ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.348.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 348/2015-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 1. 4. 2015 dovolání obviněné JUDr. A. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 8 To 196/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 18/2014 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 8 To 196/2014, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 89 T 18/2014.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 89 T 18/2014, byla obviněná JUDr. A. H. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3, 4 písm. b) tr. zákoníku a odsouzena podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 36 měsíců s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na 54 měsíců a obviněné bylo podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou způsobila trestným činem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody v adhezním řízení.
Jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3, 4 písm. b) tr. zákoníku posoudil Městský soud v Brně skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněná jako advokátka se sídlem v B. , Ú. , zastupující na základě plné moci ze dne 14. 6. 2010 D. D. v exekučním řízení ve věci vymáhání dlužného výživného pro její nezletilé děti M. D. , a V. D. , poté, co exekutor vymohl částky 20 600 Kč a 54 000 Kč jako výživné určené pro obě nezletilé děti, byly vymožené částky na základě požadavku obviněné převedeny ve dnech 10. 8. 2011 a 13. 2. 2012 na její bankovní účet, obviněná takto obdržené peněžní prostředky nevydala, ale o vymožení pouze formálně informovala D. D. s tím, že si peněžní prostředky ponechá a že bude proveden zápočet na náklady jejího zastupování, zápočet neoprávněně provedla, což bylo podle §97 odst. 3 zákona č. 94/1993 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, zcela nepřípustné s ohledem na skutečnost, že se jednalo o peněžní prostředky vymožené exekutorem jako výživné pro nezletilé děti, čehož si obviněná jako osoba s právnickým vzděláním a praxí musela být vědoma, a svým jednáním způsobila oběma dětem škodu ve výši 74 600 Kč.
Odvolání obviněné, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 8 To 196/2014, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněná podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadla s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila se základní námitkou, že právní posouzení věci z hlediska započtení je nesprávné, neboť nemá oporu v hmotném právu. Kromě toho namítla, že obě částky použila se souhlasem poškozených jako svých klientů na úhradu jejich dluhu na odměně za právní služby, což podle ní vylučovalo trestnost činu. Uvedla, že předmětné prostředky jí nebyly svěřeny a že nejednala s úmyslem je zpronevěřit. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytkla, že uložený trest je v rozporu s principem proporcionality trestní represe. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci nebo ji zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření připustil, že obviněná nemohla porušit ustanovení §97 odst. 3 zákona o rodině, protože nebyla subjektem vyživovací povinnosti vůči nezletilým dětem. Uvedl, že závazky obviněné k nezletilým dětem vyplývaly z příkazní smlouvy, nikoli z vyživovací povinnosti. Za protiprávní označil její jednání v rozsahu, v němž z prostředků určených pro nezletilé děti uspokojila závazky jejich matky. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3, 4 písm. b) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, způsobí-li uvedeným činem větší škodu a spáchá-li takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Větší škodou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč.
Trestný čin je obecně v ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku definován jako protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Z toho vyplývá, že trestný čin musí být činem protiprávním.
Úvaha soudů, které vyvozovaly protiprávnost jednání obviněné z toho, že porušila ustanovení §97 odst. 3 zákona o rodině, je od základu chybná.
Podle §97 odst. 3 zákona o rodině, který byl účinný v době činu, proti pohledávkám na výživné je započtení vzájemných pohledávek přípustné jen dohodou, přičemž proti pohledávkám na výživné, které je poskytováno nezletilým dětem, není takové započtení přípustné. Tímto ustanovením se řídí započtení i v případech, kdy proti pohledávkám na výživné stojí jiné pohledávky, než jsou pohledávky ze vztahů upravených zákonem o rodině, neboť podle §581 odst. 4 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), který byl účinný v době činu, započtení proti pohledávkám na výživné upravuje zákon o rodině.
V posuzovaném případě nepřicházela aplikace ustanovení §97 odst. 3 zákona o rodině vůbec v úvahu, protože tu nebyl vztah vzájemnosti mezi pohledávkou na výživné a jinou pohledávkou. Vzájemnost pohledávek se vyznačuje především totožností subjektů, mezi nimiž existují pohledávky. Pohledávky nezletilých dětí M. D. a V. D. na výživné a pohledávka obviněné na odměnu za poskytování právních služeb nebyly vzájemnými pohledávkami, protože pohledávky dětí na výživné směřovaly proti jejich otci jako povinnému, a nikoli proti obviněné jako jejich zástupkyni v exekučním řízení. Pohledávky na výživné vyplývaly ze vztahu dětí a otce, resp. z vyživovací povinnosti otce, zatímco pohledávka na odměnu za poskytování právních služeb vyplývala ze vztahu dětí jako klientů a obviněné jako advokátky. K tomu přistupuje okolnost, že pokud soudní exekutor vymohl částku 74 600 Kč jako výživné pro nezletilé děti, přestaly v této výši existovat pohledávky dětí proti otci jako povinnému a na jejich místo nastoupily pohledávky dětí na vydání této částky, což ale byly pohledávky proti obviněné, která jako zástupkyně dětí mezitím nechala uvedenou částku převést na svůj účet. Závazek obviněné vydat vymoženou částku dětem (v době nezletilosti k rukám jejich matky jako zákonné zástupkyně) ovšem nevyplýval z vyživovací povinnosti obviněné podle zákona o rodině, ale ze vztahu založeného smlouvou o poskytování právních služeb. Je tedy jasné, že obviněná nemohla porušit ustanovení §97 odst. 3 zákona o rodině, jak se domnívaly oba soudy.
Za situace, kdy tu byly pohledávky dětí proti obviněné na vydání vymožené částky 74 000 Kč a pohledávka obviněné proti dětem na odměnu za poskytování právních služeb, přičemž obě pohledávky vyplývaly ze smlouvy o poskytování právních služeb a žádná z nich nebyla pohledávkou na výživné, nebylo započtení vyloučeno ustanovením §97 odst. 3 zákona o rodině.
Jestliže soudy považovaly postup obviněné za započtení, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že započtení nebylo nepřípustné z důvodu, že bylo provedeno proti pohledávkám na výživné. Tím pádem nemůže výrok o vině obstát, protože z hlediska ustanovení §97 odst. 3 zákona o rodině nebylo jednání obviněné protiprávní. V důsledku toho nemůže obstát ani výrok o trestu a výrok o náhradě škody. Rozsudek Městského soudu v Brně i usnesení Krajského soudu v Brně jsou rozhodnutími, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za tohoto stavu již nebylo nutné, aby se Nejvyšší soud zabýval dalšími námitkami uvedenými v dovolání.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněné zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, zrušil i rozsudek Městského soudu v Brně jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec