ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1328.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1328/2015-I-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 2. 12. 2015 dovolání obviněného Z. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 6 To 95/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 5/2013 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného Z. P. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 6 To 95/2014, ve výroku o vině zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně přikazuje , aby věc obviněného Z. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 25. 7. 2014, sp. zn. 68 T 5/2013, byl obviněný Z. P. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb. trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev včetně funkce prokuristy na šest let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Kromě toho bylo rozsudkem rozhodnuto také ohledně obviněného D. P.
O odvoláních, která podali obvinění Z. P. a D. P., bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 6 To 95/2014. Podle §258 odst. 1 písm. b), c), f) tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně v celém rozsahu zrušen, podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný Z. P. nově uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev včetně funkce prokuristy na čtyři léta, podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo nově rozhodnuto o náhradě škody tak, že obviněný je povinen zaplatit Československé obchodní bance, a.s., částku 4 775 000 Kč a že tento poškozený se odkazuje se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc obou obviněných ve zbývající části vrácena Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Jako zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku posoudil Vrchní soud v Olomouci skutek, který podle jeho zjištění vycházejících ze zjištění Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně spočíval v podstatě v tom, že obviněný Z. P. dne 28. 2. 2008 uzavřel jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti FAJN ZMRZLINA, s.r.o., se sídlem v Uherském Brodě, Šumická 2325, s Československou obchodní bankou, a.s, smlouvu o úvěru, na základě které byl uvedené společnosti bankou poskytnut revolvingový úvěr na financování zásob do výše 10 000 000 Kč, avšak při uzavírání smlouvy obviněný zatajil, že tyto prostředky budou ihned poskytnuty obchodní společnosti MIPL, spol. s r.o., se sídlem rovněž v Uherském Brodě, Šumická 2325, v jejímž zájmu jako jediný společník a jednatel jednal, pro níž úvěr od počátku ve skutečnosti sjednával a která však byla předlužena a na úvěr by nedosáhla, po poskytnutí prostředků na úvěrový účet obchodní společnosti FAJN ZMRZLINA, s.r.o., převedl v rozporu se zněním úvěrové smlouvy na základě nezjištěného právního titulu úvěrové prostředky zčásti na účet obchodní společnosti MIPL, spol. s r.o., vedený u Komerční banky, a.s., a zčásti na její účet vedený u Československé obchodní banky, a.s., ačkoli vzhledem k tomu, že obchodní společnost MIPL, spol. s r.o., měla v té době větší množství závazků po splatnosti, si musel být již při uzavření smlouvy vědom, že poskytnuté prostředky nebudou obchodní společnosti FAJN ZMRZLINA, s.r.o., potažmo Československé obchodní bance, a.s., vráceny, což se také stalo, obchodní společnost FAJN ZMRZLINA, s.r.o., přestala od 27. 10. 2008 hradit splátky úvěru, dlužnou částku do současné doby (míněno patrně do doby vyhlášení rozsudku) nevrátila a obviněný tak svým jednáním způsobil Československé obchodní bance, a.s., škodu ve výši 9 950 000 Kč.
V takto zjištěném skutku Vrchní soud v Olomouci spatřoval znaky zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku spočívající v tom, že obviněný „při sjednávání úvěrové smlouvy zamlčel podstatné údaje a způsobil tak škodu velkého rozsahu“.
Rozdíl oproti výroku o vině, jak ho koncipoval Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, byl ve vymezení toho, komu a v jaké výši obviněný způsobil škodu. Podle rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně obviněný způsobil škodu „v celkové výši 9 950 000 Kč, a to v částce 4 775 000 Kč Československé obchodní bance, a.s., a v částce 4 775 000 Kč Českomoravské záruční a rozvojové bance, a.s., … neboť ta z titulu uplatnění záruční listiny vystavené rovněž na základě mylné informace obviněného Z. P. o financování zásob obchodní společnosti FAJN ZMRZLINA, s.r.o., dne 19. 2. 2010 polovinu dlužné jistiny Československé obchodní bance, a.s., uhradila“. Vrchní soud v Olomouci akceptoval zjištění ohledně uhrazení poloviny dlužné jistiny z titulu bankovní záruky, vyjádřil ho v odůvodnění svého rozsudku, konstatoval, že jednáním ve vztahu k bance, která poskytla bankovní záruku, se obviněný nemohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku, a uzavřel, že i v rozsahu uvedené bankovní záruky obviněný způsobil škodu bance, která jako strana úvěrové smlouvy poskytla úvěr. Již v této spojitosti pokládá Nejvyšší soud za nutné zaznamenat, že součet dvou částek po 4 775 000 Kč činí 9 550 000 Kč, tj. nikoli 9 950 000 Kč. Nejde o pouhou početní či písařskou chybu, nýbrž o to, že škoda ve výši 9 950 000 Kč byla stanovena v rozsahu celého poskytnutého úvěru a zahrnovala i splacenou část úvěru.
Obviněný Z. P. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Tento rozsudek napadl co do jeho se týkajících výroků o vině, trestu a náhradě škody. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatněnými námitkami se snažil zpochybnit zjištění soudů ohledně použití prostředků získaných formou úvěru. Uvedl, že prostředky použil v souladu se smlouvou na nákup zásob od obchodní společnosti MIPL, spol. s r.o., že se vůči bance nedopustil zatajení žádného podstatného údaje a že dokazování zůstalo neúplné, pokud nebylo vyhověno jeho návrhům na provedení dalších důkazů ohledně zmíněného nákupu zásob. Vytkl, že pokud ho Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně uznal vinným, že Československé obchodní bance, a.s., způsobil škodu ve výši 4 775 000 Kč, pak Vrchní soud v Olomouci porušil zákaz reformace in peius výrokem, jímž ho uznal vinným, že této bance způsobil škodu ve výši 9 950 000 Kč. Další porušení zákazu reformace in peius spatřoval ve faktickém zpřísnění trestu odnětí svobody, neboť ačkoli napadeným rozsudkem již nebyl uznán vinným trestným činem poškozování věřitele, byl mu uložen stejný trest odnětí svobody jako rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně. Poukázal na to, že při stanovení výše škody Vrchní soud v Olomouci nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, když za škodu považoval celou výši poskytnutého úvěru, a nikoli jen její nesplacenou část, která s přihlédnutím k plnění Českomoravské záruční a rozvojové banky, a.s., z titulu bankovní záruky činila jen 4 775 000 Kč, což nedosahuje hranice škody velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Vyjádřil názor, že skutek měl být posouzen podle trestního zákona účinného v době činu, neboť ten na rozdíl od aplikovaného pozdějšího trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 umožňoval i při naplnění formálních znaků kvalifikované skutkové podstaty přihlédnout k tomu, že okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby v daném případě nezvyšuje podstatně stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů). Takto uplatněné námitky doplnil tím, že Československá obchodní banka, a.s., měla svou pohledávku dostatečně zajištěnu jeho směnkou, na jejímž podkladě byl vydán směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 37 Cm 241/2009, který nabyl právní moci a vylučoval, aby mu byla povinnost k náhradě škody uložena ještě výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. jako dalším exekučním titulem. Zároveň s odkazem na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. 23 C 247/2013, dodal, že špatnou finanční situaci původně zdravé obchodní společnosti MIPL, spol. s r.o., primárně způsobila Komerční banka, a.s., tím, že do centrálního registru úvěrů nechala zanést nepravdivý údaj, že uvedená společnost neplní své závazky. Obviněný Z. P. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedla, že dovolání je z podstatné části založeno na skutkových a procesních námitkách, které nejsou dovolacím důvodem. Jinak považovala právní posouzení skutku za správné. Ve vztahu k otázce výše škody způsobené trestným činem vyjádřila názor, že Vrchní soud v Olomouci stanovil rozsah způsobené škody správně a že se nijak neodchýlil od ustálené judikatury. Zdůraznila, že „význam zajišťovacích institutů za závazek, plynoucí z hlavního závazkového vztahu, se projevil až po způsobení kvalifikovaného škodlivého následku v souvislosti s vylákáním úvěrových peněz ve výši 9 950 000 Kč“, a z toho dovodila, že namítané zajištění nemohlo mít vliv na stanovení výše škody způsobené trestným činem. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný v replice setrval na svých námitkách.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., ale že jinak je důvodné, pokud se opírá o některé námitky, které lze považovat za dovolací důvod.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Jde-li podle citovaného ustanovení o „nesprávné právní posouzení skutku“, rozumí se tím skutek, tak jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolacím důvodem tedy jsou jen právní námitky, v nichž se tvrdí, že na skutkový stav, který zjistily soudy, bylo vadně aplikováno hmotné právo (trestní zákon). Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Pokud je dovolacím důvodem „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jedná se rovněž o aplikaci norem hmotného práva na skutkové okolnosti zjištěné soudy prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor, zejména ne v tom směru, že obviněný Československé obchodní bance, a.s., zatajil, že úvěrem ve skutečnosti sleduje získání peněžních prostředků pro obchodní společnost MIPL, spol. s r.o., a v tom směru, že peněžní prostředky, které tato banka poskytla formou úvěru obchodní společnosti FAJN ZMRZLINA, s.r.o., použil k jinému účelu, než ke kterému byl úvěr poskytnut. Jasně o tom svědčí přesuny peněžních prostředků z úvěrového účtu obchodní společnosti FAJN ZMRZLINA, s.r.o., na účty obchodní společnosti MIPL, spol. s r.o., doba těchto přesunů bezprostředně navazující na poskytnutí úvěru, výše přesouvaných částek, jejichž souhrn prakticky vyčerpával celou výši úvěru, absence nějakého zřejmého právního titulu těchto přesunů a konec konců i to, že obchodní společnost MIPL, spol. s r.o., ihned použila takto získané prostředky k úhradě svých dluhů vůči třetím subjektům. Obhajobu, že obchodní společnost FAJN ZMRZLINA, s.r.o., nakoupila za prostředky z úvěru zásoby od obchodní společnosti MIPL, spol. s r.o., tím byla vyvrácena, třebaže byla podporována výpověďmi svědkyně E. M. a svědkyně Ing. H. K., které ovšem soudy hodnotily jako nevěrohodné. Pokud se nakonec ukázalo, že obchodní společnost FAJN ZMRZLINA, s.r.o., fakticky nedisponuje žádnými zásobami odpovídajícími poskytnutému úvěru, obhajoba to prezentovala jako důsledek zpětného prodeje zásob obchodní společnosti MIPL, spol. s. r.o., avšak i to soudy důvodně pokládaly za nepřijatelné vysvětlení. Lze jen dodat, že logicky vzato by se musel zpětný prodej zásob projevit vrácením odpovídajících peněžních prostředků do majetkové sféry obchodní společnosti FAJN ZMRZLINA, s.r.o., ke kterému ovšem nedošlo. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst.6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a celkově přesvědčivě vyložily. V tomto rámci soudy přijatelně vysvětlily také nadbytečnost dalšího dokazování, jehož se dožadoval obviněný svými návrhy.
To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem.
Jestliže ze zákazu reformace in peius, který jinak je institutem procesního práva (§259 odst. 4 tr. ř.), vyplývají pro odvolací soud nějaké limity týkající se hmotně právního posouzení skutku, pak jejich případné překročení má za následek nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O nic takového se ovšem v dané věci nejedná. Rozsudky obou soudů jsou založeny na stejném závěru, že obviněný způsobil škodu ve výši 9 950 000 Kč, a liší se jen tím, že podle rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně byla tato škoda způsobena dvěma subjektům, zatímco podle rozsudku Vrchního soudu v Olomouci byla způsobena jedinému subjektu. Za tohoto stavu zůstalo celkové postavení obviněného i při uvedené změně stejné a nebylo zhoršeno.
I když námitky obviněného proti výroku o trestu odnětí svobody jsou mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokládá Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že ani v tomto ohledu nebyl zákaz reformace in peius porušen. Nic na tom nemění okolnost, že obviněnému byl trest odnětí svobody na pět let uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně za dva trestné činy, zatímco rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl uložen za jeden trestný čin. Nelze pominout, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl obviněnému zmírněn trest zákazu činnosti, takže nový výrok o trestu jako celek vyzněl ve prospěch obviněného. Limit vyplývající ze zákazu reformace in peius by v otázce trestu za oba trestné činy nastupoval až při eventuálním ukládání trestu v řízení o druhém ze sbíhajících se trestných činů, tj. v řízení o trestném činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák.
Třebaže se skutek stal před 1. 1. 2010, byl na něj aplikován trestní zákoník účinný od tohoto dne v souladu se zásadou, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Pokud byl předmětem právního posouzení skutek, jímž byla podle závěru soudů způsobena škoda ve výši 9 950 000 Kč, pak z hlediska obou trestních zákonů šlo o „škodu velkého rozsahu“ jak ve smyslu znaků trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 5 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, tak ve smyslu znaků zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010. To, že trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 je pro obviněného příznivější, vyplývá ze sazby odnětí svobody, která je podle §211 odst. 6 tr. zákoníku stanovena v rozpětí od pěti let do deseti let, zatímco podle §250b odst. 5 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 je stanovena v rozpětí od pěti let do dvanácti let. Namítané ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. na tom nic nemění, protože z hlediska tohoto ustanovení nebyly žádné relevantní důvody k tomu, aby právní kvalifikace skutku byla zmírněna.
Nicméně právní posouzení skutku podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku je chybné, protože posouzení celé částky poskytnutého úvěru ve výši 9 950 000 Kč jako škody je v projednávané věci nesprávné.
Obviněný v této spojitosti důvodně namítal nesoulad napadeného rozsudku s judikaturou vycházející z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1999, sp. zn. 7 Tz 84/99. V tomto rozhodnutí bylo vyloženo jednak to, že ustanovení o trestném činu úvěrového podvodu chrání majetkové zájmy poskytovatele úvěru jako smluvní strany úvěrové smlouvy, a nikoli majetkové zájmy ručitelů, a jednak to, že za škodu způsobenou trestným činem úvěrového podvodu nelze považovat výši úvěru, který byl získán nebo použit trestným činem úvěrového podvodu, bez ohledu na okolnosti týkající se jeho splácení. V citovaném rozhodnutí byl vysloven právní názor, že když pachatel jedná se záměrem dodržet podmínky úvěrové smlouvy o splácení a jeho finanční možnosti to nevylučují, nelze dovodit, že na straně věřitele jde o škodu, přičemž objektivně škoda věřiteli nevzniká ani v případě, kdy na základě smluvních podmínek nastupuje při splácení úvěru ručitel. Rozhodnutí se totiž týkalo právě kauzy, v které splátky úvěru místo pachatele platil na výzvu banky ručitel. Uvedený právní názor byl znovu vysloven i v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu, např. v usnesení ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 606/2009.
Vrchní soud v Olomouci se opíral o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 84/99 pouze v tom směru, že banku, která poskytla bankovní záruku, nepovažoval za subjekt, jemuž byla trestným činem způsobena škoda. Jinak pokládal uvedené usnesení v dané věci za neaplikovatelné s ohledem na zjištění týkající toho, že obě obchodní společnosti, v nichž byl obviněný jediným společníkem a jednatelem, byly ve špatné hospodářské situaci, takže řádné splacení úvěru bylo nereálné. V tomto ohledu lze s Vrchním soudem v Olomouci souhlasit, avšak Vrchní soud v Olomouci zcela pominul, že citované usnesení se vyslovilo také k otázce významu ručení při zkoumání otázky, zda trestným činem úvěrového podvodu byla způsobena škoda.
Právní názor, že za škodu nelze mechanicky považovat výši úvěru získaného nebo použitého trestným činem úvěrového podvodu bez ohledu na okolnosti týkající se jeho splácení, zastává také komentářová literatura (viz Šámal a kol., Trestní zákoník II, Zvláštní část, 2. vydání, C.H.Beck 2012, str. 2117).
V posuzovaném případě byly okolnosti splácení úvěru takové, že obchodní společnost FAJN ZMRZLINA, s.r.o., nejprve začala úvěr řádně splácet, ale přestala ho splácet za situace, kdy jistina nesplaceného úvěru činila 9 550 000 Kč. Za tohoto stavu banka, která poskytla bankovní záruku, v souladu se záruční listinou uhradila polovinu, tj. částku 4 775 000 Kč. Uváží-li se, že bankovní záruka poskytnutá Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou, a.s., byla kvalifikovaným a spolehlivým zajištěním závazku, resp. jeho části, a že s jejím uplatněním se poskytovateli úvěru dostalo efektivního a relativně rychlého uspokojení významné části pohledávky, pak Nejvyšší soud nenachází žádný přesvědčivý důvod k tomu, aby ta část úvěru, která byla uhrazena prostřednictvím bankovní záruky, byla zahrnována do rozsahu škody způsobené trestným činem. To platí i ohledně té části úvěru, kterou obchodní společnost FAJN ZMRZLINA, s.r.o., uhradila prostřednictvím řádně odvedených splátek.
Jinak tomu je, pokud jde o další namítaný způsob zajištění závazku obchodní společnosti FAJN ZMRZLINA, s.r.o., konkrétně směnkou obviněného. Tento prostředek byl neefektivní a postrádal reálnou způsobilost k uspokojení nároků Československé obchodní banky, a.s., jako poskytovatele úvěru, protože plnění z titulu směnky nebylo v možnostech obviněného. O tom ostatně svědčí okolnost, že bance se z titulu zajišťovací směnky nedostalo žádného plnění ještě ani v době rozhodování soudů, takže musela zahájit soudní řízení, v němž byl vydán směnečný platební rozkaz, a následně podat návrh na exekuci. Tím pádem je vyloučen závěr, že by ta část úvěru, která fakticky zůstala nesplacena, nepředstavovala škodu způsobenou trestným činem. Jedná se ovšem o škodu ve výši 4 775 000 Kč, která nedosahuje částky 5 000 000 Kč jako dolní hranice škody velkého rozsahu podle §138 odst. 1 tr. zákoníku. Škoda ve výši 4 775 000 Kč je značnou škodou jak podle §138 odst. 1 tr. zákoníku, tak podle §89 odst. 11 tr. zák. účinného v době činu. Skutek proto měl být posouzen jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009. Posouzení skutku podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010 není pro obviněného příznivější. Ustanovení §250b odst. 4 tr. zák. a §211 odst. 5 tr. zákoníku totiž stanoví na trestný čin úvěrového podvodu, je-li jím způsobena značná škoda, stejnou trestní sazbu (odnětí svobody od dvou let do osmi let).
Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s názorem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která ve spojitosti se stanovením výše škody způsobené trestným činem nepřisuzovala žádný význam ani bankovní záruce Českomoravské záruční a rozvojové banky, a.s. Státní zástupkyně opírala uvedený názor o judikáty č. 32/2004 a č. 9/2005 Sb. rozh. tr. V nich byl ovšem význam zajišťovacích institutů hodnocen ve vztahu k trestnému činu podvodu podle §250 tr. zák. (nyní §209 tr. zákoníku), a to se závěrem, že jejich uplatnění spadá do stádia po spáchání trestného činu a má význam jen z hlediska náhrady škody způsobené trestným činem. To, že uvedený závěr nelze automaticky vztáhnout na trestný čin úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku, vyplývá z rozdílu mezi oběma trestnými činy. Zákonným znakem trestného činu podvodu v jeho základní skutkové podstatě (§250 odst. 1 tr. zák., resp. §209 odst. 1 tr. zákoníku) je způsobení škody na cizím majetku, přičemž tento zákonný znak musí být zahrnut úmyslem pachatele. Naproti tomu škoda není zákonným znakem trestného činu úvěrového podvodu v jeho základní skutkové podstatě (§250b odst. 1, 2 tr. zák., resp. §211 odst. 1, 2 tr. zákoníku), a pokud vznikne a dosáhne určité výše, má povahu okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, přičemž je zahrnuta nedbalostí pachatele. Trestný čin podvodu se vyznačuje tím, že jednání pachatele je neseno od počátku úmyslem nevrátit získané prostředky, neposkytnout za ně odpovídající ekvivalentní protiplnění apod. Proto je škoda zahrnuta mezi zákonné znaky základní skutkové podstaty trestného činu podvodu. U trestného činu úvěrového podvodu protiprávní jednání pachatele směřuje k získání úvěru prostřednictvím nepravdivých, hrubě zkreslených nebo zamlčených podstatných údajů anebo spočívá v použití úvěru k jinému než určenému účelu, přičemž dominantním znakem všech uvedených forem jednání je to, že pouze ohrožují návratnost úvěru a představují teprve určité „předpolí“ pro možný vznik škody v té podobě, že poskytovateli úvěru se v dalším průběhu úvěrového vztahu nedostane vrácení poskytnutých prostředků. Z toho vyplývá, že hodnotu úvěru nelze pokládat za škodu bez dalšího a bez ohledu na okolnosti týkající se jeho splácení. Proto judikatura vztahující se k trestnému činu úvěrového podvodu připouští také význam ručení, jestliže v závislosti na okolnostech konkrétního případu představuje reálnou, efektivní a včasnou formu vrácení prostředků poskytnutých cestou úvěru. Jestliže by měl být akceptován názor prezentovaný státní zástupkyní, nutně by to vedlo k pojetí založenému na principu, že hodnota úvěru je vždy škodou způsobenou trestným činem úvěrového podvodu, tedy na principu, který nesdílí judikatura ani komentářová literatura.
Bez zásadního významu jsou námitky poukazující na příčiny, pro které se obchodní společnost MIPL, spol. s.r.o., ocitla ve špatné hospodářské situaci. Namítané okolnosti nemohou zvrátit závěr o protiprávnosti jednání obviněného při získání úvěru.
Námitky proti výroku o povinnosti obviněného k náhradě škody (§228 odst. 1 tr. ř.) mají opodstatnění, pokud se ukáže, že pravomocný směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 37 Cm 241/2009, se skutečně týká zajišťovací směnky ve vztahu k úvěru, jehož protiprávní získání je předmětem trestního stíhání obviněného. Případné dvojí přiznání téhož nároku, tj. citovaným směnečným platebním rozkazem a navíc ještě výrokem v adhezním řízení, by bylo bezdůvodným obohacením na straně Československé obchodní banky, a.s.
Z toho, co bylo uvedeno v předcházejících částech tohoto usnesení, vyplývá, že výrok o vině obviněného Z. P. zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku je vadný, neboť skutek měl být správně posouzen jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. Napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci je tedy rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důsledku toho nemohou obstát ani výrok o trestu a výrok o náhradě škody.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného Z. P. zrušil ohledně tohoto obviněného napadený rozsudek ve výroku o vině, trestu a náhradě škody (výrok o zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně zůstal nedotčen), zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, aby věc obviněného Z. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. prosince 2015
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu