ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.423.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 423/2015-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 4. 2015 o dovolání obviněného V. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2014, sp. zn. 50 To 417/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 2 T 74/2014 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 2 T 74/2014, byl obviněný V. P. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, přičemž podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 2 T 156/2013, a další obsahově navazující rozhodnutí. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Kromě toho bylo rozhodnuto také ohledně obviněného M. B.
O odvolání, které podal státní zástupce v neprospěch obou obviněných, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2014, sp. zn. 50 To 417/2014. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Okresního soudu Plzeň – jih podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. (v rozsudku Krajského soudu v Plzni je nepřesně uvedeno „podle §259 odst. 1 tr. ř.“) bylo ve věci nově rozhodnuto, a to – pokud jde o obviněného V. P. – tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o vině a trestu a další výroky v trestních příkazech Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 1 T 69/2012, Okresního soudu v Chebu ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 5 T 102/2012, Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 8. 3. 2013, sp. zn. 22 T 62/2012, a Okresního soudu v Tachově ze dne 14. 6. 2013, sp. zn. 9 T 104/2012, a v rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 4 T 1/2013, a obviněný V. P. byl uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (body A/1-21, B/1-8), přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku (body C/9-27) a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným a díkem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (body D/28-58) a odsouzen za trestný čin uvedený v bodech A/1-21, B/1-8 podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, za trestný čin uvedený v bodech C/9-27 a za další trestnou činnost, pro kterou byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 2 T 156/2013, podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, přičemž podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu Praha – západ a další obsahově navazující rozhodnutí, a za trestný čin uvedený v bodech D/28-58 podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dvacet jedna měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, a nově bylo rozhodnuto také o náhradě škody výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř.
Trestné činy spočívaly podle zjištění Krajského soudu v Plzni v podstatě v tom, že obviněný v době od 25. 8. 2011 do 14. 1. 2014 na různých místech v okrese Plzeň – jih a na dalších místech jiných okresů pod smyšlenou záminkou, že dodá palivové dříví, od 76 poškozených vylákal a od 3 poškozených se pokusil vylákat peněžní částky v různé výši, přičemž trestného činu uvedeného v bodech D/28-58 se dopustil přesto, že byl pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 3. 2013, sp. zn. 5 T 102/2012, odsouzen pro přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 220 hodin.
Obviněný V. P. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni. Napadl výrok o vině a trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že Krajský soud v Plzni ho uznal vinným skutky, pro které na něho nebyla podána obžaloba. V návaznosti na to uvedl, že toto pochybení se promítlo do zjištění ohledně výše škody jako kvalifikační okolnosti ovlivňující právní posouzení skutku. Uložený trest označil za „nepřiměřeně vysoký“. Obviněný V. P. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Námitkami, podle nichž byl uznán vinným skutky, pro které nebyla podána obžaloba, obviněný vytýkal porušení obžalovací zásady, tedy porušení procesního práva. Jde však o jednu ze základních zásad trestního řízení (§2 odst. 8 tr. ř.), jejíž dodržení má hmotně právní přesah, který se projevuje tím, že předmětem právního posouzení ve smyslu aplikace hmotného práva může být jen skutek, pro nějž byla podána obžaloba. Nejvyšší soud proto uvedeným námitkám přiznal relevanci dovolacího důvodu, avšak dospěl k závěru, že tyto námitky evidentně jsou bez opodstatnění.
Část útoků, pro které byla na obviněného V. P. podána obžaloba ve věci Okresního soudu Plzeň – jih sp. zn. 2 T 74/2014, byla ve skutečnosti součástí pokračujícího trestného činu, pro jehož jiné dílčí útoky byl obviněný již dříve pravomocně odsouzen. Za tohoto stavu Krajský soud v Plzni správně postupoval podle §45 odst. 1 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (§116 tr. zákoníku), za jehož ostatní útoky byl odsouzen rozsudkem, který již nabyl právní moci, zruší v tomto dřívějším rozsudku výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější něž trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Ve věci Okresního soudu Plzeň – jih sp. zn. 2 T 74/2014 byla na obviněného V. P. podána obžaloba pro útoky, které jsou ve výroku o vině, jak ho konstruoval Krajský soud v Plzni, uvedeny v bodech B/1-8, C/9-27, D/28-58. Pokud Krajský soud v Plzni uznal obviněného vinným také dalšími útoky, které nebyly uvedeny v obžalobě podané ve věci sp. zn. 2 T 74/2014, neporušil obžalovací zásadu. Nejedná se o situaci, že by pro tyto další útoky vůbec nebyla podána obžaloba (návrh na potrestání). K podání obžaloby (návrhu na potrestání) došlo ve věci Okresního soudu Plzeň – jih sp. zn. 1 T 69/2012 pro útoky uvedené v bodech A/1-6, ve věci Okresního soudu Plzeň – sever sp. zn. 22 T 62/2012 pro útoky uvedené v bodech A/7-9, ve věci Okresního soudu v Chebu sp. zn. 5 T 102/2012 pro útoky uvedené v bodech A/10-15, ve věci Okresního soudu v Tachově sp. zn. 9 T 104/2012 pro útoky uvedené v bodech A/16-17 a ve věci Okresního soudu v Kladně sp. zn. 4 T 1/2013 pro útoky uvedené v bodech A/18-21. Obžaloby (návrhy na potrestání) podané v těchto věcech byly spolu s obžalobou podanou ve věci sp. zn. 2 T 74/2014 podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni v rámci rozhodnutí o společném trestu za pokračování v trestném činu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku. Krajský soud v Plzni totiž zrušil dřívější trestní příkazy Okresního soudu Plzeň – jih, Okresního soudu Plzeň – sever, Okresního soudu v Chebu a Okresního soudu v Tachově a dřívější rozsudek Okresního soudu v Kladně jak ve výrocích o vině, tak ve výrocích o trestech, převzal do nového výroku o vině útoky, jimiž byl obviněný pravomocně uznán vinným už dříve (body A/1-21), a zároveň uznal obviněného vinným částí útoků uvedených v rozsudku Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 2 T 74/2014, který přezkoumával (body B/1-8), a za takto vymezený pokračující trestný čin obviněnému uložil společný trest podle §45 odst. 1 tr. zákoníku. To, že obviněný byl uznán vinným pokračujícím trestným činem, jehož součástí jsou i útoky, pro něž byly obžaloba nebo návrh na potrestání podány v jiných řízeních, než v kterém bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem, není při postupu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku porušením obžalovací zásady.
Při splnění podmínek pokračování v trestném činu (§116 tr. zákoníku) je namístě závěr, že v bodech A/1-21, B/1-8 obviněný v době od 25. 8. 2011 do 10. 12. 2012 způsobil dokonanými útoky škodu ve výši 81 290 Kč a že nedokonaný útok směřoval ke způsobení škody ve výši 6 000 Kč. Způsobená a hrozící škoda v celkové výši 87 290 Kč je „větší škodou“ ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku. Krajský soud v Plzni v odůvodnění napadeného rozsudku (nikoli ve výroku) nepřesně uvedl celkovou výši škody v částce 92 290 Kč, což sice není správný součet dílčích škod uvedených v jednotlivých bodech výroku o vině, avšak tato nepřesnost nemá vliv na správnost právního posouzení skutku. Tím pádem je posouzení všech útoků uvedených v bodech A/1-21, B/1-8 jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve shodě se zákonem.
V poměru mezi útoky uvedenými v bodech C/9-27 a spáchanými v době od 5. 1. 2013 do 17. 3. 2013 jde rovněž o pokračování v trestném činu, celková výše způsobené škody je 36 000 Kč a tomu odpovídá posouzení skutku jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jehož znakem je „škoda nikoli nepatrná“.
Útoky uvedené v bodech D/28-58 byly spáchány za podmínek pokračování v trestném činu, spadají do doby od 15. 5. 2013 do 14. 1. 2014, obviněný jimi způsobil – pokud byly dokonány – škodu v celkové výši 100 432 Kč, tedy „větší škodu“ ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku. Právní posouzení skutku jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je z hlediska aplikace ustanovení §209 odst. 3 tr. zákoníku v souladu se zákonem (posouzením skutku též podle §209 odst. 2 tr. zákoníku se Nejvyšší soud nezabýval, protože obviněný v tomto ohledu nic nenamítal).
Pro úplnost je třeba poznamenat, že ačkoli veškeré útoky, jimiž byl obviněný uznán vinným, by jako celek jinak splňovaly podmínky pokračování v trestném činu, Krajský soud v Plzni je rozčlenil na tři trestné činy s ohledem na důvody vyplývající z ustanovení §11 odst. 12 tr. ř. (pokračování po zahájení trestního stíhání).
Z hlediska námitek uplatněných proti výroku o vině je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Námitky, které obviněný zaměřil proti výroku o trestu a jimiž vytýkal nepřiměřenost uloženého trestu, nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani ve variantě vymezené jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, tj. jiné, než je právní posouzení skutku (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejde-1i o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku zrušení výroku o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože každý ze všech tří trestů Krajský soud v Plzni uložil obviněnému jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce příslušné zákonné trestní sazby.
Přiměřenost trestu sice je záležitostí aplikace hmotného práva (zejména §39 tr. zákoníku), avšak namítanou nepřiměřenost trestu nelze akceptovat jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto ustanovení je upraven obecný hmotně právní dovolací důvod, zatímco v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je upraven zvláštní hmotně právní dovolací důvod stanovený jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z tohoto vztahu obou uvedených dovolacích důvodů vyplývá, že má-li být samotný výrok o uložení trestu napaden dovoláním kvůli porušení hmotného práva, může se tak stát jen prostřednictvím zvláštního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Výklad, který by připouštěl nepřiměřenost trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., by byl nelogický, protože by činil ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bezpředmětným, nadbytečným a nefunkčním. Uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by při naznačeném výkladu vždy bylo „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a pak by ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedávalo žádný smysl.
Námitky obviněného ohledně přiměřenosti trestu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se jimi dále nezabýval.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného V. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec