ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.562.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 562/2015-70
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 5. 2015 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 5 To 65/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 10/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 34 T 10/2011, byl obviněný Ing. P. B. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku, §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři léta s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na pět let, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti na tři léta. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. V další části rozsudku byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku. V návaznosti na zprošťující výrok bylo podle §229 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Skutek posouzený jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spočíval podle zjištění Krajského soudu v Ostravě v podstatě v tom, že obviněný jako jednatel obchodní společnosti 1. Silesia, s.r.o., a jednatel a ředitel obchodní společnosti TIMESEAL, s.r.o., dne 14. 9. 2010 v H., okr. K., na pobočce banky ČSOB, a.s., z bankovních účtů uvedených společností vybral finanční prostředky v celkové výši 15 389 000 Kč a vložil je na bankovní účet své družky, který na jeho žádost předcházejícího dne zřídila a ke kterému měl samostatné dispoziční právo, přičemž takto postupoval bez souhlasu či vědomí ostatních jednatelů či společníků poškozených společností, a vybrané prostředky v celkové výši 15 389 000 Kč nakonec použil pro svou osobní potřebu.
O odvolání, které podala státní zástupkyně v neprospěch obviněného proti výroku o trestu a proti zprošťujícímu výroku, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 5 To 65/2014. Podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušen ve výroku o trestu, ve zprošťujícím výroku a v navazujícím výroku o náhradě škody podle §229 odst. 3 tr. ř. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo o trestu nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl podle §206 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na pět roků a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti na pět roků. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení zprošťujícího výroku vrácena Krajskému soudu v Ostravě.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Tento rozsudek napadl proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a dále proto, jaký mu byl uložen trest. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obsáhle zpracovaných námitkách vyjádřil názor, že skutek, jímž byl uznán vinným, nenaplňoval znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Výrok, jímž mu Vrchní soud v Olomouci uložil trest odnětí svobody bez použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, označil za neadekvátní. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání proti výroku o vině není přípustné a proti výroku o trestu bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
K dovolání proti výroku o vině
Podle §265a odst. 1 tr. ř. dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.
Jednou z podmínek přípustnosti dovolání je to, že soud rozhodl ve druhém stupni. V posuzované věci není tato podmínka splněna ve vztahu k výroku o vině obviněného zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Proti tomuto výroku, který je obsahem rozsudku Krajského soudu v Ostravě, nepodala žádná z oprávněných osob odvolání. Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně tím pádem tento výrok nepřezkoumával, neboť rozsah jeho přezkumné povinnosti byl vymezen odvoláním státní zástupkyně podaným proti výroku o trestu a proti zprošťujícímu výroku, který se týkal jiného skutku, než je skutek posouzený jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Odvolání státní zástupkyně bylo založeno na námitkách, z nichž nevyplývala povinnost Vrchního soudu v Olomouci přezkoumat také odsuzující výrok o vině. Za tohoto stavu Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně nerozhodoval v otázce viny obviněného zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Dovolání obviněného v části týkající se výroku o vině tímto trestným činem tedy směřuje ve skutečnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě jako soudu prvního stupně a tím se ocitá mimo rámec přípustnosti, jak je vymezen v §265a odst. 1 tr. ř. Toto ustanovení vyjadřuje zásadu, že dovoláním lze napadat jen to, co přezkoumal, resp. byl povinen přezkoumat soud druhého stupně. Z toho vyplývá, že výrok, který nepřezkoumal a ani nebyl povinen přezkoumat soud druhého stupně, nelze napadat dovoláním.
Názor obviněného, že povinnost Vrchního soudu v Olomouci přezkoumat výrok o vině zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku vyplývala z ustanovení §254 odst. 1, 2 tr. ř., je mylný.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Podle §254 odst. 2 tr. ř. mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání.
Uvedený koncept přezkumu rozsudku odvolacím soudem byl do trestního řádu vtělen novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. místo dosavadního revizního principu založeného na tom, že odvolací soud musel přezkoumat všechny výroky napadeného rozsudku, proti nimž mohl odvolatel podat odvolání, a přihlížet při tom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Nynější úprava se řídí principem vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání a vytýkanými vadami. Pokud je tento princip prolomen a rozsah přezkumu rozsudku odvolacím soudem je rozšířen nad rámec formálně vymezený výslovným označením napadených výroků a vytýkaných vad, je tomu tak proto, aby mohla být respektována obsahová a věcná souvislost jednotlivých částí napadeného rozsudku z toho hlediska, že mezi napadenými a nenapadenými výroky může být taková vzájemná návaznost, při které vada jednoho z nich ovlivňuje správnost i jiného než napadeného výroku. Účelem je zaručit efektivní uplatnění odvolacího práva i tam, kde se odvolateli nepodařilo v odvolání vystihnout všechny souvislosti a důsledky jinak správně a důvodně vytýkaných vad. Naznačeného účelu se dosahuje jednak tím, že za podmínek uvedených v §254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud přihlíží k vadám, které nejsou odvolání vytýkány, a jednak tím, že za podmínek uvedených v §254 odst. 2 tr. ř. odvolací soud přezkoumá výrok, který není odvoláním napaden. Jestliže má odvolací soud překročit meze přezkumu rozsudku, které vyplývají ze zásady jeho vázanosti podaným odvoláním, musí k tomu mít důvod vyplývající z obsahového kontextu odvolání.
Státní zástupkyně podala odvolání proti výroku o trestu s námitkami, jimiž projevila nesouhlas s tím, že by byly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, tj. pro uložení trestu odnětí svobody ve výměře pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Z obsahového kontextu odvolání státní zástupkyně je zřejmé, že vytýkané vady se vztahovaly výlučně jen k aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Námitky, na kterých bylo založeno odvolání státní zástupkyně, se obsahově týkaly pouze hledisek uvedených v citovaném ustanovení, tj. okolností případu, poměrů obviněného a předpokladů jeho nápravy. Obsah odvolání státní zástupkyně nevyvolával povinnost odvolacího soudu zkoumat, zda tu případně nejsou i jiné než vytýkané vady (§254 odst. 1 tr. ř.). Pokud Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že tu jsou vady výroku o trestu, tak jak je vytkla státní zástupkyně v odvolání, jednalo se o vady spočívající v nedostatku podmínek pro použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku bez toho, že by tyto vady měly původ ve výroku o vině jako jiném než napadeném výroku. Žádná ze zjištěných vad výroku o trestu nebyla takové povahy, aby z hlediska svého původu spojovala napadený výrok o trestu s nenapadeným výrokem o vině. Obsah odvolání státní zástupkyně tedy nevyvolával povinnost odvolacího soudu přezkoumat výrok o vině, proti kterému nebylo podáno odvolání (§254 odst. 2 tr. ř.).
Za situace, kdy z obsahu odvolání nevyplývala povinnost odvolacího soudu přezkoumat výrok o vině, by přezkum tohoto výroku byl vybočením z principu, podle kterého je odvolací soud při vymezení rozsahu přezkumu vázán podaným odvoláním.
Proto je dovolání obviněného v části zaměřené proti výroku o vině nepřípustné a Nejvyšší soud se tímto výrokem nezabýval.
K dovolání proti výroku o trestu
Dovolání proti výroku o trestu je v dané věci přípustné, avšak bylo v této části podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pod tento dovolací důvod nespadají námitky, které se týkají přiměřenosti uloženého trestu (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejde-li o případ, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku toho, že je vadný a byl zrušen výrok o vině (§265k odst. 2 tr. ř.), lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože obviněnému byl nepodmíněný trest odnětí svobody na pět roků a šest měsíců uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v §206 odst. 5 tr. zákoníku v rozmezí od pěti let do deseti let.
Námitky obviněného byly pouhou polemikou s tím, jaký význam Vrchní soud v Olomouci přikládal okolnostem svědčícím ve prospěch a v neprospěch obviněného v rámci úvah o přiměřenosti trestu. Z obsahu dovolání lze usuzovat na to, že obviněný těmito námitkami sledoval to, aby mu byl trest odnětí svobody uložen s použitím ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu pod dolní hranici sazby. Uplatněné námitky ovšem byly v podstatě jen výčtem běžných polehčujících okolností, které se nevyznačovaly ničím, co by je kvalifikovalo jako výjimečné a podřazovalo pod citované ustanovení.
Přiměřenost trestu sice je záležitostí aplikace hmotného práva, zejména ustanovení §39 tr. zákoníku, avšak námitky ohledně přiměřenosti trestu přesto nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho variantě, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, míněno jiné, než je právní posouzení skutku. Vyplývá to již z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí, tedy vad, které se při ukládání trestů demonstrují uložením nepřípustného druhu trestu nebo uložením trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Dovolání není určeno ke korekci pravomocných rozhodnutí z hlediska pouhé přiměřenosti trestu. Kromě toho je třeba vzít v úvahu vzájemný poměr obecného hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zvláštního hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. stanoveného jen ve vztahu k samotnému výroku o uložení trestu. Z poměru obou dovolacích důvodů, který je poměrem obecného a zvláštního, vyplývá, že má-li být samotný výrok o uložení trestu napaden kvůli porušení hmotného práva, může se tak stát zásadně jen prostřednictvím zvláštního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Výklad, který by připouštěl námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., by byl nelogický, protože by činil ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bezpředmětným, nadbytečným a nefunkčním. Uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by totiž vždy bylo „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by nedávalo žádný smysl.
Do výroku o uložení trestu Nejvyšší soud z důvodů týkajících se přiměřenosti trestu zásadně nezasahuje. Jeho zásah by přicházel v úvahu jen zcela výjimečně, pokud by uložený trest byl v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že by kolidoval s ústavní zásadou proporcionality trestní represe. O nic takového se ovšem v posuzované kauze nejedná.
To, že obviněný pokládá uložený trest za nepřiměřený (neadekvátní), není dovolacím důvodem.
Závěrem
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec