ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.506.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 506/2015-14
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 4. 2015 o dovolání obviněné V. B. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 8 To 469/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 161/2014 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 9. 2014, sp. zn. 1 T 161/2014, byla obviněná V. B. uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzena podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na deset měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
Skutek spočíval podle zjištění Městského soudu v Brně v podstatě v tom, že obviněná dne 25. 9. 2014 kolem 15,00 hodin v B., N. S., v prodejně Albert odcizila na prodejní ploše z vystaveného zboží spray v hodnotě 93 Kč a gel v hodnotě 83 Kč, přestože byla ve věci Okresního soudu Brno – venkov sp. zn. 30 T 21/2014 odsouzena rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 9 To 179/2014, za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a za další přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na šestnáct měsíců.
Odvolání obviněné, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 8 To 469/2014, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněná podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadla proto, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“, čímž odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu uvedla, že pokud způsobená škoda dosáhla výše pouhých 176 Kč, měl být skutek pro nedostatek potřebného stupně společenské škodlivosti posouzen správně jen jako přestupek. Vyjádřila názor, že posouzení skutku jako trestného činu je v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Mimo meze dovolacího důvodu namítla nevěrohodnost důkazů a nepřiměřenost uloženého trestu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Je-li dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. „nesprávné právní posouzení skutku“, rozumí se tím vadná aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutek, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Pokud je dovolacím důvodem „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jedná se rovněž o aplikaci norem hmotného práva na skutkové okolnosti zjištěné soudy prvního a druhého stupně.
Těmto zásadám odpovídá podané dovolání jen v části, v níž obviněná namítla rozpor výroku o vině s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Námitky obviněné však jsou evidentně bez opodstatnění.
Přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
Skutkový stav, který zjistil Městský soud v Brně a z kterého v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, odpovídá znakům přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněná ostatně v tomto ohledu nic nenamítala.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Toto ustanovení vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe a zároveň je výrazem pojetí, při kterém je trestní postih krajním prostředkem (ultima ratio) ochrany dotčených zájmů.
Zákonným znakem přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku není určitá minimální výše škody. Přesto lze obecně konstatovat, že výše způsobené škody není zcela bezvýznamná pro posouzení trestnosti činu a že každá drobná krádež nemusí být trestným činem podle citovaného ustanovení. Jestliže je hodnota odcizené věci zanedbatelná, nemusí být ani recidiva pachatele sama o sobě dostatečným důvodem trestnosti činu, zvláště pak tehdy, když je čin proveden jednoduchým způsobem a pachatel – pokud jde o jeho vztah k cizímu majetku – není výrazněji narušen (k tomu viz přiměřeně č. 25/1999 Sb. rozh. tr.).
V posuzované věci není žádného důvodu k úsudku, že by škodlivost činu adekvátně vystihovalo uplatnění odpovědnosti za přestupek proti majetku podle §50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Obviněná se činu dopustila v prodejně samoobslužného typu a zneužila volného přístupu k vystavenému zboží určenému k prodeji. Její jednání vykazovalo určité rysy rafinovanosti, neboť se snažila zastřít odcizení zboží tím, že při procházení pokladnou předložila a zaplatila jiné zboží zcela nepatrné hodnoty (podle zjištění Městského soudu v Brně lízátko). Ve vztahu k cizímu majetku je obviněná osobou značně narušenou a vyznačující se hluboce zakořeněným sklonem ke krádežím. Recidiva jako zákonný znak přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku byla podle výroku o vině dána odsouzením obviněné ve věci Okresního soudu Brno – venkov sp. zn. 30 T 21/2014, avšak ve skutečnosti byla – ve variantě spočívající v předcházejícím potrestání v posledních třech letech – naplněna i odsouzením ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 99 T 175/2010 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na osm měsíců, který obviněná vykonala dnem 20. 5. 2012. Přitom všechna odsouzení, resp. potrestání, která bylo možné brát v úvahu z hlediska ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku, se týkala krádeží zboží v obchodech. Ještě předtím, tj. v letech 2006 – 2008 byla obviněná pro trestné činy krádeže několikrát odsouzena k nepodmíněným trestům odnětí svobody, jejichž výkon u ní nevedl k trvalejší nápravě. Posuzovaného činu se obviněná dopustila ve velmi krátké době po právní moci předcházejícího odsouzení (ve věci Okresního soudu Brno – venkov sp. zn. 30 T 21/2014 byl rozsudek Krajského soudu v Brně vyhlášen dne 12. 6. 2014 a nový trestný čin byl spáchán dne 25. 9. 2014). Recidiva jako obecná přitěžující okolnost charakterizující osobu obviněné a recidiva jako zákonný znak přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku jsou u obviněné naplněny v tak výrazné intenzitě, že nepatrná výše způsobené škody 176 Kč nemůže být důvodem pro to, aby skutek nebyl posouzen jako trestný čin.
Výrok o vině obviněné přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku tedy není v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která v napadeném usnesení akceptoval také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný, natož pak extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasný obsahový podklad ve výpovědích svědků J. B. a P. T., pracovníků ostrahy prodejny, jejichž pozornost upoutal podezřelý pohyb obviněné v prodejně zaznamenaný kamerovým systémem a kteří z tohoto podnětu sledovali jednání obviněné, po projití pokladnou ji zastavili a odebrali jí odcizené zboží. O věrohodnosti jejich výpovědí není žádných pochyb. Ostatně sama obviněná ve shodě s jejich výpověďmi doznala, že si spray a gel dala do tašky. Obviněná namítala nevěrohodnost svědků z toho důvodu, že ji při zadržení inzultovali. I kdyby to případně odpovídalo skutečnosti, nemohlo by to mít žádný vliv na posouzení otázky pravdivosti jejich výpovědí a nečinilo by to z jejich výpovědí nepřípustný důkaz. Nesouhlas obviněné s tím, že soudy založily výrok o vině na výpovědích uvedených svědků, není dovolacím důvodem.
Dovolacím důvodem nejsou ani námitky zaměřené proti výroku o trestu, který obviněná označila za nepřiměřeně přísný.
Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku zrušení výroku o vině, může být samotný výrok o uložení trestu napadán z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněná neuplatnila a zjevně to ani nepřicházelo v úvahu, protože trest odnětí svobody na deset měsíců se zařazením do věznice s ostrahou jí byl uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v §205 odst. 2 tr. zákoníku v rozpětí od šesti měsíců do tří let.
Přiměřenost trestu je sice otázkou aplikace hmotného práva, zejména ustanovení §39 tr. zákoníku, avšak námitky týkající se přiměřenosti trestu přesto nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho variantě, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví obecný hmotně právní dovolací důvod a ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. stanoví zvláštní hmotně právní dovolací důvod ve vztahu k samotnému výroku o uložení trestu. Ze vzájemného poměru obou dovolacích důvodů plyne, že má-li být samotný výrok o uložení trestu napaden kvůli porušení hmotného práva, může se tak stát jen prostřednictvím zvláštního dovolacího důvodu vztahujícího se k výroku o uložení trestu. Výklad, který by jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. připouštěl námitky ohledně přiměřenosti trestu, by byl nelogický, neboť by činil ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bezpředmětným, nadbytečným a nefunkčním. Uložení nepřípustného trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by totiž vždy bylo „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v důsledku toho by ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedávalo žádný smysl. Nadto je třeba vzít v úvahu i povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě jen těch nejzávažnějších vad, jimiž ve výroku o uložení trestu jsou právě případy uložení nepřípustného druhu trestu a případy uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Dovolání není opravným prostředkem, který by byl určen ke korekci výroku o uložení trestu z hlediska jeho přiměřenosti. Do výroku o trestu Nejvyšší soud zásadně nezasahuje z důvodů vztahujících se k přiměřenosti uloženého trestu. Výjimkou mohou být jen případy, kdy je uložený trest v tak příkrém rozporu se zákonnými hledisky určujícími jeho přiměřenost, že to porušuje ústavní princip proporcionality trestní represe. V posuzované kauze se ovšem o nic takového nejedná.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec