ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.58.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 58/2015-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 2. 2015 o dovoláních, která podali obvinění J. K. , a T. M. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 10 To 260/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 219/2013, takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. K. a T. M. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 4 T 219/2013, byli obvinění J. K. a T. M. jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku uznáni vinnými přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. l tr. zákoníku a odsouzeni každý podle §210 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl u každého z nich podle §81 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. l tr. zákoníku stanovena na tři léta, a podle §67 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 70 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 70 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §69 odst. l tr. zákoníku na sedm měsíců. Podle §228 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto, že oba obvinění jsou povinni společně a nerozdílně uhradit poškozené obchodní společnosti ČSOB Pojišťovna, a. s., škodu ve výši 74 292 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost ČSOB Pojišťovna, a. s., se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Příbrami v podstatě v tom, že obvinění dne 17. 3. 2013 ve 21,50 hodin na silnici č. .... v katastru obce Ch., okr. P., společně po předchozí vzájemné domluvě v úmyslu získat neoprávněné pojistné plnění ze zákonného pojištění vozidla zn. Audi A4 registrační značky ..... sjednaného u ČSOB Pojišťovny, a. s., a z havarijního pojištění tohoto vozidla sjednaného u České pojišťovny, a. s., úmyslně zinscenovali dopravní nehodu uvedeného vozidla s vozidlem zn. Fiat Ulysse registrační značky ....., přičemž tato nehoda byla jako pojistná událost se žádostí o poskytnutí pojistného plnění oznámena oběma pojišťovnám, a na základě toho ČSOB Pojišťovna, a. s., dne 29. 4. 2013 vyplatila pojistné plnění ve výši 74 292 Kč, zatímco Česká pojišťovna, a. s., pojistné plnění ve výši 99 929 Kč nevyplatila.
Odvolání obviněných J. K. a T. M., podaná proti všem výrokům, byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 10 To 260/2014, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Oba obvinění podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Každý z obviněných napadl jeho se týkající výrok o zamítnutí odvolání. Oba obvinění odkázali na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Obviněný J. K. namítl, že ve výroku o vině nejsou uvedeny žádné skutkové okolnosti, kterými by byly naplněny zákonné znaky spolupachatelství. Vyjádřil názor, že výrok o vině je vadný také pro absenci bližších zjištění, jak byla nehoda zinscenována. Uvedl, že vlastníkem vozidla zn. Audi A4 byla jeho manželka, tedy nikoli on, a že soudy nevzaly tuto okolnost nijak v úvahu. Vytkl, že soudy přijaly za podklad výroku o vině znalecký posudek Ing. Zbyňka Vlasáka, ačkoli v odvolacím řízení byl předložen znalecký posudek, který vypracoval znalec Ing. Pavel Winkler a který na rozdíl od znaleckého posudku Ing. Zbyňka Vlasáka vyzněl na podporu obhajoby, že se jednalo o skutečnou dopravní nehodu a skutečnou pojistnou událost. Obviněný poukázal na to, že za situace, kdy se posouzení znalců se stejnou odborností rozcházelo, měl být opatřen revizní znalecký posudek. Za chybné označil i stanovení výše škody, která byla podle něho nesprávně ztotožněna s celou vyplacenou částkou pojistného plnění. Z toho vyvozoval, že je vadný i výrok o náhradě škody. Další námitky obviněný uplatnil proti výroku o trestu z hlediska zásady přiměřenosti trestních sankcí. Obviněný J. K. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Obviněný T. M. namítl, že výrok o vině byl nesprávně založen na znaleckém posudku Ing. Zbyňka Vlasáka a že zůstal pominut znalecký posudek Ing. Pavla Winklera. Obviněný vyjádřil názor, že znalecký posudek Ing. Zbyňka Vlasáka byl ve svých závěrech neúplný a nejednoznačný a že z něho nebylo možné vyvodit, že nehoda byla zmanipulovaná. Zpochybnil také stanovení výše škody, pokud se jeho podkladem stalo vyčíslení předložené pojišťovnami a byla do něho zahrnuta částka za zapůjčení náhradního vozidla, o které podle své obhajoby nevěděl. Další výhrady obviněný zaměřil proti výroku o trestu. Obviněný T. M. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání byla zčásti podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírají o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, jsou zjevně neopodstatněná.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a že jeho účelem není být nějakým „dalším odvoláním“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu, než které jsou v citovaném ustanovení taxativně uvedeny, je vyloučeno. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním a k hodnocení důkazů. Dovolání se proto nemůže opírat o námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu pouze tehdy, jestliže mu odpovídají svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V případě „nesprávného právního posouzení skutku“ se jedná o otázku aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutek, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně. V případě „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“ jde rovněž o aplikaci norem hmotného práva na skutkové okolnosti, tak jak je zjistily soudy. V obou případech je předmětem právního posouzení skutkový stav, který zjistily soudy. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. odpovídají jen p r á v n í námitky, v nichž se na adresu odsuzujícího rozhodnutí vytýká, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného a odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Z hlediska uvedených zásad lze za námitky, které obsahově odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., pokládat pouze námitky obviněného J. K. ohledně spolupachatelství, ohledně způsobu provedení činu ve vztahu k znakům trestného činu, ohledně stanovení výše škody a ohledně vlastnictví vozidla, z titulu jehož pojištění bylo, resp. mělo být vyplaceno pojistné plnění, a námitky obviněného T. M. ohledně stanovení výše škody. Tyto námitky ovšem jsou evidentně bez jakéhokoli opodstatnění.
Ta část výroku o vině, v níž Okresní soud v Příbrami uvedl, že obvinění „po předchozí vzájemné domluvě v úmyslu získat neoprávněné pojistné plnění ... úmyslně zinscenovali dopravní nehodu“, vyjadřuje, že obvinění spáchali posuzovaný skutek jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Výrok o vině přijatelně vyjadřuje jak společné jednání obviněných, tak jejich úmysl k tomu směřující. Ostatně již z povahy věci vyplývá, že šlo o takovou manipulaci s oběma vozidly, jejíž podstatou nemohlo být nic jiného než vzájemná součinnost založená na dohodě a vedená oboustranným úmyslem.
Výroku o vině není na překážku namítaný nedostatek bližších zjištění, jak byla nehoda zinscenována. V tomto ohledu je rozhodné zjištění, že je vyloučeno, aby k nehodě, která byla prezentována jako pojistná událost, došlo způsobem uvedeným v oznámení pojistné události.
Okolnost, že vlastníkem vozidla zn. Audi A4 nebyl obviněný J. K., ale jeho manželka, nemá na právní posouzení skutku vliv. Pokud měl obviněný J. K. v tomto ohledu na mysli případnou námitku, že když nebyl vlastníkem vozidla, nemohl být ani pachatelem trestného činu pojistného podvodu, nelze takové námitce přisvědčit. Zákonné znaky trestného činu pojistného podvodu podle §210 odst. 2 tr. zákoníku jsou konstruovány tak, že pachatel „v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch vyvolá nebo předstírá událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění“. Z citovaného ustanovení nevyplývá nic v tom smyslu, že by okruh osob, které mohou být pachatelem uvedeného trestného činu, byl nějak omezen a že by zákon vyžadoval k spáchání tohoto trestného činu zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele. Trestný čin pojistného podvodu podle §210 odst. 2 tr. zákoníku není trestným činem s konkrétním nebo speciálním subjektem ve smyslu §114 odst. l tr. zákoníku a jeho pachatelem může být kdokoli, tedy v daném případě i osoba odlišná od vlastníka předmětu pojištění. I když pojistníkem byla manželka obviněného J. K., má z hlediska pachatelství obviněného J. K. základní výchozí význam to, že on oběma pojišťovnám ohlásil pojistnou událost.
Jestliže soudy založily výrok o vině na zjištění, že dopravní nehoda byla zinscenovaná, pak celé pojistné plnění, které byla poskytnuto, resp. k jehož poskytnutí směřovalo posuzované jednání, představuje škodu způsobenou trestným činem, resp. škodu hrozící z jeho nedokonané části. Polemika s dílčími položkami, z nichž se toto plnění skládá, je bezpředmětná. Nemohou proto obstát námitky obviněného J. K. založené na požadavku, aby bylo rozlišeno, jaká škoda vznikla v důsledku nehody a jaká škoda byla na vozidlech již před nehodou. V případě zinscenované nehody je nutno pokládat odškodnění obou skupin škod za neoprávněné. Bez významu jsou i námitky obviněného T. M. ohledně toho, že „proplacená částka za zapůjčení vozidla mu nebyla známa“. K tomu lze jen dodat, že škoda není znakem trestného činu pojistného podvodu podle §210 odst. 2 tr. zák. a že „větší škoda“ jako znak uvedený v §210 odst. 4 tr. zákoníku má povahu okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, ve vztahu ke které podle §17 písm. a) tr. zákoníku postačí nedbalostní zavinění. O nedbalosti obviněného T. M. v uvažovaném kontextu nelze pochybovat, neboť i z jeho subjektivního hlediska bylo snadno předvídatelné, že náklady na poskytnutí náhradního vozidla jsou běžnou součástí odškodňování dopravních nehod.
Vzhledem k tomu, že celé neoprávněně vyplacené pojistné plnění je škodou způsobenou trestným činem, není z hlediska hmotného práva nikterak vadný ani výrok o náhradě škody. Tento výrok je v souladu s ustanovením §420 odst. l, pokud jde o odpovědnost za škodu, s ustanovením §438 odst. l obč. zák., pokud jde o společnou odpovědnost obviněných, a s ustanovením §442 odst. l obč. zák., pokud jde o rozsah náhrady (míněn zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný v době vzniku škody).
Napadené usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byl v rozsudku Okresního soudu v Příbrami ponechán beze změny výrok o vině a výrok o náhradě škody, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Z hlediska námitek, které bylo možné považovat za tento dovolací důvod, jsou dovolání obviněných zjevně neopodstatněná.
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Příbrami, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů o tom, že dopravní nehoda byla obviněnými zinscenována, má odpovídající obsahový podklad ve znaleckém posudku z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská se zvláštní specializací technické posudky o příčinách silničních nehod, oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací oceňování motorových vozidel, strojů a zařízení, a oboru strojírenství, odvětví strojírenství všeobecné se specializací posuzování technického stavu motorových vozidel a autoopravárenství, který vypracoval Ing. Zbyněk Vlasák. V tomto posudku znalec podrobně vysvětlil, že uplatněná pojistná událost nebyla skutečnou dopravní nehodou, neboť poškození zúčastněných vozidel technicky nemohla vzejít z prezentované nehody. V dovolacím řízení byl Krajskému soudu v Praze v rámci obhajoby obviněných předložen znalecký posudek Ing. Pavla Winklera, znalce se stejnou odborností, jakou má znalec Ing. Zbyněk Vlasák. Krajský soud v Praze provedl ve veřejném zasedání důkaz znaleckým posudkem Ing. Pavla Winklera a v napadeném usnesení ho hodnotil se závěrem, že není s to zvrátit skutková zjištění, která učinil Okresní soud v Příbrami na podkladě znaleckého posudku Ing. Zbyňka Vlasáka. Krajský soud v Praze přijatelně vysvětlil, proč nevycházel ze znaleckého posudku Ing. Pavla Winklera a proč ho považoval za nepřesvědčivý ve srovnání se znaleckým posudkem Ing. Zbyňka Vlasáka. K tomu lze dodat, že i znalec Ing. Zbyněk Vlasák obecně připustil nějaký skutečný kontakt příslušných částí obou vozidel, ale jasně vyloučil, že by při něm mohl vzniknout souhrn takových poškození, která byla uvedena v hlášení pojistné události, což na rozdíl od znalce Ing. Pavla Winklera podrobně doložil na jednotlivých poškozeních a dalších stopách, které musely vzniknout jiným způsobem. Celkově vyzněl znalecký posudek Ing. Zbyňka Vlasáka v logický závěr, že v posuzovaném případě se nejedná o silniční dopravní nehodu ve smyslu nezamýšlené a nepředvídané události v silničním provozu. Jinak není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy podrobně znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že Krajský soud v Praze jako soud odvolací náležitě zdůvodnil, proč při rozpornosti obou znaleckých posudků bylo namístě vycházet z posudku znalce Ing. Zbyňka Vlasáka. To, že obvinění nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňují se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Dovolacím důvodem nejsou ani námitky obviněných zaměřené proti výrokům o trestech. Tyto námitky se týkají otázky přiměřenosti trestů. Takové námitky nespadají pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku toho, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat pro rozpor s hmotným právem zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. obvinění neuplatnili. Je tedy bezpředmětné, aby se Nejvyšší soud uloženými tresty dále zabýval.
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obou obviněných podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec