ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.374.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 374/2015-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 7. května 2015 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 12 To 288/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 46/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 5. 2014, sp. zn. 8 T 46/2014, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) odst. 2, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle ustanovení §205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Proti všem výrokům citovaného rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 12 To 288/2014, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Je toho názoru, že jeho jednání nelze podřadit pod ustanovení §205 odst. 2, 3 tr. zákoníku, když odmítá, že by se daný automobil pokusil odcizit, ale chtěl jej pouze vykrást. Soudům obou stupňů vytýká, že pochybily, když vycházely z výpovědi svědka A. B., ve které shledává „rozpory, zejména uvedl, že motor byl nastartovaný, když další svědek L. tuto skutečnost nepotvrdil“. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze (omylem uvedeno Vrchního soudu), a věc mu vrátil k novému řízení a novému rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se po seznámení s obsahem dovolání nebude k němu vyjadřovat.
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, eventuelně druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu stručného dovolání obviněného ale vyplývá, že jeho námitky z podstatné části nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují proti hodnocení důkazů provedeného soudy, a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud navíc shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a vypořádal soud II. stupně a obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu jako odvolání. Námitky obsažené v dovolání byly také součástí celé obhajoby obviněného od počátku trestního řízení, soudy se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi.
Obviněný námitkou o rozporech ve výpovědi svědka A. B., a o jejím nepotvrzení svědkem R. L. ohledně nastartovaného motoru, v podstatě brojí proti správnosti hodnocení důkazů soudy obou stupňů a neuvádí žádné hmotně právní námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, tak v podstatě zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí, ale je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými není uveden přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, respektive druhého stupně.
Přitom Nejvyšší soud v posuzovaném případě zkoumal, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Podle zjištění soudu I. stupně, uvedeného ve výroku o vině, obviněný odcizenými klíči předmětné vozidlo odemkl, nasedl na místo řidiče, a v úmyslu vozidlo odcizit jej nastartoval a pokusil se s ním odjet. To se mu ale nepodařilo, protože byl při tom přistižen vlastníkem vozidla A. B. Byť obviněný od počátku popírá, že by seděl za volantem a motor byl nastartovaný, toto zjištění jednoznačně vyplývá ze svědecké výpovědi A. B. u hlavního líčení dne 16. 5. 2014 (č. l. 129 tr. spisu), kterou soud I. stupně správně považoval za věrohodnou, když tento svědek byl bezprostředním účastníkem dané události, ta se jej přímo týkala, a přes určitý časový odstup si pamatoval i takové detaily, že po útěku obviněného byly klíčky ve spínací skříňce, všechny kontrolky svítily, a oproti stavu, ve kterém sám vozidlo zanechal (řadící páka v poloze neutrál), byl zařazen první rychlostní stupeň. Také tato část výpovědi svědka A. B. potvrzuje jeho předchozí vyjádření, že když vyběhl ven k vozidlu, byl již motor nastartovaný a obviněný seděl za volantem. Je tak zřejmé, že se obviněný pokoušel s vozidlem odjet, a nikoliv jej pouze vykrást, jak tvrdí. Jeho vyvrácena obhajoba je přitom založená na tvrzení, z kterého vyplývá, že chtěl vozidlo vykrást přímo na daném místě, nikoliv s ním snad odjet a vykrást jej až na jiném místě. Již soud I. stupně se pak zabýval i určitým rozporem mezi výpověďmi svědka A. B. a svědka R. L., a to ohledně tvrzení R. L., že když vyšel ven po útěku obviněného, tak motor byl nastartovaný. Lze souhlasit s vysvětlením soudu I. stupně, že daný moment si s ohledem na odstup času již svědek R. L. přesně nevybavil. S tím je plně v souladu i vyjádření svědka R. L. u hlavního líčení, že to bylo (na místě) chaotické. Byť se uvedení svědci neshodli v určení doby, kdy byl motor automobilu v chodu, podstatné je, že se oba shodují v tom, že obviněný motor vozidla nastartoval, což naopak obviněný popírá. To uvedl již soud odvolací, který pak na základě tohoto zjištění správně konstatoval, že pokud by obviněný nechtěl vozidlo odcizit, stěží by vkládal klíčky do zapalování.
Nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Průlom do uvedených principů je možný jen v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, respektive když skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Za extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy však nelze považovat jakýkoliv případ, kdy má obviněný za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si představuje. Extrémní nesoulad přichází do úvahy jen tehdy, jestliže je řízení zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě z provedených důkazů vyplynuly. Musí proto v průběhu dokazování či hodnocení důkazů nastat exces, který odporuje pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo §125 tr. ř. Jestliže však soudy důkazy provádějí s veškerou důsledností a hodnotí je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, postupují v souladu se zákonem. O případ extrémního nesouladu jde proto jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, zásadní logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Soudy obou stupňů přitom spolehlivě zjistily skutkový stav na základě provedených důkazů a vypořádaly se s účelovou obhajobou obviněného.
Pokud obviněný, s ohledem na uvedenou skutkovou námitku o rozporech a nepotvrzení výpovědi svědka A. B., v souladu s uplatněným důvodem dovolání pouze obecně namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení „tohoto“ skutku, shledal Nejvyšší soud tuto námitku zjevně neopodstatněnou. Obviněný se dopustil pokusu trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) odst. 2, 3 tr. zákoníku, když se ve vztahu k danému automobilu mj. dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocní. Při absenci jakýchkoliv konkrétních hmotně právních námitek obviněného, považuje Nejvyšší soud za postačující uvést, že pokud se obviněný snažil s vozidlem odjet, jeho jednání tak směřovalo k přisvojení si vozidla jeho zmocněním, protože by tím odejmul vozidlo z dispozice vlastníka a vytvořil by si tak možnost trvale podle své vůle s ním nakládat. Přímo v popisu skutku je pak uvedeno, že vozidlo v úmyslu jej odcizit nastartoval a pokusil se s ním odjet. V právním posouzení daného skutku proto Nejvyšší soud žádné pochybení neshledal.
Námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tomuto dovolacímu důvodu zčásti neodpovídaly a jeho obecná námitka o nesprávném právním posouzení skutku byla shledána zjevně neopodstatněnou. Proto bylo dovolání obviněného posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš