ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.139.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 139/2015-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 3. 2015 o dovolání obviněného L. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 8 To 97/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 53/2012 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 7 T 53/2012, byl podle §45 odst. l tr. zákoníku zrušen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 6 T 65/2012, ve výroku o vině obviněného L. H. přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, podvodu podle §209 odst. l tr. zákoníku a zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a ve výroku o trestu a další obsahově navazující výroky a obviněný L. H. byl nově uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dalším přečinem podvodu podle §209 odst. l tr. zákoníku a přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen za tyto trestné činy a dále za přečin zpronevěry podle §206 odst. l tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 6 T 65/2012, podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, §45 odst. l tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k společnému souhrnnému trestu odnětí svobody na 45 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. a výrokem podle §229 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle zjištění Městského soudu v Brně obviněný spáchal přečiny jako jednatel obchodní společnosti UžijSiTo, s.r.o., se sídlem v Brně, Mojmírovo náměstí 22, disponent bankovního účtu obchodní společnosti VAGELIS, s.r.o., se sídlem v Lelekovicích 117, a za obchodní společnosti ŽLUTÁ RAKETA, s.r.o., se sídlem v Brně, Hrozňatova 1430/14, GIVENT, s.r.o., se sídlem v Brně, Viniční 157/1430, BUBLEX, s.r.o., a ZážitkoMánie, s.r.o., obě se sídlem v Brně, Barvy 8a, v letech 2009 – 2011, přičemž
- přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočíval v podstatě v tom, že obviněný v úmyslu nezprostředkovat klientem zaplacený zážitek nabízel zprostředkování zážitků a obstarání různých služeb klientům, kteří o ně projevili zájem a kterým byly následně zasílány dárkové poukazy, současně od klientů inkasoval finanční částky jako cenu za zážitky či jiné služby a jejich zprostředkování, avšak objednávky od klientů nevyřídil, neboť neměl sjednané dodavatele předmětných služeb a nezrealizoval poukazy, přestal s poškozenými komunikovat nebo byl nekontaktní, ponechal si poskytnuté peněžní prostředky a takto jednáním specifikovaným v bodech 1-45 způsobil poškozeným škodu v celkové výši 276 735 Kč,
- přečin podvodu podle §209 odst. l tr. zákoníku spočíval v podstatě v tom, že stejným způsobem poškodil jednáním specifikovaným v bodech 46-48 další tři poškozené, kterým způsobil škodu v celkové výši 26 075 Kč (tyto útoky nebyly součástí výše uvedeného pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. l, 3 tr. zákoníku z důvodu vyplývajícího z ustanovení §12 odst. l1 tr.ř.),
- přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočíval v podstatě v tom, že nabízel zprostředkování zážitků a obstarání různých služeb klientům, kteří o ně projevili zájem a kterým byly následně zasílány dárkové poukazy, současně od klientů inkasoval finanční částky jako cenu za zážitky či jiné služby a jejich zprostředkování, avšak objednávky od klientů nevyřídil, i když měl sjednané dodavatele předmětných služeb, nepředal peníze od klientů dodavatelům, nezrealizoval poukazy, přestal s poškozenými komunikovat nebo byl nekontaktní a ponechal si poskytnuté peněžní prostředky pro svoji potřebu a takto jednáním specifikovaným v bodech 49-64 způsobil poškozeným škodu v celkové výši 351 196 Kč.
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 8 To 97/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na dovolací důvody uvedené v §265b odst. l písm. g), l) tr. ř. Namítl, že soudy nepostupovaly v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v této věci v usnesení ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 7 Tdo 87/2014, jímž byla předcházející odsuzující rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a jímž bylo přikázáno nové projednání a rozhodnutí věci. To se podle obviněného týkalo zejména určení poškozených a vedlo jak k nesprávnému právnímu posouzení skutků, tak k chybnému rozhodnutí o náhradě škody. Jinak obviněný projevil nesouhlas také se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a s tím, že dokazování nebylo doplněno podle jeho návrhů. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, a to v jiném složení senátu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvody, je zjevně neopodstatněné.
V usnesení ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 7 Tdo 87/2014, jímž byly zrušeny usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2013 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2013 a jímž bylo Městskému soudu v Brně přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, Nejvyšší soud vyložil, že námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů prvního a druhého stupně nejsou dovolacím důvodem. Obviněný v nově podaném dovolání přesto znovu opakoval i skutkové námitky. K těmto námitkám Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně a zabývá se otázkou správnosti právního posouzení skutku ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy.
Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně přichází v úvahu jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech potřebnou oporu a soudy k těmto zjištěním dospěly na podkladě postupu, při kterém hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem a aniž se dopustily nějaké deformace důkazů či jinak vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy, jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily, přičemž přijatelně zdůvodnily i to, že pro nadbytečnost nevyhověly návrhům obviněného na doplnění důkazů. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. ani dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. l) tr. ř.
Vady, které Nejvyšší soud vytkl v usnesení ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 7 Tdo 87/2014, soudy v novém řízení odstranily, takže napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2014 ani rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2014 již jimi nejsou zatíženy.
Soudy správně považovaly za poškozené ty osoby, které příslušné poukazy zaplatily, a to i v případech, v nichž byly poukazy případně předisponovány – např. jako dárky – na třetí osoby, jimž se následně nedostalo plnění, na které byly poukazy vystaveny. Námitky obviněného, že ve výroku o vině byli poškození určeni nesprávně a v rozporu s předcházejícím usnesením Nejvyššího soudu, neodpovídají obsahu jednotlivých bodů výroku o vině.
Rozlišení útoků, které byly posouzeny jako přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podle §209 odst. l tr. zákoníku, oproti útokům, které byly posouzeny jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, soudy vázaly na okolnost, zda obviněný měl pro nabízené výkony zajištěného dodavatele, přičemž aplikovaly ustanovení §209 tr. zákoníku v případech, v nichž obviněný neměl zajištěného dodavatele, a ustanovení §206 tr. zákoníku v případech, v nichž měl zajištěného dodavatele. Toto rozlišení je přijatelné a bylo dodrženo důsledně, takže nový výrok o vině již netrpí žádnou vadou spočívající v tom, že by za podvod byl považován útok se znaky zpronevěry, příp. naopak. Uvedené rozlišení bylo dodrženo tak, že jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku byly posouzeny všechny útoky, v nichž obviněný měl zajištěné dodavatele výkonů, bez ohledu na to, zda dodavatelé poskytli klientům příslušné výkony, i když jim za ně nebylo zaplaceno, nebo zda odmítli poskytnout klientům příslušné výkony z důvodu, že za ně nebylo zaplaceno. K právnímu posouzení skutků evidentně nelze mít žádných výhrad.
Výrok, jímž byla obviněnému podle §228 odst. l tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody, koresponduje s výrokem o vině potud, že náhrada škody byla přiznána vždy tomu, kdo byl podle výroku o vině poškozeným. Z tohoto hlediska nevykazuje výrok o náhradě škody žádnou hmotně právní vadu, zejména ne takovou vadu, která by spočívala v přiznání nároku na náhradu škody osobám bez hmotně právní aktivní legitimace.
V souvislosti se změnou výroku o vině spočívající v tom, že za poškozené byly nyní správně označeny osoby, které zaplatily příslušné poukazy, místo třetích osob, na které byly poukazy mezitím převedeny a kterým se nedostalo plnění z poukazů, obviněný namítal, že osoby nově označené za poškozené nebyly v tomto procesním postavení znovu vyslechnuty. Namítaná okolnost nemá žádný vliv na správnost právního posouzení skutků ani na hmotně právní správnost výroku o náhradě škody. Z hlediska dokazování jsou tyto osoby svědky a takto byly také vyslechnuty, přičemž uvedly rozhodné skutkové okolnosti. To, že byly za poškozené označeny dodatečně poté, co již byly jako svědci vyslechnuty, samo o sobě z hlediska dokazování nijak nevyvolává potřebu znovu je vyslýchat. I případný opakovaný výslech takových osob by byl výslechem svědků. Výslech poškozeného není žádný zvláštní důkazní prostředek, neboť vždy jde o výslech svědka.
Rozsudek Městského soudu v Brně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného jako nedůvodné, tudíž není vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec