ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1538.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1538/2014-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 7. ledna 2015 v Brně dovolání obviněné L. G. , a T. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 12 To 9/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 1/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných L. G. a T. Š. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 47 T 1/2010, uznal obviněnou L. G. vinnou pod bodem I. rozsudku zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle §206 odst. 5 tr. zákoníku obviněnou odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku ji pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněné L. G. uložil povinnost nahradit poškozeným R. L., a J. L., škodu ve výši 8.230.322,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze tímto rozsudkem uznal obviněného T. Š. vinným pod bodem II. rozsudku zvlášť závažným zločinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Podle §214 odst. 4 tr. zákoníku obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 12 To 9/2013, podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání obviněné L. G. podaného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněnou L. G. podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku obviněnou pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí uložil povinnost nahradit poškozenému R. L. škodu ve výši 8.230.322,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal tohoto poškozeného se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou J. L. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného T. Š. podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění L. G. a T. Š. prostřednictvím společného obhájce Mgr. Adama Sigmunda včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítli, že nebyla zachována totožnost skutků, neboť soudy obou stupňů nesprávně posoudily celkovou výši škody. Poukázali na to, že poškozený R. L. mohl uplatnit nárok na náhradu škody maximálně ve výši 4.115.161,- Kč a že jeho manželka poškozená J. L. neuplatnila vůbec nárok na náhradu škody v tomto trestním řízení. Mezi manželi L. byla uzavřena smlouva o sdružení a veškeré příjmy a ztráty se mezi nimi dělí rovným dílem. Celková škoda tedy nemohla být způsobena pouze poškozenému R. L., jak tvrdí odvolací soud. Takový závěr je podle jejich názoru nesprávný a nemá oporu v provedených důkazech. Obvinění dále poukazují na to, že správné posouzení celkové výše škody má přímý vliv na právní kvalifikaci jejich jednání. Obvinění soudům obou stupňů vytkli, že nepřihlédly ke skutečnostem svědčícím v jejich prospěch. Takový postup je podle jejich názoru v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Poukázali na to, že pokud orgány činné v trestním řízení uvedly, že obviněná L. G. je odpovědná za způsobení škody velkého rozsahu, je nutné alespoň z větší části objasnit, kde se takové množství finančních prostředků nachází, příp. jakým způsobem byly spotřebovány.
Obvinění z těchto důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 12 To 9/2013, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, případně Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněných L. G. a T. Š. uvedl, že značná část námitek obviněných směřuje výlučně do procesní oblasti a oblasti skutkových zjištění. Tyto námitky nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále poukázal na to, že celkovou výši škody představuje finanční částka, kterou si obviněná L. G. přisvojila ke škodě cizího majetku ze svěřených finančních prostředků. Z hlediska právního posouzení skutku není podstatné, komu byla škoda způsobena z pohledu občanského práva, nebo kdo a v jaké výši uplatňoval nárok na náhradu škody v adhezním řízení. Za škodu velkého rozsahu, která je kvalifikačním znakem skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, je nutno považovat škodu ve výši 8.230.322,- Kč. Dále uvedl, že podle jeho názoru rozhodl věcně správně o nároku na náhradu škody soud prvního stupně, který zavázal obviněnou L. G. nahradit škodu oběma poškozeným, i když tento postup blíže neodůvodnil. Námitku ohledně výroku o náhradě škody proto lze považovat za částečně důvodnou, nikoliv však v tom smyslu, že by obviněná L. G. měla být zavázána pouze k náhradě škody ve výši 4.115.161,- Kč.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obou obviněných jako zjevně neopodstatněná a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných L. G. a T. Š. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím společného obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání mají obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných L. G. a T. Š. jsou zjevně neopodstatněná. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obvinění uplatnili v dovolání částečně skutkové a procesní námitky. Těmito námitkami napadli především rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod a neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu, aby je přezkoumával. Obvinění tak sice formálně opřeli dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinili tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod. Dovolací soud je totiž zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Pokud jde o námitku obviněných, že byla porušena zásada in dubio pro reo, Nejvyšší soud podotýká, že zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, nikoli zásadou práva hmotného, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení.
Obvinění dále namítli, že odvolací soud nesprávně posoudil celkovou výši způsobené škody, což má přímý vliv na nesprávnou právní kvalifikaci jejich jednání. Podle §206 odst. 1 tr. zákoníku kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. Podle §206 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku pachatel bude potrestán odnětím svobody na pět až deset let, způsobí-li činem uvedeným v §206 odst. 1 tr. zákoníku škodu velkého rozsahu. Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč, škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč, větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč, značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč a škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.
Nejvyšší soud nepřisvědčil této námitce obviněných. Obvinění navíc tuto námitku vznesli již v řízení o odvolání a odvolací soud se s ní řádně a v souladu se zákonem vypořádal. Nejvyšší soud proto v podrobnostech odkazuje na správné závěry odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že celkovou výši škody představuje finanční částka, kterou si obviněná L. G. přisvojila ke škodě cizího majetku ze svěřených finančních prostředků. Z provedeného dokazování vyplývá, že obviněná L. G. svým jednáním způsobila škodu v celkové výši 8.230.322,- Kč. Takto vyčíslená škoda je v souladu s provedenými listinnými důkazy a byla potvrzena závěry znaleckých posudků, i výslechy znalců před soudem. Nejvyšší soud upozorňuje na to, že z hlediska právního posouzení skutku není podstatné, zda byla škoda způsobena R. L. a J. L. jako fyzickým osobám či jen jedné z těchto osob. Taktéž je z hlediska právního posouzení skutku nevýznamná skutečnost, kdo a v jaké výši uplatňoval v adhezním řízení nárok na náhradu škody. Požadavek obviněné, aby jí pro účely právní kvalifikace jejího jednání byla započtena pouze polovina celkově způsobené škody, neboť druhá polovina škody byla způsobena poškozené J. L., která podle názoru obou obviněných v trestním řízení neuplatnila nárok na náhradu škody, postrádá z hlediska trestního práva hmotného jakoukoliv logiku.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že obviněná L. G. si přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena a způsobila tak na cizím majetku škodu v celkové výši 8.230.322,- Kč, tedy škodu velkého rozsahu a obviněný T. Š. tyto finanční prostředky ukládal na svůj bankovní účet, ačkoliv věděl, že je jeho přítelkyně, spoluobviněná L. G. zpronevěřila svému zaměstnavateli. Obviněná L. G. tímto jednáním naplnila všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a obviněný T. Š. naplnil všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Právní kvalifikace jednání obou obviněných je proto správná.
Nejvyšší soud dále poukazuje na to, že podle §829 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 ( dále jen:,,obč. zák“), sdružení nemají způsobilost k právům a povinnostem. Z toho vyplývá, že uzavřením smlouvy o sdružení nevzniká nový právní subjekt. Sdružení proto nemůže být účastníkem právních vztahů, nabývat práv a podstupovat závazky. Subjektem právních vztahů vznikajících při činnosti sdružení mohou být pouze účastníci sdružení, kteří jednají sami nebo prostřednictvím zástupců. Z trestního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 47 T 1/2010 je zřejmé, že poškozený R. L. uzavřel s poškozenou J. L. dne 1. 1. 1994 smlouvu o sdružení za účelem společné obchodní činnosti na dobu neurčitou. Podle bodu IV./2 této smlouvy se účastníci podílejí na úhradě nákladů spojených s činností sdružení, na příjmech sdružení, na zisku nebo případné ztrátě a na vypořádání daně z přidané hodnoty, to J. L. 50 % a R. L. 50%. Podle §835 odst. 1 obč. zák. podíly na majetku získaném společnou činností jsou stejné, není-li smlouvou určeno jinak. Podle §835 odst. 2 obč. zák. ze závazků vůči třetím osobám jsou účastníci zavázáni společně a nerozdílně. Z uvedeného vyplývá, že vypořádání podílu na majetku získaném společnou činností se v případě sdružení uskutečňuje mezi jednotlivými společníky, nikoli vůči třetím osobám. R. L. jako zaměstnavatel uzavřel dne 14. 12. 2001 s obviněnou L. G. jako zaměstnankyní pracovní smlouvu a téhož dne také dohodu o hmotné odpovědnosti. Podle článku IV. této dohody odpovídá zaměstnanec za schodek, jestliže neprokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. Podle §250 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Poškozený R. L. plnil funkci zaměstnavatele jako podnikatel – fyzická osoba a škoda byla proto způsobena pouze jemu. Odvolací soud proto správně rozhodl napadeným rozsudkem podle §228 odst. 1 tr.ř. tak, že obviněná L. G. je povinna nahradit škodu ve výši 8.230.322,- Kč poškozenému R. L., a že podle §229 odst. 2 tr. ř. se poškozený R. L. odkazuje se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále rozhodl, že se poškozená J. L. podle §229 odst. 1 tr. ř. odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud odůvodnil výrok o náhradě škody v souladu se zákonem na str. 11 rozsudku s odkazem na odůvodnění rozsudku na str. 8.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněných L. G. a T. Š. jsou zjevně neopodstatněná, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 7. ledna 2015
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek