ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1652.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1652/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 20. 1. 2015 dovolání, která podali obvinění J. D. , a J. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 11 To 223/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 73/2013 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. l tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 11 To 223/2014, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 3 T 73/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. l tr. ř. se Okresnímu soudu v Nymburce přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 3 T 73/2013, byli obvinění J. D. a J. P. uznáni vinnými přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tento přečin byli odsouzeni
- obviněný J. D. podle §205 odst. l tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce s tím, že výkon tohoto trestu byl podle §81 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. l tr. zákoníku stanovena na jeden rok, a podle §73 odst. l tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu práva myslivosti na jeden rok,
- obviněný J. P. podle §205 odst. l tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest měsíců s tím, že výkon tohoto trestu byl podle §81 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. l tr. zákoníku stanovena na jeden rok, podle §73 odst. l tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu práva myslivosti na osmnáct měsíců, a podle §70 odst. l písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci (správně propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty), a to kulovnice a puškohledu specifikovaných ve výroku.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Nymburce v podstatě v tom, že obvinění společně v honitbě mezi obcemi T. a S., okr. N., dne 5. 6. 2013 kolem 21,30 hodin při výkonu myslivosti nejprve obviněný J. P. záměrně s úmyslem odcizit zastřelil jalovici tura domácího a poté usmrcené zvíře oba odkrvili, vyvrhli a rozporcovali na dva kusy, které si odvezli v zavazadlovém prostoru automobilu obviněného J. P., čímž způsobili obchodní společnosti Loudy, s. r. o., se sídlem Seletice 160, škodu ve výši cca 30 000 Kč.
O odvoláních obviněných, podaných proti všem výrokům, bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 11 To 223/2014. Podle §258 odst. l písm. e), odst. 2 tr. ř. byl v rozsudku Okresního soudu v Nymburce zrušen ohledně obou obviněných výrok o trestu zákazu činnosti a ohledně obviněného J. P. také výrok o trestu propadnutí věci (správně propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty).
Obvinění J. D. a J. P. podali prostřednictvím společného obhájce dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze (v dovolání je toto rozhodnutí nepřesně označeno jako rozsudek). Dovolání podali proto, že tímto usnesením byl ponechán beze změny výrok o vině a navazující výroky o trestech odnětí svobody. Odkázali na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítli, že skutek neměl být posouzen jako trestný čin krádeže, že vykazoval znaky trestného činu zatajení věci, že způsobená škoda byla s ohledem na ustanovení §137 tr. zákoníku nižší, než je uvedeno ve výroku o vině, a že mělo být aplikováno ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku vyjadřující zásadu subsidiarity trestní represe. Zároveň uplatnili verzi, podle které bylo zvíře zastřeleno za okolností krajní nouze a podle které chtěli maso zvířete předat vlastníkovi, kterého ale v té době neznali. Obvinění se dovoláními domáhali toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Přečinu krádeže podle §205 odst. l písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Přečinu zatajení věci podle §219 odst. l tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné.
Společnými znaky obou trestných činů je, že pachatel „si přisvojí cizí věc“, a úmysl pachatele směřující k přisvojení věci. Z toho důvodu není možné právní posouzení skutku jako přečinu krádeže odůvodnit jen tím, že obviněný J. P. „zastřelil jalovici tura domácího“ a že oba obvinění jalovici „společně s úmyslem naložit s ní jako s vlastní ... nejprve vyvrhli, poté rozpůlili a s úmyslem obohatit se ... naložili na vozidlo obviněného P.“ (viz str. 6 rozsudku Okresního soudu v Nymburce), resp. tím, že obvinění „dospěli k závěru, že si maso (z jalovice) ... ponechají pro sebe, a podnikli k tomu potřebné kroky, jako bylo zpracování těla zvířete a jeho následný odvoz z místa činu“ (viz str. 4 usnesení Krajského soudu v Praze). Podstatou pochybení obou soudů je to, že právní posouzení skutku jako přečinu krádeže odůvodnily tím, co zakládá také znaky přečinu zatajení věci, byť se vztahem obou trestných činů blíže nezabývaly. Soudy odůvodnily závěr o vině obviněných trestným činem krádeže úvahami vztahujícími se jen k naplnění znaku „přisvojení cizí věci“, při jehož naplnění bylo také možné posoudit skutek jako trestný čin zatajení věci.
Základním rozlišujícím znakem obou trestných činů je způsob, jímž se věc, která je předmětem útoku, dostane z dispozice oprávněné osoby do dispozice pachatele. V případě krádeže pozbude oprávněná osoba dispozici s věcí tím, že se věci zmocní pachatel, zatímco v případě zatajení věci oprávněná osoba pozbude dispozici s věcí bez přičinění pachatele. Při zatajení věci je předmětem útoku věc, kterou pachatel neodňal z dispozice oprávněné osoby tím, že se jí zmocnil, ale která se do moci pachatele dostala nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné (nikoli ovšem zmocněním).
Z hlediska pachatele je nalezenou věcí typicky věc, která byla z hlediska oprávněné osoby ztracena, to znamená věc, která se dostala z moci oprávněné osoby právě ztrátou. Ztráta věci je událostí, v důsledku které oprávněná osoba pozbývá dispozici s věcí nikoli projevem své vůle a proto neztrácí své právo k věci. Ztracenou věcí ovšem není věc, která se ještě nachází v dosahu oprávněné osoby v tom smyslu, že oprávněná osoba stále má reálnou možnost nadále věc fakticky ovládat nebo alespoň ví, kde se věc nachází a kde se jí může opět ujmout.
Oba trestné činy se liší i subjektivní stránkou. Je-li předmětem útoku věc, o které pachatel v době nálezu ví, komu náleží a že oprávněná osoba ji má ještě v dosahu své moci a může se jí při normálním běhu událostí znovu ujmout, pak přisvojení takové věci je krádeží. Jestliže pachatel v době nálezu neví, komu věc náleží, a jestliže věc je podle vědomí pachatele věcí, která se dostala z dosahu moci oprávněné osoby, pak přisvojení takové věci je zatajením věci.
Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, vyznívá výrok o vině obviněných přečinem krádeže podle §205 odst. l písm. a) tr. zákoníku jako nesprávný.
Podle okolností, jak je soudy zjistily a blíže rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, se jalovice volně pohybovala po lese poté, co při vyhánění zvířat na pastvu utekla majiteli, jímž byla obchodní společnost Loudy, s. r. o. Podle zootechnika této společnosti byla jalovice naposledy viděna dne 17. 5. 2013, což znamená, že se po lese pohybovala mimo dosah majitele téměř tři týdny. Z hlediska obchodní společnosti Loudy, s. r. o., lze jalovici pokládat za ztracenou věc. Z dalších zjištění soudů vyplývá, že účelem přítomnosti obviněných v lese byla návštěva honitby se záměrem vyhlédnout lovnou zvěř a že s jalovicí pohybující se po lese se setkali náhodně. Z ničeho nevyplývá, že by obvinění měli nějakou představu o tom, komu jalovice náleží a že se při volném pohybu v lese v pozdní večerní době nachází v něčí dispozici. Okolnosti setkání obviněných s jalovicí naopak svědčí pro úsudek, že jalovice se jim jevila jako ztracená a mimo dosah moci oprávněné osoby. Za tohoto stavu není nijak podložen závěr, že obvinění odňali jalovici z dispozice jejího majitele tím, že se jí zmocnili. Obchodní společnost Loudy, s. r. o., totiž pozbyla dispozici s jalovicí tím, že se jí jalovice ztratila, a nikoli tím, že se jí obvinění zmocnili. Z okolností tak je zřejmé, že jalovice se dostala do moci obviněných nálezem. Jednání obviněných sice spočívalo v tom, že si jalovici p ř i s v o j i l i , ale nikoli tím, že by se jí z m o c n i l i ve smyslu §205 odst. l tr. zákoníku. Znak „přisvojení“ a znak „zmocnění“ soudy v rámci právní kvalifikace posuzovaného skutku nesprávně ztotožnily, ačkoli ve skutečnosti jde o rozdílné znaky, jejichž vzájemný vztah spočívá v tom, že „zmocnění“ je způsobem odnětí věci z dispozice oprávněné osoby a jejího následného „přisvojení“. Absence zákonného znaku „zmocnění“ při těch skutkových zjištěních, která učinily soudy, bránila tomu, aby obvinění mohli být uznáni vinnými přečinem krádeže podle §205 odst. l písm. a) tr. zákoníku. Při těchto zjištěních byl namístě závěr, že skutek vykazuje znaky přečinu zatajení věci podle §219 odst. l tr. zákoníku. Nic na tom nemění ani úvaha, kterou Okresní soud v Nymburce zahrnul do odůvodnění rozsudku, totiž že pro obviněného J. P. jako nájemce honitby „neměl být ... problém v případě zjištění, že se zde nachází volně pobíhající zvíře, dohledat a zkontaktovat jeho majitele, event. upozornit na tuto skutečnost policii, která by sama majitele dohledala (jak to ostatně ihned učinila po zadržení obviněných)“. Pro právní kvalifikaci jednání obviněných je z hlediska otázky, zda něco a co konkrétně věděli o majiteli jalovice a o jeho dispozici s jalovicí, rozhodující stav v době nálezu jalovice, a nikoli stav, který nastal později nebo který mohl později nastat, pokud by k tomu obvinění vyvinuli příslušnou aktivitu.
Dovolání obviněných jsou tedy důvodná, pokud jsou založena na námitkách, podle nichž skutek měl být správně posouzen jako trestný čin zatajení věci.
Bez opodstatnění jsou námitky, podle nichž obviněný J. P. zastřelil jalovici ve stavu krajní nouze. Námitka, že byl vystaven čelnímu napadení ze strany zvířete je v rozporu se zjištěním, že zvíře bylo zastřeleno ranou z boku. V tomto ohledu učinily soudy přijatelný závěr, že o krajní nouzi nešlo. Lze jen dodat, že podmínkou krajní nouze je mimo jiné její subsidiarita, jak vyplývá z ustanovení §28 odst. l tr. zákoníku, podle něhož nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak. Tato podmínka evidentně nebyla splněna, neboť pokud případně obviněným hrozilo ze setkání s jalovicí nějaké nebezpečí, bylo ho za zjištěných okolností možné eliminovat jinak, např. odchodem či útěkem z místa. Navíc jednání následující po usmrcení jalovice, jehož podstatou bylo její přisvojení obviněnými, se zcela vymyká z rámce krajní nouze jako činu, kterým se odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem (§28 odst. l tr. zákoníku).
Pokud soudy hodnotily manipulaci obviněných s jalovicí po jejím zastřelení jako projev jejich záměru si ji přisvojit, je tím vyjádřeno jejich úmyslné zavinění i ve vztahu k znakům přečinu zatajení věci podle §219 odst. l tr. zákoníku.
Přisvědčit nelze námitkám, že výše škody byla zjištěna nesprávně. Hodnota jalovice byla zjištěna znaleckým posudkem zpracovaným v souladu s hlediskem „ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává“ (§137 tr. zákoníku). Obvinění namítali, že cena hovězího masa, která byla východiskem postupu znalce při stanovení výše škody, musela být ve smyslu jejího snížení dotčena sníženou kvalitou masa vyplývající z okolnosti, že zvíře se po určitou dobu nekontrolovaně pohybovalo mimo chov. Touto okolností se znalec zabýval, a to se závěrem, že celkový stav zvířete byl dobrý a že nebyl nijak nepříznivě dotčen volným pobytem v lese.
Žádné opodstatnění nemají ani námitky ohledně subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Konkrétní okolnosti posuzovaného činu nevykazují nic, co by z hlediska jeho škodlivosti bylo natolik výjimečné, aby při naplnění zákonných znaků trestného činu postačovalo uplatnění jiného typu odpovědnosti, než je trestní odpovědnost. Za situace, kdy obvinění náhodně nalezli v lese jalovici jako ztracené hospodářské zvíře, mělo jejich jednání spočívající v přisvojení jalovice povahu vyloženě kriminálního činu.
Z toho, co bylo uvedeno v předcházejících částech tohoto usnesení, je zřejmé, že výrok o vině obviněných přečinem krádeže podle §205 odst. l písm. a) tr. zákoníku je vadný. Pokud Krajský soud v Brně ponechal tento výrok beze změny, znamená to, že napadené usnesení je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., jak ho uplatnili obvinění.
Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze i rozsudek Okresního soudu v Nymburce jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Nymburce, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec