ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1279.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1279/2015-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 11. 2015 o dovolání obviněného J. S. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2015, sp. zn. 3 To 689/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 192/2013 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 5 T 192/2013, byl obviněný J. S. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §84 tr. zákoníku (v rozsudku je nesprávně uvedeno „podle §84 odst. 1“) podmíněně odložen, zkušební doba byla podle §85 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na čtyři roky, nad obviněným byl vysloven dohled v rozsahu ustanovení §49 až §51 tr. zákoníku a podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo dle svých sil nahradit škodu způsobenou trestným činem, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti, a to výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na pět let. Zároveň byla obviněnému výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody. V další části rozsudku byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn části obžaloby, přičemž navazujícím výrokem podle §229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
O odvolání obviněného a odvolání poškozeného, jehož se týkal zprošťující výrok, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2015, sp. zn. 3 To 689/2014. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. zrušen v celé odsuzující části a obviněný byl podle §259 odst. 3 tr. ř. nově uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §84 tr. zákoníku za současného vyslovení dohledu podmíněně odložen, zkušební doba byla podle §85 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na čtyři roky a obviněnému bylo podle §85 odst. 2 tr. zákoníku uloženo podle svých sil uhradit škodu způsobenou trestným činem, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti, a to výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na pět let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo nově rozhodnuto také o náhradě škody. Odvolání poškozeného bylo podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto.
Jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku posoudil Krajský soud v Českých Budějovicích skutek, který po upřesnění předcházejících zjištění Okresního soudu v Českých Budějovicích spočíval v podstatě v tom, že obviněný jako jednatel obchodní společnosti DOMYX CZ, s.r.o., v době od 30. 8. 2012 do 12. 10. 2012 v Českých Budějovicích na základě rámcové kupní smlouvy uzavřené s obchodní společností Saint-Gobain Distribution CZ, spol. s r. o., jako prodávajícím při sjednání výhrady vlastnického práva prodávajícího, podle které vlastnictví k dodávanému zboží přecházelo na kupujícího zaplacením kupní ceny, odebral zboží v hodnotě 845 700 Kč specifikované ve 40 fakturách vystavených na celkovou částku 865 096 Kč, použil toto zboží v rámci podnikatelské činnosti své společnosti do realizovaných staveb, a ačkoli za stavební práce převzal od zákazníků své společnosti finanční úhradu, se záměrem získat pro obchodní společnost DOMYX CZ, s.r.o., neoprávněný finanční prospěch nepoužil tyto prostředky k úhradě faktur, ponechal si je a použil je pro sebe, popř. pro obchodní společnost DOMYX CZ, s.r.o., a tím způsobil obchodní společnosti Saint-Gobain Distribution CZ, spol. s r. o., škodu ve výši 837 813 Kč (od celkové fakturované částky byly odečteny částky představující náklady na dopravu a manipulaci se zbožím, hodnotu palet a platby v hotovosti).
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Napadl výrok o vině. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutkem nebyly naplněny znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Uvedl, že od investora stavby v Prachaticích, tj. od obchodní společnosti TRICOM, s.r.o., nedostal zaplacenou celou smluvenou částku, takže od něj neměl dostatek prostředků k uhrazení zboží odebraného od poškozené společnosti. Zvláště pak zdůraznil, že prostředky přijaté od obchodní společnosti TRICOM, s.r.o., se bez jakékoli další podmínky staly vlastnictvím obchodní společnosti DOMYX CZ, s.r.o., takže z hlediska jeho společnosti nešlo o cizí svěřenou věc. Poukázal na nejasná a nedostatečná zjištění ohledně způsobu použití peněžních prostředků získaných za stavební práce provedené s použitím zboží odebraného od poškozené společnosti. Vyjádřil názor, že trestnost činu byla vyloučena ustanovením §30 tr. zákoníku, tj. svolením, které dala poškozená společnost konkludentně najevo zavážením dodávaného materiálu přímo na stavbu a odvozem prázdných palet, ačkoli neměla za zboží zaplaceno. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích nové projednání a rozhodnutí věci nebo aby ho po zrušení napadeného rozsudku sám podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřila tak, že ho označila za zjevně neopodstatněné, přičemž poukázala na to, že dovolání se zčásti opírá o skutkové námitky, které ani nejsou dovolacím důvodem. Ztotožnila se s právním posouzením skutku, jak vyplývá z napadeného rozsudku. Navrhla, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření státní zástupkyně neobsahovalo nic nad rámec argumentů, které jsou obsahem obou rozsudků, a proto Nejvyšší soud již nepředkládal vyjádření obviněnému, resp. jeho obhájci k replice.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Podle §114 odst. 2 tr. zákoníku jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná.
Posuzovaný skutek evidentně vykazuje znaky zločinu zpronevěry podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
Jestliže je mezi stranami kupní smlouvy dohodnuta výhrada vlastnického práva ke zboží, které je již ze své povahy určeno k tomu, aby ho kupující v rámci své podnikatelské činnosti dále zpracoval do nějakého díla zhotoveného pro třetí osobu, pak předmětem zpronevěry spáchané kupujícím není toto zboží, nýbrž jeho peněžní ekvivalent, který se do dispozice kupujícího dostane ve formě plnění oné třetí osoby jako úplata za zhotovení díla. Zboží, jehož se týká výhrada vlastnického práva a za které nebyla zaplacena kupní cena, má z hlediska kupujícího povahu cizí svěřené věci. Pokud je zboží v souladu se svým určením použito k zabudování do díla pro třetí osobu, transformuje se jeho povaha cizí svěřené věci do peněžního ekvivalentu poskytnutého onou třetí osobou. Z hlediska kupujícího se tak cizí svěřenou věcí stává peněžní částka reprezentující cenu zboží, kterou kupujícímu zaplatila ona třetí osoba. Jde o to, aby výhrada vlastnického práva neztratila svůj smysl jako institut posilující postavení prodávajícího v jistotě, že mu kupní cena bude skutečně zaplacena. Námitky obviněného, podle nichž se peněžní prostředky zaplacené kupujícímu třetí osobou stávají vlastnictvím kupujícího bez ohledu na výhradu vlastnického práva prodávajícího, nemohou v daném kontextu obstát, neboť by to znamenalo obcházení smyslu výhrady vlastnického práva ve vztahu ke zboží určeného k tomu, aby s ním kupující dále obchodoval. Má-li být vyhověno jednak tomu, že kupující může v rámci svého podnikání volně nakládat se zbožím, na které se vztahuje výhrada vlastnického práva prodávajícího, tedy že může toto zboží i dále zcizit, a jednak tomu, že zůstane zachováno postavení prodávajícího vyplývající z výhrady vlastnického práva, nelze smysl výhrady vlastnického práva zachovat jinak než transformací účinků výhrady vlastnického práva ke zboží do peněžního ekvivalentu, který kupující získá použitím zboží ve své podnikatelské činnosti. Jedině tak je udržena rovnováha poměrů nastolených dohodnutou výhradou vlastnického práva. Tomu není nijak na překážku okolnost, že ujednání výhrady vlastnického práva mezi prodávajícím a kupujícím nezakládá žádný trojstranný právní vztah, jehož účastníkem by byla třetí osoba, se kterou následně obchoduje kupující s použitím zboží, jehož se týká výhrada vlastnického práva.
V posuzovaném případě soudy ve shodě s uvedenými zásadami vybudovaly výrok o vině obviněného na zjištění, že zboží, ohledně něhož byla ujednána výhrada vlastnického práva, obviněný použil v souladu s jeho určením v rámci podnikatelské činnosti obchodní společnosti DOMYX CZ, s.r.o., za kterou jednal, avšak získaný peněžní ekvivalent tohoto zboží použil v její prospěch a neodevzdal ho obchodní společnosti Saint-Gobain Distribution CZ, spol. s r. o., které svědčila výhrada vlastnického práva. Tato konstrukce výroku o vině je přijatelná a plně slučitelná se zákonným znaky trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku (nehledě na přísnější právní kvalifikaci).
Správnost výroku o vině se obviněný snažil zpochybnit námitkami v tom smyslu, že fakticky neměl k dispozici prostředky k úhradě kupní ceny zboží, na které se vztahovala výhrada vlastnického práva, neboť obchodní společnost TRICOM, s.r.o., řádně nezaplatila za celý rozsah stavebních prací provedených pro ni obchodní společností DOMYX CZ, s.r.o., s použitím uvedeného zboží. Ze zjištění soudů je patrno, že obchodní společnost TRICOM, s.r.o., zaplatila celkem 5 350 000 Kč, což je několikanásobek ceny zboží, které bylo v rámci stavebních prací pro tuto společnost použito a na které se vztahovala výhrada vlastnického práva. Z toho je zřejmé, že obviněný disponoval peněžním ekvivalentem zboží, ke kterému obchodní společnosti Saint-Gobain Distribution CZ, spol. s r. o., svědčila výhrada vlastnického práva, takže pokud ho nepřevedl na tuto společnost a ponechal ho nadále v dispozici obchodní společnosti DOMYX CZ, s.r.o., dopustil se tím trestného činu zpronevěry. Námitky obviněného jsou tedy bez jakéhokoli opodstatnění.
Obviněný s odkazem na odbornou komentářovou literaturu namítal, že soudní praxe zastává právní názor, podle něhož „převzal-li obviněný na podkladě kupní smlouvy peníze v podobě zálohy na kupní cenu za věc, kterou měl jako prodávající dodat kupujícímu, nemůže spáchat trestný čin zpronevěry, i když zálohu použil pro vlastní potřebu, věc kupujícímu neopatřil a zálohu mu nevrátil … přičemž obviněný byl oprávněn zahrnout tuto peněžní částku do svých podnikatelských aktivit a použít ji k úhradě jiných plateb … neboť přijatou zálohu nelze oddělovat od ostatních finančních prostředků podnikatele … kdy jde pouze o nesplnění závazku z kupní smlouvy, nešlo-li o podvodné vylákání prostředků“. Tento právní názor se ovšem vztahuje k jinému skutkovému stavu, než který byl posuzován v dané věci obviněného J. S. Citovaný právní názor se týká situace, kdy prodávající přijme určitou peněžní částku jako kupní cenu za věc, kterou kupujícímu nedodá, a přijatou peněžní částku nevrátí. Jedná se o to, že nevrácení přijaté kupní ceny nemůže být trestným činem zpronevěry pro nedostatek zákonného znaku „cizí svěřená“ věc. Zaplacená kupní cena totiž bez dalšího přechází do majetkové sféry prodávajícího bez ohledu na to, zda splnil svůj závazek vyplývající z kupní smlouvy. Na rozdíl od toho do dispozice obviněného J. S. jako kupujícího v posuzované kauze přešly věci, které i nadále zůstávaly ve vlastnictví prodávajícího, obviněný tudíž nakládal s cizími věcmi, a pokud je za úplatu převedl do majetkové sféry třetí osoby, povaha těchto věcí jako „cizích svěřených“ věcí se transformovala do jejich peněžního ekvivalentu a zůstala takto zprostředkovaně zachována. Právní názor, o který obviněný opíral své námitky, je v jeho věci neaplikovatelný.
Bez opodstatnění jsou námitky obviněného ohledně způsobu použití peněžních prostředků, které obchodní společnost DOMYX CZ, s.r.o., získala za stavební práce provedené s použitím zboží odebraného od poškozené společnosti. Plně přiléhavé je zjištění, podle něhož obviněný jednal se záměrem získat pro obchodní společnost DOMYX CZ, s.r.o., neoprávněný finanční prospěch, a zjištění, že uvedené prostředky užil pro tuto společnost. Pokud je ve skutkové části výroku o vině uvedeno i to, že obviněný užil tyto prostředky „pro sebe“, nemá to v ničem podklad, avšak jde o nepodstatnou vadu, která nemá žádný vliv na celkovou správnost výroku o vině. K použití peněženích prostředků pro obchodní společnost DOMYX CZ, s.r.o., došlo podle výroku o vině „blíže nezjištěným způsobem“, což lze akceptovat, neboť i při této nejasnosti je zřejmé, že prostředky byly použity v rámci podnikatelské činnosti uvedené společnosti. Odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1449/2010-I, jímž byla rozhodnutí nižších soudů zrušena, je nepřiléhavý, protože šlo o skutkově odlišný případ. Obviněný ve věci sp. zn. 7 Tdo 1449/2010 jako jednatel společnosti s ručením omezeným přijal za stavební práce prováděné touto společností peněžní prostředky v hotovosti, nenechal je řádně zaúčtovat do účetnictví společnosti a podle výroku o vině je použil „k jinému, blíže nezjištěnému účelu“. Výrok o vině byl založen na tom, že tím zpronevěřil prostředky společnosti, v níž byl jednatelem, ale nebylo vyloučeno, že je ve skutečnosti použil ke krytí provozních potřeb této společnosti, tedy že si je nepřisvojil. V projednávané věci obviněného J. S. šlo o to, že nakládal se zbožím, které bylo z hlediska obchodní společnosti, za níž jednal, cizí svěřenou věcí a že po použití tohoto zboží ponechal jeho peněžní ekvivalent v majetkové sféře této společnosti ke krytí jejích provozních potřeb, aniž ho převedl na obchodní společnost, které svědčila výhrada vlastnického práva, čímž naplnil znak zpronevěry spočívající v „přisvojení“ cizí svěřené věci.
Výrok o vině obviněného je slučitelný se zjištěním, že získané peněžní prostředky zůstaly v majetkové sféře obchodní společnosti DOMYX CZ, s.r.o. Z okolnosti, že obviněný jednal za obchodní společnost DOMYX CZ, s.r.o., která měla postavení subjektu, jemuž byla cizí věc svěřena, a že svým jednáním za tuto společnost zajistil její obohacení ke škodě jiné společnosti, které svědčila výhrada vlastnického práva, vyplývá trestní odpovědnost obviněného podle §114 odst. 2 tr. zákoníku.
Obstát nemohou ani námitky týkající se svolení poškozeného. Podle §30 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. V posuzovaném případě poškozený, jímž byla obchodní společnost Saint-Gobain Distribution CZ, spol. s r.o., rozhodně nedal svolení k tomu, aby si obviněný přisvojil ve prospěch obchodní společnosti DOMYX CZ, s.r.o., peněžní ekvivalent věcí, které byly předmětem kupní smlouvy a na které se vztahovala výhrada vlastnického práva svědčící poškozené společnosti. Tento souhlas nebyl dán ani konkludentně tím, že poškozená společnost nadále dodávala zboží a odvážela prázdné palety i za situace, kdy jí nebylo za zboží zaplaceno. Namítaný postup obchodní společnosti Saint-Gobain Distribution, spol. s r. o., byl ve skutečnosti projevem toho, že tato společnost byla ochotna tolerovat určitou míru prodlení s placením kupní ceny prodávaného zboží, a v žádném případě ho nelze interpretovat jako svolení k tomu, aby jí nebylo zaplaceno vůbec (jak tomu nakonec bylo). V této spojitosti je třeba zdůraznit, že benevolence poškozené společnosti je logicky plně přijatelným vysvětlením jejího přístupu, neboť veškeré dodávky zboží byly uskutečněny v relativně velmi krátkém období šesti týdnů.
Je tedy jasné, že napadený rozsudek není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Vzhledem k časovému odstupu ode dne, kdy bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem, pokládá Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že obviněný podal dovolání u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 6. 7. 2015, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu až dne 12. 10. 2015. Délka dovolacího řízení tedy nebyla ovlivněna žádnými průtahy v řízení před Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. listopadu 2015
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu