ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.486.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 486/2015-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 17. června 2015 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 4 To 183/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 19 T 7/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 19 T 7/2014, byl obviněný R. K. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb. Podle §68 odst. 2 tr. zákoníku činí jedna denní sazba 450 Kč, celkem tedy 45.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Obviněný se uvedeného trestného činu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) koncem měsíce března 2012 či v dubnu 2012 v H., jako bývalý zmocněnec poškozeného V. V., využil strachu poškozeného, že bude muset v případě soudního řízení zaplatit dluh ze směnky vystavené dne 4. 8. 2006 na částku 492 500 EUR ve prospěch společnosti ACQUARIUS COMPANY SERETARIES LIMITED, se sídlem Waterport, Gibraltar, protože tato obsahovala jeho pravý podpis, nad který byl ovšem bez vědomí poškozeného a bez právního důvodu dopsán text směnky, a utvrdil poškozeného v tom, že je schopen za částku 1 500 000 Kč pro něj získat zpět od blíže neustanovených Albánců originál Uznání dluhu ze dne 29. 3. 2012, kterým poškozený za jeho přítomnosti uznal dluh vůči společnosti Watterwoods, s. r. o., se sídlem v Bratislavě, Slovenská republika, ve výši 445 000 EUR, vzniklý právě ze směnky ze dne 4. 8. 2006, přestože si byl vědom podvodného původu směnky, a to nejméně od své účasti u hlavních líčení vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 4/2011, ve kterém měl postavení zmocněnce poškozeného V. V., kdy takto vylákal od poškozeného dne 27. 6. 2012 částku 150 000 Kč jako zálohu, následně žádné kroky k získání originálu Uznání dluhu ze dne 29. 3. 2012 nečinil a ani to neměl v úmyslu, poškozenému naopak tvrdil, že tuto částku předal Albáncům a že je třeba doplatit částku do 1 500 000 Kč, aby mu Uznání dluhu vydali, kdy tuto částku mu již poškozený odmítl zaplatit, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 150 000 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 4 To 183/2014, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Zdůraznil, že dovolání podává s ohledem na stanovisko Pléna Ústavního soudu č. j. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, kde Ústavní soud vyslovil jako základní předpoklad přípustnosti ústavní stížnosti podání dovolání. Obviněný si je vědom toho, že jeho dovolací námitky se týkají otázek úplnosti, formy a správnosti dokazování provedeného, resp. neprovedeného soudy. Má za to, že v řízení před nalézacím soudem byly nekritickým způsobem akcentovány důkazy svědčící ve prospěch obžaloby, tj, zejména výslech poškozeného V. V., svědkyň K. H., E. Š. a Mgr. R. B., jakož i listinami, které zpracovával či poznámkoval poškozený. Obviněný uvedl, že navrhoval provedení důkazů, mj. listinou – rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 To 37/2013, jehož odůvodnění podle něj zásadně snižuje věrohodnost poškozeného. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že se s uvedeným rozhodnutím seznámil, ale podle obviněného procesním způsobem jej jako důkaz neprovedl. Dále navrhl provedení důkazu výslechem svědka I. Z., který měl potvrdit, že v době údajného páchání trestného činu nebyl na místě činu. Nalézací soud, že se pokusil uvedeného svědka předvolat k hlavnímu líčení, ale neúspěšně pouze jednou, přičemž pokus o opakované doručení odmítl s tím, že svědek předvolání nepřevzal (když z dodejky podle obviněného plyne, že zásilku nebylo možno adresátovi vhodit do schránky a ještě téhož dne byla soudu vrácena), a dále jen uvedl, že jde o osobu trestně stíhanou a odsouzenou. Obviněný je přesvědčen, že pokud nalézací soud ve vztahu k poškozenému přehlížel rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a ve vztahu ke svědkovi I. Z. konstatoval jeho trestní minulost, pak rozhodně porušil zásadu rovnosti zbraní stran procesu a předčasně odmítl jeho obhajobu. Podle obviněného mohl soud učinit své závěry až po vyslechnutí navrhovaného svědka (tento svědek v průběhu trestního řízení zemřel). Proti postupu nalézacího soudu, že brojil již ve svém odvolání, když navíc odvolacímu soudu předložil důkazy zesilující podezření, že výpověď poškozeného je nevěrohodná. Jednalo se především o závěrečnou Zprávu o daňové kontrole FÚ Hodonín, ze které se podává, že kontrolovaná osoba zastupovaná poškozeným V. V. uplatnila fiktivní nákladovou fakturu na částku 224 000 EURO. Obviněný doplnil, že v současné době příslušný správce daně podal k OSZ Hodonín mj. na poškozeného trestní oznámení pro krácení daně, a to podáním ze dne 15. 9. 2014. Tento důkaz však soudy činné v této věci neměly k dispozici. Dále uvedl, že navrhl také výslech svědka J. B., a předložil prohlášení jmenovaného, podle něhož v době páchání trestného činu nemohl být na místě činu. Odvolací soud navrhované důkazy neprovedl a nevyhověl návrhu na vrácení věci nalézacímu soudu za účelem doplnění dokazování. Odvolací soud se podle obviněného vůbec nezabýval rozpory ve výpovědích uvedených svědkyň, ani jejich pracovními a osobními vazbami na poškozeného. Na těchto základech nalézací soud nesprávně vyhodnotil základní hmotně právní otázku, zda se stal skutek popsaný v obžalobě. Odvolací soud stav založený nalézacím soudem konzervoval, aniž by napadený rozsudek řádným způsobem přezkoumal a své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. Obviněný opakovaně namítá předčasnost napadených rozhodnutí ve smyslu existence tzv. opomenutého důkazu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, případně rovněž rozhodnutí soudu I. stupně.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se po seznámení s obsahem dovolání k němu nebude věcně vyjadřovat.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný tento dovolací důvod uplatnil v obou alternativách. První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by však měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V uvedené věci je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal a odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřicházelo v úvahu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy mohl být (a byl) uplatněn toliko v jeho druhé alternativě, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obviněného byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 283 a násl. tr. spisu). Obdobné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Toho si je ostatně sám vědom, když v dovolání poukazuje na to, že jeho námitky uplatněné v dovolání se týkají otázek úplnosti, formy a správnosti provedeného, resp. neprovedeného dokazování a dovolání podává zejména s ohledem na stanovisko Pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014.
Podstatou dovolání obviněného je především námitka, že se trestného činu nedopustil a dále námitky, jimiž brojil proti úplnosti a správnosti provedeného dokazování s tím, že soudy vydaly svá rozhodnutí předčasně, pokud nepřipustily provedení důkazů, které v průběhu trestního stíhání navrhoval. Soudy podle obviněného přistupovaly nekriticky k důkazům svědčícím ve prospěch obžaloby. Dokazování zůstalo podle něj neúplné, když nebyl proveden důkaz výslechem navrhovaného svědka I. Z., svědka J. B., resp. důkaz listinou, prohlášením tohoto svědka a důkaz rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 3 To 37/2013. Tyto důkazy podle obviněného měly přispět k závěru, že výpověď poškozeného je nevěrohodná, když soudy nesprávně hodnotily zejména důkazy týkající se věrohodnosti poškozeného.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování, a nesouhlasí s tím, jaké důkazy okresní a krajský soud ve věci provedly, resp. neprovedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů (zejména s hodnocením výpovědí poškozeného a svědků K. H., E. Š. a Mgr. R. B.) polemizuje, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, přičemž obviněný existenci takového rozporu ani výslovně nenamítal. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozeného. Tento důkaz soudy pečlivě hodnotily jak jednotlivě tak v souvislosti s dalšími provedenými důkazy a shledaly ho věrohodným. Poškozený během celého trestního řízení vypovídal podrobně, logicky a neměně o průběhu jednání s obviněným. Jeho výpověď je pak podporována dalšími provedenými důkazy, a to nejen výpověďmi svědkyň K. H., E. Š. a Mgr. R. B., ale také listinnými důkazy (účetními doklady). Soudy přistupovaly k výpovědím těchto svědkyň s vědomím, že se jedná o pracovnice poškozeného, a v případě Mgr. R. B. o jeho dceru, pečlivě jejich výpovědi hodnotily a zabývaly se rozpory zejména ve výpovědi svědkyně Mgr. R. B. Přesto neshledaly důvody k pochybnostem o jejich věrohodnosti a své hodnotící úvahy v tomto směru dostatečně ve svých rozhodnutích konkretizovaly. Pokud obviněný brojí proti tomu, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, Nejvyšší soud shledal, že se soudy také se všemi namítanými návrhy obviněného na doplnění dokazování vypořádaly a řádně odůvodnily, proč uvedené důkazy nepřipustily. Jde o návrhy obviněného na výslech svědka I. Z. (který dne 30. 4. 2014 zemřel, viz č. l. 289) a následně svědka J. B., kteří měli podle obviněného prokázat, že v den, kdy měl od poškozeného přebírat zálohu ve výši 150 000 Kč, byl v P. nemohl tak být v kanceláři poškozeného. Nalézací soud se k návrhu obviněného pokusil nikoliv pouze jednou, jak namítá obviněný, ale dvakrát o předvolání svědka I. Z. k hlavnímu líčení na den 3. 4. 2014, avšak neúspěšně. Zásilku přitom odesílal na adresu sdělenou obviněným při hlavním líčení dne 13. 3. 2014 (č. l. 249 verte). Nalézací soud však konstatoval, že obhajoba obviněného, jež měla být podle jeho tvrzení uvedeným důkazem potvrzena, že tedy obviněný dne 27. 6. 2012 nebyl v kanceláři poškozeného a nepřevzal zálohu ve výši 150 000 Kč, byla vyvrácena jinými ve věci již provedenými důkazy, a to svědeckými výpověďmi svědkyň K. H., E. Š. a Mgr. R. B., jakož i výpovědí samotného poškozeného. Pokud jde o následný návrh na výslech svědka J. B., který měl rovněž potvrdit (stejně jako I. Z.), že obviněný byl v uvedený den v P., obviněný předložil prohlášení tohoto svědka až v řízení před odvolacím soudem (č. l. 290 tr. spisu), když soud II. stupně ve svém rozhodnutí konstatoval, že prohlášení svědka, že se dne 27. 6. 2012 krátce v P. sešel s obviněným, nevylučuje, že se poškozený nemohl týž den nacházet také v kanceláři poškozeného, což bylo prokázáno provedenými důkazy. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit. Také neprovedení dalšího namítaného důkazu, a to výše uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, který měl podle obviněného svědčit o nevěrohodnosti výpovědi poškozeného, soudy ve svých rozhodnutích dostatečně odůvodnily . Ve věci je podstatný závěr, že obviněný svým jednáním zneužil důvěry poškozeného, jeho obav ze soudního řízení týkajícího se platby dluhu z uvedené směnky, a utvrdil jej v tom, že je schopen za částku ve výši 1 500 000 Kč pro něj získat zpět originál uznání dluhu (vzniklého v souvislosti s uvedenou směnkou), kdy na poškozeném vylákal částku 150 000 Kč jako zálohu, ačkoli žádné kroky k získání dokumentu nečinil a neměl to ani v úmyslu. Tato skutečnost je prokazována nejen výpovědí samotného poškozeného V. V., ale také řadou dalších důkazů. Okolnost, že samotný poškozený si nepočínal poctivě, resp. je jako obviněný předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení v jiné trestní věci, za této důkazní situace nezpochybňuje jeho věrohodnost jako svědka v této trestní věci.
V trestní věci obviněného nelze hovořit ani o tzv. opomenutých důkazech, jak namítá v dovolání, neboť soudy věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, proč odmítly provést důkazy navržené obviněným. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. I. ÚS 733/01, III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů, ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Uvedl, že zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Podle Ústavního soudu lze neakceptování důkazního návrhu obviněného založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, tedy ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. V této trestní věci obviněného R. K., shledal Nejvyšší soud postup soudů s výše citovanými požadavky v souladu.
Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Pokud obviněný ve svém dovolání odkazoval na nový vývoj událostí týkajících se osoby poškozeného, zejména pokud jde o skutečnost, že státní zástupce podal u Okresního soudu v Hodoníně dne 22. 5. 2015 obžalobu mimo jiné na V. V. pro zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §202 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jedná se v této trestní věci o nové skutečnosti. Nejvyšší soud není oprávněn hodnotit důkazy, nebo doplňovat dokazování, tím spíš nemůže připustit nově navrhované důkazy, které soudy neměly v původním řízení k dispozici. Rozhodl-li odvolací soud pravomocně v této trestní věci napadeným usnesením již dne 5. 8. 2014, nastaly obviněným uváděné skutečnosti až poté. Nové skutečnosti, které jsou v řízení o dovolání nepřípustné, mohou být případně podkladem pro obnovu řízení, což je věcí jejich posouzení příslušným soudem, nikoliv však pro dovolání.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nenaplnily tedy ani uplatněný obsahově navazující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto bylo dovolání obviněného R. K. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. června 2015
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš