ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1612.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1612/2014-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 14. ledna 2015 v Brně dovolání obviněného M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 8 To 203/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 29/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 18 T 29/2011, uznal obviněného M. P. vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle §250 odst. 3 tr. zák. obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného V. S. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 8 To 203/2014, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Rudolfa Skoupého včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů. Poukazuje na to, že soudy obou stupňů nepřihlédly k výpovědi svědka JUDr. V. V., respektive hodnotily jeho výpověď nesprávně a v rozporu s ostatními provedenými důkazy. Navíc podle názoru obviněného odvolací soud vůbec nevzal v úvahu, že výpověď JUDr. V. V. je potvrzena výpovědí svědka L. D. Uvedl, že skutková zjištění soudů obou stupňů nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, naopak vychází pouze z výpovědi poškozeného V. S. Obviněný dále namítl nesprávnost závěrů soudů obou stupňů, které v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, že od počátku trestního řízení jsou k dispozici dva okruhy důkazů, a to jednak takové, které potvrzují výpověď obviněného M. P. a jednak takové, které potvrzují výpověď poškozeného V. S. Podle názoru obviněného je výpověď poškozeného V. S. osamocená, neboť ostatní provedené důkazy jsou neutrální nebo svědčí v neprospěch poškozeného. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dále namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Poukázal na to, že poškozený kupní smlouvu podepsal vědomě poté, co byl seznámen s jejím obsahem a poučen advokátem o důsledcích podpisu této smlouvy. Nebyl na něho činěn žádný nátlak, nebylo využíváno jeho stavu, v době podpisu smlouvy nebyl podnapilý a pokud si řádně neuvědomil důsledky podpisu kupní smlouvy, nelze takové podcenění situace ze strany poškozeného řešit trestněprávním postihem obviněného M. P. Uvedl, že trestním postihem není možné nahrazovat instituty jiných právních odvětví určených k ochraně majetkových práv a zájmů zejména v situaci, kdy poškozený V. S. již podal občanskoprávní žalobu na určení vlastnického práva.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 8 To 203/2014, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že výpověď poškozeného V. S. je nutné považovat za věrohodnou už jen proto, že jeho zřejmým cílem nebylo zbavit se své nemovitosti, nýbrž získat půjčku, z níž by mohl uhradit dluhy váznoucí na nemovitosti. Dále poukazuje na to, že námitky obviněného vztahující se k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů nepřekračují rámec pouhé polemiky se způsobem, jímž soudy hodnotily provedené důkazy, přičemž tímto způsobem obviněný směřuje k nastolení alternativního skutkového stavu, jenž by pro něj vyzníval příznivěji. Tyto námitky tudíž nenaplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále upozornil na to, že nedostatek nezbytné obezřetnosti poškozeného při ochraně majetkových zájmů nemůže být faktorem vylučujícím trestní odpovědnost pachatele úmyslného trestného činu zaměřeného právě proti majetkovým právům poškozeného. Poukázal na to, že stejný závěr platí i o námitce obviněného, že není možné trestním postihem nahrazovat instituty jiných právních odvětví.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný uplatnil v dovolání částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl především rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy.
Obviněný dále namítl nesprávnou kvalifikaci skutku a uvedl, že podle jeho názoru svým jednáním nespáchal trestný čin a že trestním postihem není možné nahrazovat instituty jiných právních odvětví určených k ochraně majetkových práv a zájmů.
Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli nepatrnou rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč, škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč, větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč, značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč a škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč. Těchto částek se užije obdobně pro určení výše prospěchu, nákladů k odstranění následků poškození životního prostředí a hodnoty věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Podle §250 odst. 1 tr. zák. kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Podle §250 odst. 3 písm. b) tr. zák. pachatel bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Nejvyšší soud nepřisvědčil výše uvedené námitce obviněného. Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby se jednalo o trestný čin. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Toto ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozh. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Soud prvního stupně se zabýval otázkou nebezpečnosti činu pro společnost při odůvodňování výroku o trestu. Z odůvodnění je patrno, že uvažoval o uložení nepodmíněného trestu obviněnému M. P., avšak nakonec jej neuložil vzhledem k tomu, že obviněný je prvotrestaným pachatelem, vedl před spácháním trestného činu řádný život, který vede dosud, a přihlédl také k době, která uplynula od spáchání trestného činu. S tím se odvolací soud ztotožnil. Nejvyšší soud k těmto úvahám jen pro úplnost dodává, že nelze přeceňovat vedení řádného života u pachatelů trestných činů podvodů, kteří činem způsobí poškozenému škodu dosahující částky téměř dvou milionů Kč, a to trestným činem, na nějž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody na dvě léta až osm let. V případě takových zločinců je vzhledem ke způsobu spáchání trestného činu a jeho následkům namístě ukládat nepodmíněné tresty odnětí svobody a při splnění zákonných podmínek také peněžité tresty, neboť je zcela zřejmé, že úmyslnou trestnou činností získali nebo se snažili získat majetkový prospěch. Tak tomu bylo i v případě obviněného M. P. Jen tak lze naplnit účel trestního řízení, který mimo jiné spočívá v tom, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni (§1 odst. 1 tr. ř.). Nelze přehlédnout ani náklady následných občanskoprávních sporů, jak státu, tak poškozených, v souvislosti s řízením o uplatňování majetkových nároků poškozených.
Nejvyšší soud poukazuje na to, že jednání obviněného v této trestní věci je zcela běžným a bohužel značně rozšířeným případem podvodného jednání, které navíc naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty, aniž by zde byly dány jakékoli okolnosti, jež by mohly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Obviněný M. P. se podle skutkových zjištění soudů obou stupňů dopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. tím, že společně se spoluobviněným M. R. dne 1. 12. 2008, v úmyslu podvodně získat dům poškozeného V. S. a tento bezprostředně poté prodat, telefonicky kontaktovali tohoto poškozeného s tím, že mu obviněný M. P. poskytne půjčku ve výši 70.000,- Kč, za kterou bude poškozený ručit svojí nemovitostí ve Z. na ulici D. Č.. Obvinění téhož dne přivezli poškozeného pod záminkou sepsání písemné smlouvy o půjčce osobním automobilem do B. k advokátní kanceláři JUDr. V. V., do které vešli pouze obvinění M. P. a M. R. s občanským průkazem poškozeného V. S., přičemž požádali JUDr. V. V. o vyhotovení kupní smlouvy na dům na ulici D. č. ve Z., což bylo v rozporu s předchozí dohodou mezi poškozeným a obviněným M. P. Obvinění tedy nechali poškozeného po dobu jednání s JUDr. V. V. čekat v autě, poté jej přivezli kolem 16:00 hod. na Magistrát města Brna, kde obviněný M. P. sdělil poškozenému, že již na úřadu zavírají, ať pospíchá, a předložil mu k podpisu smlouvy, o kterých se V. S. domníval, že se jedná o vícenásobné vyhotovení smlouvy o půjčce na 70.000,- Kč a které podepsal před úřednicí, ačkoliv mu byly předloženy tak, že se nemohl seznámit s jejich obsahem. Poté obvinění přivezli poškozeného zpět do Z., přičemž peníze z dohodnuté půjčky ve výši 70.000,- Kč předal obviněný M. P. poškozenému v prostoru čerpací stanice u silnice I. třídy u obce M., okr. Z., bez podpisu další písemnosti s příslibem, že smlouvu o půjčce a splátkový kalendář přiveze osobně poškozenému do Z. začátkem roku 2009. Ve skutečnosti místo dohodnuté smlouvy o půjčce obviněný M. P. předložil na Magistrátu města Brna poškozenému V. S. k podpisu ve třech vyhotoveních potvrzení o úhradě zálohy manžely P., ze kterého vyplývá, že manželé M. P. a A. P., měli poškozenému uhradit zálohu na prodej nemovitosti dne 1. 10. 2008 ve výši 300.000,- Kč, dne 5. 10. 2008 ve výši 300.000,- Kč a dne 8. 10. 2008 ve výši 230.000,- Kč, v sedmi vyhotoveních kupní smlouvu, ze které vyplývá, že dne 1. 12. 2008 poškozený V. S. prodal svoji nemovitost ve Z. na ulici D. Č. včetně příslušných pozemků manželům M. P. a A. P. za 900.000,- Kč a ve třech vyhotoveních návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, ze kterého vyplývá, že poškozený V. S. jako prodávající a manželé M. P. a A. P. jako kupující, navrhují, aby Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Znojmo, provedl vklad vlastnického práva. Následně M. P. podal dne 2. 12. 2008 návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Znojmo, který požadovaný převod provedl dne 10. 12. 2008 s právními účinky vkladu ke dni 2. 12. 2008. Spoluobviněný M. R. poté na konci roku 2008 navštívil poškozeného v domě na adrese Z., D. Č., a zhotovil fotografie tohoto domu tak, aby nemovitost mohla být nabízena k prodeji, a sdělil poškozenému, že smlouva o údajné půjčce a splátkový kalendář mu budou doručeny po Novém roce. Obvinění M. P. a M. R. výše uvedeným jednáním způsobili poškozenému V. S. škodu ve výši 1.977.250,- Kč.
Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že jednání obviněného M. P. odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům podvodu podle §250 tr. zák., naplňuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., společenská nebezpečnost jeho jednání je vyšší než nepatrná a z těchto důvodů není možné jej projednat v souladu s principem ultima ratio pouze v občanskoprávním řízení. Princip ultima ratio se může uplatnit jen tam, kde jsou naplněny formální znaky trestného činu, avšak čin s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné škodlivosti, přičemž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
Pokud obviněný M. P. poukazuje na nezkušenost poškozeného v dispozicích s nemovitostmi a jeho nedostatečnou obezřetnost při ochraně svých majetkových zájmů, je nutné upozornit na to, že tato nezbytná obezřetnost poškozeného, resp. její nedostatek, nemůže být faktorem vylučujícím trestní odpovědnost pachatele úmyslného trestného činu zaměřeného právě proti majetkovým právům poškozeného. Nejvyšší soud dále poukazuje na to, že z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je taktéž nevýznamná skutečnost, že poškozený podal žalobu na určení vlastnického práva k nemovitosti. Obviněný M. P. společně se spoluobviněným M. R. cíleným jednáním uvedli v omyl poškozeného V. S., kterému způsobili škodu ve výši 1.977.250,- Kč. Naplnili tím všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. i tzv. materiální znak spočívající v dostatečné společenské nebezpečnosti jejich činu ve smyslu §3 odst. 2, 4 tr. zák. Právní kvalifikace skutku je správná.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. P. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2015
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek