ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.461.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 461/2015-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. května 2015 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného I. D. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 10 To 90/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 5/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 51 T 5/2013, byl obviněný I. D. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a byl podle §175 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Uvedeného zločinu se dopustil tím, že ad 1) nejméně od počátku měsíce května 2009 do 27. 5. 2012 na různých místech ve V. Š. a v okrese D., poté, co poškozenému v důsledku jeho tíživé osobní a rodinné situace nabídl ubytování, pod pohrůžkou bití i opakovaným bitím nutil poškozeného P. K., k různé manuální práci ve svůj prospěch, a to zejména na zahradě u domu č. …, v lese nebo v areálu bývalé společnosti Mikov v M., přičemž obviněný poškozenému za tyto práce poskytoval minimální stravu, při neuposlechnutí nebo při malých pracovních výkonech mu opakovaně vyhrožoval, že ho zbije, několikrát ho také fyzicky napadl údery prknem přes záda, přičemž poškozený z obavy o svůj život a zdraví se snažil všechny jeho příkazy bez dalšího odporu a námitek plnit, neboť v něm vzbudil výrazný strach a důvodnou obavu o svůj život a zdraví, dále mu musel poškozený pod stejnou pohrůžkou odevzdat svůj občanský průkaz, který mu obviněný poskytoval pouze v den vyplácení invalidního důchodu, a který mu musel poškozený na základě jeho žádosti pod pohrůžkou a z obavy ze svého napadení pravidelně každý měsíc odevzdávat bezprostředně po jeho obdržení od místní pošty, když mu byla ponechána pouze minimální částka, ad 2) nejméně od počátku měsíce května 2009 do 16. 10. 2012, na různých místech ve V. Š. a na jiných místech v okrese D., poté, co poškozenému K. H., v důsledku jeho tíživé osobní a rodinné situace nabídl ubytování, pod pohrůžkou bití i opakovaným bitím nutil poškozeného k různé manuální práci ve svůj prospěch, a to zejména na zahradě u domu č. …, v lese nebo v areálu bývalé společnosti Mikov v M., při neuposlechnutí nebo při malých pracovních výkonech mu obviněný opakovaně vyhrožoval, že ho zbije, přičemž poškozený z obavy o svůj život a zdraví se snažil všechny jeho příkazy bez dalšího odporu a námitek plnit, neboť v něm vzbudil výrazný strach a důvodnou obavu o život
a zdraví, dále mu musel poškozený pod stejnou pohrůžkou odevzdat svůj občanský průkaz, který mu obviněný poskytoval pouze v den vyplácení invalidního důchodu a který mu musel poškozený na základě jeho žádosti pod pohrůžkou a z obavy ze svého napadení pravidelně každý měsíc odevzdávat bezprostředně po jeho obdržení od místní pošty, zatímco mu obviněný ponechal pro jeho potřebu zcela minimální částku, přičemž v důsledku nedostatku jídla a nadměrné fyzické námahy spojené s prací pro obviněného, kterou poškozený ve prospěch obviněného pod pohrůžkou násilí vykonával, došlo u poškozeného nejméně v období od listopadu 2011 do dubna 2012 k úbytku jeho hmotnosti na 47 kilogramů, který mu způsobil vážnou poruchu zdraví v důsledku těžké podvýživy, projevující se bolestivými stavy v oblasti břicha, spojené s mimořádným a bolestivým prodlužovaným tělesným a psychickým utrpením, které posléze vyústily v opakovanou hospitalizaci poškozeného v nemocnici, jednak s proděravěním stěny žaludku a jednak s neprůchodností střev, když v důsledku déle trvajícího stresu došlo k dlouhodobým změnám v psychice poškozeného ve smyslu trvale úzkostného vyladění psychiky poškozeného, podstatným způsobem zatěžující běžný životní řád poškozeného, zvláště ve smyslu jeho sociálního zařazení a sociální reaktivity v sociální oblasti, a které přetrvávají u poškozeného až do současné doby.
Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání obviněný a jeho manželka M. D. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 10 To 90/2014, obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas obsáhlé dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve zrekapituloval průběh trestního řízení. Uvedl, že soud I. stupně rozhodoval v jeho věci podruhé, když jeho první rozhodnutí bylo Vrchním soudem v Praze zrušeno a vráceno soudu I. stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nalézací soud doplnil dokazování výslechem poškozených K. H. a P. K. a znalce MUDr. R. Matlacha. Další důkazy navržené obhajobou zamítl. Soud I. stupně pak dospěl ke stejným závěrům jako ve svém dřívějším rozhodnutí ohledně jeho viny a uložil mu stejný trest. S hodnocením skutkového děje tímto soudem obviněný nesouhlasil. Nesouhlasil s tím, že byla prokázána jeho vina a nesouhlasil s uloženým trestem, proto podal odvolání. Odvolací soud dospěl k závěru, že provedené důkazy jsou dostačující pro uznání viny a uložení trestu. Obviněný je však přesvědčen, že zejména s ohledem na svědecké výpovědi poškozených existují důvodné pochybnosti o správnosti skutečností, které poškození uvedli jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem, když tyto pochybnosti nebyly podle obviněného doplněním dokazování odstraněny, naopak obviněný se domnívá, že výrazně vyznívají v jeho prospěch. Nalézací soud tak podle něj porušil zásadu in dubio pro reo. Podle názoru obviněného soudy dospěly k nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť jejich závěry nejsou založeny na pečlivém hodnocení všech okolností případu a soudy nepostupovaly v souladu s ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dokazování zůstalo podle obviněného neúplné bylo potřeba provést ještě další dokazování (jak je navrhovala obhajoba) ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Především je podle obviněného nepřehlédnutelné, že znalec MUDr. R. Matlach vyhotovil znalecký posudek ve stádiu přípravného řízení. Měl k dispozici spisový materiál s výpověďmi poškozených, kteří ovšem v řízení před soudem své výpovědi podle obviněného zásadně změnili, přičemž řada svědků vyslechnutých v hlavním líčení nepotvrdila skutečnosti vyplývající z výpovědí poškozených v přípravném řízení, naopak je vyvrátili. Znalecká tvrzení tak podle obviněného zůstala v rovině hypotéz a teorie, aniž by znalec uvažoval v souvislostech dalších důkazů. Soud I. stupně navíc podle něj ve svých úvahách o jeho vině nezhodnotil další nezvratné skutečnosti. Svědek J. V. (soused obviněného) uvedl, že poškození měli u jeho domu pomáhat po dobu asi roku a půl, přičemž jejich vizáž se v průběhu té doby nijak neměnila. Svědek J. G. uvedl, že poškozený K. H. měl stále stejnou vizáž. Stejné podle obviněného potvrdil i svědek J. H. Ani svědci M. D., M. D. ani A. D. nepotvrdili, že by existoval důvod, pro který poškozený K. H. výrazně zhubl a potvrdili, že poškození měli dostatek jídla. Rovněž poštovní doručovatelka potvrdila, že poškození po celou dobu vypadali stále stejně. Také poškození potvrdili, že mají stále stejnou váhu. Podle obviněného řada svědků potvrdila, že poškození žádnou fyzickou namáhavou práci nedělali, že dělali jednoduché pomocné práce. Pokud tedy znalec konstatuje, že v důsledku nedostatku jídla a nadměrné fyzické námahy došlo k úbytku jejich hmotnosti, neodpovídá znalecký posudek podle obviněného v této části svědeckým důkazům. Obviněný zdůrazňuje, že poškození žádnou fyzicky namáhavou práci nedělali. Dále podotýká, že poškození P. K. ani K. H. nikdy neřekli, že by měli nedostatek jídla. Stravovali se u něj v rodině a měli stejné jídlo jako ostatní. Obžaloba podle obviněného kladla mimořádný důraz na skutečnost, že poškozený K. H. jedl zbytky pro prasata, on však dostatečně vyvrátil, že to nebylo v důsledku nedostatku jídla, což soud však již dále nerozebíral. Slyšení svědci podle obviněného tedy potvrdili, že poškození měli dostatek jídla a nebyli nijak nikým omezováni ve svobodě pohybu, jakož ani nebylo zjištěno, že by od někoho jídlo loudili. Obviněný též poukázal na závěry znaleckého posudku, podle kterého nejsou poškození řádně orientování v čase, jak ve dnech, tak v měsících a rocích, proto jsou podle obviněného jejich časová vymezení nevěrohodná. Je přesvědčen, že žádný svědek rovněž nepotvrdil, že by poškození měli být pod pohrůžkou bití i opakovaným bitím nuceni vykonávat různé manuální práce. V tomto směru zůstaly podle obviněného osamoceny rozporné výpovědi poškozených, když navíc ze znaleckých posudků vyplývá, že osobnosti poškozených jsou snadno ovlivnitelné. Soudy na jednu stranu znehodnocují výpověď poškozeného K. H., že mohla být ovlivněna svědkem J. H. (kdy poškozený v podstatě potvrdil, že s obviněným žádné problémy neměl), na druhé straně kladou důraz na výpověď poškozeného, ke které byl přiveden Policií ČR a mohl být ovlivněn tímto orgánem, aby vypovídal v jeho neprospěch. Podle názoru obviněného není důvod nevěřit výpovědím poškozených, že je k ničemu nenutil, nebil je, nevyhrožoval jim, že měli dostatek jídla, a ohledně poškozeného K. H. pak jeho výpovědí, že s problémy se žaludkem marodil od mládí. Ze svědeckých výpovědí podle obviněného nevyplývá, že by kdokoli pozoroval bolestivé stavy v oblasti břicha u tohoto poškozeného. Nikdo si takových bolestí u poškozeného K. H. nevšiml. Obviněný zdůrazňuje, že nemohl vědět jak se poškozený mimo dobu, kdy nebyl s ním, stravuje a nikdo po něm nemůže chtít, aby na jeho způsob stravování dohlížel. Obviněný dále podrobně a obsáhle popisuje způsob života poškozených, poukazuje na skutečnost, že oba obvinění se narodili velmi jednoduchým rodičům, do sociálně slabé a problematické rodiny, matka se o ně nijak zvlášť nestarala, poškozený P. K. značnou část svého života strávil v psychiatrické léčebně. Nikdy nebyli dobře živeni. Po roce 1990 je někdo navedl, aby si na sebe vzali „úvěrové pohledávky“ a následně proti nim byly vedeny exekuce na majetek. Poškozený K. H. pobírá invalidní důchod z důvodu tělesného postižení a P. K. z důvodu mentálního postižení. Oba poškození po řadu let žili v bídném sociálním i rodinném prostředí, byli pod tlakem své rodiny, nevěděli, co mají dělat, jejich bratr
P. K. uvedl, že se s poškozeným mnoho let vůbec nestýkal, nikdy jim nepodal pomocnou ruku. Oba poškození měli pověst bezdomovců. Obviněný uvádí, že za této situace jim nabídl, aby bydleli (nejprve poškozený K. H. a poté i P. K.) v domě č. p. ... Lze mu podle něj vytknout, že s poškozenými nesepsal žádnou nájemní smlouvu a že s nimi prokazatelně neujednal žádnou úhradu za stravování, i když je zřejmé, že za tyto služby mu obvinění ze svých důchodů platili. Obviněný je přesvědčen, že z výpovědí poškozených vyplývá, že mu chodili pomáhat dobrovolně a měli u něj dostatek stravy. Pokud soudy dospěly k závěru, že poškození trpěli nedostatkem jídla, pak nemá tento závěr, podle obviněného, oporu v provedeném dokazování. Dále poukázal na to, že nalézací soud rozdělil svědky na skupiny, když v první se jedná o svědky, kteří alespoň částečně podporují závěr soudu o jeho vině. Tito svědci (J. D., J. Z., J. V., A. B.) však podle něj nepředložili konkrétní informace o nucení poškozených k práci, výhrůžkách bitím, bití poškozených, nedostatku jídla. Z jejich výpovědí nelze podle obviněného uzavřít, že je vinen tak, jak je vymezeno v rozsudku. Dále soud vymezil skupinu svědků, osob blízkých a známých, které však nepokládá za věrohodné. Obviněný je však přesvědčen, že výpovědi těchto svědků (M. D., M. D., M. B., J. G., L. J., T. R., atd.) neměl soud důvod hodnotit jako nevěrohodné, nebylo podle něj prokázáno, že by ovlivňovali výpovědi poškozených. Výpovědi další skupiny svědků (Z. D., J. K., atd.) rovněž soud nepovažuje za věrohodnou a spekuluje, že by také mohli být nějak ovlivňováni. Další skupinou jsou pak znalci, kteří potvrzují jeho vinu. Taková selekce svědků není podle obviněného správná a svědčí o tom, že nalézací soud nedostatečně a nesprávně hodnotil důkazy. Nebylo podle něj zjištěno, že by on nebo kdokoli z jeho blízkých působil na svědky. Obviněný nesouhlasí s tím, že soud odmítl provedení důkazu MÚ Velký Šenov o stávající situaci poškozeného K. H. Poukazuje také na skutečnost, že poškození jím měli být fyzicky napadáni, když však poškozený P. K. se nebyl schopen k tomu před soudem vyjádřit a poškozený K. H. to negoval. Ani jeden z poškozených se podle obviněného nebyl schopen vyjádřit, proč z něho měl mít strach nebo mít obavu o své zdraví. Opakuje, že z výpovědi poškozených vyplývá, že k němu chodili dobrovolně, nebyli k ničemu nuceni. Jelikož se neorientují ve dnech, měsících a rocích, nelze podle obviněného ani zjistit jak často u něho pracovali, přičemž je podle něj zřejmé, že to nebylo každý den. Nebylo podle obviněného prokázáno, že by poškozené nutil k práci pohrůžkami bití či bitím. Pokud je svědčeno, že uhodil poškozeného P. K. prknem přes záda, další svědek potvrzuje, že to bylo lehce, ve smyslu legrace a nebylo prokázáno, že by se tak stalo opakovaně. Obviněný nepopírá, že mu poškození platili za bydlení, služby a jídlo, ale nebylo to pod nátlakem. Také logicky vysvětlil, proč měl u sebe občanské průkazy poškozených, a to proto, aby je neztratili nebo jim je nikdo neodcizil. Obviněný je přesvědčen, že skutek kladený mu za vinu není dostatečně prokázán, když důkazy netvoří uzavřený okruh důkazů. Při právním hodnocení jednání měly být soudy podle názoru obviněného mimořádně obezřetné zejména v souvislosti s rozumovými vlastnostmi poškozených. Pokud se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu nalézacího, učinil tak nesprávně, neboť právně relevantní skutečnosti nebyly podle něj nalézacím soudem řádně zjištěny. Nebyl zjištěn skutkový stav bez významných pochybností, a to podle obviněného ani ke skutkové podstatě zločinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku tak ani ke skutkové podstatě zločinu vydírání podle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit vůči poškozenému K. H., když soudy zde podle obviněného akceptovaly závěry znalců bez dalších souvislostí s provedeným dokazováním. Zejména podle obviněného nemohlo dojít za relativně krátkou dobu k tak dramatickému zhoršení zdravotního stavu poškozeného. Nebyla tak podle obviněného prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vzniklým následkem u K. H. Soudy měly především zohlednit, že tento poškozený trpěl od mládí vředovou chorobou a způsob stravování tohoto poškozeného on nemohl jakkoli ovlivnit. Obviněný má za to, že ani závěry soudů o přitěžujících okolnostech při úvahách o výši trestu, nemají oporu v provedeném dokazování. Při absenci relevantních důkazů, které by bez důvodných pochybností svědčily o jeho vině, měly soudy provést další důkazy.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu II. i I. stupně a věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň požádal, aby Nejvyšší soud podle §265o tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání přes svůj značný rozsah až rozvláčnost neobsahuje jedinou námitku, kterou by obviněný vytýkal nesoulad skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků zločinu podle §175 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, popř. nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Skutek v podobě vymezené v tzv. skutkové větě ve výroku o vině podle ní vykazuje všechny formální znaky uvedeného zločinu. Obviněný brojí výlučně proti úplnosti provedeného dokazování a zejména proti hodnocení důkazů soudy, přičemž tyto důkazy sám ze svého hlediska rozebírá a hodnotí. Na základě této polemiky pak odmítá prakticky všechna skutková zjištění v tzv. skutkové větě uvedená. Státní zástupkyně v uvedené věci neshledala ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy. V tomto směru odkázala na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, s tím, že tento soud, si byl vědom, že provedené důkazy jsou mnohdy rozporné, hodnotil tyto důkazy velmi pečlivě jednotlivě i v jejich souhrnu (str. 56 a násl. rozsudku soudu I. stupně). Podle státní zástupkyně dovolací námitky obviněného směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, obsahově neodpovídají. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že věcí obviněného se soudy obou stupňů zabývaly opakovaně, obhajobou obviněného se pečlivě zabýval, a přesvědčivě se s ní vypořádal již soud I. stupně, a následně jeho obdobné námitky, jaké jsou obsahem také dovolání, shledal nedůvodnými i soud odvolací. Obviněný dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu (z velké části dokonce doslovně totožný obsah) a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 2072 a násl. tr. spisu). S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Obviněný v dovolání popírá jednání popsané ve skutkové větě rozhodnutí soudu I. stupně, brojí proti všem skutkovým zjištěním učiněným soudy na základě provedeného dokazování. Namítá neúplnost provedeného dokazování, neboť provedené důkazy podle něj nedostačovaly k tomu, aby bylo bez pochybností prokázáno, že se uvedeného skutku dopustil, jakož ani podle něj netvoří ucelený řetězec důkazů. Soudy podle obviněného nesprávně hodnotily provedené důkazy a vyvodily z nich nesprávné závěry. Obviněný opakovaně (již od počátku trestního řízení) nabízí svou verzi průběhu skutkového děje, své hodnocení provedených důkazů, včetně svých závěrů, ke kterým měly podle něj dospět také oba soudy. Podstatou dovolání obviněného je především jeho snaha znevěrohodnit provedené důkazy, zejména pak výpovědi poškozených. Obviněný zcela pomíjí, že jeho obhajoba byla provedeným dokazování zcela vyvrácena, jak vyplývá z pečlivého a podrobného odůvodnění rozhodnutí zejména soudu I. stupně.
Z obsahu dovolání je tedy zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy soud I. stupně ve věci provedl, jak provedené důkazy hodnotil a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodil. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje, provedené dokazování považuje za nedostačující a hodnocení důkazů soudy za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoliv z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Obviněný zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných činů tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutkových závěrů, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný rozpor, natož extrémní, mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, nejedná. Z odůvodnění napadených rozhodnutí i obsahu spisu je zřejmé, že soud I. stupně v uvedené věci provedl velmi rozsáhlé dokazování, a zejména vyslechl řadu svědků, kteří ve věci mohli podat potřebné informace. Z odůvodnění rozsudku je pak evidentní, že se každým z provedených důkazů důkladně zabýval a hodnotil ho zcela v souladu s procesními předpisy. S ohledem na specifika uvedeného případu si byl nalézací soud vědom jednotlivých rozporů mezi důkazy a nepominul ani posuzování otázky věrohodnosti jednotlivých důkazů, což z obsáhlého, podrobného a velice pečlivého odůvodnění jeho rozhodnutí evidentně vyplývá. Nalézací soud věnoval potřebnou pozornost zejména hodnocení věrohodnosti výpovědí poškozených, a to právě s ohledem na jejich osobnosti. Hodnotil jejich výpovědi jednotlivě, i v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, přičemž se zabýval také zjištěnými rozpory v jejich výpovědích z přípravného řízení a z hlavního líčení. Zjištěné rozpory svědci při hlavním líčení v rámci svých možností vysvětlovali, soud v této souvislosti vycházel také ze
znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, vypracovaných na osoby poškozených. Při svém rozhodování soud vycházel již z výpovědí poškozených zbavených daných rozporů (str. 62 rozhodnutí soudu I. stupně). Své závěry o vině obviněného pak nalézací soud založil především na výpovědích poškozených z přípravného řízení, které shledal věrohodnými, neboť nestály osamoceně, ale byly podporovány nejen řadou dalších svědeckých výpovědí, ale také znaleckými posudky z oboru zdravotnictví vypracované k osobám poškozených. Proto Nejvyšší soud také nesouhlasí s námitkami obviněného ohledně vypovídací hodnoty znaleckého posudku z oboru zdravotnictví MUDr. R. Matlacha, jehož podkladem byly právě výpovědi poškozených z přípravného řízení, které nalézací soud shledal věrohodnými. Uvedený znalec přitom vycházel také z řady dalších podkladů, jak jsou podrobně uvedeny na str. 21 odůvodnění rozsudku, ze zdravotní dokumentace poškozeného K. H. mu rovněž bylo známo, že již od roku 1992 trpěl vředovou chorobou a přesto, i při výslechu před soudem, setrval na svých závěrech. Krajský soud pečlivě hodnotil rovněž obhajobu obviněného, věnoval jí potřebnou pozornost a v dostatečné míře se s ní vypořádal. Obhajobu obviněného (ač podporovanou částí svědeckých výpovědí) pak správně shledal nevěrohodnou a jeho námitky účelovými. Hodnocení provedených důkazů v tomto směru, v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména nalézacího soudu), poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění (§2 odst. 6 tr. ř.). Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a závěry byly odůvodněny. Ze souhrnu všech řádně zajištěných, provedených a zhodnocených důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o vině obviněného zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Bylo možno dospět k závěru, že obviněný s ohledem na osobnosti poškozených využil své fyzické a duševní převahy, zneužil jejich tíživé osobní situace, o které věděl, poskytl poškozeným ubytování s tím, že tito museli pro něho pracovat, kdy se jednalo o aktuálně potřebné práce především manuální povahy, které jim obviněný zadal. Ze závěrů znalce z oboru zdravotnictví přitom vyplývá, že se nepochybně jednalo o práce fyzicky náročné a namáhavé, což ostatně vyplývá jak z nekonkrétních výpovědi poškozeného P. K. (byla to těžká práce, býval hodně unavený), a také poškozeného K. H. (neuvěřitelné množství práce, nadřeli se), ale zejména také z výpovědí některých svědků. Svědek J. D. je viděl stále pracovat, byli upracovaní a ztahaní, podle svědka J. B. a poškození dělali dřevo, rozbíjeli kámen a přitom si stěžovali, že je to namáhavé a jsou unaveni. Poškození dále odevzdali obviněnému své občanské průkazy, které jim byly vydávány pouze v den výplaty jejich invalidních důchodů. Důchody poškození vyzvedávali za přítomnosti obviněného a peníze mu posléze téměř v plné výši odevzdávali (verze obviněného, že občanské průkazy poškozeným pouze uschovával, aby je neztratili, byla vyvrácena). Provedenými důkazy bylo rovněž prokázáno, že poškození se podvolili vůli obviněného ze strachu z jeho osoby, což vyjadřovali ve svých výpovědích, ze strachu, že pokud neuposlechnou, obviněný vyplní své pohrůžky fyzickým napadením, jak se v minulosti již stalo. Obviněný svým dlouhodobým a pokračujícím jednáním spočívajícím v působení na vůli poškozených (neslušně jim nadával, určoval jim práci, přestávky v práci, bil je za špatně odvedenou práci), kdy si byl vědom jejich mentální zaostalosti, velmi submisivní povahy a tíživé sociální situace, dosahoval svého cíle, že se tedy poškození bez odporu podvolovali jeho vůli a postupovali podle jeho požadavků. V příčinné souvislosti s jednáním obviněného došlo v důsledku kombinace nedostatku jídla a nadměrné fyzické námahy u poškozeného K. H. k úbytku jeho tělesné hmotnosti na 47 kg, čímž mu způsobil těžkou újmu na zdraví v podobě těžké podvýživy. V této souvislosti je nutno podotknout, že obviněnému není kladena za vinu existence vředového onemocnění u tohoto poškozeného (jak se snaží namítat obviněný), ale to, že svým jednáním (dlouhodobě nedostatečným přísunem stravy, když poškození byli na obviněném v této oblasti v podstatě závislí, a dlouhodobým nucením k fyzicky namáhavé práci) zapříčinil u poškozeného existenci těžké podvýživy společně s dlouhodobou změnou duševního stavu tohoto poškozeného. Obhajoba obviněného o množství jídla, které měli poškození dostávat, byla provedeným dokazováním zcela vyvrácena. Obviněný se staví do pozice dobrodince, který nezištně v podstatě pečoval o oba poškozené. Pokud by ale podmínky poškozených po dobu pobytu u něj byly skutečně tak dobré, jak tvrdí ve své obhajobě, podporované i částí jemu blízkých svědků, bylo by zcela nelogické, aby od něj poškozený P. K. nakonec utekl a skrýval se ze strachu před ním. Při téměř přejídání poškozených, jak to vyplývá z výpovědi obviněného, a některých jeho obhajobu podporujících svědků (např. svědek L. J. - H. jedl velké množství jídla, třeba až 20 knedlíků a jeho bratr 15; jednalo se o kompletní stravování od snídaně po večeři), by byla zcela nevysvětlitelné zejména zjištěná těžká podvýživa poškozeného K. H. Pokud s poukazem na některé svědecké výpovědi obviněný v dovolání zdůrazňuje nezměněnou vizáž obou poškozených, tuto zcela realisticky popsal ve své výpovědi svědek J. Z. (soused obviněného) tak, že byli hubení, vypadali jako z koncentráku a chodili neustále špinaví. Tento svědek přitom viděl poškozené neúměrně intenzivně pracovat u obviněného v podstatě denně, někdy i o víkendech.
Nelze než uzavřít, že si soudy provedenými důkazy hodnocenými v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu, opatřily dostatečný podklad pro své závěry o vině obviněného. Nejvyšší soud považuje za zcela nadbytečné opakovat argumentaci soudu I. stupně, s kterou se plně ztotožnil. Proto, i ve vztahu dalším skutkovým námitkám obviněného v dovolání, lze s ohledem na jeho správnost odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který podrobně uvedl, na podkladě jakých důkazů zjistil průběh skutku, jakož i to, jak tyto důkazy hodnotil. Nalézací soud rovněž dostatečným způsobem odůvodnil, proč nevyhověl některým návrhům na doplnění dokazování. Skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i správnost aplikovaných procesních postupů následně potvrdil také odvolací soud.
Pokud jde o údajné porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, konstatoval: „Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů.“ Nalézací soud se ve svém rozhodnutí na str. 63 touto námitkou navíc podrobně zabýval, přičemž shledal, že aplikace této zásady není v uvedeném případě na místě.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídaly. Proto bylo dovolání obviněného I. D. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš