ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1215.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1215/2015-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 4. listopadu 2015 v Brně dovolání obviněného M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 9 To 241/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 1 T 28/2015, uznal obviněného M. V. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal podle skutkových zjištění soudu tím, že
dne 6. 11. 2014 v době kolem 23:30 hod. v obci B. n. L. v herně v domě čp. ..... v ulici K. T. pod pohrůžkou použití kuchyňského nože zn. Banquet s čepelí dlouhou 125 mm přinutil pracovníka herny J. T., se slovy: „Dej mi kasu, já si nedělám legraci“, otevřít trezor a vydat mu bankovky v částce 24 000 Kč, přičemž při odchodu z herny sebral mobilní telefon jmenovaného, čímž způsobil poškozené společnosti VLT Master, s. r. o., se sídlem Litvínovská 519/38, Praha 9, IČ: 24695823, škodu ve výši 24 000 Kč a poškozenému J. T. škodu ve výši 1 800 Kč .
Podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložil obviněnému trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 21 600 Kč. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože zn. Banquet s čepelí dlouhou 125 mm.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 9 To 241/2015, podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. doplnil z podnětu odvolání státního zástupce podaného proti rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené společnosti VLT Master, s. r. o., se sídlem Litvínovská 519/38, Praha 9, IČ: 24695823, škodu ve výši 24 000 Kč. Dále podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován dílčí útok pokračujícího zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti odsuzujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy, což vedlo k nesprávnému rozhodnutí soudů obou stupňů. Poukázal na to, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť poškozenému J. T. nehrozil nožem, tedy neužil násilí nebo bezprostřední pohrůžku násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Uvedl, že právní posouzení skutku není v souladu s vyjádřením způsobu jednání ve skutkové podstatě zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a proto jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Dále namítl, že byla porušena zásada in dubio pro reo, neboť i po provedeném dokazování zůstaly důvodné pochybnosti o jeho vině.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 9 To 241/2015, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 1 T 28/2015, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Praha-východ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce uvedl, že se nebude k dovolání obviněného věcně vyjadřovat, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný vznesl v dovolání částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.
Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obviněný právně relevantně namítl, že nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Podle §173 odst. 1 tr. zákoníku kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.
Nejvyšší soud nepřisvědčil uvedeným námitkám obviněného. Trestný čin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit, a proto s důrazem na tento posledně uvedený chráněný zájem většinou zahraniční trestní zákoníky uvádějí loupež mezi majetkovými trestnými činy. Trestní zákoník však zařazením loupeže mezi trestné činy proti svobodě zdůrazňuje zásah do osobní svobody ve smyslu svobody rozhodování v majetkové sféře, který považuje za závažnější a pro charakteristiku loupeže za rozhodující.
Objektivní stránka tohoto trestného činu záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jako prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. I hrozba bezprostředním násilím může směřovat k tomu, že toto násilí, kterým je vyhrožováno, bude použito proti životu, zdraví nebo majetku jiné osoby než napadeného.
Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Úmysl ovšem nemusí směřovat k trvalé dispozici s věcí, ale postačí i úmysl směřující ke zmocnění se věci k přechodnému užívání nebo k jejímu zničení apod.
Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Napadený nemusí být vlastníkem věci, stačí, že ji má ve své dispozici proto, že mu věc byla půjčena, svěřena apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, s. 1728 – 1731)
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný dne 6. 11. 2014 v době kolem 23:30 hod. v obci B. n. L. v herně v domě čp. .... v ulici K. T. pod pohrůžkou použití kuchyňského nože značky Banquet přinutil pracovníka herny poškozeného J. T. se slovy: „Dej mi kasu, já si nedělám legraci!“, otevřít trezor a vydat mu bankovky v částce 24 000 Kč a při odchodu z herny se zmocnil mobilního telefonu poškozeného. Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil subjektivní a objektivní stránku zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť proti jinému užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Vina obviněného byla bez důvodných pochybností prokázána zejména výpovědí poškozeného a důkazem kamerovým záznamem, ze kterých je zřejmé, že obviněný bezprostřední pohrůžkou násilí kuchyňským nožem donutil poškozeného J. T. k vydání finanční hotovosti ve výši 24 000 Kč, jíž se následně zmocnil, přičemž při odchodu z herny navíc odcizil poškozenému J. T. mobilní telefon v hodnotě 1 800 Kč. Nelze tedy přisvědčit námitce obviněného, že svým jednáním naplnil pouze znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Právní kvalifikace skutku je proto správná.
K námitce obviněného týkající se porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud podotýká, že zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, nikoli zásadou práva hmotného, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. V. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. listopadu 2015
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu