ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.407.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 407/2015-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 1. 4. 2015 o dovolání, které podal obviněný J. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 55 To 261/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 31 T 94/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 31 T 94/2013, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na tři měsíce s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena na dvanáct měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v České Lípě v podstatě v tom, že obviněný dne 3. 8. 2012 v N. B. , okr. Č. L. , při sjednávání úvěrové smlouvy s obchodní zástupkyní společnosti Provident Financial, s.r.o., záměrně uvedl nepravdivé údaje o tom, že je zaměstnán jako dělník ve společnosti Faurecia Interior Systems, s.r.o., s čistým měsíčním příjmem 19 500 Kč, ačkoli v této společnosti nikdy zaměstnán nebyl, uvedeného příjmu nedosahoval a byl veden jako uchazeč o zaměstnání na Úřadu práce České republiky, a uvedením nepravdivých údajů dosáhl toho, že mu byl poskytnut úvěr ve výši 13 000 Kč.
O odvolání obviněného, podaném proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 55 To 261/2014. Podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. byl zrušen výrok o náhradě škody, podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo o náhradě škody nově rozhodnuto výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. a jinak zůstal rozsudek Okresního soudu v České Lípě nezměněn.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Tento rozsudek napadl proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině. Namítl nedostatek úmyslného zavinění, což vyvozoval z toho, že podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie byly sníženy jeho schopnosti rozpoznávací i ovládací, z toho ovládací schopnost byla snížena měrou blížící se podstatnému snížení. V této souvislosti poukázal na to, že rozhodnutím soudu byl mezitím omezen ve způsobilosti k právnímu jednání majetkového charakteru. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie byl objasňován primárně duševní stav obviněného v době činu, a to z hlediska otázky, zda obviněný případně nebyl nepříčetný a tedy trestně neodpovědný (§26 tr. zákoníku). Zkoumání duševního stavu obviněného vyznělo v závěr, že se nejednalo o nepříčetnost. I když u obviněného byla diagnostikována mentální retardace – snížení intelektu do pásma lehkého defektu, byla jeho rozpoznávací schopnost ve vztahu k posuzovanému činu zachována do takové míry, aby věděl, že tvrdí-li, že má zaměstnání, a není tomu tak, dopouští se lži, tedy něčeho, čeho by se dopouštět neměl. Úrovni jeho myšlení bylo dostupné také to, aby věděl, že přijaté peníze musí splácet a že musí mít z čeho je splácet. Ovládací schopnost obviněného byla snížena tak, že se to blížilo podstatnému snížení. Z tohoto hlediska šlo o stav blížící se zmenšené příčetnosti, která ale nemá vliv na trestní odpovědnost jako takovou (§27 tr. zákoníku).
Přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé údaje. Z hlediska subjektivní stránky je tento přečin úmyslným trestným činem. Soudy dospěly k závěru, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, to znamená, že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Úmyslné zavinění zahrnuje složku vědomostní a složku volní. Okolnost, že obviněný je osobou se sníženým intelektem, nevylučuje žádnou z těchto složek úmyslného zavinění. Jasně o tom svědčí již způsob provedení činu. Obviněný se sám obrátil na obchodní zástupkyni společnosti Provident Financial, s.r.o., a vyvolal tak jednání o uzavření úvěrové smlouvy. Před obchodní zástupkyní této společnosti odůvodnil svou žádost o úvěr tím, že se bude ženit a potřebuje peníze na svatbu. Přitom ale utratil přijaté peníze za běžné věci denní potřeby, které se svatbou nijak nesouvisely, nehledě na to, že k žádné svatbě nedošlo. Navíc obchodní zástupkyni tvrdil, že pracuje, má zaměstnání a vydělává, což dokládal fingovaným potvrzením. Posuzované jednání se vyznačovalo tím, že ze subjektivního hlediska obviněného mělo jasný cíl a že obviněný k jeho dosažení zvolil věcně adekvátní prostředky, které byly založeny na tak evidentně lživém podkladě, že to bylo pro obviněného i při jeho mentální retardaci seznatelné. Lze připustit, že obviněný nebyl zhotovitelem fingovaného potvrzení a že ho získal od jiné (nezjištěné) osoby, nicméně zůstává skutečností, že se rozhodl použít tohoto potvrzení způsobem, který se příčil elementárním pravidlům slušného a čestného jednání tak očividně, že to bylo i jemu zřejmé.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci provedl ve veřejném zasedání důkaz rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 0 Nc 1744/2013, který nabyl právní moci dne 21. 8. 2014 a kterým byla omezena svéprávnost obviněného mimo jiné tak, že „není schopen činit majetkoprávní úkony, jejichž hodnota přesahuje 150 Kč, nejvýše v celkové hodnotě do 600 Kč měsíčně“. Z odůvodnění citovaného rozsudku je zřejmé, že k omezení svéprávnosti došlo kvůli mentální retardaci obviněného – snížení jeho intelektu do pásma lehkého defektu. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci hodnotil omezení svéprávnosti obviněného tak, že se nedotýká jeho trestní odpovědnosti za posuzovaný čin a nevylučuje jeho úmyslné zavinění. S tímto hodnocením lze souhlasit.
Obviněný J. K. v dovolání poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 166/2012, jímž byla zrušena odsuzující rozhodnutí nižších soudů ve věci jiného obviněného, který byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) spáchaným prostřednictvím právního úkonu, ohledně něhož vznikly vzhledem ke zmenšené příčetnosti obviněného pochybnosti, zda k němu měl duševní předpoklady a zda si z hlediska úmyslného zavinění vůbec uvědomoval jeho důsledky. Skutkově šlo ovšem o podstatně odlišnou kauzu, neboť ve zmíněné věci 5 Tdo 166/2012 byl obviněný zneužit jinou osobou, pro něj tehdy neznámou, k podpisu úvěrových smluv a k tomu, že získané finanční prostředky a zboží předal oné neznámé osobě. Na rozdíl od toho obviněný J. K. jednal evidentně ve svůj prospěch, z vlastního popudu a bez nějakého přímého zásahu jiné osoby. Pokud tu třetí osoba případně měla nějakou účast, omezovalo se to jen na poskytnutí fingovaného potvrzení o zaměstnání a výdělku. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 166/2012, tedy nelze ve vztahu k posuzované věci obviněného J. K. vyvozovat nic, co by podporovalo jeho námitky ohledně subjektivní stránky činu.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec