ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.175.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 175/2015-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 2. 2015 o dovolání obviněné M. Č. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 4 To 402/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 64/2013 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná M. Č. podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 4 To 402/2014, jímž byla – po zrušení rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 1 T 64/2013, z podnětu svého odvolání – nově uznána vinnou dvěma přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a odsouzena za první přečin a další trestné činy, jimiž byla uznána vinnou v trestní věci Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 1 T 84/2011, podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem, přičemž byly zrušeny výroky o trestech v rozsudcích ve věci sp. zn. 1 T 84/2011 a další obsahově navazující rozhodnutí, a za druhý přečin podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem, a jímž bylo výroky podle §228 odst. l tr. ř. a podle §229 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podané dovolání obviněná opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítla nedostatek úmyslného zavinění a uvedla, že se nijak neobohatila, neboť veškeré získané prostředky investovala do podnikání svého tehdejšího zaměstnavatele. Vytkla, že soudy pochybily, pokud neprovedly výslech svědka E. M. , neboť tímto důkazem mohla být její obhajoba potvrzena. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Jako přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byly posouzeny skutky, které podle zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích a předtím i podle zjištění Okresního soudu v Českých Budějovicích spočívaly v podstatě v tom, že obviněná v Českých Budějovicích při vědomí své trvale nepříznivé ekonomické situace, nedostatečných příjmů a výše splatných závazků vylákala peníze na devíti poškozených pod různými záminkami a pod slibem vrácení peněz a na jedné poškozené dosáhla za uvedených okolností uzavření nájemní smlouvy ohledně bytu, který po dobu čtyř měsíců užívala, aniž platila nájem a hradila služby spojené s užíváním bytu, a tohoto jednání se dopustila přesto, že předtím byla v trestní věci Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 T 181/2008 odsouzena mimo jiné pro dva trestné činy podvodu podle §250 odst. l, 2 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), přičemž
– první přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku spáchala v době od 16. 3. 2010 do 1. 12. 2010 dvěma útoky, při nichž poškozeným způsobila jednáním specifikovaným v bodech 1/1, 2 škodu ve výši 380 000 Kč,
– druhý přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku spáchala v době od 31. 8. 2011 do 22. 3. 2013 osmi útoky, při nichž poškozeným způsobila jednáním specifikovaným v bodech II/1-8 škodu ve výši 75 000 Kč.
Přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen a způsobí-li uvedeným činem větší škodu. Podle §138 odst. l tr. zákoníku se větší škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin (§13 odst. 2 tr. zákoníku).
Skutkový stav, tak jak ho zjistily oba soudy, evidentně naplňuje znaky dvou přečinů podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. To se týká jak subjektivní stránky, tj. úmyslného zavinění, tak znaku obohacení. Námitkám, které obviněná uplatnila v těchto směrech, rozhodně není možné přisvědčit.
Obviněná dosáhla toho, že jí poškození poskytli požadované peníze, resp. že ji v jednom případě poškozená nechala bydlet v pronajatém bytě, na podkladě různých vesměs smyšlených záminek, jimiž vysvětlovala naléhavou momentální potřebu, a zejména pak na podkladě slibu, že v určitou – obvykle poměrně velmi krátkou dobu – peníze vrátí, resp. že bude řádně platit nájem a služby spojené s užíváním bytu. Tyto sliby však byly očividně nereálné, protože obviněná se dlouhodobě nacházela v situaci, kdy byla bez stálého příjmu, žila jen z minimálních nahodilých výdělků dosahovaných vykládáním karet, měla četné neuhrazené závazky po uplynutí doby splatnosti, byla proti ní vedena různá exekuční řízení atd. Této situace si byla obviněná dobře vědoma a tudíž také věděla jak to, že jsou falešné její sliby osobám, na které se obracela, aby od nich získala peníze, příp. bydlení v pronajatém bytě, tak to, že peníze nevrátí, resp. že nebude platit nájem a služby spojené s užíváním bytu. Ze způsobu jednání obviněné, která nevracela takto získané peníze a naopak rozšiřovala okruh poškozených, je jasné, že byla již v době posuzovaného jednání srozuměna s tím, že poškozeným nic nevrátí, resp. nezaplatí za užívání bytu. Závěr soudů ohledně úmyslného zavinění obviněné je tudíž správný.
Obohacení obviněné o peněžní prostředky vylákané na poškozených je jako znak přečinu podvodu rovněž evidentní. Podstatou obohacení obviněné bylo to, že získala tyto prostředky do své volné, výlučné a neomezené dispozice. Způsob, jakým s nimi dále naložila, již není rozhodný. Žádný význam v tomto ohledu nemá ani namítaná okolnost, že obviněná použila získané peníze ve prospěch E. M. , aby tak podle své obhajoby „vzkřísila“ jeho podnikání. Bylo proto nadbytečné provádět další dokazování za účelem ověření pravdivosti tohoto tvrzení obviněné. I kdyby se dalším dokazováním případně potvrdila namítaná okolnost, nic by se tím neměnilo na naplnění zákonného znaku „obohacení“. Lze jen dodat, že trestného činu podvodu se pachatel dopustí nejen tím, že obohatí sebe, ale i tím, že obohatí jiného.
Je tedy jasné, že napadený rozsudek není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné M. Č. podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec