ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.704.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 704/2015-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. 6. 2015 o dovolání obviněné I. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 8 To 1/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 T 124/2014 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 1 T 124/2014, byla obviněná I. H. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzena podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky s tím, že výkon trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na jeden rok.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Třebíči v podstatě v tom, že obviněná jako vedoucí finanční účtárny obchodní společnosti Altreva, spol. s r.o., v T. v době od 7. 10. 2009 do 28. 1. 2010 provedla bez vědomí a souhlasu vedení společnosti z jejího bankovního účtu po předložení šeků v devíti případech výběry finanční hotovosti, kterou nepředala do pokladny společnosti a použila ji pro své soukromé účely, a tím způsobila společnosti škodu ve výši 844 000 Kč.
Odvolání obviněné, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 8 To 1/2015, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněná podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadla s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V mezích dovolacích důvodů namítla, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin. Vyjádřila názor, že z její strany šlo jen o tzv. svémocný úvěr, neboť veškeré prostředky vrátila. Uvedla, že výrok o vině je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, jak je stanovena v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Skutek, jímž byla obviněná uznána vinnou, evidentně naplňuje znaky uvedeného trestného činu. K tomu, aby skutek nebyl posouzen jako trestný čin, není z hlediska namítaného ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku důvodu. Podle tohoto ustanovení trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Námitky obviněné, že z její strany šlo jen o svémocný úvěr, nemohou obstát.
Jestliže zaměstnanec s dispozičním oprávněním k účtu zaměstnavatele vybere bez jeho souhlasu z tohoto účtu hotovost, kterou použije pro sebe, jde o svémocný úvěr za předpokladu, že takto jednal s úmyslem vrátit tyto prostředky v nejbližší době podle okolností případu do pokladny nebo na účet zaměstnavatele a měl reálnou možnost v nejbližší době peníze vrátit. V takovém případě je namístě posoudit věc jen v rámci odpovědnosti zaměstnance za řádné plnění povinností vyplývajících z pracovního vztahu. Uvedený předpoklad není splněn, pokud zaměstnanec jednal s vědomím, že vůbec nemá peníze na to, aby je mohl v nejbližší době vrátit, a že si je teprve musí opatřit. Úmysl vrátit peníze pak je závislý na budoucí nejisté události. Svémocný úvěr se vyznačuje tím, že zaměstnanec jedná pod tlakem okamžité potřeby peněz, sám peníze na uspokojení své potřeby jinak má, ale okamžitě je nemá k dispozici (např. je má odložené doma, uložené v bance apod.), takže je schopen peníze ihned nebo v nejbližší době vrátit a také je v tomto limitu skutečně vrátí. (K posuzování podmínek svémocného úvěru viz přiměřeně č. 54/1967 Sb. rozh. tr.).
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že se nemohlo jednat o svémocný úvěr a že šlo o trestný čin zpronevěry.
Podle zjištění soudů k prvním šesti výběrům hotovosti z účtu poškozené obchodní společnosti došlo ve dnech 7. 10. 2009, 19. 10. 2009, 6. 11. 2009, 20. 11. 2009, 24. 11. 2009 a 18. 12. 2009, přičemž obviněná vybrala celkem 322 000 Kč, jednala pod vlivem momentální potřeby a s předpokladem, že peníze vrátí do konce roku 2009. V době výběrů však neměla žádné vlastní peněžní prostředky, které by jí umožňovaly vrátit vybrané částky ihned nebo v nejbližší době, a pokud celkovou částku 322 000 Kč vrátila převodem na účet poškozené obchodní společnosti, stalo se tak dne 28. 12. 2009 s použitím peněz půjčených od bratra. V této spojitosti nelze pominout to, co vyplývá z výpovědi svědkyně L. T., jednatelky poškozené obchodní společnosti. Tato svědkyně se o neoprávněných výběrech dověděla od účetní Z. L., vyčkávala, co bude obviněná dále dělat, a vrácení peněz dne 28. 12. 2009 označila za účelový postup obviněné, která ze své pozice věděla, že všechny závazky musí být vyrovnány ke konci roku. Obviněná pak ve výběrech pokračovala ve dnech 11. 1. 2010, 22. 1. 2010 a 28. 1. 2010, přičemž vybrala celkem 520 000 Kč. O tom se svědkyně L. T. jako jednatelka dověděla od zaměstnankyně M. M., obrátila se na obviněnou s otázkou, jak hodlá vrácení peněz řešit, obviněná na to neodpověděla a teprve dne 4. 3. 2010 na základě jednání se zahraničním společníkem obviněná nechala převést na účet poškozené obchodní společnosti částku 520 000 Kč, kterou jí opět půjčil bratr.
Z uvedených okolností je zřejmé, že obviněná používala peněžních prostředků zaměstnavatele ke krytí svých potřeb způsobem, který již nabýval rysů soustavnosti, aniž měla nějaké vlastní prostředky, z nichž by mohla vrátit odčerpané peníze ihned nebo v nejbližší době. Nejednalo se tedy o to, aby obviněná překlenula okamžitou či krátkodobou faktickou nedostupnost svých vlastních prostředků, s nimiž jinak mohla nakládat. Z výpovědi obviněné je patrno, že chtěla peníze vrátit z prostředků, které jí budou vyplaceny z titulu jejího členství v družstvu O. (družstvo bylo jedním ze společníků poškozené obchodní společnosti). To se však mohlo týkat nanejvýš prostředků, k jejichž vyplacení mělo dojít v roce 2010, neboť prostředky vyplacené v roce 2009 obviněná v době odčerpávání peněz z účtu poškozené obchodní společnosti již neměla. O výplatě v roce 2010 měla valná hromada družstva teprve rozhodovat, přičemž výplata přicházela v úvahu nejdříve v dubnu nebo květnu 2010. Obviněná tedy vázala svůj záměr vrácení peněz na nejistou budoucí událost a na tak vzdálený časový odstup, že bylo vyloučeno, aby peníze vrátila ihned nebo v nejbližší době ve smyslu dominantních znaků svémocného úvěru. Obviněná si peníze použité k vrácení musela dodatečně opatřit půjčkou od bratra.
Za tohoto stavu nebylo jednání obviněné pouhým svémocným úvěrem a porušením povinností zaměstnance v rámci pracovního vztahu, ale nabylo povahy kriminálního činu. Vrácení odčerpaných peněžních prostředků zaměstnavateli bylo ze strany obviněné jen náhradou škody způsobené trestným činem a mělo povahu významné polehčující okolnosti, kterou soudy – spolu s výraznou délkou doby od spáchání skutku – vyjádřily uložením trestu odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby a povolením podmíněného odkladu výkonu trestu.
Právní posouzení skutku jako trestného činu není žádnou svévolnou kriminalizací případu porušení povinností zaměstnance v rámci pracovního vztahu. Zásadně nelze připustit, aby zaměstnanci, kteří v rámci své pracovní pozice mají přístup k peněžním prostředkům zaměstnavatele, používali těchto prostředků ke krytí svých osobních potřeb a nahrazovali tak nedostatek vlastních peněz, byť by odčerpané prostředky později vrátili. Případné rozšíření takové praxe by ve svých důsledcích ohrožovalo finanční stabilitu podnikatelských subjektů a konec konců i celkový hospodářský život ve společnosti. Posoudit použití peněžních prostředků zaměstnavatele jako pouhý svémocný úvěr je možné jen výjimečně, jestliže zaměstnanec jinak měl dostatek vlastních prostředků, které nemohl použít pro nějakou okamžitou nebo krátkodobou překážku, a vrátil peníze ihned nebo v nejbližší době. Projednávaná kauza však takovým případem nebyla.
Pokud obviněná v souvislosti s námitkami ohledně subsidiarity trestní represe odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, je třeba konstatovat, že právní názor Ústavního soudu vyslovený v tomto nálezu se týkal skutkově zcela odlišné kauzy (konflikt mezi rodinnými příslušníky v důsledku jejich neurovnaných vztahů) a není proto bez dalšího aplikovatelný na posuzovaný případ obviněné I. H.
Rozsudek Okresního soudu v Třebíči není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněné, není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněná pojala do dovolání také námitku, že o její stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání rozhodl státní zástupce, který k tomu nebyl příslušný. Tato námitka má procesní povahu a obsahově neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož podstatou je porušení hmotného práva. Proto se Nejvyšší soud touto námitkou dále nezabýval, zvláště když ve stádiu řízení před soudy obou stupňů nemohla mít namítaná vada žádný vliv na celkový charakter tohoto řízení jako spravedlivého procesu.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. června 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec