ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.239.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 239/2015-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 3. 2015 o dovoláních, která podali obvinění J. S. a L. M. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 10 To 46/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 7/2013, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 52 T 7/2013, byli uznáni vinnými
- obvinění J. S., L. M., T. V. a M. V. pokusem zločinu loupeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (bod 1 výroku o vině),
- obvinění J. S. a T. V. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a obviněný L. M. pomocí k přečinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod 2 výroku o vině),
- obvinění J. S. a L. M. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku (bod 3 výroku o vině).
Obvinění J. S. a L. M. byli citovaným rozsudkem odsouzeni
- obviněný J. S. podle §173 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci (správně propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty) postihujícímu věci specifikované ve výroku o trestu, přičemž podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému J. S. uložen ve věci Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci sp. zn. 57 T 5/2013 rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 2 To 86/2013, a další obsahově navazující rozhodnutí,
- obviněný L. M. podle §173 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto také o náhradě škody, a to výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř.
O odvoláních obviněných J. S., L. M., T. V. a M. V. bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 10 To 46/2014. Odvolání, která podali obviněný J. S. proti všem jeho se týkajícím výrokům a obviněný L. M. proti výroku o trestu, který mu byl uložen, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obvinění J. S. a L. M. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze.
Obviněný J. S. výrok o zamítnutí svého odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že jeho jednání bylo u všech trestných činů, jimiž byl uznán vinným, nesprávně posouzeno jako spolupachatelství, a vyjádřil názor, že z jeho strany šlo jen o účastenství ve formě pomoci. Další nesprávnost spatřoval v tom, že jeho jednání kvalifikované jako pokus zločinu loupeže bylo takto posouzeno vadně, neboť bylo zamýšleno jen jako pouhé vytrhnutí tašky s penězi z ruky, a nikoli jako použití násilí, a že nešlo o jednání členů organizované skupiny. Kromě toho vytkl nesprávnost závěru, že jednání posouzené jako pokus zločinu loupeže směřovalo ke způsobení škody velkého rozsahu. Správnost právního posouzení skutku jako pokusu zločinu loupeže zpochybnil také z toho hlediska, že skutek byl posouzen podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, ačkoli skutek byl spáchán před jeho účinností. Obviněný J. S. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Obviněný L. M. napadl výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Neuplatnil ale žádné námitky, které by obsahově odpovídaly tomuto dovolacímu důvodu. Své výhrady formuloval tak, že „právní kvalifikace zločinu loupeže neměla být v daném případě posuzována mimo ustanovení odst. 1, odst. 2 písm. a) také dle odst. 3 paragrafu 173 tr. zákona“. Jinak namítl nepřiměřenost uloženého trestu s tím, že jeho výše neodpovídá tomu, že se k činu dobrovolně a spontánně přiznal. Obviněný L. M. se dovoláním domáhal zrušení výroku o trestu a nového projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného J. S. je zjevně neopodstatněné a že dovolání obviněného L. M. je zčásti nepřípustné a zčásti bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
I. K dovolání obviněného J. S.
1.
Jako pokus zločinu loupeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci spočíval v podstatě v tom, že obvinění J. S., L. M., T. V. a M. V. v L. dne 20. 12. 2009 ve 22,52 hodin na základě informací obviněného L. M. po předchozí dohodě a vzájemném rozdělení úkolů se obviněný L. M. vybavil kuklou, obviněný J. S. vybavil ostatní obviněné kuklami, plastovými maketami pistolí, pepřovým sprejem a plastovými páskami na spoutání rukou, odvezl je svým osobním vozidlem pod boční stranu obchodního centra Globus v S. ul., kde na ně čekal v autě, přičemž obvinění L. M., T. V. a M. V. v úmyslu zmocnit se přepravované finanční hotovosti v předpokládané výši kolem 10 milionů korun se přemístili k objektu, kde čekali pod svahem, až přijelo vozidlo bezpečnostní agentury, a když pracovníci agentury L. N. a M. J. vešli za účelem převzetí tržby do místnosti nočního trezoru, obvinění L. M., T. V. a M. V. čekali u vchodových dveří do trezoru, obviněný M. V. nastříkal poškozenému L. N. při jeho odchodu z trezoru pepřový sprej do obličeje, poškozený proto ustoupil zpět dovnitř, obvinění L. M. a T. V. se snažili vniknout dovnitř a zmocnit se po spoutání poškozených tržby obchodního centra ve výši nejméně 6 533 431 Kč, avšak to se jim nepodařilo, neboť poškozený M. J. po krátkém přetahování přibouchl dveře nočního trezoru, obvinění z místa utekli a odjeli vozidlem, které řídil obviněný J. S.
Námitky obviněného J. S., že akce byla zamýšlena jen jako „náhlé vytrhnutí tašky s penězi z ruky“, směřovaly patrně k tomu, aby právní posouzení skutku bylo změněno v tom smyslu, že šlo o pokus trestného činu krádeže, nikoli o pokus trestného činu loupeže. Uvedené námitky ovšem jsou v příkrém rozporu nejen s tím, jak byla akce skutečně provedena, ale i s tím, jakým způsobem byla předem plánována a připravována. Součástí příprav bylo opatření pepřového spreje, maket pistolí a plastových pásek, tedy prostředků, které evidentně směřovaly k násilí, resp. k pohrůžce bezprostředního násilí ve smyslu znaků zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Pepřový sprej byl určen k tomu, jak byl skutečně použit, tj. stříknut do očí jednomu z poškozených, kteří byli přepadeni. Makety pistolí nemohly být určeny k ničemu jinému než k překonání či zamezení odporu poškozených pohrůžkou střelby. Plastové pásky byly určeny ke spoutání poškozených. Těmito prostředky vybavil ostatní obviněné právě obviněný J. S. Za tohoto stavu je vyloučeno uvažovat o tom, že by jednání ostatních obviněných bylo nějakým excesem z dohody, která se týkala způsobu provedení činu a na které se podílel obviněný J. S.
Námitky obviněného J. S., podle nichž nebyl spolupachatelem, ale pomocníkem, se odvíjely od jeho obhajoby, že byl jen řidičem, který ostatní obviněné jako pachatele dovezl na místo činu a zase je odvezl. Této obhajobě by bylo možno přisvědčit, pokud by se jeho zapojení do celé akce omezovalo výlučně jen na toto dílčí jednání. Jeho participace na posuzovaném přepadení ovšem byla mnohem širší a evidentně přesáhla meze pouhé pomoci. Obviněný J. S. se podílel na vzájemné dohodě všech obviněných ohledně detailů akce, tj. včetně určení doby akce, způsobu provedení akce, rozdělení dílčích úloh jednotlivých obviněných a také rozdělení výtěžku mezi všechny aktéry, přičemž sám opatřil ostatním obviněným prostředky, s jejichž použitím mělo být přepadení provedeno, a v rámci rozdělení úloh dal k dispozici svůj automobil, s nímž ostatní obviněné dovezl na místo a odvezl z místa přepadení. Míra zapojení obviněného J. S. do celého zločinného podniku a zejména pak jeho plánovaný podíl na výtěžku odůvodňují závěr, že jeho součinnost s ostatními obviněnými již nabyla povahy úmyslného společného jednání ve smyslu znaků spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Povaha a intenzita součinnosti obviněných při přepadení odůvodňují závěr, že obviněný J. S. spáchal čin jako člen organizované skupiny podle §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Součinnost všech čtyř obviněných byla založena na předchozí pečlivé dohodě, která vycházela z informací, jimiž ohledně postupu bezpečnostní agentury při manipulaci s tržbami uloženými v nočním trezoru disponoval z vlastní zkušenosti obviněný L. M. Těchto informací obvinění využili k vytvoření promyšleného plánu směřujícího k přepadení pracovníků bezpečnostní agentury právě při vynášení tržby z nočního trezoru. Tento plán zahrnoval určení doby společné akce obviněných, způsob jejich přepravy na místo činu, způsob provedení činu a způsob přepravy z místa činu. Zároveň bylo součástí plánu rozdělení úloh, které jednotlivým obviněným připadly, ale i opatření dopravního prostředku, maskovacích prostředků a také prostředků, jimiž mělo být zajištěno zamezení či překonání odporu poškozených. Celé přepadení se tedy vyznačovalo vysokou mírou plánovitosti a koordinovanosti, tedy typickými znaky organizované skupiny. Rozhodně nešlo jen o nějaké nahodilé spontánní jednání vyvolané momentální příležitostí. Závěr, že obviněný J. S. spáchal čin jako člen organizované skupiny podle §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, nemůže být zvrácen ani jeho námitkou, že „nešlo o dlouhodobou a soustavnou činnost zaměřenou na páchání trestné činnosti“. Tato charakteristika, jejíž nedostatek obviněný namítl, je jedním ze znaků organizované zločinecké skupiny podle §129 tr. zákoníku, ovšem o tu se v posuzované věci nejednalo. Organizovaná skupina podle §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se od organizované zločinecké skupiny podle §129 tr. zákoníku liší mimo jiné i tím, že nemusí být zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti a může být vytvořena jen za účelem spáchání jediného trestného činu.
Námitky, podle nichž jednání spočívající v přepadení pracovníků bezpečnostní agentury nesměřovalo ke způsobení škody velkého rozsahu, byly založeny na tvrzení obviněného J. S., že obvinění předpokládali, že se zmocní částky mezi 3 až 5 miliony korun. Obviněný tím namítal nedostatek zavinění ve vztahu k tomuto znaku uvedenému v §173 odst. 3 tr. zákoníku. Objektivně hrozila škoda ve výši 6 533 431 Kč, tedy ve výši naplňující znak škody velkého rozsahu podle §138 odst. 1 tr. zákoníku, §173 odst. 3 tr. zákoníku, neboť tato částka se skutečně nacházela v nočním trezoru a byla předmětem přepravy zajišťované bezpečnostní agenturou. Nemůže být žádných pochyb o tom, že pokud by se obviněným podařilo uskutečnit plánovaný záměr a zmocnit se těchto prostředků, nijak by je od toho neodrazovala výše uvedené částky, neboť obvinění byli logicky vedeni snahou dosáhnout co nejvyššího výtěžku z podniknuté akce. Přítomnost částky ve výši přes 6 a půl milionu korun byla i ze subjektivního hlediska obviněného J. S. snadno předvídatelná. Šlo o tržbu velkého obchodního centra, která byla dosažena v den krátce před vánocemi, kdy je obvyklá jak výraznější míra nákupů, tak citelně zvýšená tržba obchodů. Způsobení škody velkého rozsahu má v ustanovení §173 odst. 3 tr. zákoníku povahu okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, a pokud jde o zavinění, postačí ve vztahu k ní i nedbalost, jak je zřejmé z ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku. To znamená, že ve vztahu k uvedené okolnosti se ani nevyžaduje úmyslné zavinění. O správnosti právního posouzení skutku s použitím ustanovení §173 odst. 3 tr. zákoníku tedy nemůže být pochyb.
I když se skutek spočívající v přepadení pracovníků bezpečnostní agentury stal dne 20. 12. 2009, tedy před 1. 1. 2010, kdy nabyl účinnosti zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, byla aplikace tohoto zákona namístě. Časová působnost trestních zákonů je ovládána zásadou, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Tuto zásadu stanoví jak ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) účinný v době spáchání činu, tak ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, který nabyl účinnosti až po spáchání činu. Pokud by byl na skutek aplikován trestní zákon účinný v době spáchání činu, byl by skutek posouzen jako pokus trestného činu loupeže podle §8 odst. 1 tr. zák., §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. a na obviněného by se vztahovala trestní sazba uvedená v §234 odst. 3 tr. zák., tj. odnětí svobody na deset až patnáct let nebo výjimečný trest. Byl-li skutek posouzen jako pokus zločinu loupeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, na obviněného se vztahovala trestní sazba uvedená v §173 odst. 3 tr. zákoníku, tj. odnětí svobody na osm až patnáct let. Posouzení skutku podle pozdějšího zákona je tedy pro obviněného evidentně příznivější. Nic na tom nemění ani namítané materiální pojetí trestného činu, na němž byl založen trestní zákon účinný do 31. 12. 2009. Spáchání činu členem organizované skupiny podle §234 odst. 2 písm. a) tr. zák. i hrozící škoda velkého rozsahu podle §234 odst. 3 tr. zák. byly okolnostmi, které pro svou závažnost podstatně zvyšovaly stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, takže posouzení skutku s použitím těchto ustanovení by bylo namístě i z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Je tedy jasné, že právní posouzení skutku uvedeného v bodě 1 výroku o vině jako pokusu zločinu loupeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku je v souladu se zákonem.
2.
Jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl u obviněného J. S. posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci spočíval v podstatě v tom, že obvinění J. S., L. M. a T. V. po vzájemné dohodě v J. n. N. dne 28. 1. 2010 kolem 17,00 hodin na základě informací obviněného L. M., který byl v té době zaměstnancem bezpečnostní agentury zabezpečující svoz tržeb od různých společností, mezi nimi i od společnosti Propivo, v.o.s., obviněný J. S. do blízkosti objektu společnosti Propivo, v.o.s., přivezl svým osobním vozidlem obviněného T. V. oblečeného podobně jako pracovník bezpečnostní agentury, včetně mikiny s logem bezpečnostní agentury poskytnuté obviněným L. M., a vybaveného telefonem handsfree, aby vzbudil dojem, že se jedná o pracovníka bezpečnostní agentury, a aby se mohl domlouvat s obviněným J. S., přičemž obviněný T. V. po příchodu do kanceláře společnosti Propivo, v.o.s., na základě pokynů a informací obviněného L. M. vyplnil a podepsal dodací list, převzal od pracovnice společnosti, která si jeho totožnost nijak neověřila, zapečetěnou tašku s finanční hotovostí ve výši 421 000 Kč, odešel před budovu, kde na něj čekal obviněný J. S., který jej odvezl do L., a tam si finanční prostředky rozdělili.
Námitky obviněného J. S., že nebyl spolupachatelem, ale jen pomocníkem, jsou očividně bez opodstatnění. O pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku by šlo za situace, že by se jeho účast na činu omezovala výlučně jen na přepravu obviněného T. V. na místo činu a z místa činu. Participace obviněného J. S. na podvodném získání tržby poškozené obchodní společnosti byla mnohem širší. Jednak tu bylo jeho stálé telefonické spojení s obviněným T. V. v době, kdy se obviněný T. V. vzdálil a realizoval tu část jednání, která se odehrávala v kanceláři poškozené společnosti (za účelem tohoto spojení byl obviněný T. V. vybaven telefonem handsfree). Nejzávažnější okolností, která ukazuje na spolupachatelství obviněného J. S. podle §23 tr. zákoníku, je jeho podíl na výtěžku z provedené akce, jak o tom svědčí zjištění, že když odvezl obviněného T. V. do L., rozdělili si finanční prostředky získané ke škodě společnosti Propivo, v.o.s.
Právní posouzení skutku uvedeného v bodě 2 výroku o vině jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se obviněný J. S. dopustil jako spolupachatel, evidentně odpovídá zákonu.
3.
Jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci spočíval v podstatě v tom, že obvinění J. S. a L. M. po vzájemné dohodě v L. na základě informací obviněného J. S. jako externího pracovníka společnosti Expos Heating, a.s., dne 23. 7. 2010 v době mezi 22,00 až 23,00 hodin obviněný J. S. páčidlem vylomil visací zámek na okenní mříži a následně i okno do prostor prodejny uvedené společnosti, avšak došlo ke spuštění alarmu a sirény, což oba obviněné přinutilo utéci, a když zjistili, že objekt zůstal nezajištěn, dne 24. 7. 2010 ve stejné době se na místo vrátili, obviněný J. S. zůstal hlídat ve vozidle poblíž, obviněný L. M. vnikl otevřenou mříží a vypáčeným oknem do kanceláře, odkud odcizil z nezajištěné skříně příruční pokladnu s hotovostí ve výši 284 308 Kč a náhradní klíče od objektu a od vozidla společnosti.
Ani v tomto případě nemohou obstát námitky obviněného J. S., že nebyl spolupachatelem, ale jen pomocníkem. Také zde šlo o úmyslné společné jednání obviněného J. S. s obviněným L. M. ve smyslu spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Zřejmé to je zejména z první fáze posuzovaného jednání dne 23. 7. 2010, kdy obviněný J. S. nejen dovezl obviněného L. M. na místo činu, ale sám se aktivně zapojil do vloupání tím, že páčidlem vylomil visací zámek na okenní mříži a okno do prodejny, kde byla uložena příruční pokladna s hotovostí. To, že čin byl dokonán až následujícího dne, protože obvinění byli původně vyrušeni alarmem a sirénou a do objektu mohli vniknout ze svého hlediska bezpečně až s odstupem, a že v této závěrečné fázi vnikl do objektu jen obviněný L. M., na spolupachatelství obviněného J. S. nic nemění. Nelze pominout ani to, že obviněný J. S. i zde participoval na výtěžku krádeže, protože oba obvinění se o odcizenou částku rozdělili.
Právní posouzení skutku uvedeného v bodě 3 výroku o vině jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, jehož se obviněný J. S. dopustil jako spolupachatel, je v naprosté shodě se zákonem.
4.
Z důvodů uvedených v předcházejících částech tohoto usnesení pod body 1-3 Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
II. K dovolání obviněného L. M.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Obviněný L. M. neuvedl v podaném dovolání nic v tom smyslu, který orgán a z jakého důvodu by měl být podle jeho názoru vyloučen. Dovolání se tedy neopírá o žádnou konkrétní námitku, která by se dala podřadit pod uvedený dovolací důvod. Námitky, které obviněný učinil obsahem dovolání, tomuto dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají a nijak s ním nesouvisejí.
Ačkoli Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby dotvářel dovolací argumentaci dovolatele, lze uvažovat o tom, že námitky proti kvalifikaci činu podle §173 odst. 3 tr. zákoníku by jinak odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. I kdyby obviněný odkázal na tento dovolací důvod, nic by to neměnilo na nepřípustnosti této části jeho dovolání, která směřovala proti výroku o vině. Podle §265a odst. 1 tr. ř. dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě nebyla splněna ta z podmínek přípustnosti dovolání, která vyžaduje, aby soud rozhodl ve druhém stupni. Jde o to, že obviněný výslovně omezil odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jen na výrok o trestu, a to s námitkami, které nezakládaly povinnost Vrchního soudu v Praze přezkoumat i výrok o vině. Vrchní soud v Praze tudíž nepřezkoumával výrok o vině v části týkající se obviněného L. M. a přezkoumal ohledně tohoto obviněného jen výrok o trestu. Za tohoto stavu není výrok, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného L. M., rozhodnutím, kterým by bylo co do viny rozhodnuto soudem ve druhém stupni. Pokud dovolání obviněného přesto směřuje proti výroku o vině, je zaměřeno ve skutečnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soudu prvního stupně. V této části je dovolání obviněného v rozporu se zásadou, že dovolání je přípustné jen tehdy, směřuje-li proti výroku, který byl přezkoumáván, resp. byl předmětem přezkumné povinnosti soudu druhého stupně. Z toho důvodu se Nejvyšší soud dále nezabýval námitkami obviněného směřujícími proti právnímu posouzení skutku uvedeného v bodě 1 výroku o vině podle §173 odst. 3 tr. zákoníku.
Námitky týkající se přiměřenosti trestu nejsou deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud obviněný L. M. případně měl tento dovolací důvod na mysli (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku toho, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože trest odnětí svobody na osm roků se zařazením do věznice s ostrahou mu byl uložen jako přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného L. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec