ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1227.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1227/2015-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. 10. 2015 o dovolání, které podal obviněný J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2015, sp. zn. 6 To 173/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 9/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 3 T 9/2015, byl obviněný J. K. uznán vinným v bodě 1 výroku přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 2 výroku přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle §151 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na sedm roků. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.
O odvoláních, která podali obviněný proti výroku o vině přečinem neposkytnutí pomoci podle §151 tr. zákoníku a proti výroku o trestu a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2015, sp. zn. 6 To 173/2015. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Okresního soudu v Bruntále podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl uložen podle §151 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na sedm let. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Tento rozsudek napadl jednak ve výroku o zamítnutí svého odvolání, jednak ve výroku o uložení trestu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že Krajský soud v Ostravě chybně ponechal beze změny výrok o vině přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku. Uvedl, že za tím účelem, aby poškozenému byla poskytnuta potřebná pomoc, dal k dispozici lékárničku a oznámil nehodu na telefonní linku 158. Poukázal na to, že poškozenému poskytovaly pomoc jiné osoby, které byly na místě, a že pokud by měl poškozenému poskytnout pomoc i on, vyplývalo z toho „nebezpečí fyzického kontaktu“ s těmito osobami. Připustil, že pokud z místa nehody odjel, dopustil se přestupku, ale právní posouzení skutku jako trestného činu označil za nesprávné. Další námitky zaměřil proti výroku o uložení trestu, konkrétně proti výroku o trestu odnětí svobody, s tím, že Krajský soud v Ostravě „nedostatečně zhodnotil okolnosti případu“, pokud mu trest odnětí svobody uložil ve výměře na horní hranici sazby. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, aby zrušil i další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě nové projednání a rozhodnutí věci nebo sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem ohledně přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku a uložením mírnějšího trestu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku se dopustí řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného.
Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Bruntále, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Krajský soud v Ostravě, spočíval v podstatě v tom, že obviněný jako řidič motorového vozidla zn. Mazda 323 registrační značky ..., ovlivněný požitými alkoholickými nápoji, dne 21. 9. 2014 okolo 22,05 hodin v obci K., okr. B., před místní restaurací při prudké akceleraci srazil chodce J. P., čehož si byl vědom, způsobil mu vážná zranění, a aniž se přesvědčil, v jakém stavu se poškozený nachází a zda a jakou pomoc potřebuje, pokračoval v jízdě a z místa odjel, přestože ležícímu poškozenému neposkytovala pomoc žádná kvalifikovaná osoba.
Z hlediska poměru mezi napadeným rozsudkem a podaným dovoláním je spornou právní otázkou to, zda obviněný poskytl „potřebnou pomoc“ poškozenému tím, že na místě dal k dispozici lékárničku a zavolal na linku 158, a zda další potřebnou pomoc mohl osobně poskytnout „bez nebezpečí“ pro sebe nebo jiného.
Obviněný srazil poškozeného tak, že ho při prudké akceleraci zachytil levou přední částí vozidla. Nezastavil ovšem ihned, pokračoval v jízdě a zastavil teprve když narazil do budovy školy, byť to bylo poblíž místa sražení poškozeného. V té době již kolem ležícího poškozeného byly další osoby. I ze subjektivního hlediska obviněného bylo jasné, že jde jen o osoby z okruhu odcházejících hostů restaurace, a nikoli o někoho odborně způsobilého k tomu, aby poškozenému poskytl skutečně kvalifikovanou pomoc. Obviněný sice nechal svou přítelkyni odnést lékárničku na místo, kde se nacházel poškozený, avšak sám k němu nešel, nepřesvědčil se o tom, jak je zraněn, co bezprostředně potřebuje, jak je možné mu ihned ulevit, zda není namístě učinit něco s jeho polohou apod. Za tohoto stavu samotné odeslání lékárničky na místo, kde ležel poškozený, není možné pokládat za „potřebnou pomoc“ ve smyslu §151 tr. zákoníku.
Na telefonní linku tísňového volání (linka 158) obviněný zavolal, avšak jen povšechně oznámil autonehodu, přičemž v rozporu se skutečností zdůrazňoval, že není řidič, ale jen spolujezdec, nesdělil žádné bližší údaje o poškozeném, o jeho zranění, o způsobu vzniku zranění apod., a naopak zavěsil, jakmile se příjemce telefonátu začal dotazovat na podrobnosti nehody, konkrétně na to, zda se jedná o sraženého chodce. Obsah telefonátu ukazuje spíše na to, že obviněný se jen snažil formálně si zajistit alibi a že mu primárně ani nešlo o pomoc poškozenému. Ze sdělení obviněného neměl příjemce telefonátu natolik konkrétní informace, aby mohl posoudit alespoň to, o jaký typ zranění se jedná, v jakém aktuálním stavu se poškozený nachází, jak naléhavé je vyslání okamžité odborné zdravotnické pomoci, zda nepřichází v úvahu, aby osoby přítomné na místě nehody byly prostřednictvím telefonu instruovány o tom, že je třeba učinit nějaké úkony okamžité laické pomoci apod. Vzhledem k obsahu sdělení obviněného samotné zavolání na linku 158 nebylo aktem „potřebné pomoci“ ve smyslu §151 tr. zákoníku, zvláště když obviněný telefonát sám ukončil poté, co byl vystaven dotazům směřujícím k bližšímu objasnění situace, v níž se nacházel poškozený. Tento postup obviněného ostře kontrastuje s tím, že svědek L. K. prakticky ve stejnou dobu jako obviněný oznámil zranění poškozeného na linku zdravotnické záchranné služby s konkrétními údaji o tom, že jde o sraženého chodce a jak se projevuje jeho zranění.
Namítané „nebezpečí fyzického kontaktu“ s osobami, které byly na místě, kde ležel poškozený, rozhodně není možné považovat za nějaké reálné nebezpečí, které by vylučovalo, aby obviněný sám osobně poskytl poškozenému potřebnou pomoc. Z celkového kontextu obhajoby obviněného je patrno, že uvedenou námitkou měl na mysli obavu z fyzického napadení osobami na místě nehody. Ze zjištění soudů ovšem vyplývá, že nic takového ve skutečnosti obviněnému ani jeho přítelkyni nehrozilo. K žádnému projevu agrese těchto osob vůči obviněnému či jeho přítelkyni nedošlo, nikdo nepronášel na jejich adresu žádné výhrůžky, a pokud byly obviněnému na místě adresovány výkřiky typu „vy za to můžete“, šlo jen o odpovídající komentář toho, co se z viny obviněného stalo. Odpovědnost obviněného za neposkytnutí pomoci tedy nebyla vyloučena tím, že by potřebnou pomoc nemohl poskytnout „bez nebezpečí pro sebe nebo jiného“, jak to stanoví §151 tr. zákoníku.
Obviněný spojoval námitky týkající se nebezpečí, že bude fyzicky napaden, s jednou z výpovědí svědka L. K., kterou soudy označily za nevěrohodnou po jejím náležitém zhodnocení, po jejím porovnání s jeho předcházející výpovědí a s výpověďmi ostatních svědků. Nesouhlas obviněného s hodnocením důkazů a s tím, jaká skutková zjištění soudy vyvodily z důkazů, není dovolacím důvodem. Pokud je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. „nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jedná se o vadnou aplikaci hmotného práva na skutkové okolnosti, tak jak je zjistily soudy, a nikoli jak je prezentuje či jak se jejich zjištění dožaduje dovolatel. Mimo rámec dovolacího důvodu je polemika se skutkovým základem napadeného rozhodnutí a snaha nahradit skutková zjištění soudů jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje dovolatel.
V podaném dovolání obviněný vyjádřil názor, že výrok o vině přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku je v rozporu s rozhodnutími č. 9/1967, č. 4/1969 a č. 37/1969 Sb. rozh. tr. Tomuto názoru nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.
Rozhodnutí č. 9/1967 Sb. rozh. tr. se týkalo případu, kdy řidič odjel od sraženého chodce a vracel se na místo nehody po 30 – 35 minutách. Z hlediska znaku „potřebná pomoc“ bylo v tomto rozhodnutí vyloženo, že takovou pomocí je okamžitá pomoc, jestliže řidič osobního automobilu v rychlé jízdě narazil vozidlem na chodce a musel si být vědom, že chodec mohl utrpět i vážné životu nebezpečné zranění, které vyžaduje, aby pomoc byla poskytnuta ihned. Z hlediska znaku „bez nebezpečí pro sebe nebo jiného“ bylo v uvedeném rozhodnutí vyloženo, že nebezpečím se rozumí ohrožení života nebo zdraví, které ale nijak nehrozilo, a že uvažovaným nebezpečím není nebezpečí trestního stíhání. Citované rozhodnutí se míjí s okolnostmi posuzované věci, neboť obviněný J. K. ani jeho přítelkyně nebyli podle zjištění soudů vystaveni žádnému ohrožení života nebo zdraví.
V rozhodnutí č. 4/1969 Sb. rozh. tr. byl znak „potřebná pomoc“ vyložen tak, že její poskytnutí může podle okolností záležet i v přivolání sanitního vozu nebo policejního orgánu. Jednalo se o případ, kdy řidič neposkytl poškozenému žádnou pomoc, a to ani přivoláním sanitního vozu nebo policejního orgánu. Ve vztahu k posuzované věci je významné, že i když obviněný J. K. telefonicky oznámil nehodu na linku 158, sdělil jen povšechné údaje, které byly zčásti nepravdivé a zčásti neúplné a nedostatečné, přičemž upřesňujícím dotazům se vyhnul ukončením telefonátu. Uváží-li se tyto okolnosti, pak je zřejmé, že jejich povaha vylučuje, aby samotný telefonát na linku 158 byl pokládán za poskytnutí „potřebné pomoci“.
V rozhodnutí č. 37/1969 Sb. rozh. tr. byl znak „potřebná pomoc“ vyložen tak, že o potřebnou pomoc se nejedná v případě, kdy řidič odjede z místa nehody, protože pomoc je již zajištěna jinými kvalifikovanými osobami. V dané věci řidič viděl, že na místo nehody náhodou přijelo sanitní vozidlo, zastavilo, vystoupili z něj dva muži v bílých pláštích a šli k ležícímu poškozenému. Bylo tedy evidentní, že se jedná o kvalifikované zdravotní pracovníky, kteří se ujímají péče o poškozeného, takže pokud obviněný z místa nehody odjel, nenaplnil znaky trestného činu neposkytnutí pomoci. V posuzovaném případě obviněný J. K. očividně nemohl spoléhat na nic, co by s tím bylo srovnatelné, neboť na místě nebyl nikdo kvalifikovaný k poskytnutí odborné pomoci. To, že byly přítomny jiné osoby z okruhu hostů odcházejících z restaurace a že obviněný nebyl k poskytnutí pomoci „kvalifikovanější“ než tyto osoby, nezbavovalo obviněného povinnosti poskytnout poškozenému potřebnou pomoc.
V posuzované věci, v níž byl odsouzen obviněný J. K., nejsou rozhodnutí soudů v žádném rozporu s citovanými judikáty. Napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byl v rozsudku Okresního soudu v Bruntále ponechán nedotčený výrok o vině obviněného přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitky, které obviněný uplatnil proti výroku o trestu, obsahově neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Trest odnětí svobody na pět let se zařazením do věznice s ostrahou byl obviněnému uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v §151 tr. zákoníku až na pět let. Byť jde o trest na horní hranici sazby, nejedná se o trest ve výměře mimo sazbu. Námitky, podle nichž Krajský soud v Ostravě při stanovení této výměry trestu odnětí svobody nedostatečně zhodnotil okolnosti případu, se týkají přiměřenosti trestu, nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nespadají ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který není určen ke korekcím pravomocně uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti. Nejvyšší soud tudíž do výroku o uložení trestu zásadně nezasahuje z důvodů týkajících se přiměřenosti trestu. Učinit by tak mohl jen za předpokladu, že by uložený trest byl v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky pro stanovení druhu a výměry trestu, že by to kolidovalo s ústavní zásadou proporcionality trestní represe jako jednoho z atributů demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). O nic takového se ovšem v posuzované věci nejedná. K uložení trestu odnětí svobody na horní hranici sazby došlo za situace, kdy obviněnému byl ukládán úhrnný trest za čtyři sbíhající se trestné činy, které obviněného charakterizují jako bezohledného a krajně neukázněného řidiče motorového vozidla. Navíc je tu recidiva, protože obviněný byl v minulosti opakovaně odsouzen pro trestné činy spáchané v souvislosti s řízením motorového vozidla. Trest odnětí svobody uložený ve výměře na horní hranici sazby je sice přísný, ale rozhodně nepředstavuje porušení ústavního principu proporcionality trestní represe.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu