní úrok sjednaný do výše 70% ročně. Obviněný proto tuto smlouvu označil za lichevní a jednání společnosti WPP Financial, s. r. o., je podle jeho názoru nutné posoudit jako trestný čin lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný dále uvedl, že soudy obou stupňů nezkoumaly, zda uvedení nepravdivého údaje, v tomto případě neuvedení všech jeho dluhů, bylo v objektivní rovině vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem. Podle jeho názoru společnost WPP Financial, s. r. o., o existenci všech jeho dluhů věděla a její reakcí bylo neposkytnutí požadované částky ve výši 20 000 Kč, ale pouze ve výši 10 000 Kč a jeho instruování poškozenou společností, aby neuváděl v příloze ke smlouvě všechny své dluhy. Obviněný dále upozornil na rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 10 T 163/2014, a poukázal na to, že mu byla nesprávně uložena povinnost nahradit poškozené škodu, neboť tato poškozená již svůj nárok přihlásila v rámci insolvenčního řízení vedeného na jeho osobu, ve kterém byl její nárok uznán a je poměrně hrazen podle pravidel insolvenčního řízení v rámci oddlužení splátkovým kalendářem. Poškozená společnost WPP Financial, s. r. o., je tedy neoprávněně zvýhodněna oproti ostatním věřitelům z insolvenčního řízení, neboť jí bude hrazena škoda nejen v rámci insolvenčního řízení, ale také v rámci tohoto trestního řízení v důsledku uvedeného výroku o náhradě škody.
Obviněný namítl, že soudy obou stupňů nebyl objektivně zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soudy obou stupňů zamítly některé návrhy na provedení dalších důkazů v této trestní věci a nebyl proveden žádný důkaz o tom, že mu částka 10 000 Kč byla skutečně poskytnuta. Obviněný vytkl soudům obou stupňů vady v popisu skutku, neboť insolvenční řízení bylo zahájeno dne 10. 11. 2014, nikoli 11. 11. 2014, a toto řízení bylo zahájeno na základě insolvenčního návrhu, nikoli návrhu na oddlužení. Smlouva byla uzavřena běžným způsobem, tj. písemně, a pouze vyjednávání o ní proběhlo telefonicky a emailovou komunikací. Orgánům činným v trestním řízení vytkl nesystematický a nekonzistentní postup v této trestní věci, neboť obdobné jednání je jimi různě posuzováno. Podle judikatury Nejvyššího soudu orgány činné v trestním řízení nejsou od toho, aby pomocí trestní represe vymáhaly plnění vyplývající z rizikových soukromoprávních vztahů, k jejichž uzavření účastníci přistoupili bez ohledu na elementární zásady opatrnosti.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 9 To 125/2015, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 9 T 23/2015, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce uvedl ve vyjádření k dovolání obviněného, že obviněný uplatnil částečně skutkové námitky, které nelze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. Dále poukázal na to, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitky proti popisu skutku, ani obecný poukaz obviněného na nesystematický postup orgánů činných v trestním řízení ani námitku proti nesprávnému výroku o náhradě škody, neboť tato námitka nemá hmotně právní povahu. Podstatou trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku je uvedení nepravdivých údajů v uzavírané smlouvě pachatelem, nikoli způsobení škody či omyl věřitele. Okolnost, že poté byly poskytnuty peněžní prostředky, které obviněný řádně nehradil, nic nemění na tom, že trestný čin byl spáchán již uvedením nepravdivých údajů. Důvodná je námitka týkající se nevyřešení otázky, o jaký smluvní typ se v uvedené trestní věci jednalo. Soudy obou stupňů si tuto otázku neujasnily a v odůvodnění jejich rozhodnutí absentují jakékoliv právní závěry o tom, zda se v tomto případě jedná o smlouvu o úvěru nebo smlouvu o zápůjčce. Vyřešení této otázky je pro posouzení jednání obviněného podstatné, neboť trestní zákon v případě trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku poskytuje trestněprávní ochranu majetkovým právům a vztahům v užším slova smyslu, a to pouze v souvislosti se sjednáváním úvěrových smluv, resp. čerpáním úvěru.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 9 To 125/2015, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 9 T 23/2015, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného L. V. je důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů. Prakticky se jedná o případ, v němž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud, přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Podobně by tomu bylo v případě, kdyby okresní soud rozhodl o dílčích útocích pokračujícího trestného činu a o uložení společného trestu za takový trestný čin podle §45 tr. zákoníku, přestože se tímto postupem rozhodovalo o trestném činu uvedeném v §17 odst. 1 tr. ř., k jehož projednání v prvním stupni je věcně příslušný krajský soud. Kdyby naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně. Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení rovněž není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu.
Obviněný namítl, že v jeho trestní věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy, neboť v prvním stupni rozhodoval Městský soud v Brně, ačkoliv v jeho obvodu nespáchal trestný čin, z něhož byl obžalován. Podle jeho názoru měl tuto trestní věc rozhodovat v prvním stupni Okresní soud v Ústí nad Orlicí, tedy soud, v jehož obvodu má obviněný bydliště, ze kterého komunikoval a uzavřel prostřednictvím dálkové komunikace smlouvu se společností WPP Financial, s. r. o.
Jestliže obviněný namítá, že v jeho trestní věci nesprávně rozhodoval v prvním stupni Městský soud v Brně, ačkoliv v jeho obvodu nespáchal trestný čin, a že měl jeho trestní věc rozhodovat v prvním stupni Okresní soud v Ústí nad Orlicí, namítá tím ve skutečnosti porušení zásad o místní příslušnosti soudu uvedených v §18 odst. 1 tr. ř., nikoli porušení zásad o věcné příslušnosti soudu upravených v §17 odst. 1 tr. ř. V rámci dovolacího řízení však nelze namítat místní nepříslušnost soudu. Uvedená námitka obviněného proto nenaplňuje uvedený dovolací důvod ani žádný jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že za místo spáchání trestného činu ve smyslu §18 odst. 1 tr. ř. je třeba obecně považovat místo, kde došlo k jednání pachatele, které naplnilo objektivní stránku trestného činu, i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu. Takovým následkem trestného činu mohou být i místa, kde se nachází bydliště nebo sídlo poškozené. V uvedené trestní věci má poškozená společnost WPP Financial, s. r. o., sídlo na adrese Veselá 199, Brno, a proto je místně příslušným soudem k projednání této trestní věci v prvním stupni i Městský soud v Brně (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 11 Td 72/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 11 Td 20/2012).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný vznesl v dovolání částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Obviněný zčásti opřel dovolání o námitky, které ho obsahově nenaplňují. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obviněný právně relevantně namítl, že soudy obou stupňů se řádně nezabývaly povahou uzavřené smlouvy, přičemž zdůraznil, že neměl zájem o poskytnutí úvěru, ale zápůjčky, čímž je zpochybněno naplnění všech zákonných znaků přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle §211 odst. 1 tr. zákoníku kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.
Nejvyšší soud přisvědčil uvedené námitce obviněného a poukazuje na to, že objektem trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku je podobně jako u podvodu podle §209 tr. zákoníku cizí majetek, ale trestněprávní ochrana se tu poskytuje majetkovým právům a vztahům v užším rozsahu sjednávání úvěrových smluv, jakož i jejich účelovému určení, a proto v konečném důsledku chrání i cizí majetek v oblasti úvěrování.
Objektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí (srov. rozh. č. 6/2004-I. Sb. rozh. tr.). Sjednávání úvěrové smlouvy nelze totiž chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází.
Trestní odpovědnost za trestný čin úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku může vzniknout jen v návaznosti na smlouvu o úvěru, a nikoli v návaznosti na jiné smlouvy, jejichž předmětem může také být poskytnutí peněžních prostředků (např. smlouva o zápůjčce podle §2390 a násl. občanského zákoníku), neboť v případě ustanovení §211 tr. zákoníku se jedná pouze o „sjednávání úvěrové smlouvy“. Není-li povaha smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků zcela zřejmá, je nutné otázku, zda jde o úvěrovou či jinou smlouvu, vyřešit podle obsahu smlouvy jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř.
Smlouvu o úvěru upravuje ustanovení §2395 a násl. občanského zákoníku, podle kterého se úvěrující zavazuje smlouvou o úvěru, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru tedy jsou povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání peněžní prostředky do určité částky a povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky a k jejímu uzavření dochází nabytím účinnosti přijetí nabídky [srov. HULMÁK, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055 - §3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 696].
Občanský zákoník zcela opustil pojem půjčka a vrátil se k pojmu používanému obecným zákoníkem občanským, tj. k zápůjčce. Smlouvu o zápůjčce pak upravuje ustanovení §2390 a násl. občanského zákoníku, podle kterého přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce . Smlouva o zápůjčce je reálnou smlouvou a k jejímu uzavření nepostačují příslušné projevy vůle smluvních stran, tj. dosažení konsenzu stran, ale je nutné také přenechání předmětu zápůjčky vydlužiteli. K uzavření smlouvy tedy nestačí dohoda stran o jejím obsahu, ale musí dojít k faktickému přenechání předmětu zápůjčky vydlužiteli a teprve přenecháním předmětu zápůjčky je smlouva uzavřena. Pouhým dosažením konsenzu stran o obsahu smlouvy není smlouva uzavřena a zápůjčiteli nevzniká povinnost přenechat předmět zápůjčky vydržiteli [srov. HULMÁK, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055 - §3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 665].
Nejvyšší soud poukazuje na to, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v této trestní věci byla uzavřena mezi obviněným a společností WPP Financial, s. r. o., úvěrová smlouva a že tuto smlouvu je nutné posuzovat v režimu obchodního zákoníku. Odvolací soud poté v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na závěry soudu prvního stupně a uvedl, že se soud prvního stupně podrobně zabýval otázkou, zda byla ve věci uzavřena úvěrová smlouva nebo smlouva o zápůjčce.
Právní závěry soudů obou stupňů jsou nesprávné, resp. z nedostatečného odůvodnění jejich rozhodnutí není zřejmé, na základě čeho je učinily, protože jejich argumentace je velmi obecná a strohá. V odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zcela absentují právní závěry o tom, zda v této trestní věci byla uzavřena smlouva o úvěru nebo smlouva o zápůjčce. Soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí nijak nezabývaly tím, zda uzavřená smlouva splňuje či nesplňuje podmínky zákonem vymezené pro úvěrovou smlouvu, přičemž soud prvního stupně v této souvislosti pouze uvedl, že se jedná o úvěrovou smlouvu bez jakéhokoliv dalšího hodnocení a odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního stupně. Rozlišení mezi úvěrem a zápůjčkou je pro posouzení jednání obviněného podstatné, neboť přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo podstatné údaje zamlčí. Nejvyšší soud proto zdůrazňuje, že trestněprávní ochrana je poskytována majetkovým právům a vztahům pouze v souvislosti se sjednáváním úvěrových smluv, resp. čerpáním úvěru.
Soud prvního stupně navíc nesprávně konstatoval, že smlouvu, která byla uzavřena mezi obviněným a společností WPP Financial, s. r. o., dne 2. 9. 2014 je nutné posuzovat v režimu obchodního zákoníku. Tento závěr je nesprávný, neboť obchodní zákoník byl zrušen ke dni 31. 12. 2013 a od 1. 1. 2014 nahrazen občanským zákoníkem. Uvedenou smlouvu tedy soudy obou stupňů měly vzhledem k ustanovení §3028 odst. 1 občanského zákoníku posoudit v režimu občanského zákoníku buď jako smlouvu o zápůjčce podle §2390 a násl. občanského zákoníku nebo jako smlouvu o úvěru podle §2395 a násl. občanského zákoníku.
Nejvyšší soud dodává, že podle §1 zákona o spotřebitelském úvěru se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle §3 písm. a) uvedeného zákona je spotřebitelem fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání, podle §3 písm. b) uvedeného zákona se pak věřitelem rozumí osoba nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Skutková zjištění soudů obou stupňů nasvědčují tomu, že obviněný L. V. mohl být při posuzování uzavřené smlouvy spotřebitelem podle §3 písm. a) uvedeného zákona, společnost WPP Financial, s. r. o., pak věřitelem podle §3 písm. b) uvedeného zákona, přičemž mezi nimi došlo dne 2. 9. 2014 k uzavření smlouvy, která je buď smlouvou o úvěru, nebo smlouvou o zápůjčce v režimu občanského zákoníku. Vzhledem k těmto závěrům je proto nutné uzavřenou smlouvu posuzovat také v režimu zákona o spotřebitelském úvěru.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že uvedeným nesprávným postupem soudů obou stupňů došlo k naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícím v nesprávném hmotněprávním posouzení věci, neboť soudy obou stupňů nezkoumaly, zda uzavřená smlouva splňuje či nesplňuje podmínky vymezené zákonem pro smlouvu o úvěru. Navíc smlouvu nesprávně posuzovaly podle obchodního zákoníku, který byl zrušen ke dni 31. 12. 2013, ačkoliv byla uzavřena až dne 2. 9. 2014, tedy již za účinnosti nového občanského zákoníku. Správně proto měla být uvedená smlouva posuzována v režimu občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru.
Nejvyšší soud z těchto důvodů zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 9 To 125/2015, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 9 T 23/2015, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Brně je přitom podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který vyslovil v tomto rozhodnutí. Městský soud v Brně posoudí povahu smlouvy uzavřené dne 2. 9. 2014 mezi obviněným L. V. a společností WPP Financial, s. r. o., podle občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž právní závěry uvede v odůvodnění svého rozhodnutí, a poté znovu posoudí, zda jednání obviněného naplňuje všechny zákonné znaky přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu