ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1600.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1600/2014-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 6. 1. 2015 dovolání obviněné A. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 7 To 294/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp.zn. 3 T 60/2013 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. l tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 7 To 294/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §2651 odst. l tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 3 T 60/2013, byla obviněná A. Š. uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. l písm. a) tr. zákoníku a odsouzena podle §337 odst. l tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na šest měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na jeden rok, přičemž byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 3 T 37/2013, a další obsahově navazující rozhodnutí.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Litoměřicích v tom, že obviněná dne 4. 4. 2013 ve 22,25 hodin v R. n. L., Ž. ul., okr. L., řídila osobní vozidlo zn. Mazda registrační značky …, ačkoli věděla, že jí byl pravomocně uložen jednak rozhodnutím Městského úřadu v Roudnici nad Labem, odboru dopravy, ze dne 29. 6. 2012, č. j. 187/22912/2012-OD/PS, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dvanáct měsíců, jednak trestním příkazem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 3 T 19/2013, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky.
Odvolání obviněné bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 7 To 294/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněná podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Výrok o zamítnutí odvolání napadla s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. d) tr. ř. Namítla, že Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl její odvolání ve veřejném zasedání, které konal v její nepřítomnosti, a že tímto postupem porušil ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Poukázala na to, že před konáním veřejného zasedání svou nepřítomnost telefonicky omluvila zdravotní indispozicí, která v podobě srdečních potíží postihla její matku asi hodinu před zahájením veřejného zasedání, ke kterému ji matka měla odvézt. Zdůraznila, že Krajský soud v Ústí nad Labem ji k veřejnému zasedání předvolal, čímž dal najevo, že její přítomnost považuje za nutnou, zejména když ve veřejném zasedání doplnil dokazování. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. l písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Z hlediska trestního řádu se k přítomnosti obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu vztahuje jen ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.
V posuzované věci obviněná nebyla ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. U obviněné tedy nebyly dány okolnosti, které jinak zásadně vylučují konání veřejného zasedání odvolacího soudu v nepřítomnosti obviněného.
Z obecných ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř. o přítomnosti osob při veřejném zasedání nevyplývá nic, co by se týkalo přítomnosti obviněného a co by nad rámec ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vylučovalo konat veřejné zasedání odvolacího soudu v nepřítomnosti obviněného.
Přítomnost osob při veřejném zasedání se zajišťuje předvoláním dotyčné osoby k veřejnému zasedání, anebo jejím vyrozuměním o veřejném zasedání. Podle §233 odst. l tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány, a vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. Z citovaného ustanovení vyplývá, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání se zajišťuje buď předvoláním, anebo vyrozuměním, a to v závislosti na tom, zda jeho osobní účast při veřejném zasedání je nutná.
Poté, co byla věc předložena Krajskému soudu v Ústí nad Labem s odvoláním obviněné, nařídil předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem na den 30. 1. 2014 od 13,00 hodin veřejné zasedání, ke kterému nechal obviněnou předvolat (viz č. l. 36 spisu). Předvolání bylo obviněné doručeno dne 15. 1. 2014, tedy v zákonné lhůtě uvedené v §233 odst. 2 tr. ř. Podle úředního záznamu sepsaného o telefonátu obviněné (viz č. 1. 42 spisu) obviněná dne 30. 1. 2014 ve 12,35 hodin Krajskému soudu v Ústí nad Labem sdělila, že se nemůže dostavit z důvodu, že se její matce udělalo špatně, přičemž matka je „její odvoz“, a že tudíž žádá o odročení veřejného zasedání. Podle úředního záznamu předseda senátu obviněné sdělil, že takováto omluva nebude akceptována a veřejné zasedání bude konáno v její nepřítomnosti.
V odůvodnění napadeného usnesení se Krajský soud v Ústí nad Labem zmínil o tom, že konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněné. Přitom v rozporu se skutečností konstatoval, že obviněná byla o veřejném zasedání včas vyrozuměna, ačkoli podle obsahu spisu byla k veřejnému zasedání včas předvolána. Dále citoval omluvu obviněné a poučení, kterého se jí dostalo v tom smyslu, že její omluva nebude akceptována. Krajský soud v Ústí nad Labem pominul žádost obviněné o odročení veřejného zasedání, a nevysvětlil, proč této žádosti nevyhověl.
Pokud Krajský soud v Ústí nad Labem obviněnou k veřejnému zasedání předvolal, volil tento způsob zajištění její přítomnosti patrně proto, že pokládal její osobní účast za nutnou, jinak by ji o veřejném zasedání vyrozuměl (§233 odst. l tr. ř.). Předvolání obviněné zjevně souviselo s tím, že Krajský soud v Ústí nad Labem ve veřejném zasedání doplňoval důkazy, a to opisem z evidence Rejstříku trestů (č. l. 37 spisu), výpisem z evidenční karty obviněné u Městského úřadu v Roudnici nad Labem ohledně přestupků (č. l. 38-39 spisu), rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 24 T 132/2012 (č. l. 40 spisu) a zprávou Probační a mediační služby České republiky (č. l. 41 spisu). Vesměs šlo o důkazy, které měly vztah k okolnostem významným pro rozhodnutí o trestu. Přitom právě na otázku trestu byly soustředěny námitky, které obviněná uplatnila v odvolání. V podaném odvolání obviněná navrhla, aby soud vyslechl její matku, která podle ní mohla potvrdit její „snahu o nápravu a to, že automobil řídila zcela výjimečně“. Krajský soud v Ústí nad Labem matku obviněné nevyslechl a v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že navrhovaný výslech se týkal „prokázání ojedinělosti jednání – o tom není sporu“, přičemž pominul tu část odvolání, v níž obviněná spojovala navrhovaný výslech své matky také s tím, že jím chtěla prokázat svou „snahu po nápravě“. Takto obecně formulovaný návrh vyžadoval, aby obviněná ve veřejném zasedání blíže vysvětlila, jaké konkrétní skutečnosti prokazující její snahu po nápravě by měly být výslechem matky zjištěny. Tím je jen podporován závěr o tom, že přítomnost obviněné při veřejném zasedání byla nutná, jak to vyplývalo z okolnosti, že Krajský soud v Ústí nad Labem obviněnou k veřejnému zasedání předvolal.
Nejvyšší soud s ohledem na ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř., §263 odst. 4 tr. ř. nemíní apriorně vyloučit možnost konání veřejného zasedání odvolacího soudu v nepřítomnosti obviněného v případech, kdy byl obviněný k veřejnému zasedání předvolán. Je však třeba dbát na to, aby takový postup odvolacího soudu nebyl nepřípustným zásahem do ústavně garantovaného základního práva obviněného na projednání věci ve vlastní přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. O takový zásah jde typicky za situace, kdy obviněný má k své nepřítomnosti přijatelný důvod, který včas sdělí a podle možností doloží soudu, a výslovně dá najevo, že se chce veřejného zasedání zúčastnit, avšak soud přesto provede veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti.
V posuzované věci obviněná telefonicky sdělila Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako důvod své nepřítomnosti při veřejném zasedání zdravotní indispozici své matky, která ji měla k soudu odvézt. K tomuto sdělení došlo 25 minut před dobou, na kterou byl stanoven počátek veřejného zasedání, takže prakticky nebylo možné, aby pravdivost uvedeného tvrzení obviněné byla nějak ověřena či doložena. Nicméně tu zároveň není ani žádný reálný podklad pro úsudek, že ze strany obviněné šlo jen o nějakou holou obstrukci, o čemž nepřímo svědčí např. to, že obviněná se řádně dostavila na předvolání k hlavnímu líčení u Okresního soudu v Litoměřicích a že po celé řízení řádně přebírala doručované písemnosti. Zvlášť významné ovšem je, že obviněná žádostí o odročení veřejného zasedání dala najevo, že se chce veřejného zasedání zúčastnit. Právo obviněné na projednání věci ve vlastní přítomnosti je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud v Ústí nad Labem správně měl obviněné umožnit výkon tohoto práva odročením veřejného zasedání, zvláště když v něm doplňoval důkazy a když tu vyvstávala potřeba vyslechnout obviněnou k tomu, jaké konkrétní skutečnosti by měly být zjištěny jí navrhovaným důkazem (výslechem matky). Důkazy provedené ve veřejném zasedání byly z podstatné části totožné s důkazy provedenými v hlavním líčení, jen zčásti byly zcela nové a netýkaly se otázky viny, ale umožňovaly obviněné uplatnit ve svůj prospěch argumenty v otázce trestu, na kterou bylo její odvolání primárně zaměřeno. Obviněná měla mít možnost uplatnit tuto argumentaci ve veřejném zasedání konaném o jejím odvolání také s ohledem na to, že v původním řízení – a tedy ani při veřejném zasedání – neměla obhájce.
Tím, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl napadeným usnesením ve veřejném zasedání konaném v nepřítomnosti obviněné, porušil ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jak to v dovolání namítla obviněná.
Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Ústí nad Labem znovu rozhodne o odvolání obviněné podaném proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích, a to v řízení, v němž budou respektována ustanovení týkající se přítomnosti obviněné ve veřejném zasedání včetně ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
I když byl obviněné v posuzované věci uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, obviněná není ve výkonu tohoto trestu. Nejvyšší soud proto nerozhodoval podle §2651 odst. 4 tr. ř. o vazbě.
Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného usnesení pokládá Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se také k délce dovolacího řízení. Napadené usnesení bylo obviněné doručeno dne 17. 7. 2014, dovolání bylo podáno u Okresního soudu v Litoměřicích dne 3. 9. 2014 a věc byla předložena Nejvyššímu soudu dne 15. 12. 2014. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec