ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.368.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 368/2015-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 4. 2015 o dovolání obviněného J. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2014, sp. zn. 5 To 323/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 45/2014 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 19 T 45/2014, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři léta a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci (správně propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty). Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř., podle §229 odst. 2 tr. ř. a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvoláních, která podali obviněný proti všem výrokům a státní zástupkyně v neprospěch obviněného proti výroku o vině a trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2014, sp. zn. 5 To 323/2014. Z podnětu odvolání státní zástupkyně byl rozsudek Okresního soudu v Opavě podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný nově uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle §75 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu pobytu v okrese Opava na pět let a podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci (správně propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty), přičemž nově bylo rozhodnuto i o náhradě škody výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř., podle §229 odst. 2 tr. ř. a podle §229 odst. 1 tr. ř. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Trestné činy spočívaly podle zjištění Krajského soudu v Ostravě, který až na drobné odchylky vycházel ze zjištění Okresního soudu v Opavě, v podstatě v tom, že obviněný v době od 1. 2. 2013 do 21. 11. 2013 na různých místech převážně v okrese Opava násilným způsobem vnikal v případech specifikovaných v bodech 1 – 35 výroku o vině do rodinných domů za účelem odcizení peněz a jiných vhodných věcí, v některých případech se mu nepodařilo nic odcizit a jinak v domech odcizoval peníze, platební karty a další věci, čímž poškozeným způsobil škodu v celkové výši 415 396 Kč, a jeho neúspěšné pokusy o neoprávněný výběr hotovosti z bankomatů s použitím odcizených platebních karet směřovaly ke způsobení škody ve výši dalších 86 000 Kč, na zařízení domů způsobil škodu ve výši 18 381 Kč a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl ve věci Okresního soudu v Opavě sp. zn. 4 T 127/2004 odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) k trestu odnětí svobody na tři léta, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 29. 3. 2012.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu, a to s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu namítl, že Krajský soud v Ostravě do rozsahu trestného činu krádeže jako jeho nedokonanou část nesprávně zahrnul neúspěšné pokusy o výběr hotovosti z bankomatů (body 7, 8, 10, 17, 31 výroku o vině). Poukázal na to, že za situace, kdy neznal kód PIN příslušných platebních karet a kdy jejich majitelé v některých případech na účtu neměli částky v zadávané výši, šlo o nezpůsobilé pokusy. Tyto námitky směřovaly proti závěru Krajského soudu v Ostravě, že škoda způsobená dokonanou částí trestného činu krádeže spolu se škodou hrozící z nedokonané části tohoto trestného činu byla v souhrnu značnou škodou podle §205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Mimo meze dovolacího důvodu vytkl nedostatečné dokazování ve vztahu k výši škody, což vztáhl konkrétně k bodům 19, 22 výroku o vině, a vyjádřil nesouhlas s tím, že nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění důkazů. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není další běžný opravný prostředek a že jeho účelem není být nějakým „dalším odvoláním“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k rozsahu dokazování apod. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci deklarovaného dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Tyto otázky jsou záležitostí aplikace procesního práva, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., zatímco dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. záleží v porušení hmotného práva. Skutkové námitky se s tímto dovolacím důvodem míjejí. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud správností právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Uvedeným zásadám odpovídá dovolání obviněného pouze v části týkající se právního posouzení nedokonané části trestného činu krádeže (body 7, 8, 10, 17, 31 výroku o vině), pokud obviněný namítl, že šlo o nezpůsobilý pokus. Jednalo se o útoky, při nichž se obviněný po odcizení platebních karet pokoušel s jejich použitím vybrat z bankomatů peněžní hotovost, avšak bezvýsledně pro nesprávné zadání kódu PIN a v některých případech i pro nedostatek prostředků na příslušném bankovním účtu. Námitky obviněného jsou evidentně bez opodstatnění.
Pokus je podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Základní rozdíl mezi pokusem a dokonaným trestným činem spočívá v absenci následku u pokusu. Podstatou nezpůsobilosti pokusu je nezpůsobilost přivodit následek jako jednu ze složek skutkové podstaty trestného činu. Významné ovšem je, že pachatel jednal v úmyslu trestný čin spáchat, tedy v úmyslu zahrnujícím i způsobení následku. Trestnost pokusu zásadně není vyloučena samotnou okolností, že jde o nezpůsobilý pokus. Vždy je třeba zvážit širší okruh okolností konkrétního případu, zejména z toho hlediska, zda povaha a závažnost posuzovaného skutku ukazují na takovou míru společenské škodlivosti, při které trestní odpovědnost za nedokonaný trestný čin nekoliduje se zásadou subsidiarity trestní represe a s tím, že trestní postih je krajním prostředkem (ultima ratio) ochrany dotčených zájmů (§12 odst. 2 tr. zákoníku).
V posuzovaném případě bylo jednání, kvalifikované jako nedokonaná část trestného činu krádeže, vedeno záměrem obviněného vybrat prostřednictvím platebních karet z bankomatů peněžní hotovost. Obviněný takto manipuloval celkem se šesti odcizenými platebními kartami, a to v rámci rozsáhlejší trestné činnosti, jejíž převážnou část dokonal a při které se orientoval mimo jiné i na krádeže platebních karet. Ze způsobu jednání obviněného je zřejmý jeho předpoklad, že prostřednictvím platebních karet může získat peníze z bankomatů, což se mu jednou částečně podařilo, když dne 6. 6. 2013 při pokusu o vybrání částky 15 000 Kč ke škodě poškozené D. U. vybral částku 4 000 Kč (bod 17 výroku o vině). Ostatní pokusy o výběr hotovosti byly bezvýsledné pro nesprávně zadaný kód PIN a případně i pro nedostatek prostředků na příslušném účtu. To ovšem byly z hlediska obviněného nahodilé okolnosti, přičemž výše částky na příslušném účtu byla vyloženě nezávislá na jeho vůli. Nejednalo se o to, že by obviněný k dosažení svého záměru zvolil prostředek, který by sám o sobě byl takové povahy, že by apriorně vylučoval dokonání činu. Obviněný si počínal způsobem, který obecně umožňoval dokonání činu, avšak za předpokladu souhry dalších okolností (správně zadaný kód PIN, dostatek prostředků na příslušném účtu). Tato souhra v konkrétních posuzovaných případech nenastala, byť o ni obviněný usiloval jednak zadáním kódů PIN, o kterých se domníval, že by mohly být správné, a jednak předpokladem, že na příslušných účtech je dostatek peněžních prostředků. Zhodnotí-li se jednání obviněného, které představuje nedokonanou část trestného činu krádeže, celkově v uvedených souvislostech, pak nelze dojít k jinému závěru, než že povaha a závažnost tohoto jednání plně odůvodňují trestní odpovědnost obviněného, třebaže šlo o nezpůsobilý pokus.
Krajský soud v Ostravě tedy důvodně považoval neúspěšné pokusy o neoprávněný výběr hotovosti v úhrnné výši 86 000 Kč z bankomatů prostřednictvím odcizených platebních karet za nedokonanou část (pokus) trestného činu krádeže a správně zahrnul hrozící škodu ve výši 86 000 Kč do celkového rozsahu škody, která tak spolu se škodou ve výši 415 396 Kč způsobenou dokonanou částí trestného činu krádeže přesáhla 500 000 Kč jako spodní hranici značné škody podle §138 odst. 1 tr. zákoníku, §205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Opavě, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce výše škody způsobené jednáním obviněného uvedeným v bodech 19, 22 výroku o vině.
Proti bodu 19 výroku o vině obviněný namítl, že v odborném vyjádření, jímž byla stanovena cena odcizených věcí, nebyl oceněn jeden z prstenů odcizených poškozené K. K. Pokud soudy ve výroku o vině uvedly cenu tohoto prstenu v částce 2 000 Kč, vycházely nikoli z odborného vyjádření, které zpracovala M. Z., ale ze svědecké výpovědi poškozené, která předmětný prsten popsala, znázornila nákresem a uvedla jeho cenu v částce 2 000 Kč. Tento způsob zjištění výše škody je přijatelný, neboť o svědecké výpovědi poškozené nejsou žádné důvodné pochybnosti, tvrzení poškozené o ceně prstenu nijak nevybočuje z rámce, v němž se ceny takových prstenů obvykle pohybují, a zákon nestanoví žádný druh důkazního prostředku, jímž by musela být výše škody zjištěna.
Námitky obviněného proti bodu 22 výroku o vině se týkaly částky 30 000 Kč jako ceny náhrdelníku odcizeného poškozené V. J. Uvedenou částku soudy zjistily z odborného vyjádření M. Z., která vycházela z toho, že šlo o rodinný šperk z roku 1890. O ceně náhrdelníku ve výši 30 000 Kč nevyvstávají žádné důvodné pochybnosti. Poškozená V. J. ve své svědecké výpovědi vysvětlila, že náhrdelník dostala od své matky, která ho měla po své matce. Vzhled náhrdelníku poškozená doložila fotografií. Jinak poškozená uvedla, že v roce 1970 jí zlatník chtěl za náhrdelník dát 5 000 Kč. S ohledem na vývoj cenových relací v době mezi tímto oceněním v roce 1970 a spácháním činu v roce 2013 se částka 30 000 Kč jeví jako přiměřená.
To, že obviněný nesouhlasí se zjištěním výše škody v bodech 19, 22 výroku o vině, není dovolacím důvodem. Dovolacím důvodem není ani námitka obviněného, že při vloupání uvedeném v bodě 22 výroku o vině neodcizil náhrdelník. Rozsah odcizených věcí byl zjištěn ze svědeckých výpovědí poškozených V. J. a V. J., o jejichž věrohodnosti nejsou žádné pochybnosti. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou posléze i námitky týkající se toho, že nebyli vyslechnuti další svědci (M. Z. jako zpracovatelka odborného vyjádření, P. S., H. V., J. S., M. J.). Závěr soudů, že dokazování v rozsahu, v němž bylo provedeno, je dostatečné a že další důkazy jsou nadbytečné, lze akceptovat.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 22. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec